Březen 2017

Kapitola 49. - Konec i začátek....

18. března 2017 v 18:23 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Máme tu nový dílek a i když by název mohl vyznít všelijak, rozhodně nekončíme. Je toho před námi ještě hodně, věřte. V dnešním kapitole se objevuje nová postava. Nešvindlujte a neposouvejte hned zkraje článek na samotný konec, který může hodně napovědět. A mimochodem, i když by se zdálo, že se v kapitole dnes naopak i s některými postavami rozloučíme, tak nebojte....Aileen se možná s některými z nich tiše loučí, oni se však neloučí s vámi.]
----------------------------------------
Po poměrně nepříjemné rozmluvě s Tarakem, jsem už na Michaela nenarazila. Byl stále někde s Javonem a já si musela dát rychlou sprchu a uhánět do práce, kde naštěstí k žádným konfliktům toho dne nedošlo. Neskutečně jsem se ale těšila domů. Věděla jsem totiž, že tam na mě nečeká pouze Tara nebo Omer s rodinou, ale předně ON - Michael! Taraka jsem hodila za hlavu. Starosti jsme sice měli oba, ale tak nějak jsem začala pochybovat, že jde Tarakovi skutečně tolik o Michaela a jeho zdraví. Něco mi ve skrytu duše říkalo, že tu jde především o business a úspěšnost turné. I když jsem samozřejmě musela částečně uznat, že má přítomnost mohla být pro Michaela v Evropě velkým rozptýlením - takovým, kdy je člověk tolik nabuzený hormony štěstí, že usnout je prakticky nemožné. "Miku, jsem doma!", zahlásila jsem dostatečně nahlas, jakmile jsem otevřela hlavní dveře. Michaela jsem našla klasicky ve své pracovně. "Jak bylo v práci?", mrkl na mě od stolu. "Pohoda, pár klientů, nějaké to papírování. Počet nečekaných návštěv Deana a konverzací s ním nula!", vypočítávala jsem poslušně. Michael mi slovně neodpověděl. Pokýval hlavou a ukázal mi zdvižený palec. Zdál se vcelku spokojený, přesto jsem si nemohla nepovšimnout, že se tváří trochu zasmušile, jakoby nad něčím neustále dumal. Udělala jsem dalších několik kroků k němu a směle jsem se mu posadila na klín. "Nechceš si dát alespoň pauzu, zlato? Nebo víš co? Uděláme si palačinky s hordou ovoce a šlehačky, co ty na to?", zaševelila jsem radostně a oběma rukama jsem se mu prohrábla ve vlasech. "Aileenko, můžu se tě na něco zeptat?", odkašlal si Michael a posmutněle se mi zadíval do očí. Němě jsem přikývla. "Ten Dean...uhmm...jak dlouho o nás dvou ví?". Rozuměla jsem každičkému slovu, které vyřkl, nicméně jsem nějak nechápala, proč se zrovna teď na něco takového ptá. "Já vlastně ani nevím, když jsme se tehdy setkali v doktorově ordinaci, už to jistě věděl. Ale já mu nic neříkala. Tedy ne tak, že bych mu narovinu řekla jméno svého přítele. Každopádně věděl, že jsi to ty. Odkud asi, že?", dedukovala jsem nahlas. "Samozřejmě...pokud má doma televizi, zavedený internet a odebírá noviny, je něco takového asi velmi snadné zjistit. Takže teoreticky o tom mohl vědět už dříve. Ještě než jste se vy dva setkali u doktora LeRoye?!", přemýšlel nahlas Michael. "Teoreticky ano, ale proč se ptáš?", nedalo mi se nezeptat. "Ale nic, jen mě to tak napadlo. Nelam si s tím hlavu, sluníčko. Jsem prostě jen starý žárlivý chlap, který se bojí, aby mi tě nějaký kulturista neoblbnul.", pousmál se. "Nejsi vůbec starý a trocha žárlivosti není nikdy na škodu, ale skutečně by sis Deanem neměl kazit náladu. Miluju tebe, ne jeho!", svěřila jsem mu upřímně a srdce mi trhalo to, že se mu Dean neustále vkrádal do myšlenek. Schoulil mi hlavu k hrudi a chvíli mě jen tak kolébal ve svém klíně. "A víš co, ty palačinky bych si dal rád.", přiznal tiše po chvíli. "To je mi jasné, Mikey.", zašeptala jsem mu do vlasů. "Ale víš co se říká? Bez práce, nejsou koláče.", doplnila jsem vtipně a zatáhla ho jemně za ruku…..pryč z jeho pracovny, pryč od problémů a starostí.

Vlastně mi to připomnělo staré dobré časy. Dobu, kdy jsem na ranč jezdila jen na návštěvy. Ty vzácné chvíle a neskonalé těšení. Williama jsme tradičně vyhostili z jeho království a rozhodně se netvářil nijak proti. "Dnes tady přebírám žezlo...ehm, vlastně tedy vařečku, já. Šéfkuchař Michael k vašim službám, mylady.", uklonil se mi Michael a oblékl si Williamovu bílou zástěru. Přesně tohoto Michaela jsem měla nejraději. Veselého a vtipného. Posadila jsem se na barovou židličku a užasle pozorovala jeho počínání. Pečlivě odměřoval potřebné ingredience - mouka, mléko, vajíčka, prášek do pečiva, sůl, med i máslo. Pracoval svižně s ladností tanečníka, kterého měl v krvi i samotném srdci. Musela jsem na něj jistě zírat s otevřenou pusou, ale byla to opravdu báječná podívaná. Z namíchané směsi vytvořil těsto a bavil se mými vyjevenými pohledy. "Tak teď budeme muset tak půl hodinu počkat.", rozhodl a uložil mísu do lednice. "A co budem dělat?", nedala mi má zvědavost. "Projít se?", navrhl Michael a napřáhl ke mně svou paži.

Ranč mě měla ve své moci a vpíjela se mi neustále pod kůži, ať už bylo léto nebo zima, ráno nebo noc. S Michaelem po boku jsem vše vnímala ještě daleko intezivněji. "Já to tady miluju.", přiznala jsem tiše a přerušila tím tak chvíli, kdy jsme oba s Mikem mlčeli. Jediným zvukem do té doby byl jen zpěv cikád a šum nedalekého vodopádu. Nasála jsem do nosu vlahý večerní vzduch okořeněný tou správně tajuplnou neverlandskou esencí. "To jsme na tom stejně.", přitakal Michael a pohrával si s prsty mé ruky, kterou svíral v té jeho. "Nechtěl bych o to tady nikdy přijít.", pokračoval a já si povšimla nepatrného stínu, který mu přeběhl přes tvář. Něco narušilo jeho doposud klidné rozpoložení. Cítila jsem, jak je opět napnutý až nervózní. Pohledem rychle přelétl po okolí. "Vybudoval jsem si tady svůj vlastní svět. Jelikož do toho skutečného mám jen omezený vstup. Nedovedu si představit, že bych to tady kdy měl opustit." Nechápala jsem, kde se v něm najednou sebraly takové obavy. "Ale ty o to tady nepřijideš!", zdůraznila jsem a vzala jeho tvář do dlaní. "Je to tvůj domov, Michaele. Nikdo ti ho nevezme. Rozumíš?", připadal mi najednou tak křehký a bezbranný. "...š domov", broukl tiše a trochu nesrozumitelně. "Co jsi povídal?", požádala jsem ho záhy o zopakování. Opět se rozhlédl kolem dokola, zhluboka se nadechl a zdál se být už o trošku klidnější. "Že je to náš domov, Aileen. Nejenom můj.", vysvětlil. Nebylo třeba cokoli dalšího říkat. Zbývalo udělat jen jedno jediné - políbit ho.

Dovnitř jsme se vrátili v pravý čas. Těsto již bylo tak akorát nakynuté a naše žaludky po večerní procházce dostatečně vyhládlé. Michael se opět hrdinně postavil ke sporáku. Počínal si opět obdivuhodně. Co na tom, že při smažení a zvláště obracení palačinek jsem mu musela krapet pomáhat. Od úplně posledního kroku před samotným servírováním mě však od sebe slušně odstrčil. "Voila", postavil přede mne po chvíli se spokojeným úsměvem talíř s palačinkami a já pochopila, proč kolem závěrečného zdobení dělal tolik tajností. Čokoládovou polevou nakreslil na vrchní placku srdíčko a stejnou pochoutkou se mu dokonce podařilo vepsat po okraji talíře vzkaz - Miluju tě. "Já tebe taky..", vyslabikovala jsem téměř neslyšně a neodolala pokušení - ukazováček jsem na okamžik smočila v javorovém sirupu a čokoládě a pochoutku bez výčitek slízla.

Před Michaelovým návratem do Evropy to byl ale bohužel náš poslední příjemný večer. Následujícího dne došlo na ranči k pozdvižení. Nějakému novináři se podařilo vyšplhat na plot. Zavčas ho však zpozorovala ochranka. Javon se však zachoval jako rozzuřený pes utržený ze řetězu. Nebyla jsem sice přímo u toho, ale co se ke mně díky Taře dostalo bylo to, že nebýt včasného zásahu Wayna a Billa, Javon by toho člověka asi přizabil. Mike zuřil! A nejen kvůli tomu, že se mu nějaký drzý paparazzi snažil opět nabourat do soukromí. Byl rozmrzelý i díky Javonovi. "Zachoval si se naprosto neprofesionálně.", zvýšil na svého bodyguarda přede všemi hlas v obývací místnosti. "Neprofesionálně? Dovol abych ti připomněl, že mým úkolem je chránit tě.", vyprskl dotčeně Javon. "Ano...máš se starat o mou bezpečnost, ale ne za cenu, že kvůli mě zmrzačíš cizí lidi.", vztyčil Michael důsledně ukazováček. "Co ty víš, co by ti ten chlap provedl, kdyby se mu podařilo dostat blíž.", zavrtěl Javon nesouhlasně hlavou. "Ale nic mi neudělal, ani jsem tam nebyl. Tvá reakce byla tím pádem přehnaná a já nechci...nepřeju si…", odkašlal si Michael a rozhlédl se po ostatních členech z ochranky. "Abyste se chovali jako nějaká banda rváčů. Nesnáším ty psy z bulváru stejně jako vy, ale to přece neznamená, že jim půjdeme po krku!?", dodal. "Vy dělejte, co je skutečnou náplní vaší práce a pokud na mě někdo nevytáhne revolver nebo jinou zbraň, držte své emoce na uzdě.", rozhodl Michael a mně při té jeho poznámce přeběhl mráz po zádech. Rozmluva skončila a všichni se začali rozcházet. Tara chtěla rozčíleného Javona nejspíše uklidnit a vztáhla k němu chlácholivě ruku. On ji však ze své paže setřásl. Od Omerova otce Rize, který k němu vysílal poměrně soucitné pohledy se však v klidu nechal poplácat po zádech. Oba spolu odešli. Tara se nejdříve překvapeně podívala ke mně, pak na Michaela, následně do chodby, ve které zmizeli ti dva - nejspíše vnitřně řešila dilema - má si zachovat hrdost nebo se rozběhnout za svým přítelem? Nervózně podupávala svými lodičkami s neuvěřitelně vysokými podpatky o naleštěnou podlahu. Pak nahlas vzdychla a dlaněmi se hlasitě plácla do boční strany stehen. Po chvíli, aniž by cokoli dalšího řekla, nasupeně odešla i ona.

Michael se toho večer cítil mizerně, měl pocit, jako by mu nikdo nerozuměl, jako by snad všichni byli tiše na Javonově straně, což samozřejmě nebyla zase tak úplně pravda. Chápala jsem Michaela a souhlasila s ním v tom, že Javonova reakce byla trochu přes čáru. Na druhou stranu, stát tváří tvář někomu, kdo jde proti Michaelovi, podílí se na lžích, které se o něm do tisku napíší, asi bych pravděpodobně také ztratila nervy. Chystala jsem se už do postele, když jsem si všimla Mikea. Stál u okna s rukama založenýma na prsou a konsternovaně koukal ven do tmy. Přitiskla jsem se k němu zezadu a objala ho v pase. "Copak vyhlížíš?", nasadila jsem veselý tón a podívala se mu přes rameno. "Spíš koho…", špitl Michael a prstem ukázal kamsi do dáli. Vzadu na příjezdové cestě stál zaparkovaný jeden z golfových vozíků, které na ranči nesloužili primárně k samotnému golfu, jako za účelem jakéhosi přibližovadla. Někdo tam seděl a při bedlivém zaostření se mi podařilo úspěšně identifikovat kdo přesně. "Javon a Riz?", vzhlédla jsem k Michaelovi a on souhlasně pokýval hlavou. "Sedí tam spolu už asi dvě hodiny.", prozradil po chvíli. "To tam spolu hlídají a čekají, zda nás tu někdo nepoctí neohlášenou návštěvou?", měla jsem v úmyslu to odlehčit, ale Michael po mně vrhl až vylekaný pohled. Chvíli se mi jen tiše díval do očí, šokovaný mým pokusem o vtip. "No, spíš jen zapíjí truc.", povzdechl si zklamaně a odvrátil zrak od setmělé scenérie, která se mu rýsovala za oknem.

Uprostřed noci mě pak probudil hlasitý smích ozývající se ze spodního patra. Javon se vracel s Rizem ve velmi bujaré náladě. Přeslechnout nešlo ani Tařino syčení, kterak se snažila ty dva ztišit. "Vypadněte, oba dva.", lkala kamarádka polohlasně. "Michael už mě nemá rád...škit….tak jsem si našel nového kamaráda….škit", ospravedlňoval se Javon. "Fajn, kámoši. Takže se dneska vyspíte spolu….ale ne tady. Ustelte si třeba v altánku na zahradě. Nazdar.", rozhodla rázně Tara a bouchnutí dveří mi dalo jasné znamení, že Javona spolu s Omerovým otcem vyhodila ven. "Miku, spíš?", zašeptala jsem do znovu nastalého ticha, když jsem si povšimla, že se Michael během chvíle několikrát neklidně zavrtěl. Odpověď jsem nedostala hned, po nějaké době se ale zničeho nic posadil na posteli. "Ne...nespím, Aileen. Nemůžu spát.", plácl nešťastně dlaněmi do peřin. Už už jsem se chystala k tomu, jak mu řeknu, že o jeho problému se spánkem vím, stejně tak, co mu do žíly vpravil pařížský lékař, ale že my dva to zvládneme. Hlavně už žádný Propofol. Mike se ovšem okamžitě ujal slova. "Musím ven. Musím na vzduch.", rozhodl a začal se nemotorně soukat z podušek. "Tak já půjdu s tebou.", nabídla jsem se. "Ne, to ne...to nemusíš.", hopsal ve tmě na jedné noze, když si chtěl navléct na holé chodidlo ponožku. "Ale já chci…", snažila jsem se ho přesvědčit. "Ne!", otočil se ke mně a já se již neodvažovala cokoli namítat. "V klidu spi, zlatíčko. Já se hned vrátím. Potřebuji být jen chvíli sám.", dodal, když si všiml mého zaraženého výrazu. Pokud jsou dvě hodiny pro Michaela chvilka, pak ano...vrátil se za chvíli…..


Dva dny nato se na ranči objevila velká šedivá dodávka, vystoupili z ní tři muži a dle jejich oblečení jsme s Tarou, nalepené na okně, usoudily, že se jedná o nějaké techniky. Mluvili dlouze s Waynem i dalšími třemi bodyguardy. A pak se vzdálili k malé budově nedalo hlavní brány, kterou jsme s Tar výstižně přezdívaly jako "kukaň pro ochranku. Jak se ukázalo později, nemýlily jsme se v odhadu na profesi těch chlápků. "Stejně je to blbost…", prořízl u večeře z nenadání ticho Javon. "Zbytečně vyhozený prachy.", kroutil nesouhlasně hlavou a zároveň přežvykoval sousto v ústech. "Javone, co se ti opět nepozdává?",ohradil se podrážděně Michael. "Ty kamery snímají sice pozemek z různých úhlů, ale věř mi nebo ne, nejsou schopné sejmout úplně vše. Každičký kout, setmělý roh a podobně.", vysvětlil Javon. "Michaele, neberte to špatně, ale na tom, co říká Javon může být leccos pravdivého. Však uveďme pár příkladů….Brad Pitt, Whitney, Nicolas Cage nebo Jennifer Lopez. Ti všichni mají nainstalované ty nejlepší bezpečnostní systémy, přesto se zlodějům podařilo k nim dostat.", doplnil Riz. "Tady byli zloději?", vyprskly jsme s Tarou téměř unisono. "Ale ne. Jen jsem trochu posílil bezpečnost potom, co se sem chtěl dostat ten novinář.", uklidnil nás okamžitě Mike. "To chce dogu...a nejen jednu. Ty už by si s kdejakým vetřelcem poradily. Kously by ho do prde….zadku a bylo by.", rozohnil se Javon a setkal se s celkem pobavenými výrazy přísedících. "Javone, žádní psi. Víš, že se těch zvířat bojím.", zavrhl Mike hned v začátku Javonův návrh. "Myslím si, že se kolem toho dělá zbytečně velký haló. Není to ostatně poprvé, kdy se sem snažil někdo dostat. Novináři, lidi z televize, fanoušci…..Ve výsledku jsou to stejně všechno neškodní lidi, kteří jsou buď chronicky zvědaví, touží po senzacích nebo jen postrádají dávku respektu k soukromí druhých. Ty kamery jsou v pořádku a dle mého dostačující.", promluvil Bill. Načež se jeho poznámky opět jako na udičku chytil Javon. "Netvrdil bych, že všichni fanoušci jsou neškodní. Vzpomínáte na tu holčinu? Čtyři dny se schovávala v koupelně pro hosty. Celé čtyři dny!", připomněl Javon a nebezpečně mu začaly cukat koutky. "Jo jo, na ni si vzpomínám. Mike na ni narazil uprostřed noci, když si šel do ledničky pro jídlo.", promluvil pro změnu Wayne. Pro mě i Taru to byla naprosto nová informace. "Proboha, a co jsi dělal?", otočila jsem se k Michaelovi. "Já bych se asi počurala, kdybych v noci narazila na cizího člověka ve svým domě.", nechala se slyšet Tara. "No nic, sedli jsme si, společně jsme něco snědli. A pak ji kluci odvezli domů.", pokýval Michael směrem k Waynovi a Billovi.

Nevyspala jsem se tu noc nijak dobře. V hlavě mi zněly hlasy, překřikovaly se a navzájem si skákaly do řeči. "Pozemek je obrovký na to, aby ho uhlídal jen Matt….-Nic se neděje, slečno.- Riz se chová podivně!.....-Nic se neděje, slečno.-Chová se podivně!- Co když je nějakej….úchylnej a šmíruje vlastní dceru.- Nic se neděje, slečno.- Omer mě šmíroval, když jsem se sprchovala. - Vymýšlí si, protože mi závidí. Je do Michaela zamilovaná.- Nic se neděje, slečno. - Šmířoval mě v koupelně! - Slyšela jsem, jak tam se mnou někdo je, jak dýchá...slyšela jsem ten dech a pak...pak už jen stín.- Nic se neděje, slečno. -Miku, ty rošťáku. Tušila jsem, že se objevíš. Přiznej se, bál si se tam sám. No tak, neostýchej se a pojď za mnou. - Šmíroval mě v koupelně. - Myslím, že sprcha mi bodne. Vana by teď asi nebyla ideální - V koupelně… - Ten dech a pak už jen stín. - Sprcha mi bodne. - Čtyři dny se schovávala v koupelně pro hosty. - Ten dech a pak už jen stín - Netvrdil bych, že všichni fanoušci jsou neškodní. - Asi bych se počurala, kdybych v noci narazila na někoho cizího ve svém domě - V koupelně - Dech a pak už jen stín. - Moonwalkers...tss, mesíčnani to sedí. - Sprcha mi bodne. - Šmíroval mě v koupelně. - Dech a pak už jen stín. - Přesto, že většina může být v pohodě, se mezi nimi může najít jeden, kterej to nemusí vzít dobře. - Moonwalkers. - Sprcha mi bodne. - Miku…. BOŽE, pomoz mi. - Ne všichni jsou neškodní. - Buď opatrná, Aileen. Svět je zlej. - Zavolej Matta, budu se cítit hned líp."

Týden se pomalu nachýlil ke svému konci. A přede mnou vyvstal náročný úkol. Říct Michaelovi, že s ním do Německa neodletím! A to nejen kvůli Tarakovi, který se po nějakém obchodním vyřizování v Los Angeles, vrátil opět na ranč, ale tak nějak jsem cítila, že tu prostě musím zůstat. Po chaotickém, nepříjemném, přesto živém snu, mě neustále sžíral divný pocit. Mike se tak bude moci v Německu věnovat práci, já ho nebudu rozptylovat, Tarak bude opět spokojený. A Matt….Matt tu nebude s Rizem na Neverland sám. "Jakto, že nemáš ještě sbaleno, ty uličnice.", poplácal mě po zadku večer před plánovaným odletem Michael. Polkla jsem na sucho, cítila jsem velkou tíseň, bolest i zklamání u srdce. "Víš Mikey, já tentokrát nepoletím.", řekla jsem a snažila jsem se seč mohla, aby to vyznělo co možná nejpřirozeněji a dostatečně klidně. "Nepoletíš? Proč?", svraštil Mike nechápavě obočí. "Byli jsme spolu celý týden, zlato. Neříkám přece, že už za tebou do Evropy vůbec nepřiletím. Říkám jen, že nepoletím do Německa.", kličkovala jsem všemožně kolem. "Nudíš se se mnou.", šeptl nešťastně Michael a neznělo to vůbec jako otázka, ale jako holý fakt, kterému chtěl věřit. "Ale vůbec ne, lásko. Vůbec se s tebou nenudím. Jak jsi zase na tohle přišel?", vzala jsem jeho tvář do svých dlaní. "Tak kde je problém, Aileen?", nechtěl to pochopit Michael. "Potřebuješ se soustředit na práci a v klidu pak odpočívat, načerpat síly na turné.", začala jsem trochu koktat. "Proboha, mluvíš už jako Tarak.", setřel mě záhy. "Aileen, pro všechno na světě, buď ke mně upřímná. Je v tom ten kluk, že ano? Dean!", podezíral mě. "Michaele, říkala jsem ti již několikrát, že Dean mezi náma dvěma nehraje žádnou roli. Já k tobě upřímná jsem, ale ty jsi nedůvěřivý.", postěžovala jsem si. "Ale já tě potřebuju…", přešel od naštvanosti k lítosti. "Jak se mám asi soustředit, když tam nebudeš?!", zabručel posléze. "Věř mi, budeš víc soustředěný, když tam nebudu, než kdybych tam byla.", trvala jsem si na svém.

Později toho večera jsem se zastavila v hostinském pokoji. "Dobrý večer, Taraku. Jdu vám jen říct, že zítra do Německa neodlétám.", vybalila jsem to na něj ještě mezi dveřmi. Tarak souhlasně pokýval hlavou a zmohl se jen na pouhé "dobrá.". Co jsem vlastně čekala, že mi za mé rozhodnutí, ke kterému mě on částečně musel dokopat, bude líbat vděčně ruce? "Jestli bude mít Michael nadále problémy s nedostatečným spánkem, nepřeju si, abyste mu podávali znovu Propofol.", upozornila jsem ho rázně. Ovšem on mi to rázem vrátil i s úroky. "O tom vy nerozhodujete, slečno Petersonová.", spražil mě a do otevřeného zavazadla si začal rovnat oblečení. "Co prosím?", otočila jsem se v úžasu. Ne snad, že bych byla nedoslýchavá, ale předně proto, že jsem jeho poznámku brala jako útok. "Nejste jeho lékařka a nejste ani samotný Michael. Ostatně to on si vyžádal Propofol. Toho francouzského lékaře doslova prosil, aby mu dal něco, co mu zaručeně přivodí spánek. Měla byste si přestat myslet, že jdu přes mrtvoly…", poznamenal a já se na něj při posledních slovech vyděšeně podívala. "Promiňte, to bylo nesprávné přirovnání. Chtěl jsem říct, abyste si nemyslela, že jsem tak špatný a zajímá mě jen obchod a peníze. I já mám city.", poklepal si Tarak dlaní na srdce. "Nebojte, udělám vše proto, aby Propofolu nebylo zapotřebí. Pokud to bude ale to jediné, co mu zaručí pár hodin odpočinku, nebudu rozhodně Michaelovi bránit.", dal mi jasně najevo Tarak.

"Příjemný a bezproblémový let, zlato. A zavolej mi, hned jak přistanete. Zvednu to i uprostřed noci, slibuji. Stejně klidně neusnu, dokud nebudu vědět, že jste v pořádku dorazili.", schoulila jsem se následujícího dne při loučení Michaelovi do náruče. "A Deana už pusť z hlavy.", pošeptala jsem mu do ucha, když jsem si povšimla, jak je neustále ztuhlý. "To jen tak neskončí…", broukl zklamaně. "Ví, kde tě najít...Tam, kde jsem tě ostatně našel i já." Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem raději neříkala nic, abych na poslední chvíli ještě něco nepokazila.Rozloučila jsem se i se zbytkem a Taru vyprovodila tichou prosbou, aby mi na Michaela dala pozor. "Neboj, budu ty Němky od něj odhánět zuby nehty a třeba je i přetáhnu tou novou kabelku od Armaniho. Zjistila jsem si na netu, že mají slevy.", zakřenila se radostně Tara, která už se jistě viděla v nějakém německém nákupním centru nebo butiku. Neměla tušení, jak to myslím, s tím aby na Michaela dohlédla. Jak by také mohla. Přebrala si to po svém a měla nejspíše za to, že se jen obávám návalu mladých a hezkých fanynek. Pak nasedla do auta spolu s Omerem a Billem a vyjeli na letiště. Krátce po nich nastoupil do auta i Michael. Poklusem jsem vůz doprovodila až k bráně. A pak….pak byl pryč.

Z pohledu bodyguarda Wayna Nagina:

Seděl jsem v autě vedle Michaela, který se zdál rozrušený. Znal jsem ten jeho výraz ve tváři moc dobře. Cloumaly se mnou emoce a touha zasáhnout a něco udělat. Chtěl jsem mu říct něco povzbudivého. Nerad jsem ho vídal v takovém rozpoložení. Měl jsem ale skutečné obavy, že by se mohl sesypat….doslova jako domeček z karet. Javon žil evidentně v přesvědčení, že má z ochranky k Michaelovi nejblíž. Nevyvracel jsem mu to ani v nejmenším. Fakt byl ale ten, že jsme toho spolu s Michaelem už leccos zažili. A kdo u něj byl v těch obtížných chvílí? Kdo mu říkal, že všechno bude zase dobré, když od něj odešla Lisa a on se v slzách sesunul na zem? Říká se, že chlapi nepláčou. Je to blbost. Viděl jsem ho brečet už několikrát a vždy mi to rvalo srdce. Okolní svět se k němu občas chová dost hnusně a on se stejně vždycky zmátoří, postaví na nohy a dál rozdává své hojivé, léčivé úsměvy a pomáhá tam, kde to je třeba. Neskutečně ho obdivuji. Teď ale nebyl na slzy čas a prostor. Zachoval jsem tedy kamennou tvář a raději předstíral, že mě velmi zaujala ubíhající krajina za okénkem vozu. "Na další křižovatce zahni prosím doprava.", zavelel Michael náhle k řidiči. "Ale letiště je nalevo.", upozornil jsem ho hned. "Ještě se potřebuji s někým setkat. Na letiště to stihneme i tak.", odpověděl suše Michael a založil si ruce do klína.

Z pohledu Aileen:

Probudila jsem se do nového dne a ranč se zdál být neskutečně tichý, až mi to nahánělo hrůzu, i přes skutečnost, že tu nadále zůstávalo několik lidí - Omerova rodina, William, Henry, Matt a přes den i tři hospodyně. Tento den bude jiný. Bude to konec jedné etapy a začátek něčeho nového. Odhodlaně jsem se na sebe podívala do zrcadla. Nasnídala jsem se, vyčistila si zuby a do záchodové mísy vyhodila sim kartu z mého mobilního telefonu. Proud vody, který se do mísy okamžitě nahrnul po stisknutí, ji nenávratně spláchl. Michael mi zavolal asi ve dvě hodiny ráno. Všichni v naprostém pořádku dorazili do Německa. O mých záměrech ještě nevěděl, přesto jsem mu naznačila, aby mi příště zavolal už přímo na pevnou linku. Pak jsem vyrazila do práce, kde jsem ihned zamířila k doktoru LeRoyovi. Sužovala mě trochu tréma i obavy, přesto jsem necouvla ani o krok vzad a zaklepala na dveře jeho kanceláře. "Aileen, děvče. Trochu jsem se bál a už nějaký ten týden čekal jako na trní, kdy se tu s podobnou zprávou objevíte. Promyslela jste si to dobře?", zeptal se mě a jeho hlas zněl sice posmutněle, přesto neskutečně otcovsky. "Arthure, potýkala jsem se s touhle myšlenkou už nějakou dobu. Není to pro mě rozhodně vůbec jednoduché, protože mi tu s vámi bylo skvěle. Ale musím a chci to udělat.", trvala jsem si na svém. "Co budete dělat, Aileen? Cestovat s Michaelem nebo máte v plánu něco jiného?", zajímal se doktor LeRoy. "Představa být na něm finančně závislá mě děsí. Chtěla bych něco zkusit….něco, co by se dalo skloubit s Michaelovým rušným životem, ale co konkrétně to ještě netuším.", přiznala jsem zcela bez vytáček. "Michael má štěstí, že Vás má, Aileen.", pokýval hlavou doktor a já ucítila horkost ve tvářích. "Vzpomínám si na naše první setkání tady v ordinaci. Byl vyhublý, měl propadlé tváře, nešťastné oči a já se tehdy upřímně zalekl. Tak tohle je ten Bůh hudby, ta modla, po které všichni šílí? Spíš než úspěšného umělce připomínal kostlivce. Díky vám vykvetl a postavil se na nohy. Mou pomoc již vůbec nepotřebuje, ale tu vaši ano. Chápu vás i vaše rozhodnutí. Proto vám dávám své svolení, byť s těžkým srdcem.", pokýval hlavou a mně se nahrnuly do očí slzy. Nebylo to jednoduché to tu opustit. Doktor LeRoy byl skvělý člověk, chápající, empatický….vždy mi ve všem vyšel vstříc a já tu teď před ním sedím zkroušeně jako neposedný žák před ředitelem v ředitelně a dávám výpověď. "Doufám, že na mě ale nezanevřete a přijdete se někdy podívat a povyprávíte mi, co je u vás nového. A kdyby jste se přeci jen chtěla vrátit, třeba jen na půl úvazku, své místo tu budete stále mít, Aileen.", přislíbil Arthur a já už to v sobě nedokázala déle udržet a z očí mi začaly téct první slzy. "Ale no tak, přece nebudete brečet, děvče.", všiml si Arthur a ihned mě začal uklidňovat. "Můžu vás obejmout, doktore.", polykala jsem slzy dojetí. "Ale to je jasná věc, pojďte…", rozpřáhl paže Arthur a sevřel mě na své hrudi.

Z kanceláře jsem odešla až v okamžiku, kdy po slzách nebylo ani památky a jako naschvál v čekárně narazila na toho, kterému jsem se měla vyhýbat. Seděl na kovové židli s koženým polstrováním a jakmile mě spatřil, ocukla jsem pohledem. I tak jsem si ale povšimla jeho natrženého obočí a monoklu, který měl na levém oku. Soudě barvy, která ještě nefialověla, muselo jít o nějaký čerstvý incident. Že by přece jen bylo učiněno spravedlnosti a Dean dostal co proto od nějakého novináře, za to že se mu snažil prodat lživé informace? "Čau…", pozdravil mě nahlas. "Ahoj..", broukla jsem téměř neslyšně a hnala se rychle ke dveřím. Zastavila jsem se až na ulici a podívala se k budově. Opouštěla jsem místo, které jsem i přesto, že se tu často řešily závažné problémy a v čekárně neseděli vyloženě šťastní lidé, měla ráda. Místo, kde jsem potkala svou osudovou lásku. "Tohle není ahoj, Deane. To je sbohem…", pomyslela jsem si a rozběhla se ke svému autu, abych se co nejrychleji mohla dostat zpátky na ranč.




Ležela jsem zrovna na pohovce u krbu s laptopem na klíně a snažila se vyplodit email pro Taru, ve které jsem ji chtěla svěřit to, co jsem zrovna udělala a zároveň z ní trochu vytáhnout bližší informace o Mikovi, když v tom se chodbou ozval domovní zvonek. Od schodiště se linul klapot dámských lodiček s nízkým podpatkem, které nosily hospodyně. Nejspíše některá z nich spěchala otevřít, já jsem ale byla rychlejší. "Ježiši kriste….", vypískla jsem zděšeně, když jsem jen tak ledabyle oblečená v domácí teplákovce a s rozvrkočeným drdolem na hlavě, otevřela dveře s přesvědčením, že to bude Matt nebo Henry. Nebyl to ani jeden z nich. Nebyl to ostatně ani muž. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem překvapením rychle přivřela dveře a okamžitě je znova otevřela dokořán. "Ahoj. Ty musíš být Aileen. Já jsem Janet, jsem…..", začala se mi mile představovat žena u dveří. "Michaelova sestra, já vím.", skočila jsem ji do řeči a rudla až za ušima. Bylo to úplně poprvé, kdy jsem se osobně setkala s Janet a připadala jsem si opět úplně obyčejná. Janet byla krásná ženská. V televizi a videoklipech měla často výrazný make-up, ale nyní s jemným a přirozeným líčením působila snad ještě dokonaleji. "Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám.", zeširoka se usmála a odkryla tak sněhově bílé a rovné zuby. Přátelsky mě objala a já celá udivená nechápala, jak tak milí lidé jako Michael a Janet, mohou mít tak šíleného a pedantského otce.

Pozvala jsem ji dovnitř a už se rychle rozhlížela kolem po Williamovi, který by mohl Janet připravit něco rychlého k občerstvení. "Nezdržím se dlouho, Aileen. Vlastně jsem tě přišla požádat, aby sis sbalila pár nejnutnějších věcí a odjela se mnou do mého domu v Malibu.". Tím mi nehorázně vyrazila dech. "Sbalila věci, ale...ale proč? Já...asi nechápu. Malibu? ", znejistěla jsem a začala se ztrácet ve všemožných myšlenkách. Janet zmizel z tváře zářivý úsměv."Ano, Aileen. Malibu.", pokývala hlavou souhlasně a položila mi dlaně na ramena.

"Neverland už pro tebe není bezpečný!"




Můžete se těšit...

18. března 2017 v 16:46 | Adelle
Jen další rychlá informace. Pokud se zadaří, tak nová kapitolka tu bude již dnes večer.

Těší se na vás Adelle....Michael, Aileen i ti ostatní. :)

Kapitola 48. - Tajné rozhovory (2/2)

12. března 2017 v 15:21 | Adelle
Druhý den jsem se probudila nezvykle brzy, za okny teprve svítalo. Michael ležel vedle mě a oči měl dokořán otevřené, "Dobré ráno…", pošeptal a políbil mě na nos. "Miku, zlato...Proč ještě nespíš?", podivila jsem se a očima šlehla po hodinách, které ukazovaly něco málo po páté hodině. "Nemůžu...koukám se, jak dokonale vypadáš, i když spíš.", vysvětlil. "Jak dlouho mě už takhle pozoruješ?", zajímala jsem se. Chvíli mlčel, jakoby si potřeboval rozmyslet svou odpověď. "Nevím, tak hodinu…", řekl nakonec neurčitě. Zpozorněla jsem ještě více. "Chceš mi říct, že už zhruba od čtyř hodin nespíš?", byla jsem rázem dokonale bdělá.

Nutně jsem potřebovala přijít na způsob, jak vrátit do Mikova života řád a harmonii. Fakt, že nebyl schopen dostatečně odpočívat, mě hodně trápil. Tarakův způsob řešení Michaelova problému v podobě dávek propofolu mi přišel jako hazard ze zdravím. Začarovaný kruh. Propofol sice pomáhal Michaelovi dostatečně spát, ale za jakou cenu? Nemusela jsem být doktor, abych věděla, že si Michael na léku může vybudovat závislost. "Kam se chystáš?", zašvitořil vesele Mike a pozoroval, jak se převlékám do sportovního oblečení, "Jdu si zaběhat. Ranní běh na čerstvém vzduchu je skvělým startem dne. Přidáš se?", nasadila jsem nevinný, bezelstný tón a doufala, že na můj návrh kývne. Tvářil se překvapeně, ale nakonec přece jen souhlasil. "A vlastně proč ne. Sice znám Aileen daleko lepší způsoby, jak se zničit hned po ránu, ale nevadí.", zavtipkoval a už se sháněl po něčem, v čem by mohl vyrazit ven.

I přesto, že jsem nikdy nebyla vyloženě sportovní typ, to mělo něco do sebe. Nebe nad Neverlandem se zbarvilo do lehce růžové barvy, v korunách stromů prozpěvovali ptáci, u jezera jsme si dali kratší oddychovou přestávku, abychom se mohli pokochat pohledem na roztomilá malá káčátka, která jejich hrdá matka vyváděla k vodě. Nestrachovat se nad tím vším, co jsem věděla od Michaelova manažera, bylo by mi naprosto nádherně. Kalifornie v době jara byla úžasná, samotný Neverland ještě stokrát lepší. Od jezera k domu jsme už jen běželi. Udiveného Taraka jsem zpozorovala hned, jakmile jsme se přiblížili na dostatečně viditelnou vzdálenost. "Bože Michaele, co to vyvádíš?", přiřítil se k nám jako vlna tsunami. "Sportuji, copak nevidíš? Ve zdravém těle, zdravý duch.", zhluboka se vydýchával Mike a z tváře mu nemizel úsměv. Než však Tarak stačil jakkoli zareagovat, přihnal se k nám i Javon. "Michaele, potřebuji s tebou mluvit. Je to nutné.", vyžádal si jeho pozornost a tvářil se nezvykle vážně. Natolik, že ani nevnímal mou či Tarakovu přítomnost. Michael jen souhlasně přikývl a následoval poslušně svého bodyguarda. "Aileen, to si ze mě děláte legraci?", obořil se na mě Tarak, hned jakmile ti dva zmizeli z dosahu. Nechápavě jsem na něj zamrkala řasami. "Máte vůbec rozum, chcete ho uhnat? Copak nevíte, že stačí málo…..lehké prochladnutí, chrapot a turné je v ohrožení?", kroutil rozčíleně hlavou. "Taraku, prosím vás. Lehký jogging na čerstvém vzduchu ještě nikomu neublížil, navíc je to i skvělý způsob, jak ho unavit tak, aby se v noci aspoň trochu vyspal. Spát s ním nemůžu, rozptylovat ho nemám, dovolte mi si s ním laskavě aspoň zaběhat, jo.", obořila jsem se na něj možná trochu přehnaně. "Já jsem vám přeci nezakázal, abyste s ním úplně přestala…..intimně žít, jen jsem….", blekotal Tarak, ale já ho už přestala poslouchat, otočila jsem se k němu zády, mávla ledabyle rukou a namířila si to přímo do domu.

Z pohledu Javona:

Zavedl jsem Michaela přesně k místu, kde jsme TO ráno společně s Waynem, Billem a Rizem našli. Došli jsme až na konec pozemku, podél zadní brány až do rohu kamenné zídky. "Potom, s čím vyrukoval Riz, jsme trochu pročesali okolí. Tohohle jsem si tu ráno všiml.", ukázal jsem prstem k malému okrasnému keři. Michael si podřepnul a zaostřil na zem. Než se toho vůbec dotkl, překvapeně ke mě vzhlédl. Moc dobře poznal, o co se jedná. I když proměnlivé počasí i doba (více jak 4 měsíce), kdy to tu pravděpodobně leželo, udělalo své. Sklonil opět hlavu a natáhl ruku. V dlani držel řetízek od Tiffanyho. Přesně ten, který v Austrálii pořídil pro Aileen k Vánocům a který se dřív než jí ho vůbec mohl předat, ztratil. Prstem přejel po jeho osobním věnování, které nechal pro Aileen na řetízek vyrýt. "Jak….jak je to možné?", nechápal. "Mě se neptej, ale pokud si teď náhodou nevzpomeneš, že ses v těchto místech těsně před Vánoci, když jsme se vrátili od protinožců, procházel i se svým dárkem pro Aileen, tak ti budu muset přiznat, že tu něco setsakra smrdí.", vyslovil jsem nahlas svou obavu.

Kapitola 48. - Tajné rozhovory (1/2)

12. března 2017 v 15:20 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Návrat do Států připomínal tak trochu tvrdý pád na ústa. Jen co jsem se trochu vzpamatovala z letu a zapnula mobilní telefon, hlásil mi operátor, že mám čtyři zmeškané hovory, jednu zprávu v hlasové schránce a na displayi se objevilo oznámení i o dvou příchozích textových zprávách. Zhluboka jsem se nadechla a vzala to popořadě. Zmeškaná volání pocházela z jednoho jediného čísla. Neznala jsem ho, ale to jen proto, že jsem dotyčné číslo před téměř rokem smazala a odstranila jej i ze své paměti. Jak se záhy ukázalo, číslo patřilo Deanovi. Poté, co jsem se dostala do hlasové schránky, na mě vykřikl jeho hlas. "To jsem já...Dean. Auto je spravené. Nechápu tvou reakci. Podívej se, celé si to vysvětluješ špatně. Zavolej mi nebo napiš.", stačilo slyšet jeho hlas a už se ve mně opět všechno svíralo zlostí. Tak nějak jsem počítala s tím, že i došlé textové zprávy budou od něj. Měla jsem pravdu….tak napůl. Ze dvou zpráv byla ta od Deana naštěstí jen jedna. "Ignor? Jestli se neozveš, tak si asi budu muset na netu najít číslo na pana krále.", zatvářila jsem se na výsost kysele. Opět ty jeho trapný poznámky, u kterých si myslí, jak je vtipný. Druhá zpráva byla od taťky. Ptal se, zda jsem se v pořádku vrátila domů. Bleskurychle jsem ho ubezpečila, že ano. Dean přišel na řadu hned poté. "Auto mi zavez k LeRoyovi. Klíčky nech u mě na stole.", odbyla jsem ho stručně. Vlastně hlavně kvůli němu jsem si vzala den volna, abych se s ním v kanceláři nemusela setkat. Byla jsem stále tak naivní. Doufala jsem, že auto jednoduše vrátí, když mě tolik bombardoval telefonáty. "Nebyla jsi v práci. Auto jsem si odvezl zpátky. Předám ti ho OSOBNĚ!", odepsal téhož dne večer a jeho vydírání a urputnost mě doháněla k šílenství.
Nadávala jsem na něj, ale i na sebe. Celý následující den jsem jako na trní čekala, kdy se uráčí objevit. S pocitem, že doktor LeRoy je jen pár metrů ode mě, jsem se cítila v bezpečí a už si chystala, jak to Deanovi pořádně vytmavím, i za cenu, že bych udělala před klienty v čekárně velkou scénu. Dean se ovšem neukázal. Na Neverland mě nakonec odvezla Tara s tím, že bychom se cestou mohly stavit přímo u Deana doma. "Ani náhodou. Nestojím o to, aby nás cestou zase vypozorovali nějací novináři. Nehodlám do problémů dostat i tebe, Tar.", zavrhla jsem okamžitě její nápad. "Jestli mi auto během zítřka nevrátíš, zavolám policii.", přistoupila jsem doma k výhružkám a odeslala na Deanovo číslo mobilního telefonu další textovku. "Všechno se netočí jen kolem tebe, princezno. Auto jsi mohla mít už o víkendu. Zítra se zastavím, dnes jsem neměl čas…. a radím ti být v práci.", odepsal během chvíle. "Co si sakra myslí?", vyprskla jsem a hodila telefonem o postel. Před nárazem ho zachránily nadýchané peřiny.

Lepší načasování si ten zmetek nemohl vybrat. Objevil se samozřejmě až v době, kdy bylo po ordinačních hodinách. Doktor byl již nějakou dobu na cestě domů a v celé budově jsem tak zůstala jen já a uklízečka Eve. Pozorovala jsem Deana oknem z dostatečné vzdálenosti. Auto zaparkoval u krajnice a s rukama zkříženýma přes prsa si sedl na kapotu a spokojeně vyčkával. "Klíče.", vyhrkla jsem namísto pozdravu a nastavila dlaň, jakmile jsem se k němu přihnala jako velká voda. "Můžeš mi vysvětlit, proč si na mě stále tak nabroušená?", pokoušel se Dean o konverzaci a já jen nervózně poťukávala podrážkou boty o asfalt. "Ty hovada z novin jsem na tebe neposlal. Neskutečně mi křivdíš.", pokračoval dotčeně a já se vyhýbala jeho pohledu. "A propo, kdybych jim dal echo, nemyslíš, že už by se dávno touto dobou psalo něco v tisku? Hmm…?", chrlil na mě slova jako na běžícím páse. "Jenže je klid. Nikde jsem od té doby nenarazil ani na zmíňku. Bodejť by si přes víkend zvedala mobil. Tak co, mademoiselle, jaká byla Paříž?", vyštěkl. "To je totiž to jediný, co se mi podařilo o tobě, v novinách najít.", dodal a já konečně odvrátila zrak a s rozčíleně přivřenými víčky jsem se na něj podívala. "Klíče!", zopakovala jsem. "Aileen! Přestaň se tvářit, jako bych byl největší padouch na světě. V tomhle nejedu a klidně si mě posaď na detektor lži. A mimo to, co když to minulý týden nebyl žádný novinář? Ten tvůj Michael má miliony fanynek, které se na něj upínají jako k nějaké modle. Milují ho...některé až fanaticky. A ty jsi jim vlezla do zelí.", odmítal mě poslechnout a vrátit klíče, neustále měl potřebu mluvit. "Co?", zmohla jsem se nechápavě na jediné. "Víš, vůbec, co tu meleš? Michaelovi fanoušci….Moonwalkers jsou naprosto přátelští, oddaní a milující. Nejsou to žádní fanatici.", osopila jsem se něj. "Tss…", odfrkl si posměšně Dean. "Moonwalkers…..měsíčňani. Jo, to sedí. Jenže i přesto, že většina může být v pohodě, se mezi nimi najde někdo úplně mimo….jako z jiný planety.", bavil se. "Většina těch holek...a co já vím, třeba i kluků, ti to může přát. Jejich král je konečně šťastný. Ach bože. Radujme se všichni a oslavujme tři dny a tři noci.", přeháněl teatrálně Dean. "Ale jeden z nich to nemusí vzít dobře. Nenapadla tě upřímně nikdy tato možnost?", zeptal se náhle vážně Dean a položil mi ruku na rameno. "To je směšný a iracionální.", zavrtěla jsem hlavou a ošila se tak, abych z ramene smetla jeho dlaň. "Možná je, možná není. Faktem ale také je, že ani ve svém běžném zaměstnání se nepohybuješ zrovna na bezpečné půdě. Když ne bláznivá fanynka, tak nějakej psychicky labilní cvok od Arthura.", hledal neustále nějaké argumenty Dean, aby ze sebe svalil vinu. V duchu jsem přemítala, kolik médiím nakonec musel zaplatit nebo co jim vůbec nasliboval, aby fotky a své teorie převedené do jejich pravd nepoužili. "Dej mi ty zatracený klíče a už přestaň nebo okamžitě volám Matta. Ostrahu z Neverlandu.", upřesnila jsem výhružně. Dean zašátral v kapse své motorkářské kožené bundy. "Věř mi nebo ne. Buď ale opatrná, Aileen. Svět je zlej. A toho Matta raději zavolej. Budu se cítit hned líp, když budu vědět, že je s tebou nějaká nabušená gorila z ochranky. Čau…", položil mi do dlaně klíč a otočil se k odchodu.

"Herec. Komediant. Blázen.", tloukla jsem dlaní zlostně do volantu a spílala Deanovi. "Hraje si na ukřivděného chudáčka. Bláznivá fanynka, psychicky labilní cvok...To tak. Stačí jeden idiot, který má díky svým problémům hluboko do kapsy a tak hledá možnosti, jak snadno a rychle přijít k penězům. A když jsem ho prokoukla, raději zametl stopy. Tak to je…", odůvodnila jsem si nahlas a úspěšně nastartovala. U vstupní brány vedoucí k ranči jsem ale zpozorněla. "Co tady sakra dělají ta auta…?" všimla jsem si už z dálky zaparkovaných vozů. "Bože, Wayne! Kde se tu berete?", vykřikla jsem vyjeveně a stáhla okénko. "Hezký večer přeju..", pokýval ke mně a usmál se. Vidět Wayna se usmívat byl úkaz ojedinělý. Naprosto jsem ale nepobírala, kde se tu vzal a jakto, že není v Evropě. Své auto jsem zaparkovala nakřivo a bylo mi to v tu chvíli upřímně jedno. Vyběhla jsem jako šílená k domu. Již podle hlasů jsem poznala, která bije. "Michaele! Mikey!", pištěla jsem jako malá holka a řítila se do jídelny, odkud se hlasy ozývaly. Seděl tam spolu s ostatními. Byl tu i Javon, kterému Tara seděla na klíně a zářila jako sluníčko. "Ahoj Aileen.", pozdravil mě Mike a zvedl se ze své židle. Skočila jsem mu do náruče a vlepila mu pusu.

Chtěl mě překvapit, což se mu skutečně povedlo. Z Paříže se měl podle původního plánu přesunout do Německa. Veřejné akce a tisková konference byly ovšem naplánované až na začátek května. "Nač být zavřený v hotelu, když můžu být zavřený tady….a s tebou.", pošeptal mi do vlasů. "Na jak dlouho?", špitla jsem a sevřela ho ještě pevněji. Bála jsem se, že se mi to snad jen zdá a odmítala ho pustit. "Týden.", nečekal dlouho s odpovědí a já vypískla radostí. "Michaele!!!!", zaslechla jsem za sebou v chodbě Omerův hlas. I k němu se již dostala zpráva o Michaelově nečekaném návratu na ranč. Krátce po něm se objevil i zbytek jeho rodiny. "Vítejte zpátky doma. Michaele, mohl bych s vámi pak mluvit....někde o samotě?", požádal Riz a i přes svou vážnou tvář se pokusil o úsměv. Po večeři se skutečně oba odebrali do soukromí - Michaelovy pracovny. Omerův otec se dolů do jídelny vrátil asi za pět minut…..bez Michaela. "Javone, Bille, Wayne...mohli byste se mnou nahoru za panem Jacksonem? Chce s vámi mluvit.", požádal ostrahu. Vyměnily jsme si s Tarou překvapené pohledy. "Děje se něco?", otočila jsem se k Rizovi. "Nedělejte si starosti, slečno Aileen.", snažil se mě ubezpečit, což ve výsledku ještě víc prohloubilo můj pocit, že něco není úplně v pořádku. Šlehla jsem očima zpátky k Taře - zdála se být v naprostém klidu. "Pak to zjistím od Javona.", pípla tiše a do pusy si strčila další kuličku hroznového vína.

Přišlo mi, že rozhovor, který probíhal nahoře v Mikově pracovně, trvá neskutečně dlouho. Omer se začal nudit a s vděčností uvítal návrh jeho sestry, že si s ním půjde něco zahrát. Tara si pro změnu odešla napustit horkou vanu. V jídelně jsme zůstali jen já a Tarak. Nebýt to jeho první návštěva na ranči, nechala bych ho být, ale zdál se být nesvůj a mně bylo hloupé a neslušné nechat ho tam jen tak. "Slečno Petersonová, když už jsme tu tak osiřeli…", začal a lžičkou si zamíchal kávu, kterou už beztak musel mít vystydlou. "Mohli bychom si promluvit?", pokračoval a já němě přikývla. "Prosím, nepochopte mě nějak špatně.", zvedl obě dlaně a já se začal děsit, s čím přijde. Fráze, neberte to osobně nebo nechápejte mě špatně, většinou totiž nevěstí nic dobrého. "Rád bych, abyste zvážila četnost vašich návštěv v Evropě.", přešel rovnou k jádru věci a já překvapeně vykulila oči. "Četnost mých návštěv? Jak...jak to myslíte?", zajímala jsem se okamžitě. "Jde o to, že chystané koncerty budou hodně náročné, ale to vám asi nemusím říkat. Jistě si to dokážete sama dobře představit.", začal a já pokývala hlavou. "Je důležité, aby na ten zápřah Michael načerpal dostatek sil. Pravidelně jedl a měl dostatek spánku.", pokračoval a já se toho chytla jako myška na sýr. "Ehm...počkejte prosím Taraku, chcete mi tedy naznačit, že díky mě zanedbává Michael svůj jídelníček a nemá dostatek spánku?", přimhouřila jsem oči. Tarakovy tváře mírně zrůžověly. "Slečno Petersonová. Prosím, nemyslete si, že na vás nějak útočím.", broukl omluvně Michaelův manažer. "Michael za poslední týdny zhubl. Všimla jste si toho?", zeptal se posléze a já chvíli v duchu analyzovala tón jeho hlasu. Co mi tím chce jen říct, že si Michaela všímá víc než já? Že já se o něj nezajímám? Ano, Michael byl vždy velmi štíhlý. A je mi jasné, že díky tréninkům a nácvikům choreografií pravděpodobně trochu zhubl. "Navíc….", ujal se opět slova Tarak nerozhodně. "Těsně po vašem odletu z Paříže jsme museli povolat jednoho francouzského lékaře.", prozradil mi a naprosto mi vyrazil dech. "Lékaře? Proboha proč? Co se stalo?" vyhrkla jsem vylekaně. "Lékař mu musel podat dávku propofolu, aby se vůbec mohl vyspat. Při té příležitosti tomu doktoru Michael přiznal, že pořádně nespal už přes tři dny. Přes tři dny, slečno!", zdůraznil a rentgenoval mě pohledem. "Já to chápu. Jste mladí, zamilovaní. Ti toho nikdy moc nenaspí. Za jiných okolností bych nad tím mávl rukou. Ale to turné, slečno...History!", ztišil náhle hlas. "Musí dát čest svému jménu. Vstoupí do dějin! Ale jen za předpokladu, že se během něj Michael nesesype.", dokončil a já se toužila vcucnout do židle a zmizet. Dokázala jsem si to živě představit a dát si jedna a jedna dohromady nebylo v tu chvíli nic obtížného. Tara a Javon nebyli pravděpodobně jediní, kdo v sobotu v hotelu neusnuli a byli svědkem toho, jak Michaela obírám o drahocenný spánek. "Chápu...Taraku, slibte mi ale, že na něj dáte dobrý pozor. Já….já opravdu jsem netušila, že má Michael problém se spánkem. ", přiznala jsem a cítila, jak se mi krev vlévá do tváří. "Nevyčítejte si nic, slečno.", pronesl soucitně Tarak, ale na mě to nemělo v tu chvíli žádný účinek. "Promiňte…", pípla jsem a s neuvěřitelnou rychlostí vystartovala z jídelny.

"Propofol též prodávaný pod značkou Diprivan, je krátkodobě působící hypnotikum podávané nitrožilně. Používá se k vyvolání a udržování celkové anestesie.", četla jsem na monitoru laptopu se zrychleným tepem úvodní popis léku, který byl ve Francii podán Michaelovi. "Propofol vede do 25-40 sekund ke ztrátě vědomí a dochází při něm ke snížení minutového srdečního objemu.", uvádělo se dál. Text, který jsem měla přímo před očima mi naháněl husí kůži. Nemusela jsem být lékař, abych pochopila, že měl Mike skutečný problém, když už mu nezabíraly ani běžně dostupné prášky na spaní a lékař musel zvolit tak silná sedativa. "Ah...tady jsi.", otevřely se znenadání dveře a v nich stál Michael. Rychle jsem kursorem namířila k tlačítku X, abych webovou stránku, kterou jsem měla načtenou na monitoru, vypnula. "Na co koukáš?", zajímal se zvídavě Michael a políbil mě na krk. "Co jste řešili?", snažila jsem se odvést Michaelův pohled od monitoru, kde se načetla domovská stránka - internetový obchod Victoria's Secret. "Chceš si koupit nějaké nové sexy prádélko? Mám ti pomoci s výběrem teď nebo až potom...hmm?", navrhoval mi svůdně a rukama hnětl přes tričko má prsa. "Miku….Mikey!', odtáhla jsem se od něj. Když jsem se dotkla jeho paže, všimla jsem si náplasti, kterou měl na ruce v místě žíly. "Michaele, nechceš mi něco říct?", zeptala jsem zkroušeně a snažila jsem se odvrátit zrak od jeho ruky. "A nechceš ty mi prvně prozradit, jak se ti podařilo, že už opět řídíš ve svém?

Nijak se mi nezamlouvalo, jak se snažil vyhnout mé otázce. "Já se ptala jako první.", upozornila jsem ho jemně, přesto s notnou dávkou důslednosti. Zakřenil se jako by v podstatě o nic nešlo, jako bychom se tu jen dětinsky škádlili. "Máš pravdu...Chci ti něco říct. Vlastně ti toho chci říct hodně, ale teď ti řeknu jen to, že jsi mi strašně chyběla a jsem tak rád, že mohu být zase zpátky doma, i když je to jen na chvíli.", přitáhl si mě za boky k sobě. "Ten zbytek, co mám na srdci, si nechám na později. Jisté věci by se měly sdělit v ten správný okamžik a na tom pravém místě. Nemyslíš?", mrkl na mě a já na něj jen užasle zírala. Nechápala jsem zhola nic. Copak na to, aby mi přiznal, že má díky stresu a vypětí rozhozený biorytmus a problémy se spánkem - takové, že si to žádá až odbornou pomoc a poměrně drastické způsoby řešení, potřebuje tu správnou chvíli a místo? Je to pro něj tak nepříjemné a choulostivé téma, že se mi chce svěřit později, až bude mít sto procentní jistotu, že nás tu nikdo nemůže vyrušit. Bojí se snad, že by nás někdo mohl slyšet nebo dokonce záměrně poslouchat za dveřmi? Ne, to určitě ne! Nebo snad…..

"A teď je řada na tobě.", přerušil Michael tok mých myšlenek. Chvíli mi opět trvalo, než jsem si uvědomila na co naráží. "Ah….to auto. No, Dean ho vrátil.", pípla jsem. Michael si založil ruce na prsa a oči se mu ještě více rozšířily. Nebylo to ale překvapením. Jistě něco takového předpokládal, už když se zeptal. "Tak Dean ho vrátil. Kdy a komu?", nespokojil se s mou stručnou odpovědí Michael. Tlačil mě do kouta a tvářil se poměrně přísně. V duchu jsem koketovala s myšlenkou, že bych mu mohla odpovědět v podobném duchu, jako on mně před chvílí. Ty méně příjemnější věci se přiznávaly obtížně. Riskovat, že Michaela rozčílím jsem ale nechtěla a tak jsem od myšlenky alá necháme to na později, upustila. "Dnes. Když jsem končila v práci. Přivezl….přivezl mi ho k Arthurovi.", vysypala jsem ze sebe a když jsem si povšimla, že se Mike rychle nadechuje k tomu, aby něco odpověděl, raději jsem se opět bleskově chopila slova. "Ale auto je v pořádku. Skutečně. A Dean...myslím si, že mi dá už pokoj. Řekla jsem mu dost jasně, co si o něm myslím.". vyhrkla jsem a tvářila se jako ta největší akční hrdinka, které se podařilo zdolat padoucha minimálně o tři hlavy většího. Michael se ale netvářil nijak uklidněně. Jeho nedůvěřivý pohled mluvil za vše. "Aileen, předně jsem ti kladl na srdce, aby ses od něj držela dál a přerušila jsi s ním veškerou komunikaci…..především tu osobní. Doporučoval jsem ti, aby celou tu záležitost s tvým autem dořešil Matt nebo Riz. Ale to ne. Jednala jsi na vlastní pěst a navíc jsi porušila slib, co jsi mi dala. Viděla jsi se s ním a mluvila s ním. "Michaele, ale já musela. Nechtěla jsem do toho zatahovat Rize a Matta. Navíc se v novinách doteď neobjevila ani zmínka a kdyby se do toho vložil někdo další - ať už Riz nebo Matt, mohlo by to celou věc tak akorát zhoršit a já nechci, aby se nakonec psalo o lidech z tvé blízkosti jako o nějakých gaunerech, co si vyřizují účty s lidmi, co jsou nevinnost sama.", zdůraznila jsem záměrně ironicky. "Copak nevíš, jak to chodí v bulváru? Z těch zlých a podlých udělají vždy ty hodné a z těch čestných zase pravý opak. Nechci nic jiného, než aby byl klid….který potřebuješ a zasloužíš si ho jako nikdo jiný, nechci tě nijak stresovat.", dodala jsem upřímně a snažila se napětí zmírnit tím, že jsem se dotkla Michaelovy paže. Svaly na ruce měl ale silně napjaté. "Slibuju, že jestli se ještě jednou ukáže a bude otravovat, tak už to sama řešit nebudu a Matt bude první komu zavolám.", doplnila jsem obezřetně a stejně nedokázala pořádně pochopit, proč Dean stále ležel Michaelovi tolik v žaludku. Prioritní pro mě bylo, že se skutečně neobjevila v tisku žádná "šokující" zpráva, která by Michaelovi ublížila.

"Aileen...hlavně už prosím tě nic neslibuj, ano?", neodpustil si Michael a zavrtěl hlavou. Na tváři slabý ironický úsměv. Byl zklamaný, ne rozčilený tak jako v Paříži, což bylo snad ještě horší. Michael se nedokázal zlobit dlouho a své rozčílení v mé přítomnosti často ventiloval vzrušujícím a pro nás pro oba příjemným způsobem. Ne nadarmo se v jeho případě říkalo, že čím větší rozčílení tím lepší usmíření. Zklamaný Michael byl však jiný případ. "Musím ještě chvíli pracovat, uvidíme se později, ano..", dodal tiše. V jeho hlasu nebyla ani špetka zlosti, zato obrovská dávka smutku. Rvalo mi srdce ho vidět odcházet. Chtěla jsem ho zastavit, ale bylo mi jasné, že i kdybych mu snad již po sté zopakovala, že Dean je mi volný, nic by to v onu chvíli nezměnilo. Ano Michaele, jisté věci chtějí skutečně čas!

V podobných chvílích, kdy jsem si přišla, že jsem vše opět dokonale pokazila, jsem moc dobře věděla, kam zajít. Zaklepla jsem na dveře z masivního dubu a Tařin hlas mě hned vyzval dál. "Jestli se mě jdeš zeptat, co se mi podařilo zjistit, tak mám špatnou zprávu. Javon mlží. Je to trochu podezřelé.", uvítaly mě její slova ještě než jsem vůbec stačila vstoupit dovnitř. Pravdou bylo, že jsem nepřišla, abych z Tary tahala nějaké tajnosti, které mezi sebou měl Mike, Javon a Riz. Měla jsem za to, že půjde jistě o nějakou technickou věc, které evidentně rozumí především muži a tak Javon neshledával za nutné se o tom s Tarou nějak dlouze vybavovat. Ta se ale tvářila dotčeně, jako když se jí stalo největší příkoří. "Ať si to skrká, pan důležitý.", nadávala a zřejmě v rámci svého uklidnění se napila ze sklenky, ve které jsem již podle vůně rozpoznala šampaňské. "Chceš taky?", namířila na mě skleničkou a já jen němě zavrtěla hlavou. "Co je? Tváříš se taky jako kdyby tě ten tvůj pěkně naštval.", prohlížela si mě zkoumavě. Tara byla jako má sestra a já se jí potřebovala svěřit, potřebovala jsem slyšet něco povzbudivého, abych si nepřipadala tak mizerně a podle, ale nemohla jsem jí, přesto jaký jsme spolu měli vztah, říct vše. O svém rozhovoru s Tarakem jsem tedy cíleně pomlčela. "Michael se na mě zlobí kvůli Deanovi…..že jsem si to s tím autem vyřešila po svým a nepovolala na pomoc Rize nebo Matta.", přiznala jsem a sklopila oči. "Se mu nedivím.", odfrkla si Tara a já ucítila horkost ve tvářích. "Dean je hovado. Říkala jsem ti, ať ho pošleš někam a nevšímáš si ho. Z toho kluka nekouká nic dobrýho. Je to jeden velkej problém.", nechala se slyšet a já jako bych téměř slyšela Michaela. Přišlo mi, že všichni kolem mě znají Deana lépe než já a já i přesto, že jsem na něj byla naštvaná, neustále hledala nějaké co by kdyby….Co když má Dean pravdu a skutečně nás tehdy nesledoval nikdo z tisku? Co když mě chtěl Dean skutečně jen chránit? Co když skutečně Deanovi křivdím? "Ale neboj, holka. Je to přece jenom taky chlap. Ty změknou a na vše zlé zapomenou, jakmile se kolem nich projdeš v nějakém odvážném sexy kousku, věř mi.", poplácala mě Tara přátelsky po ruce. "Vlastně abych byla přesná...nezměknou, ale pěkně ztvrdnou!", doplnila svou úvahu a rozhihňala se na celé kolo. "A proto….ode dneška chodím před Beardem zahalená jak jeptiška. Ještě se mu vnucovat, to tak. Dolejzat ještě bude a prstíčkem hrabat.", malovala si živě své představy Tara. Podařilo se jí mě trochu rozesmát. "No tak, netvař se jako na pohřbu. Každej chlap občas trochu žárlí a je ješitnej. Ber to jako projev lásky. Moc to nehroť a vytas v ten pravý okamžik své tajné ženské zbraně.", doporučila mi Tara, napřímila se u toho a prsty ukázala ke svému poprsí. "No jo, chápu. Mike je prostě jinej než 99.9% mužské populace.", doplnila jakmile si povšimla mého pochybovačného pohledu. "Promluvím s ním, kdyby bylo třeba. Já už mu do tý jeho hlavičky natluču, že se Deana vlastně vůbec nemusí bát.", mrkla na mě. "Díky…", broukla jsem a s vděčností ji objala.

S Tarou jsem nakonec strávila tlacháním další hodinu a půl. "Už fakt musíš? Javon se ještě neuráčil...vidíš, ani mu nestojím za to, aby se přesvědčil, jestli jsem se tu náhodou neopila do němoty.", pípla zklamaně směrem k téměř poloprázdné láhvy šampaňského. "Neboj, však on se objeví. Uvidíme se zítra...Pa a díky za pokec.", mávla jsem mezi dveřmi. I přes velmi pozdní večerní hodinu jsem však na Mikea v pokoji nenarazila. Ručičky velkých nástěnných hodin ukazovaly téměř čtvrt na dvanáct. "Copak si nedá s prací pokoj ani doma? Takhle to dál nejde. Musí odpočívat.", vyrazila jsem rezolutně k jeho pracovně. Těsně u dveří jsem se ale zarazila. "Ne, neřekl. Ještě ne. Ano…..ne, své rozhodnutí jsem nijak nezměnil. Jen…..je tu někdo další. Ne… v žádném případě. Jen asi potřebuji více času a možná mám jen strach. Z čeho?....Z čeho asi...Není to poprvé, kdy něco takového dělám. Nechci udělat ty stejné chyby. Už bych to nezvládl. Dobře. Ještě zavolám...Já tebe taky.", zaslechla jsem, jak Michael s někým telefonuje a i když to nebylo jednoznačné, něco mi říkalo, že nepůjde o obchodní záležitost. "S kým tak důvěrně téměř v noci telefonuje?", užírala mě má vlastní zvědavost. Jakmile Michaelův hlas utichl, odhodlala jsem se zaklepat a vejít dovnitř. Michael seděl za svým pracovním stolem posetým různými papíry a obálkami. Na kraji netknutá mísa ovoce a nedotčená sklenka pomerančového džusu. "Miku, já...chápu, že se asi na mě zlobíš. Ale prosím tě...je téměř půlnoc, pojď už si lehnout. Prosím! Jestli chceš, mohu přespat v jiném pokoji.", navrhla jsem zoufale. "Proč bych se měl zlobit?", zajímal se Mike s pozdviženým obočím a nehnutě si mě měřil. Nezdálo se ani v nejmenším, že by se měl k odchodu. "Však víš….Dean! Promluvila jsem s ním, i když jsem ti slíbila, že už mu nevěnuju ani slovo. Tvrdit ti, že už to neudělám, ale nebudu. Chápu, že už mi nevěříš, ale to je teď druhořadé. Prvořadé je, aby ses cítil dobře a nebyl vyčerpaný, což budeš, pokud tu hodláš dnes nocovat.", upozornila jsem ho. "Aileen, nemá cenu to donekonečna řešit. Pochopil jsem tak nějak, že dokud budeš používat svůj mobil a pracovat, tam kde doposud, tak si tě najde, když bude chtít. Nic se nezmění. Zhola nic." odvrátil ode mě oči Michael a zavrtěl hlavou. "Nic ti nevyčítám. Jen mám o tebe strach.", doplnil a začal si na stole rovnat papíry do hromádky. Bez dalšího slova se zvedl, otevřel dveře a nataženou paží mi naznačil, abych přestala zírat, stát jako přikovaná a pokusila se udělat nějaký ten krok vzad. Prvotně jsem skutečně měla za to, že mi naznačuje, abych odešla. Skutečnost byla ale taková, že mi jen galantně dával přednost a následoval mě k mé úlevě do pokoje.

Posadil se na roh postele a vyčkával, prohlížel si mě a oba jsme měli asi v tu chvíli v hlavě nespočet otazníků. Tiše jsem mu opětovala jeho pohledy a nevěděla, co říct. "Skočím se ještě osprchovat, hned budu zpátky.", namířila jsem za sebe ukazováčkem ke koupelně. Přes silný proud vody jsem nepostřehla, že v koupelně nejsem sama. "Bože Miku, stojíš tu jako duch.", vypískla jsem úlekem, když jsem zastavila kohoutek a otevřela prosklené dveře do sprchového koutu. Neřekl ani slovo, jen tam tak stál, opřený o zeď, ruce zkřížené přes prsa. "Jak dlouho tu takhle stojíš?", vyzvídala jsem, ale odpovědi jsem se opět nedočkala. "Já jen, že jsme se mohli osprchovat oba najednou.", pokrčila jsem rameny a co nejladnějším stylem chůze si to namířila do pokoje. "Aileen, to že jsi tak šetřivá je sice chválihodné, ale tady můžeme plýtvat s vodou, jak se nám zlíbí.", promluvil konečně s posměšným tónem. Utahoval si ze mne a já věděla, že to nemyslí zase úplně tak vážně. Já jsem se mu snažila naznačit, jak moc prohloupil a on se mi na oplátku snažil ukázat, jak ho to vůbec nemrzí. "Ty….", zasyčela jsem varovně a už se shýbala pro jeden z polštářů, který jsem po něm měla v úmyslu hodit. Naskytl se mi však zajímavý pohled….takový, který mě na malý moment zmrazil. Michael se zrovna vysvlékal z kalhot a spolu s nimi ke kotníkům stahoval i své spodní prádlo. Zachytil můj pohled a rozzářil se jako sluníčko. Otočil se a odhalil tak mnohem víc než jen jeho zadek. Triumfálně přistoupil ke dveřím koupelny, chvíli vyčkával a tiše se bavil. Poznala jsem to na něm. Dělalo mu dobře pomyšlení, že pořádně nevím, kam s očima. A pak…..pak dveře zavřel. Provokatér. Jenže už jsme spolu rozehráli hru na kdo z koho a já se rozhodně nehodlala vzdát. Jistě za dveřmi vyčkával na to, až se rozeběhnu a pokusím se dveře opět otevřít, ale to se Mike pěkně spletl. Naschvál jsem si dávala na čas. Kartáčem zkrotila neposlušné mokré pramínky vlasů a od hlavy až k patě se důkladně natřela tělovým mlékem. Teprve pak jsem si to namířila ke koupelně se záměrem, že alespoň vrátím velkou osušku, která mi původně posloužila jako turban. Dveře byly ale k mému překvapení zamčené. "Michaele, od kdy se před sebou zamykáme?", zabušila jsem a přitiskla tvář na dveře. Z povzdálí jsem uslyšela slabý šum tekoucí vody. "Michaele?", znejistila jsem, když se mi opět nedostávalo odpovědi. Věřila jsem, že si Mike se mnou skutečně jen pohrává, přesto mě však trochu nahlodával červík pochybností. "Miku.", zvolala jsem opět nahlas jeho jméno. "Aileen?", ozval se konečně Mike. Jeho hlas byl ovšem přiškrcený téměř bolestný. "Michaele, jsi v pořádku?", vykřikla jsem možná víc než jsem sama chtěla. Po tom, co mi stihl prozradit Tarak, se mi ale nikdo nemohl divit, že mě přepadaly všelijaké temné myšlenky. Obraz Michaela, který zkolaboval v uzamčené koupelně, jsem se pokoušela okamžitě zapudit. "Je ti dobře, Miku?", ujišťovala jsem se. Nedopověděl mi hned a já už byla blízko k panice a rozhodnutí běžet okamžitě pro Javona, Wayna či kohokoli, kdo by byl dostatečně silný na to ty dveře vyrazit. Pohltila mě nepříjemná myšlenka….pocit, že už jsem něco podobného zažila. "Je mi dobře….Je to skvělý.", zašeptal dostatečně nahlas Mike. Ulehčeně jsem si oddychla a teprve pak mi pomalu docházel smysl jeho slov. "Michaele….co tam do háje děláš?", vypískla jsem pochybovačně a sklonila jsem se automaticky ke klíčové dírce. Smůla. Michael myslel na vše a něčím ji zakryl, nejspíš ručníkem či nějakou částí jeho oděvu.

"To je hrůza, tady si chlap nemůže ani na chvíli……", postěžoval si na oko, když po zhruba dalších deseti minutách vyšel z koupelny v županu. Naše role jakoby se rázem vyměnily. Michael byl najednou hovorný a já ta, která jen stěží hledala ta správná slova. "Copak? Vypadáš nějak vyděšeně?", povšiml si a přisedl si ke mně na postel. "Taky jsem. Tohle už mi nikdy nedělej.", dloubla jsem ho do žeber. Chvíli si mě zkoumavě měřil, koutky úst mu nebezpečně cukaly. "Tváříš se jako Furie, Aileen.", poznamenal posléze a já po něm šokovaně šlehla pohledem. "No dovol…", vyprskla jsem uraženě. Mikovi se jen tak tak podařilo uhnout před mou rukou, která proti němu vystartovala. "Furie….neboli řecky přezdívané Erínye. Bohyně pomsty a kletby.", poučil mě důležitě, jakmile se dostal do dostatečně bezpečné vzdálenosti. Samozřejmě, že řeckou mytologii a dějiny vůbec měl Michael v malíčku. I to na něm bylo neuvěřitelně sexy. Ty jeho znalosti a široký přehled. Okamžitě mi na mysl vyvstala představa Michaela jako učitele dějin a mě jako jeho studentky ve školní uniformě: proklatě krátké kostkované sukni a bílé halence, ve které by mi jistě bylo při Mikově výkladu tak horko, že bych pár knoflíčků musela rozepnout. "Malíři je často znázorňovaly jako ženy s divoce rozcuchanými vlasy, ve kterých měly zapletené hady. Ve starých řeckých bájích byly vykresleny ale ještě hrozivěji. Docela se obávám, že ti co nevidět naroste psí hlava, netopýří křídla, kůži ti pokryje peří a místo prstů se objeví krvelačné pařáty.", pokračoval dál Mike a mezitím před opěradlo židle přehodil župan, pod kterým měl bílé tričko a boxerky. To už jsem se neovládla a vystartovala jako skutečná Erínye proti němu. Michael mrštně uskočil a rozeběhl se na opačnou stranu. "Jestli si neodpustíš ty své poznámky, tak….tak uvidíš.", hrozila jsem mu zaťatou pěstí. Ještě nějakou dobu jsme se dokázali v podobném duchu škádlit a nutno dodat, že se hned uvolnila napjatá atmosféra.

"Pojď za mnou,", vztáhl ke mně Michael, který se nakonec zavrtal pod peřinu, spokojeně paže. Nedalo se neodmítnout, nebyla jsem schopná mu odolat, i když mě občas přiváděl k šílenství. Mohla jsem se cítit dotčeně a potupeně, že se přede mnou zamkl v koupelně, mohla jsem dělat fóry a být uražená, přestat s ním mluvit a nechat se jím zase udobřovat a nebo jsem nad tím vším mohla mávnout rukou. Zvolila jsem poslední možnost, držel mě ve svém náruči a já brzy ucítila jeho klidný dech na svých holých zádech. Usnul. A já za to byla skutečně ráda.

Už brzy...

11. března 2017 v 20:43 | Adelle
Jen rychlé a stručné info. Nová kapitola bude zítra v odpoledních hodinách. Je už dopsaná, ale jsem momentálně mimo domov a na tabletu bez myši si moc nedovedu představit, jak bych teď devíti stránkový text zkopírovala do blogu. Hezkou sobotu. Adelle