Kapitola 50. - Útěky 1/2

27. dubna 2017 v 23:00 | Adelle |  povídka: terapie láskou

Vlastně jsem pořádně ničemu nerozuměla a chtěla se zeptat na tolik otázek, ale Michaelova sestra Janet ke mně vysílala jasné signály, že na dotazy nyní není čas. A to ani nemusela nic říkat. Stačilo, jak svým vysokým jehlicovým podpatkem podupávala o dřevěnou podlahu a očima neustále těkala k náramkovým hodinkám na zápěstí. Ze šatní skříně jsem vytáhla cestovní kabelu a házela do ní spěšně to nejdůležitější, co jsem v tu chvíli měla po ruce. Malibu. To bylo ze Santa Barbary něco málo přes sto kilometrů. Co proboha budu teď dělat v Malibu. Zrovna teď, když jsem musela vyřešit, co se svým profesním životem provedu dál. "Hotovo?", zeptala se Janet, jakmile jsem s plným zavazadlem vyplula z ložnice. Nejistě jsem pokrčila rameny. Z balení takto narychlo jsem nikdy neměla dobrý pocit. "Neboj, co ti bude scházet, dokoupíme.", usmála se přívětivě a objala mě kolem ramen. Opouštěla jsem Neverland, nechápala jsem pořádně proč a u srdce cítila nemalou tíseň. "Šťastnou cestu.", vyprovázela nás slova Henryho, který nám galantně otevřel vstupní dveře. "A co bude s Bhattiovými?", napadlo mě v okamžiku, kdy nás k Janetinu vozu, za jehož volantem seděl statný Afroameričan, kterého jsem tipla na bodyguarda, vyprovázel překvapený pohled Omerovy sestry Shaisty. "Jim nic nehrozí.", broukla polohlasně Janet a její hlas zněl stále klidně. Zato ve mně se vše bouřilo jako při hurikánu. "Aileen, to je Joey, bodyguard a zároveň dobrý přítel.", ukázala na snědého muže s oholenou hlavou, který pro ten den fungoval zároveň i jako osobní řidič. "Joey, to je Mikova Aileen.", představila mě posléze. Joey ke mně napřáhl paži a na pozdrav mi stiskl dlaň.

Nasedli jsme v rychlosti do auta a zamířili k hlavní bráně. Otočila jsem se za sebe. Odpolední slunce se svými paprsky opíralo do zděné budovy, v korunách rozkvetlých stromů se nepohnula ani větvička, blankytně modré nebe nad námi zaručovalo hezký teplý den bez větších změn. Na záhony růží dopadaly svěží kapky vody ze zavlažovače, který se automaticky před malým okamžikem sepnul. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tahle malebná oáza klidu pro mě měla představovat nebezpečí. Tolik jsem chtěla požádat Janet o vysvětlení, ale před Joeym se mi důvod mého odjezdu, nechtěl příliš řešit. "Vše v pohodě?", otočila se za mnou ze sedadla spolujezdce Michaelova sestra. Ne! Nebylo to v pohodě, ale změnilo by mé přiznání něco? Nepatrně jsem tedy pokývala hlavou a raději před Janet rychle odvrátila zrak, aby snad na mých očích nepoznala, že tvrdím něco jiného než si ve skutečnosti myslím. Většinu cesty jsem promlčela a ubíhající čas si krátila sledováním krajiny přes okénko auta. Čas od času k mým uším doléhaly útržky diskuze mezi Joeym a Janet, která střídavě podepisovala své fotografie vytištěné na kvalitním tvrdém papíru a střídavě telefonovala. K mé smůle však ani jeden z volajících nebyl Michael.
"Za chvíli jsme tam.", mrkla ke mně Janet, když jsme se ve Ventuře ze státní silnice číslo 101 přibližovali k hlavní Pacific Coast Highway, která nás měla dovézt až k Janetinu domu na pobřeží. "Asi bych tě měla upozornit, Aileen.", usmála se Janet a naklonila se přes opěrku sedadla důvěrně ke mně. "Neverland to není, ale snad se ti tam bude líbit.", upozornila mě a já si začala tiše nadávat za svou zamlklost. Janet byla milá, neustále se usmívala a pravděpodobně jen dělala to, o co ji Michael požádal. "To určitě bude.", vykoktala jsem a pokusila se o úsměv, na kterých bych ale s klidem vsadila boty, že působil příliš křečovitě.

To, že se opravdu blížíme ke svému cíli jsem brzy poznala na vlastní oči. Projížděli jsme honosnou čtvrtí, kde nebyly domy namačkané jeden na druhý, ale dělily je od sebe poměrně dost velké vzdálenosti a vysoké zdi. Pro prostého kolemjdoucího bylo prakticky nemožné přes oplocení dohlédnout na pozemek.
Janet měla pravdu. Nebyl to Neverland. V Neverlandu si člověk okamžitě připadal jako ve snové pohádkové říši. Michael si potrpěl na sebemenších detailech. Rýpalové a lidé z bulváru by jistě ale použili jiná slova jako například serepetičky nebo kýč. Z Neverlandu dýchalo i cosi z dávných dob, o čemž svědčil i fakt, že interiéry byly ve většině případů vybaveny starodávných masivním nábytek z tmavého dřeva. Dům Michaelovy sestry byl v jistých směrech naprostým opakem, což ale neznamenalo, že by se mi nelíbil. Jednalo se o velkou moderní rezidenci. Prostorné místnosti byly prakticky vybavené a laděné povětšinou do bílé, béžové a světle zlaté barvy. Kombinace mramoru a světle hnědého dřeva posunula level luxusu ještě o příčku výš. Vše působilo dokonale čistým a uklizeným dojmem. Z hlavní haly jsme sešly do obývací místnosti. Můj zájem se po chvíli stočil k černobílým fotografiím ve velkých i malých rámech rozestavěných na naleštěné komodě. Netrvalo mi nijak dlouho, abych pochopila, že se jedná výhradně o rodinné poklady. Jeden z největších rámů zaujímala Michaelova a Janetina maminka Katherine. V duchu jsem odhadovala, že obrázek musel být pořízen zhruba v době, kdy nebylo Katherine nejspíše ještě ani 20 let. Zastavila jsem se ale u menší fotografie, na které byly zvěčněné tři malé děti. Janet uprostřed a kolem ní její bratři. "To je Marlon…", zachytila můj pohled Janet a ukázala prstem na chlapečka v bílých šortkách, který si opíral usměvavou tvář o ramínko své malé sestry. "A to vedle je Mikey.", dodala a nespouštěla ze mě oči, které jakoby se přímo vpíjely pod mou kůži. "Trochu vyčnívá, co?", řekla po chvíli pobavaně. Odlepila jsem oči od fotografie a nechápavě po ní šlehla pohledem. "No my dva s Marlonem jsme takoví hezky kulaťoučcí. Než kluci podepsali smlouvu s Motownem, museli rodiče šestřit každý cent. Ale rozhodně jsme nikdy netrpěli hlady, i když nás bylo pod jednou střechou tolik. My s Marlonem jsme toho jasným důkazem.", vysvětlila a neubránila se opět smíchu. "To Mike ne, ten všechno hned vyběhal a vytancoval." Souhlasně jsem pokývala hlavou. Rentgenovala jsem očima toho hezkého černouška na fotce a i když už od pořízení fotografie uběhla hezká řádka let, určité rysy Michaelovi zůstaly. Jeho neodolatelný úsměv, kterým dokázal rozzářit celý den, rošťácké jiskřičky v očích, dlouhé úzké prsty na rukou a ano...štíhlá tancem vypracovaná postava. Ucítila jsem horkost ve tvářích. Zastyděla jsem se tiše nad sebou, že tu takhle hodnotím tělo desetiletého chlapce.

Dopadl na mě stesk po Michaelovi i samotném Neverlandu. Tím, že jsem nebyla na ranči, jsem si přišla od Mikea ještě více vzdálená. Sklopila jsem rychle oči a nával emocí se pokusila skrýt za dlaň své ruky. "Je ti dobře?", všimla si mého podivného chování Janet starostlivě. "Ehm...ano. Jsem v pohodě. Jen….", vykoktala jsem ze sebe. "Jen ti chybí Mike, že?", dodala Janet a dotkla se mých ramenou. "To taky...ale...já Janet tomu stále moc nerozumím. Myslím tomu nebezpečí, který mi údajně hrozí v Neverlandu.", zavrtěla jsem hlavou. "Zlato, je mi líto, jestli jsem tě nějak vyděsila, ale nevím pravděpodobně o nic víc než ty sama.", tvrdila Janet, když jsme se společně posadily na velkou pohovku. "Mike mi zavolal a postěžoval si, že se poslední dobou kolem ranče motají různí lidé. Nějaký novinář, snad? Bylo mu líto, že s ním neodlétáš do Německa a tak mě požádal, zda bychom spolu nemohly strávit pár dní společně tady v Malibu. Nevím, jestli se kolem ranče motal i někdo jiný, než ti drzouni z tisku. Předpokládám, že ne. Snaž se ale Michaela trochu více pochopit, nemá s těmi lidmi dost dobré zkušenosti. Neznají své hranice, hledají špínu tam, kde není. Nebojí se lhát, nabourávat se lidem do soukromí a ničit jejich životy." Všemu, co Janet říkala, jsem samozřejmě rozuměla a naprosto to chápala. Nikdy by mě ale nenapadlo, že paparazzi přelézající zdi Michaelova pozemku budou důvodem toho, že pro mě bude nutné místo opustit. "Tohle já chápu, Janet. A souhlasím s tebou v tom, že neznají hranice. Na druhou stranu, co mi ale takový bídák od novin dokáže udělat kromě toho, že mě do příštího výtisku vyfotí, jak se po Neverlandu promenáduju nenamalovaná a v teplákovce?! Na ne zrovna oslňující fotky jsem si už zvykla….a má rodina taky.", doplnila jsem. "Líbíš se mi, Aileen.", zakřenila se Janet. "To, že se dokážeš povznést nad věcmi, které by pro jiné ženy mohly být velkým problémem a šrámem na jejich psychice.", šťouchla do mě přátelsky Michaelova sestra. "Jenže skutečnost je taková, že nemůžeš spoléhat, že ti od nich nikdy nic vážného nehrozí. Ti lidé jsou nepředvídatelní a nevypočitatelní.", zněla Janet opět vážně. "Ale kdo ví, třeba jen Mikey nechtěl, aby se provalilo, že jsi s ním neodletěla do Evropy. Zavdala bys tak určitě semínka pochybností, zda se mezi vámi něco neděje.", snažila se hned situaci odlehčit.


Janetina verze sice nebyla úplně scestná, nicméně až tolik pravděpodobná také ne. Za Michaelem jsem sice do Evropy létala, ale nezůstávala jsem s ním pořád. Vracela jsem se domů předně kvůli své práci, což už teď neplatilo, ale o tom neměl nikdo kromě mě a doktora LeRoye ani tušení. A tak by fakt, že já jsem na ranči, zatímco Mike v Evropě, neměl média nijak nadzvednout ze židlí. To jsem ale ještě nevěděla, že ještě téhož večera nabera situace zcela jiný spád. I když ze mě začal postupně opadávat počáteční šok způsobený překotným odjezdem z ranče, což byla zásluha samozřejmě i samotné Janet, která byla neuvěřitelně přátelská, milá a starostlivá a já si díky tomu uvědomila, že z Michaelových sourozenců k ní má zatím nejblíž, úplně v pohodě jsem ještě i tak nebyla. A tak jsme si nenechaly ujít pozdní televizní přenos o Michaelovi, který vysílala jakási německá stanice. Dle Janet mě to mělo přivést na lepší myšlenky, já se ale vnitřně obávala, že mě pohled na Mikea opět pořádně rozlítostní. Přesto jsem ale nedokázala odejít jen tak spát, aniž bych ho viděla, i když nás od sebe dělila velká plocha obrazovky a přes čtyři a půl tisíce mil vzdušnou čarou.
První záběr na Michaela a na tváři se mi automaticky mihl nadšený úsměv, který ale bleskurychle nahradilo znepokojení. "Co to má Michael s rukou?", vyhrkla jsem nekontrolovaně nahlas, když jsem si povšimla Michaelovy zavázané ruky. Janet zaostřila pečlivě na obrazovku a chvíli mlčela a prohlížela si svého bratra. "Nevím, Aileen. Ale vypadá v pořádku. Podívej, usmívá se. Nebude to nic vážného.", zhodnotila klidně. "Co...co říká ten komentátor?", šponovala jsem uši jako lovecký pes, jako by mi to snad mělo pomoci k tomu porozumět cizímu jazyku. "To opravdu nevím. Neumím německy.", odpověděla mi zklamaně Janet. "Ta němčina zní hrozně drsně, nemyslíš?", mluvila ke mně ale já ji už moc nevnímala a snažila se pochytit něco...cokoli, co by dokázalo alespoň trochu odpovědět na můj dotaz. "Sakra, teď by se mi tady hodil Dean.", vzpomněla jsem si tiše na toho, na kterého jsem se měla snažit úplně zapomenout. Zatímco já se na škole učila francouzsky a španělsky. Dean si namísto francouzštiny vybral němčinu. A právě tato nepatrná myšlenka zapříčinila to, co se odehrálo poté. Dean - Michael! Když jsem opouštěla LeRoyovu ordinaci, seděl Dean v čekárně. S monoklem na oku. Spojit si Deanovo nateklé oko s Michaelovou ovázanou rukou a jeho silnou nelibostí, kterou vůči Deanovi choval, bylo jako dát si jedna a jedna dohromady. "Bože můj!", neubránila jsem se díky svému novému zjištění výkřiku. Zbytek dokumentu jsem už neshlédla, s omluvou a prosbou, kdyby Michael zavolal, aby mi Janet dala vědět, i kdyby mě kvůli tomu musela vzbudit, se vypařila z obývací místnosti.


Usnout se mi samozřejmě moc nedařilo. Vztek střídalo znepokojení se špetkou zoufalství, po kterém následovala šílená netrpělivost. Byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem chvílemi bušila pěstmi do polštáře a pak do něj pro změnu tiše brečela. Emocemi vysílená jsem usnula až v době, kdy za okny svítalo, čas jsem odhadovala tak na půl pátou ráno. O pár hodin později, kdy se na digitálních hodinách objevil čas 9:20, mě vzbudilo zaklepání na dveře. "Ano…", vysoukala jsem ze sebe zmateně, načež ze dveří vykoukla Janetina hlava se sluchátkem u uchu. "To je Mike.", gestikulovala na mě. Přikývla jsem a srdce se mi bláznivě rozbušilo. "Tak jo, bráško. Předávám ti ji a opatruj se. Jo, já tebe taky, Mikey. Pa.", rozloučila se Janet se svým bratrem a podala mi sluchátko. "Budu u sebe.", špitla ke mně a rychle odcupitala z hostinské ložnice.
Rozechvěle jsem ho přijala, položila k uchu a chvíli tiše naslouchala jeho dechu na druhém konci. "Aileen, sluníčko, jsi tam? Haló?", ozvalo se po chvíli. "Ano, Michaele. Jsem tu. Ahoj.", odkašlala jsem si a v mém hlasu chybělo to správné nadšení, které by tam za jiných okolností vždy bylo. "Zlobíš se na mě….kvůli Janet?", vytušil Michael i na dálku to, že nejsem dost dobře naladěná. "Ne Michaele. Kvůli Janet se na tebe skutečně nezlobím. Tvá sestra je moc fajn. Jenže jsi mohl být ke mně upřímný a jít k věci a nevymýšlet si nějaký báchorky o tom, že mi hrozí na ranči nebezpečí.", vyprskla jsem podrážděně. "Aileen...ale...jaký báchorky?", snažil se Michael znít nechápavě. "Jaký?! Mám ti to zopakovat? To, že mi hrozí nějaké nebezpečí. V Neverlandu! Janet jsi to taky nakukal, že? Přišla s teorií, že to bude nejspíš kvůli tomu novináři, který se minule snažil dostat na pozemek a Javon kvůli němu málem vyletěl z kůže.", mluvila jsem přehnaně rychle, že jsem si nebyla zase tak úplně jistá, zda mě Michael dobře slyší. "No ano,ale to přece…", ozval se nesměle Michael. "Ale Michaele! Prosím tě, tady přece nejde o paparazzi. Co ti by mi mohli provést? Myslíš si, že se jich bojím, že se složím z toho, že mě třeba vyfotí neupravenou? Michaele, moc dobře mě znáš a víš, že mi takové věci nikdy nevadily! Tady jde totiž o něco úplně jiného. Nebo spíš o někoho. O Deana!", uhodila jsem hřebíček na hlavičku. "Co prosím? O Deana?", zeptal se pobaveně Michael s drobným zachichotáním, čímž mě ještě více popudil. "Bavíš se dobře? To Dean pro mě dle tebe představoval to nebezpečí. Co kdyby využil toho, že ty i hlavní bezpečnostní tým jste pryč...daleko odsud a objevil se u brány Neverlandu a dožadoval se diskuze se mnou? Michaele, ty mi stále nevěříš a jakmile nemáš věci pod kontrolou, tak….tak…", obtížně jsem hledala slova. "Tak jednáš unáhleně.", dodala jsem nakonec. "Aileen, prosím tě, tohle je tak…", spustil Michael klidně, ale já mu opět skočila do řeči. "Fajn. Bál ses, že by mě mohl nějak ovlivnit či co já vím, co ještě. A tak jsi mě odklidil do Malibu za Janet. To bych ještě dokázala pochopit, byť jsem ti několikrát řekla, že k němu žádný hluboký city nechovám. Myslela jsem si, že jsi v mnoha ohledech lepší než on a hlavně rozumnější. Prát se s ním ale jako kluk. Michaele, tohle přece nejsi ty! Ne takový, jakého jsem tě poznala.", přešla jsem konečně k jádru věci. "Prát? O čem to proboha mluvíš, Aileen?", vykřikl Michael. "Třeba o tvé ruce...ale to je jedno. Dokud ke mně nebudeš upřímný a raději se budeš zbaběle schovávat za nesmyslnými příběhy o nebezpečných novinářích, si my dva nemáme co říct.", vyštěkla jsem a vytípla tlačítko na přenosném sluchátku, které ukončilo náš hovor.


I když jsem Michaela nepustila prakticky ke slovu, musela jsem uznat, že se mi trochu ulevilo. Má nálada se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Z nemluvné citlivky se rázem stala upovídaná, usměvavá holka. Janet byla potěšena tou změnou. "Věděla jsem, že tě Michaelův telefonát rozveselí. Někdy je to jen v jeho hlase. Věřím tomu, že je to určitý dar. Něco, čím nedisponuje každý.", básnila Janet a já ji v tom bláhově nechala. "Jako tehdy s panem Moritou.", dodala a já k ní se zájmem vzhlédla. "S panem Moritou?", zopakovala jsem a Michaelova sestra s úsměvem přikývla. "Ano, pan Akio Morita. Spoluzakladatel Sony a vynálezce walkmanu. Setkali se poprvé v roce 1987. Jakmile se Mikey dozvěděl, že pan Morita přišel na jeho koncert v Yokohamě, byl tak nadšený. Jeho manažer pak volal do jejich domu v Tokyu, rodina se ale v tu dobu zdržovala někde ve své vile v Hakone. Nakonec se však podařilo a k Moritovým se dostal vzkaz s tím, jak moc Michael děkuje za to, že se na něj pan Akio přišel s manželkou podívat. No a znáš Mikea, jaký je to perfekcionista. Hned se omlouval, že jeho vystoupení nebylo úplně na sto procent a tak pozval Moritovi na další koncert. Shodou okolností byl pak jediným hostem na Akiových narozeninách. Vzniklo mezi nimi hezké přátelství. V roce 1993 dostal ale pan Morita při tenisu mrtvici. A Michael ihned volal do Tokya, aby vyjádřil svou podporu. No a dostáváme se k jádru věci. Natočil pro pana Moritu kazetu s osobním uklidňujícím vzkazem, že se uzdraví, že mu bude lépe, že zase bude mluvit. Dokonce na zadní stranu přebalu napsal doporučení, aby si kazetu pouštěl třikrát denně. Věřil, že mnohdy stačí víra a člověk se uzdraví.", vyprávěla Janet a já v jejím hlasu postřehla ohromnou pýchu a uznání, které ke svému bratru chovala. "A pan Morita? Jak je na tom? Uzdravil se?", zajímala jsem se. "Žije. Letos v lednu dorazil na Mikův koncert v Honolulu.", když to Janet dořekla, rozzářily se mi úžasem oči. "Michael ho tlačil na kolečkovém křesle.", poznamenala po chvíli a přes tvář ji přeběhl smutek. "Ale je naživu, to je podstatné. A kdo ví...nebýt Mikovy kazety, tak….ne, já nechci takhle přemýšlet. Přeji mu jen to nejlepší. Je to obdivuhodný člověk. Opravdu.", pokývala Janet hlavou. A to byl přesně ten Michael, kterého jsem znala a kterého jsem milovala. Pro jeho velké srdce a lásku, kterou chtěl a chce rozdávat. Zamrzelo mě, že jsem se doposud o panu Moritovi od Michaela nic nedozvěděla. Že mi unikají příběhy, které stojí za to znát a že, kdo jsou Michaelovi skuteční přátelé, je pro mě stále poměrně jedna velká neznámá.


Netrvalo dlouho a s Janet jsme se dost sblížily. Ostatně nebylo čemu se divit, když s někým trávíte většinu času pod jednou střechou, může z toho vzejít buď přátelství nebo nenávist způsobená ponorkovou nemocí. Pojily nás příběhy, které jsme si mezi sebou důvěrně vyměňovaly a ač se mi to líbilo či ne, pojil nás i Michael. Jeho další zavolání nás zastihlo v okamžiku, kdy jsme se zkrášlovaly na terase u bazénu. Janet testovala můj lak na nehty, který pečlivě nanášela na prsty u nohou a já si zase zkoušela umělé řasy, které Janet občas používala na svá živá vystoupení. Zuřivě jsem mrkala a připadalo mi, že se mi na očních víčkách usadili motýli a šimrají mě svými lehoučkými křídly. Nad mým počínáním jsme se obě musely zasmát. Smích utnul zvonek telefonu. "Dojdu to vzít.", oznámila mi energicky Janet a po patách, snad aby si neponičila čerstvě natřený lak, odťapkala rychle dovnitř. "Aileen, to je Mike….Mike!", zakřičela ke mně vesele. Rozběhla jsem se za ní. Co bylo od Janet hezké bylo to, že i přesto, že už naše vzájemná zeď oťukávání se spadla, nadále mi nechávala při telefonování soukromí a někam vždy odešla. "Ano..", ohlásila jsem se stroze do sluchátka. "Aileen, to jsem já Michael. Já...jsem rád, že jsi stále u Janet a od našeho posledního hovoru jsi neudělala něco bezmyšlenkovitého.", přivítal mě svým oznámením Michael. "Bezmyšlenkovitého? Co tím myslíš, Michaele. Třeba to, že bych se mohla sebrat a odjet za Deanem? Copak mi tak málo věříš? Je tohle ještě vůbec možné? To si myslíš, že jsem tak podlá, že bych se ti šla záměrně mstít?"

"Aileen, to jsem neměl na mysli. Prosím, vyslechni mě.", žadonil sklesle Michael. "Celé si to vysvětluješ mylně.", řekl záhy rychle ve strachu, že bych ho snad mohla přerušit. "V tom případě ahoj…", položila jsem zklamaně sluchátko a u srdce mě píchlo z toho, že se Michael stále tak vzpírá tomu přiznat, jak to celé je. "A pozdravuj Taru a Javona.", zašeptala jsem do ticha v okamžiku, kdy už mě Michael nemohl slyšet. Z oka mi stékala slza, kterou jsem se rychlým mrkáním s falešnými řasami snažila zadržet. Na terasu k Janet jsem se opět vrátila s úsměvem, leč lehce křečovitým, jako by se nechumelilo.

Později téhož dne jsem si od Janet vypůjčila laptop. V době internetu nebylo zase tak těžké najít si snadno na někoho kontakt. Stačilo vědět málo….třeba jen přezdívku z dětství. A tak jsem se poměrně rychle dostala k emailové adrese na Deana. Ten hlupák veřejně na internetu uváděl i svůj osobní mobilní telefon, ke kterému jsem se dostala přes internetové anonce, ve kterých nabízel prodej auto součástek a opravu i servis aut. Telefonovat mu se mi ale vůbec nechtělo, i tak jsem si jeho číslo zapsala na lísteček a uložila rychle do své peněženky. Pak už jsem se přihlásila na svého emailového klienta a napsala Deanovi zprávu, ve které jsem se ho nenápadně ptala, zda ten monokl pod okem má z bitky s Michaelem. Poté jsem zabrousila do složky přijatých zpráv, abych zjistila, že mám dva emaily od Tary. "Co jsi provedla s mobilem? Nemůžeme se ti dovolat.", hlásila první zpráva. Druhou Tara poslala několik hodin po té první. "Kape ti na maják? Neubližuj mu tolik, vždyť já se tu na ty jeho psí oči nemůžu dívat. Německo je fajn. Jen ti Němci….nic proti, ale všichni jsou na jedno brdo. Trochu si tu přijdu jako někde v Norsku nebo Švédsku, až na ten příšernej jazyk. Pusu, Tara." , to byla celá ona. Nezapomněla mě pokárat, ale zároveň říct i něco milejšího. Žádný nový email toho dne již do mé schránky nedorazil.
Janet čekala hned následující den nějaká velká akce. Od samého dopoledne se to v jejím domě s výhledem na oceán hemžilo stylistkami, vizážistkami a dalšími lidmi z Janetinýho týmu, kteří se starali o to, aby vypadala skvěle a všechno do puntíku probíhalo bez komplikací. Bylo jich tolik, že jejich jména se mi během chvilky začala plést. "Opravdu ti nevadí, že tě tu nechám jen tak?", strachovala se. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Janet sice zpočátku koketovala s myšlenkou, že na večírek si vyrazíme společně, pro novináře by to jistě byla hotová senzace a obě jsme se notnou chvíli dokázaly bavit vymýšlením těch nejkurióznějších titulků, které by se v novinách objevily, ale na druhou stranu je to pro mě vůbec bezpečné a líbilo by se to Michaelovi? O své bezpečnosti jsem si myslela své. Věděla jsem, že se mi nemůže nic stát, ale téma "Dean a Michaelova žárlivost" jsem s Janet nechtěla otevírat….alespoň zatím ne.


"Vypadáš skvěle.", zhodnotila jsem bez přehánění konečný výsledek a Janet, i když podobné lichotky, musela slýchat denně, se zatetelila radostí. "Díky. Dům je ti k dispozici, relaxuj, o nic se nemusíš starat, ale kdyby cokoli, zavolej Joeymu.", vtiskla mi do dlaně lísteček s číslem na svého bodyguarda. "Věřím, že to nebude třeba. Užij si večer.", popřála jsem jí a spolu s její asistentkou Rachel, jí pomohla do lehkého kabátku. To už se ale ve dveřích objevil jeden z bodyguardů se sluchátkem u ucha. "Janet, vůz už je připraven.", zvolal polohlasně. Janet přikývla, naposledy se shlédla ve velkém nástěnném zrcadle a otočila se ke mně. "Pa..", mávla ke mně a políbila mě na tvář. "A kdyby volal Mikey, tak ho ode mě pozdravuj.", zašeptala mi vesele. Nepatrně jsem pokývala hlavou. Její poznámka o Michaelovi přišla poměrně nečekaně a já vlastně ani neměla, co bych jí k tomu řekla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mrtin Mrtin | 28. dubna 2017 v 8:06 | Reagovat

Konečně jsme se dočkali nového dílu! A opět paráda! Aileen je v pohodičce v Malibu, ovšem jen do té doby co vidí Michaela s obvázanou rukou a vše si spojí dohromady. Jak to ale ve skutečnosti je? Nevypadá to, už ani kvůli povaze Michaela, že by byl schopný dát někomu pěstí. Aileen tak může v Michaelových očích teď vypadat jako hysterka. Tara jí dobře napsala, proč to Michaelovy dělá. On je daleko a nemá se jak bránit a Aileen mu jen stále práská se sluchátkem. Až se vše vysvětlí, tak by Aileen měla jako omluvu cucat Michaelovy palce u nohou nebo nevím. No nic, jdu na další díl!

2 Barča Barča | E-mail | 29. dubna 2017 v 11:10 | Reagovat

No wow, boží díl plný napětí. Uvidíme jak to doopravdy vše je jestli jí opravdu v neverladu hrozilo nebezpečí nebo se Michael opravdu bojí, že se bude setkávat s deanem. Boží už se těším na další 😊

3 hanylen2 hanylen2 | 5. května 2017 v 21:07 | Reagovat

No tedy Aileen má sílu, i když určitě ještě ne takové zkušenosti jako Michael. Zase napětí a otevřený konec. Ten Dean tam stále "straší". sem zvědavá jak je to s Michaelovou rukou... a Deanovým monoklem ;-)

4 Adelle Adelle | 5. května 2017 v 21:12 | Reagovat

Hani, neříkej, že jsi nejdříve četla tu druhou část a teď až tu první :-D Já se omlouvám, že jsem tu kapitolu zase musela rozdělit, ale mě to tu blog.cz nedovolí uveřejňovat najednou, je to omezený počtem znaků, no. Ach jo...

5 hanylen2 hanylen2 | 6. května 2017 v 1:52 | Reagovat

[4]: No tak to máš pravdu, Adelle, vzala jsem to od začátku - moje chyba, no. :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama