Únor 2017

Nový přírůstek

22. února 2017 v 14:58 | Adelle |  Z mého života
Je třeba dělat si radost. Koupili jsme si domů retro gramofon a co jsme vybrali za první desku? No....jen se podívejte sami.


Kapitola 47. - Neklej, neboj...?! (část 2/2)

20. února 2017 v 19:19 | Adelle |  povídka: terapie láskou
!!(pozn. Kapitola je z důvodu své délky rozdělena. Přečtete si prosím nejdříve předešlý příspěvek - část 2/1)!!!
-------------------
Paříž, Francie - neděle 19. dubna 1997, Muzeum Grévin - 10 Boulevard Montmartre

Přímý přenos:


Je neděle 19.dubna 11 hodin dopoledne a nebe nad Paříží se zatáhlo do šedobílého hávu. Chladnější počasí však nijak neodradilo stovky převážně mladých lidí, kteří na Montmartru čekají na příjezd svého idolu - amerického zpěváka a krále popu Michaela Jacksona, který má dnes v muzeu Grévin odhalit svou voskovou figurínu. Zpěvák do hlavního města Francie přicestoval již po několikáté, tentokrát v rámci svého celosvětového turné History.
Na místě je i paní Véronique Berecz - pracovnice pro marketingovou komunikaci muzea Grévin.
"Pana Jacksona jsme s nabídkou poprvé oslovili v roce 1996, téhož roku v červnu jsem ho společně se sochařem Denisem Lonchamptem a Laurentem Teboulem navštívili v Los Angeles. Přivezli jsme s sebou již rozpracovaný materiál potřebný k modeláži Michaelovy tváře, což bylo pro některé lidi z jeho týmu opravdu velkým překvapením, zvláště poté, co otevřeli tašku, kde se zmiňovaný materiál nacházel.
I když jsme byli před cestou do Spojených Států upozorňováni, že se nemusíme setkat s přívětivým přístupem - Nepodá vám ani ruku. Bude mít na obličeji masku a tak to bude pro sochaře obtížnější práce, varovali nás někteří lidé, musím ale zmínit, že Michael byl okouzlující a jeho přivítání velmi vřelé. Neměl na sobě žádnou masku a hned si s námi potřásal rukou. Choval se velmi profesionálně. Během našeho zhruba dvou hodinového setkání se nás ptal na spoustu otázek - o Francii, o muzeu Grévin. Ptal se, proč je jistá mužská figurína v muzeu v té vaně - nebyl to nikdo jiný než francouzský politik, lékař a publicista Jean-Paul Marat, kterého v roce 1793 zavraždila ve vaně kuchyňským nožem girondistka Marie Anna Charlotte Corday d'Armont. Po shlédnutí několika fotografií samotného muzea i uměleckých prací, přirovnal našeho sochaře pana Lonchampta k Michelangelovi, což nás ve výsledku všechny velmi pobavilo. Musím prozradit, že Michael je mimo jiné velký perfekcionista. Sleduje pozorně každičký detail toho, co dělá a co se děje, kolem něj. Moc jsme si vážili i jeho osobního pozvání do amerických studií Universal, kde zrovna natáčel klip. K naší velké smůle jsme ale museli odmítnout, jelikož bylo třeba vrátit se zpátky do Francie. V lednu letošního roku navštívil na otočku Michael Švýcarsko, využili jsme toho a setkali se s ním v Montreux, kde jsme mu chtěli předvést téměř hotovou práci. Byl velmi spokojený s tváří, ale hodně se nasmál, když viděl zbytek těla, které přirovnával blízce ke Stallonovi nebo Arnoldu Schwarzeneggerovi. Nejsem tolik svalnatý, sdělil nám s úsměvem a vysvlékl si své bílé tričko. Já popostoupila o pár kroků blíž a upřímně, udělalo to na mě dojem. A pak už bylo třeba se jen dohodnout na pevném datu inaugurace. Minulý měsíc jsem obdržela telefonát od Michaelova PR manažera Boba Jonese. Véronique, Michael může přijet 19. dubna v 11 hodin. Bylo by to možné? Samozřejmě, že to bylo možné a tak začalo velké organizování. Požádala jsem Marcela Marceau, zda by se nemohl stát speciálním hostem….překvapením pro Michaela. V té době byl ale Marcel na svém tří měsíčním turné ve Státech. Shodou okolností, ale zrovna dnes v osm hodin ráno přilétl zpátky do Francie a měl by tak do muzea dorazit každou chvílí.

Jak můžete vidět o půl dvanácté je situace následující. Ulici hlídají desítky pařížských strážníků, aby se postarali nejen o bezpečnost Michaela Jacksona, ale i o bezpečí jeho fanoušků. Všichni již netrpělivě čekáme na příjezd krále popu. Grands Boulevards, kterým budou projíždět vozy, je kompletně uzavřen. Prosíme tímto všechny řidiče, aby se tomuto úseku vyhnuli. Na místě je již několik známých tváří - Daniel Levy z nahrávací společnost Sony, Tarak Ben Ammar - Michaelův evropský manažer, novinář Guillame Durand, francouzská herečka a zpěvačka Ophélie Winter či Anne Roumanoff.

11:50
Vážení diváci. Právě jsem byl upozorněn Michaelovým osobním strážcem Waynem Naginem o jeho bezprostředním příjezdu.

V ten okamžik se začalo širokou ulicí hlasitě skandovat Michaelovo jméno.


Los Olivos, Kalifornie, ranč Neverland 20.dubna 1997

Seděli jsme s Tarou a Omerem před zapnutou televizní obrazovkou jako přikovaní. V televizi běžela právě reportáž z Paříže a Michaelovy návštěvy muzea Grévin. Ulice byla přeplněná lidmi, kteří se se svými transparenty a plyšovými hračkami tísnili za kovovými bariérami. V davu se nacházeli mladé ženy a dívky, děti i muži. Mávali radostně do kamery a vyvolávali Michaelovo jméno. "Hele Javie...No to mě podrž.", vypískla Tara, když v záběru spatřila Javona v krémovém obleku, jak se o něčem důležitě baví s pařížským strážníkem a rozhazuje u toho všemožně rukama. "Sekne mu to, kaňourovi.", řekla si téměř pro sebe Tara a olízla si rty. Nervózně jsem se zavrtěla na pohovce a toužila stejně jako Tara také spatřit svého milovaného. Místo toho se na obrazovce objevil Tarak v rozepntuém kabátu a dlouhém tmavém šálu. O něčem úsměvně diskutoval s mladým pohledným mužem v obleku v doprovodu štíhlounké dámy v krátkých červených šatech, kterou jsem identifikovala jako paní Véronique. Ulicí projížděly další a další auta,ze kterých vystupovali významné osobnosti, aby se po červeném koberci dostali do muzea. Opět záběr na Javona přes celou obrazovku, jak netrpělivě sleduje hodinky na svém zápěstí. Tara se zatetelila blahem. "Celebrita moje. Řekla jsem mámě i tátovi, ať se dívaj, ať taky konečně vidí, s kým chodím.", pochlubila se pyšně. Srdce se mi zastavilo. Do ulice právě vjížděl tmavý Renault. Prožívala jsem to společně se všemi fanoušky. Michael! "Sluší mu to, kaňourovi.", zopakovala jsem vtipně Tařinu hlášku. Michael vystoupil z vozu a zastavil se na červeném koberci, mával do všech stran svým příznivcům. V záběru se později objevil Wayne, Javon a Tarak, jak ochotně pobíhali k zátarasům a na Michaelovu žádost přebírali od fanoušků dary, kresby a vzkazy. Michael vstoupil do muzea a chodbou se rozezněla jeho píseň Blood On The Dance Floor. Potěšený Michael se na malý moment zastavil a spokojeně se zavrtěl do rytmu. Následovaly kratičké záběry, jak si Michael prohlíží jednotlivé části muzea a vstupuje do sálu s jevištěm, kde usedá do první řady. Na podiu se po chvíli objevil mladý Francouz, kterého jsem si všimla již z venkovních záběrů. V ruce držel mikrofon a angličtinou se silným francouzským přízvukem děkoval za účast Michaelovu manažeru pro styk s veřejností Bobu Jonesovi, pánům z nahrávací společnosti Epic i celému francouzskému týmu, který se podílel na výrobě Michaelovy voskové figuríny. Na melodii k písni Childhood se objevil se svým pantomimickým číslem mim Marcel Marceau a i když jsem v ten moment neviděla na Michaela, věděla jsem, že musí být hodně dojatý. Pomalé tóny písně vystřídala opět svižná a energií nabitá Blood On The Dance Floor a v ten moment se jako kouzlem na pódiu objevila Michaelova vosková podobizna. Michael nadšeně tleskal a byl vyzván, aby přišel na jeviště za Marcelem. Wayne pomohl Michaelovi do schodů, které nebyly zrovna dobře osvětleny a on se tak mohl setkat se svým dobrým přítelem.

"Je to fakt detailista, podívej jak tu figurínu zkoumá.", ukazovala Tara k obrazovce. Michael si sám sebe důkladně prohlížel. Zkoumal tvář i ošacení, které bylo figuríně vybráno. Zdál se být velmi spokojený s tím, co vidí. Celý tým v čele s Michaelem a Marcelem se pak odebral k prohlídce ostatních částí muzea. V závěru prohlídky se Mike seznámil i se zbylým týmem muzea, nezapomněl rozdat i několik autogramů a otisknout své dlaně do hlíny. O půl druhé se Michael opět objevil na ulici, aby se pozdravil s lidmi, kterých rozhodně během jeho návštěvy muzea, neubylo. "Koukejte!", vykřikl překvapeně Omer, který do té doby vše pozoroval v naprosté mlčenlivosti. Javon v náruči držel malou holčičku, kterou si přebral od lidí stojících za bariérou. Tara užasle vykulila oči a v hlavě ji v tu chvíli pobíhalo jistě miliony myšlenek. Javon s děvčátkem popošel pár kroků a postavil ji na zem, aby se okamžitě mohla rozběhnout za Michaelem. "Jééé!", dojatě nám s Tarou naráz vyklouzlo z úst. "Dala Mikovi pusu...dala mu pusu na tvář.", smál se Omer. Michael svíral jednou rukou roztomilou holčičku v náruči a druhou mával ostatním. Přes křik lidí jsem neslyšela, co té malé přesně říkal a zda mu malá Francouzka vůbec rozuměla. "Myslím, že jí řekl, že ji má rád.", odhadoval Omer a já byla celá dojatá. S dítětem v náruči vypadal tak neuvěřitelně šťastně a spokojeně. Po chvilce holčičku postavil na zem, tu si ihned převzala Véronique Berecz a odváděla ji zpátky k zátarasům, kde na ni s největší pravděpodobností čekali rodiče. Namířil si to hned na levou stranu ulice, blíž k jeho fanouškům. Posunkem ruky k sobě povolal Wayna a nepřestával zároveň mávat a posílat k lidem vzdušné polibky. Některé z přihlížejících dívek začaly propadat hysterii. Střih a záběr na mladou ženu na invalidním vozíčku, kterou z druhé strany k Michaelovi přivezl nějaký muž a Véronique. Michael se nad ženou okamžitě sehnul a dlouze ji objal. "Nebul..", šťouchla do mě Tara. Nedalo se. O jeho velkorysosti, empatii a velkém srdci jsem dávno věděla. Pokaždé jsem se rozbrečela jako želva, když jsem ho viděla s nemocnými dětmi, osobami s ošklivými popáleninami či lidmi upoutanými na vozíček. Mladá žena byla tak vděčná, zpod jejích dioptrických brýlí kanuly slzy štěstí. "Teto, proč brečíš?", začal do mě hučet i Omer a já si raději přikryla oči dlaněmi. "Teta je moc přecitlivělá, víš.", odvětila Tara a spokojeně si chroupala popcorn. "Teď se raději nedívej. Líbá tu paní na obě tváře.", popisovala mi Tara. Otočila jsem se na ni a protočila panenky, jako by mi to snad v té situaci mělo vadit.

Od dojetí jsme pomalu přešli k zábavě. Vtipné bylo sledovat Michaela, jak se podepisuje dokonce i policistům. Někteří z nich s sebou neměli nic, na co by jim Mike mohl věnovat svůj podpis, a tak se musel podepisovat na pokuty. Roztomilá pařížská holčička v tmavě modré bundě byla opět na scéně. Rozběhla se k Michaelovi jako, kdyby to byl její nejlepší kamarád a podala mu nějaké výstřižky, na které se jí měl Mike podepsat. Děvče spokojeně odběhlo, aby se o chvilku později mohlo ukázat znovu, tentokrát s gramofonovou deskou Stranger in Moscow. Tara opět zpozorněla, jelikož se vedle Mikea objevil Javon a na někoho společně ukazovali prstem. "Nejspíš mu Javie říká, kde jsou její rodiče.", odhadovala nahlas Tara. Manažer Tarak přiběhl hbitě s lihovým fixem určeným k podpisu desky a pohladil děvčátko po vlasech. S holčičkou se pak Michael nechal několikrát vyfotit a políbil ji na čelo.


"Jestli se takhle bude Mike s každým líbat, dostane brzy nějaký opar.", prorokovala Tara a Omer se tomu tiše zahihňal. Já se rozbrečela nanovo a to nejen kvůli tomu, že se reportáž nachýlila ke svému konci.

Když se pak Omer odebral na kutě a my s Tarou v obývací místnosti osiřely, vrátily jsme se se sklenkou červeného vína opět k reportáži. "Já ho miluju, Tar.", vzdychla jsem celá nešťastná. "To moc dobře vidím a už ty emoce solidně nezvládáš, že?", pousmála se a přitiskla rty ke skleničce. "Jsem rozhodnutá, Tar.", dodala jsem odhodlaně. "Dám mu dítě, které tolik chce. Jestli je na světě někdo, kdo si nejvíc zaslouží být otcem, tak je to Michael.". vyřkla jsem nahlas to, nad čím už jsem stejně poslední týdny v duchu přemýšlela. Tara se hlasitě zakuckala a červené kapičky vína jí nemilosrdně ulpěly na světlé halence. "Cože?", vypískla šokovaně.

Paříž, Francie - 19. dubna 1997, 14:45.

Michael společně se svým bodyguardem Waynem a manažerem Tarakem Ammarem mířil z pařížského muzea Grévin do hotelu, kde byl ubytovaný. "Myslím, že to byla hezká akce.", pochvaloval si nahlas Michael a Tarak sedící na předním sedadle vozu souhlasně pokyvoval. "To ano. Můžeš mi ale Michaele říct, co vás cestou zdrželo? Dorazili jste k muzeu o celých 50 minut později než byl dohodnutý plán. Javon už pěkně šílel.", postěžoval si Tarak a Michael se potutelně usmál. "Nějaké problémy s fanoušky před hotelem nebo snad nějaká dopravní zácpa cestou?", vyzvídal neodbytně manažer. "Ale ne, vše proběhlo bez komplikací. Jen jsem se chtěl rozloučit s Aileen. Odlétala dnes opět domů.", vysvětlil popravdě Michael důvod svého zdržení. Tarak protočil panenky a byl rád, že mu Michael ani Wayne nevidí do tváře. "Zas ta holka. Kvůli ní Michael pořádně nespí, nejí. Teď, když je tak důležité, aby měl dostatek spánku a sil na blížící se koncertní šňůru a ona ho jen rozptyluje.", pomyslel si v duchu. Byla to hezká žena. Věřil, že má Michaela skutečně ráda, ale to jak se po sobě neustále plazili a vyměňovali si rádoby nenápadné doteky, mu začínalo lézt na nervy. V prvé řadě musí myslet na Michaela a na to, aby šlo vše podle plánu. Jakmile do businessu vstoupí city a láska, dochází snáze k problémům a těch se chtěl Tarak za každou cenu vyvarovat. V Paříži se měli zdržet ještě tři dny, pak se měli přemístit do sousedního Německa, kde na Michaela čekaly nějaké obchodní záležitosti. Ty však byly naplánované až na začátek května, do kterého zbývalo ještě více jak týden. Michael si vynutil ve svém itineráři změnu. Chtěl za každou cenu za tři dny odletět z Paříže do Ameriky a překvapit Aileen a pak se vrátit opět do Evropy. Tarak v duchu přemítal, zda se mu k ní podaří nějak dostat a promluvit s ní v soukromí o tom, co ho tížilo. Michael na zadním sedadle pro změnu vzpomínal na malou Mélissu, která k němu dnes několikrát přiběhla a skočila mu do náruče. Byla tak sladká a on by si tolik přál mít jednou stejně rozkošnou dcerušku s Aileen. Nejdřív ale musí zjistit, jak je to mezi ní a tím Deanem. Sáhl do kapsy svého kabátu a sevřel v prstech malou sametovou krabičku od Cartiera - byl v ní zásnubní prsten pro Aileen. Podíval se z okna auta a oči se mu nebezpečně zaleskly. Byl ve městě lásky a jeho největší láska, pro kterou by byl schopen i zemřít, byla opět na míle daleko
-------------

Jako vzpomínku na Michaelovu návštěvu muzea si můžete pustit jako bonus, že jste úspěšně dočetli až sem tuto reportáž:


Kapitola 47. - Neklej, neboj...?! (část 2/1)

20. února 2017 v 19:19 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Tak, stalo se něco, čeho jsem se trochu obávala, ale doufala jsem, že se to nestane. Opět se mi podařilo napsat kapitolu, která přesahuje 4000 znaků, tudíž mi ji celou nedovolí blog.cz uveřejnit a já ji musím rozdělit. Snad vám to nebude příliš vadit. Nejdříve si prosím tedy přečtete tuto část a pak až část 2/2, kterou uveřejním krátce po této kapitolce. Snad se vám bude kapitola líbit i přes svou délku - nechybí v ní trochu "sprosťárniček, trochu srandy i trochu dojetí. Kdo by opět chtěl srovnávat se skutečností, tak dodám předem, že reakce paní Véronigue Berecz je založená na pravdě do puntíku i to s tím Michaelovým svlíkáním, hihi. Odchylkou je pouze to, že 19. duben 1997 byla údajně sobota a já ten den mám v kapitole popsaný jako neděli, aby mi to pasovalo na odlet Aileen a Tary. Holčička, která přiběhla v Paříži k Michaelovi se skutečně jmenuje Mélissa. Přeji Vám příjemné počtení. - Adelle ]
----------------
Michael přede mne položil červenou krabičku se zlatě vyvedeným písmem Cartier. Zatrnulo ve mně a na moment jsem se vrátila opět do Kalifornie - do domu mých rodičů - jídelny a bulvárních výtisků odložených na stole. "Michael Jackson přistižen v pařížském klenotnictví. Vybíral prsten. Bude svatba?!", křičel titulek z přední strany. Tato krabička byla ovšem delší na to, aby se v ní ukrýval prstýnek. Tep se mi relativně vrátil do normálu a opět povyskočil, jakmile jsem krabičku opatrně otevřela. Byl v ní náhrdelník, do kterého byly zasazené diamanty. Při pohledu na luxusní šperk ztratí snad každá žena řeč - nebyla jsem výjimkou. "To….to je nádhera, Miku….ale já….já.", hledala jsem velmi těžce slova. Ohromovala mě ta krása, preciznost s kterou byl šperk vyroben, ale i pocit toho, že si ho nezasloužím. Ženy nehledají ten správný šperk, jelikož on si najde je a já měla dojem, že tento by se skvěle hodil k opravdovým dámám - ženám s velkým Ž - Elizabeth Taylorové, Sophii Lorenové, princezně Dianě nebo Michaelově mamince. "Nechci už dnes slyšet žádné ale. Neustále vzdoruješ, Aileen…..", vztyčil Michael mým směrem varovně ukazováček. "Přesto přese všechno tě miluji jako nikoho jiného na světě a nechci, aby mezi nás vstoupil nějaký….nějaký.", z něžného tónu přešel rychle k podrážděnému. ".....nějaký takový….Dean.", přiznal barvu Mike a zaťal svou volně položenou dlaň v pěst. "Nevstoupil mezi nás a ani nevstoupí. To se mu nepodaří, i kdyby sebevíc chtěl.", sevřela jsem mu ruku v té mé a napětí v jeho prstech trochu povolilo. "Nech to už být, stejně jsem teď asi vyzněl jako ten největší žárlivec pod sluncem, co si kupuje tvou lásku….", odpověděl zklamaně Michael. "Nemusíš si mou lásku přece kupovat. Mé city k tobě by se nijak nezměnily.", upozornila jsem ho. "Nemusím ho mít, pokud tě bude tížit představa, že ho nenosím z opravdové lásky k tobě.", posunula jsem k němu krabičku. "Ne...prosím, je to dárek…..jen jsem asi nezvolil tu nejlepší příležitost na jeho předání. Chtěl jsem ti jen vysvětlit, že jsem ho rozhodně nekupoval, abych se tě snažil přesvědčit, že jsem nějakým způsobem lepší než on. Možná ani nejsem, kdo ví. Jen….vybíral jsem ho už minulý týden, ještě než jsi mi řekla o Deanovi…", vysoukal složitě ze sebe. "Do háje, to jsem asi neměl říkat. Je to nepodstatné, asi bych měl být už raději zticha.", procedil skrz zuby. "Já vím….vím, že jsi ho dnes nekoupil, že už jsi ho měl vyhlídnutý nějakou dobu. Neberu to rozhodně jako žádný úplatek nebo kupování si mých citů, buď bez obav Miku.", ubezpečila jsem ho. "Ty to víš? Jak...jakto?", podivil se záhy. A tak jsem mu připomněla, že před novináři a mediálními běsy se jen máloco utají. Prozradila jsem mu i to, že dle jistého článku se nemělo jednat o náhrdelník, ale o zásnubní prsten. Snažila jsem se to zlehčit úsměvnou ukázkou toho, jak to probíhalo tehdy u mých rodičů v jídelně, ale Mike se tvářil stále ustaraně a vážně. Přisunul na mou stranu krabičku a něžně mě pohladil po ruce, neřekl ale ani slovo.


"Je nádherný, jen nevím, zda si ho zasloužím nosit.", přejela jsem konečky prstů přes blyštivé kamínky. "Zasloužíš…", špitl Mike a já ho tedy okamžitě poprosila, zda by mi ho pomohl zapnout. "S radostí.", přiznal a rychle vyskočil ze své židle, obešel stůl a postavil se mi za zády. Naklonil se a nepatrně se o mě otřel, jeho dech mě opět pošimral jako lehký vánek na kůži. Opatrně vzal do rukou náhrdelník a dopnul ho. "Děkuju.", usmála jsem se na něj a přitáhla si jeho bradu blíž, abych ho mohla políbit. "Nepochybuj o mě, prosím. Jsi moje všechno a….nepromluvím už s Deanem, slibuji. Nemohu ti ale zaručit, že na něj už nikdy nenarazím.", zašeptala jsem mezi polibky. "Buď hlavně opatrná. V Neverlandu jsi v bezpečí, já tě ochráním….ale mimo něj….", vracel mi Michael důvěrně něžnosti.

Michael posléze zaplatil štědře za večeři, byť se majitel velmi zdráhal a spokojil by se naprosto s tím, kdyby mu Michael věnoval podpis a mohli se společně vyfotit. "Díky za vše, pane Dubois. S láskou, Michael Jackson.", napsal nesmazatelným lihovým fixem na čistý talíř, který předal nadšenému majiteli. Spolu s Waynem jsme pak nastoupili do výtahu a mířili domů. Opřela jsem si hlavu o Michaela a přitulila se k němu. "Jsi unavená?", zašeptal. Energicky jsem zavrtěla hlavou a usmála se na něj. "To je dobře…", mrkl na mě šibalsky. Upřímně nechápala jsem, kde se ve mně stále bralo tolik síly. Nespala jsem už více jak den a stále byla naprosto bdělá. "Sluší ti. Naprosto k tobě patří.", pokýval k dárku od něj, který se mi pyšnil na krku. "Chtěl bych, abys ho nesundávala a měla ho dnes v noci na sobě, až….", zašeptal mi do vlasů. "Až co…?", rozzářila jsem se a snažila se z něj vynutit zbytek. "Ty víš co…", zachichotal se tiše, ale já se jen tak nedala. "Nevím, prozraď mi to…", dělala jsem dál nechápavou. "Až se spolu budeme…..", začal nejistě Michael. "Budeme co?", naléhala jsem. "Milovat.", dořekl a už jen ta představa a tón hlasu, kterým to pronesl mě nehorázně vzrušil. "Chci tě, Michaele.", pošeptala jsem mu a v ten moment mě k sobě přitiskl ještě pevněji. "Jak moc?", chtěl vědět Mike a tentokrát to byl on, kdo se ze mě snažil dostat ta správná slova. "Ukaž mi, jak moc, Aileen.", osmělil se Michael a já nenápadně šlehla pohledem po Wayneovi, který stál diskrétně vepředu a zíral do dveří výtahu. Natočila jsem se k Michaelovi tak, abych nám vytvořila jakousi zeď….intimní bariéru, která nás dělila od Michaelova strážce. Rukou jsem zamířila k jeho rozkroku, rozepnula zip u kalhot, vklouzla dovnitř a rychle si poradila s knoflíčky jeho boxerek. "Aileen?! Bože, to se mi snad zdá.", rozchechtal se tiše Michael a podíval se rychle za mě na Wayna. "Co? Myslíš si, že toho nejsem schopná?", podivila jsem se hravě. "Ne, ty jsi všehoschopná.", opáčil a nesnažil se mě nějak krotit, ba co více, mírně rozkročil nohy, abych měla snadnější přístup. Jakmile se má ruka dotkla jeho penisu, našponoval se jako luk. "Sakra!", zasténal slastně Michael. "Neklej, nebo…?!", připomněla jsem mu jeho poznámkou, kterou mě odpoledne počastoval. "Nebo přidám.", dodala jsem. "Ano!", vydechl prosebně a Wayne si hlasitě odkašlal.
Než jsme se dostali do podzemních pater, stihla jsem ještě rychle Mikovi zapnout poklopec, který byl teď nebezpečně vyboulený. "Co si s tím mám teď počít?", šeptl v panice. No co asi? Dveře výtahu se otevřely, Michael sundal klobouk a zakryl si jím, co se dalo. Wayne se držel bezpečně u něj, ale celou cestu k autu se díval zpříma dopředu. Raději dělal, jako bychom my dva ani neexistovali.

"Jsi hrozná!", rozzlobil se na mě v autě a já si opět zahrála na nic nechápajícího andílka. "Mělo by to být trestné. Tohle je mučení.", stěžoval si dál. Chtěla jsem ho tak, že se to až nedalo vydržet. Bylo to utrpení pro nás pro oba, ale mohli jsme děkovat faktu, že k pozdní hodině se netvořily kolony a my se tak poměrně dost rychle dostali do hotelu. Už zbývalo tak málo, vyjet výtahem, projít chodbou na konec, kde bylo Michaelovo apartmá. "No to je dost. Michaele, volal jsem ti, ale nezvedáš mobil.", překvapil nás Tarak, jen jak se otevřely dveře výtahu. "Děje se něco?", zajímal se Mike a já se v duchu modlila, aby naše noční plány rázem nezmizely do ztracena. Přítomnost Michaelova manažera totiž nevěstila nic moc dobrého, alespoň ne v mých očích. "Musíme ještě prodiskutovat tu nedělní návštěvu muzea a…", nadhodil Tarak. "Ano, máš pravdu. Muzeum Grévin. Taraku, myslím si, že zítra je ale také den. Odpočiň si, zítra se zastavím. Máš mé slovo.", přislíbil Michael, ale Tarak se netvářil nijak spokojeně. "Nezlob se. Musím teď ale vyřešit něco tady s Aileen.", zakřenil se a stiskl mi pevněji ruku. "Dobrou noc, Taraku.", zamával mu jako největšímu kamarádovi. Pak mě laškovně plácl po zadku. Tarak zůstal ještě notnou chvíli stát jako opařený a sledoval úkaz, který se mu před chvíli naskytl. Tichý, nesmělý Michael je najednou rozzářený jako sluníčko a nestydí se k své partnerce důvěrně chovat před zraky jiných lidí.

Dveře do apartmá jsem zavřela nohou, hned co jsme vstoupili se totiž na mě Michael vrhl a přisál se mi na krk jako hrabě Drákula. Ruce jsem měla tím pádem zaneprázdněné. Ještě nějakou dobu jsem mu dovolila mě mít v plné moci, pak jsem se mu vysmekla a popoběhla o pár kroků před ním. Bála jsem se o své šaty, Mike byl tak netrpělivý a divoký, že bych se nedivila, kdyby je ze mě serval a zničit si je, když jsem je mohla mít jen jednou na sobě, by byla obrovská škoda. Zatáhla jsem za zip na zádech a nechala je sklouznout po mém těle na zem. Stála jsem před ním v lodičkách na extra vysokých podpatcích, černém spodním prádle s podvazky a náhrdelníkem u krku. Zastavil se a fascinovaně si mě prohlížel. Pak, jako by se mu do žil vlil nový příval adrenalinu. Stalo se to tak rychle a už byl u mě, ruce mi položil pod zadek a já se mu vyhoupla do náruče a zkřížila nohy za jeho zády. "Jsi nádherná….Zešílím z tebe.", šeptal mi do ucha, zatímco jsem mu prsty čechrala vlasy. Zuby jsem stiskla opatrně jeho spodní ret, jemně zatáhla a sála. Zachvěl se tak, že jsem se bála, aby neztratil rovnováhu. Udělal pár dalších kroků, respektive se mnou ladně protančil až ke zdi, na kterou mě zády přitlačil. Uvolnil mě z pevného objetí a já stála opět nohama pevně na zemi. Hlavu zabořil do mého krku. Vpíjel se do mě jedním polibkem za druhým. Střídal intenzitu - chvíli něžný pak zase drsný, kdy se nebál i kousat. Celé tělo - nejenom krk - jsem měla jako v ohni. Michael byl žárem, který mě spaloval.

"Myslím, že tu má někdo ale pořádný problém.", nemohla jsem si odpustit, když jsem po pohmatu zjistila, že Michaelovy kalhoty mají co dělat, aby nepraskly v rozkroku. "Chceš, abych ti s tím pomohla?", nabídla jsem se ochotně a přejela dlaněmi po vyboulenině, která se mu tam dole rýsovala. Přikývl. "Nic neslyším, Miku.", dělala jsem jako bych jeho souhlasné vybídnutí přehlédla a naschvál jsem se s plnou vervou pustila do masáže, zipu jsem se ale ani nedotkla. Na mé dotyky zareagoval hlasitým zasténáním. "Aileen...A...Ano!", vysoukal ze sebe. "Líbí se ti to? Mám tedy pokračovat, že?", vyložila jsem si jeho "ano" záměrně jinak, než bylo míněno a nepřestávala s drážděním jeho mužství přes látku kalhot. "NE!", vyjekl zoufale Michael. "Ne?", podivila jsem se hraně. "Mám přestat, Miku?", vztyčila jsem obě dlaně, jako bych se mu snad chtěla vzdát. "Ano…Tedy ne!", motal se v tom nešťastně Michael. "Tak co? Ty nevíš, co chceš, miláčku.", utahovala jsem si z něj. "Ten zip….zip, Aileen.", šeptl zkroušeně. Nikdy v životě bych mu nechtěla způsobit nějakou bolest, rvalo mi srdce ho vidět, jak se kolikrát trápil kvůli otci či kvůli tomu, co o něm nalhali novináři do tisku, ovšem tohle mučení jsem si vyloženě užívala. "Zip? Co je s ním? Mám ho povolit?", dotkla jsem se opět jeho rozkroku. "Ano….prosím.", ztěžka polkl. Jak naléhavě prosil….bože, jak žadonil. "No, když tak hezky prosíš…", vyšla jsem mu vstříc a zatáhla za zip, kalhoty mu nechala volně dopadnout ke kotníkům. Jeho mužství vyloženě křičelo po volnosti, já ale nikam nespěchala. Dělila nás už jen jedna jediná vrstva látky a tak se doteky staly pro Mikea ještě o něco intenzivnější. Ještě chvíli jsem ho doslova trýznila k zbláznění a pak jsem ho k jeho velké úlevě zbavila i spodního prádla. Jazykem jsem jemně obkroužila špičku jeho chlouby a pak se odhodlala k odvážnějšímu kroku. Pomalé pohyby nahoru a dolů vystřídalo o něco svižnější tempo, které si určoval sám Michael. "Co je, dělám něco špatně?", lekla jsem se, když se po nějaké době dotkl dlaněmi mých ramen a jemně mě od sebe odtáhl. "Děláš to nejlíp na světě….ale teď je řada na mě.", prohlásil a oči mu planuly touhou. "Aileen? Lásko?", zvýšil hlas, aby na sebe upozornil - celou dobu jsem mu totiž konsternovaně zírala mezi nohy. Byl snad ještě větší než před tím a i když přede mnou nestál nahý poprvé, vždy mě ta délka udivovala. Příroda na něm jednoduše nešetřila a Mike dostal do vínku mnoho pozoruhodných věcí - nejen jeho skvělý hlas a pohybové nadání.

Vzal mě za ruku a já se celá omráčená postavila na nohy. Vyměnili jsme si tak pozice a tentokrát to byl on, kdo poklekl. "Jsi tak sexy, že i Afrodité by před tebou zbledla závistí.", hladil mě svými pevnými dlaněmi po stehnech. Musela jsem se jeho poznámce zasmát a na kratičký moment se trochu uvolnilo to dusné, vášnivé ovzduší. Po chvíli se pustil do svého prvního úkolu - zbavit mě podvazků, moc se mu to ale nedařilo a tak jsem mu musela trochu pomoci. Zatvářil se trochu zahanbeně, ale mě to přišlo roztomilé. Punčochy našly své místo na podlaze hned vedle Michaelova oblečení. Zanechával své polibky po celém mém těle - začal u dekoltu, rukama hladil má prsa stále uvězněná v podprsence, posouval se pomalu níž a níž až k břichu, zapojil i svůj jazyk, jeho ruce se přestaly dotýkat mých prsou. Jedna ruka se přesunula k mému zadku, druhou mě krouživými pohyby hladil přes kalhotky. Dával si záležet, aby svými rty neochudil žádné místo na mém těle - s jeho rukou v mém klíně to byla vražedná kombinace. Z úst se mi dralo jedno zasténání za druhým. "Copak, holčičko? Něco se ti nelíbí? Vracím ti jen to, co ty mně před chvílí.", mrkl na mě a dokonale si užíval své vedoucí postavení. Nedalo se to vydržet a ten neřád ještě zrychlil. "M-M-Michaele!", procedila jsem skrz zuby, kterými jsem se zahryzla do zápěstí. "Ne...neubližuj si.", zpozorněl Mike a stáhl mou ruku dolů...daleko od mých úst. "Omer tu přece není...nikdo, jen my dva.", dodal spiklenecky.

Krátce po té přibyly na zemi i poslední kousky mého oblečení. Jediné, co zůstalo na mé nahé kůži byl jeho náhrdelník, tak jak si ostatně přál. Odnášel si mě v náruči do ložnice. A pak jsem se dostala do ráje….nebo spíše do pekla? Vsunul do mě dva prsty, jen co mě položil na postel a odtáhl kolena od sebe. Druhou rukou, kterou měl do té doby volnou, začal přejíždět po mých prsou - olízl si ukazováček a bříškem prstu pak začal jemně kroužit kolem bradavek. Nesnažila jsem se už nijak utlumovat mé sténání. Nevím ani, kolikrát jsem nahlas vyslovila jeho jméno - raději jsem se nepokoušela to počítat. "Ano, to je ono, Aileen. Ukaž mi, jak se ti to líbí.", liboval si Michael. Líbilo se mi to…..neskutečně, ale zároveň jsem potřebovala víc a víc. "Sakra Michaele! Je to dokonalý, ale copak nevidíš, jak moc tě už chci?", vyprskla jsem udýchaně. Vítězoslavně se usmál. "Už zase nadáváš, Aileen? Ty jsi nepoučitelná.", vrtěl hlavou pobaveně Michael. "Strhni mi klidně sto bodů, jen už mě nemuč, sakra.", přisadila jsem si. "Koleduješ si, víš to?", varoval mě ochraptělým hlasem. "Vím….sakra.", provokovala jsem ho dál ve snaze zjistit, jak zareaguje a vypořádá se s mým nevhodným slovním projevem. "Žádných sto bodů ke strhnutí, ale k přidělení….sto TRESTNÝCH.", bavil se. "Zničím tě tak, že budeš mít ráno problém vylézt z postele a chodit rovně." zašeptal mi do ucha, zapřel se lokty o matraci a položil se svým tělem na mě.

Pronikl do mě, z úst ven se mi dralo úlevné vydechnutí. Po několika pomalých přírazech zrychlil. Nechtěla jsem ale v žádném případě, aby přestal a on mě ochotně vyslyšel. Zapřel si mé pokrčené nohy za krk a všechno bylo najednou daleko intenzivnější - a to nejen pro mě samotnou, ale i pro něj. V obličeji jsme jistě připomínali vrcholové sportovce. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Kapičky potu stékaly Michaelovi po čele. Objala jsem ho pevně kolem krku, hlavu okamžitě nechal spočinout u mého ramene, jeho zrychlený dech mě příjemně chladil na kůži. Michael velmi rád překvapoval a to i v posteli - rád experimentoval, u jedné polohy jsme se dlouho nezdrželi. Byla to jako ta nejdobrodružnější jízda na horské dráze - chvíli dole, pak zase nahoře, pomalu, rychle a ještě rychleji. Z postele jsme se na chvíli ocitli v křesle, pak u toaletního stolku. "Sehni se a ruce na stůl, Aileen.", nakázal mi Michael a přitiskl se ke mně zezadu. Tempo nabralo postupně opět na obrátkách. Oddávala jsem se mu celá a on si mě s neskutečnou vášní bral. Jednou rukou mi přejel po páteří od beder až ke krku - chloupky na těle se mi vzrušením naježily, na pokožce se objevila husí kůže. Věděl, jak se mě dotýkat a já umírala blahem. Druhou rukou uchopil silný pramen mých vlasů a zatáhl za něj, díky čemuž jsem se mohla zpříma podívat do velkého zrcadla u stolku. Naše pohledy se tak mohli střetnout. Díval se s velkým zaujetím na nás. To, co se nám v zrcadle odráželo jako nějaký hodně odvážný erotický film, nás oba vzrušilo na maximum. Stěny uvnitř mě samotné se začaly nebezpečně stahovat. Vycítil to a okamžitě přestal - dovedl mě opět k posteli a naposledy tak úspěšně přerušil nevyhnutelné - naše vyvrcholení. Lehl si zády na postel - bože, byl tak nádherný a sexy, že jsem měla, co dělat, abych se udržela na nohou, z pohledu na něj se mi doslova podlamovaly kolena. Myslím si, že všichni ti mladíci, kteří stáli řeckým sochařům jako modelové, byli proti Mikovi pěkní zelenáči. Copak je možné, aby Bůh stvořil něco tak dokonalého?…"Díky Katherine a Josephe za vašeho syna. Děkuji.", pomyslela jsem si tiše. "Co tam tak stojíš? Pojď za mnou přece..", přerušil Mike moje myšlenky a posunkem ruky mě vybídl. Chytla jsem se ho za ruku a posadila se obkročmo na něj. Bylo to tak moc osobní a intimní, že víc už to prostě nešlo. Dokonalé splynutí. Držel mě v bocích, občas rukou přejel po zádech a nepřestával se mi dívat do očí. Jeho čokoládově hnědé oči se do mě vpíjely. "Už to dlouho nevydržím, Aileen.", zašeptal nahlas, jakmile jsme přidali na tempu. "Já také ne, Miku.", přiznala jsem mu, že jsme na tom v podstatě oba stejně a ještě více se mu zavrtěla v klíně. Z tváří mu stékaly potůčky potu. Vrzání postele přehlušily naše výkřiky. "U-už to bude.", vydechla jsem, když jsem ucítila přicházející vlnu extáze. "Ještě chvilku…", zaúpěl Mike a já věděla, co v onu chvíli udělat. Vzala jsem si ho na celou jeho délku. Tempo teď připomínalo vražednou jízdu ze strmého kopce. Líbilo se mu to. "Nezpomaluj...nepřestávej.", zasténal a plácl mě dlaní přes zadek, nejspíše jako varování, kdybych si to přece jen chtěla rozmyslet. Svaly na jeho těle se napjaly. Naše výkřiky sychronizovaně rezonovaly místností - sešli jsme se ve stejný okamžik.

Uvolněně jsem se sesunula Michaelovi do náruče. "Musíme si domů do Neverlandu taky pořídit zrcadla, má to něco do sebe.", rozhodl rozšafně Michael a políbil mě do vlasů. Ještě chvíli jsme vydrželi ve společném objetí. "Musím si dát sprchu.", oznámila jsem nakonec a soukala se z postele. "Aileen?", opřel se Michael lokty o matraci a sledoval mé nemotorné počínání. "Ano?", otočila jsem se k němu. "Když si mluvila u večeře o tom článku….", začal Michael zdráhavě a já zamžourala soustředěně očima. "No..to jak novináři napsali, že jsem nakupoval snubní prstýnek…", doplnil a já přikývla na znamení toho, že chápu o čem konkrétně mluví. "Kdybych ho koupil, řekla bys ano?", dostal mě svým dotazem. Chvíli jsem vstřebávala jednotlivá slova. Michael se tvářil zcela vážně, nežertoval, neusmíval se. "Tak to třeba někdy zkus a uvidíš…", mrkla jsem na něj a poslala mu vzdušný polibek. "Tyyyy…", vypískl už o dost radostněji Mike a hodil po mě polštářem. Únava nás dostihla, jakmile jsme se oba vystřídali v koupelně.

Nebylo nic krásnějšího než probudit se do slunečného jarního dne vedle milovaného muže. Michael byl už vzhůru, ležel vedle mě na boku, obličej jen pár centimetrů od toho mého. "Dobré ráno, lásko.", zatetelila jsem se radostí. "Ráno? Je téměř jedenáct. Ale hezký den i tobě, miláčku.", odpověděl spokojeně a já s hrůzou zjistila, že si ohledně času skutečně nevymýšlí. "Jsi nádherná.", odhrnul mi z čela pramínek vlasů a políbil na nos. Z legrace jsem udělala to samé. "Miluju tě..", dodala jsem upřímně. "Aileen?", zeptal se a já mu prsten nepřestávala kroužit po obličeji...jako bych si neviditelnou tužkou mapovala obrysy jeho očí, nosu a rtů. "Ano?", zašvitořila jsem vesele a ani v nejmenším nepředpokládala, co bude následovat za dotaz. "Co kdybychom si dali druhé kolo? Toho, co jsme spolu dělali v noci.", upřesnil a v očích se mu zajiskřilo. Nahlas jsem se rozesmála. "Tobě to nestačilo?", vyprskla jsem mezi salvami smíchu. "A tobě jo?", zeptal se tajuplně Mike a stáhl mou ruku pod pokrývku. Měl erekci. "Máš pravdu...Nestačilo.", mrkla jsem na něj a poslušně zalezla pod deku. "Ach Aileen….", vydechl o chvilinku později roztouženě Michael. Oproti noční divoké jízdě se jednalo o pomalé něžné a hodně intenzivní číslo. Ani když bylo po všem, se nám nechtělo z postele. Vydrželi jsme v ní až do té chvíle, kdy ručičky na hodinách ukazovaly za pět minut jednu hodinu odpolední. "Měli bychom něco sníst, lásko.", pohladil mě Mike po břiše, které teď dokonale splasklo a to bylo ještě včera po výtečné večeři spokojeně plné. "Ještě pár takových divočejších čísel a mohla bych možná i beze studu fotit pro katalog plavek.", pomyslela jsem si v duchu.

Oblékli jsme se a ruku v ruce sešli dolů, kde byla část hotelové restaurace uzavřena pro Michaela a celý jeho tým. "No dobré ráno, hrdličky. Jakpak jste se vyspinkali?", vykřikoval vesele a posměšně s notnou dávkou ironie Javon, jakmile nás spatřil. Posadili jsme se k němu i Taře a objednali si jako první polévku. Tara nevypadala ve své kůži, vlasy měla vzadu mírně rozčepýřené, pobledlá v tváři si mnula kořen nosu. "Jsi v pohodě, Tar?", zeptala jsem se s obavami. "Jo jasně..jen jsem moc nespala, víš.", osopila se na mě, jak kdybych za to snad mohla já. Javon se přihlouple rozhihňal. "Ale no tak….nezáviď, kotě.", šťouchl jí do ramene a nepřestával se uculovat. Tara se ošila a upozornila ho, aby si ty "pitomý vtípky" odpustil. Michael sevřel mou dlaň volně spočinutou na stole ve své a následně ji přitiskl ke svým rtům. "No já si to půjdu sníst raději nahoru…", odfrkla Tara a odnášela si svou porci oběda. Nechápavě jsem na ni zírala. Jakmile zmizela, zvedal se ze svého místa i Javon. "Sorry děcka, půjdu radši za ní, když je nevyspalá, dokáže být hodně protivná, šelma jedna. Nechte si chutnat a příště trochu ztlumte to volume. Miku, ty bejku, nezapomeň, že s tebou chce mluvit Tarak.", mrkl na nás Michaelův bodyguard a rychlým krokem se vzdaloval. "No chápeš to?", pokrčila jsem nevěřícně rameny. Mike si držel před ústy zaťatou pěst a tváře měl mírně narůžovělé. "Chápu...ne jen oddělené pokoje od ostatních, my si budeme muset příště rezerovat i jiný hotel, nejlépe nějakou samotu.", rozchechtal se klukovsky a mě teprve v ten okamžik došlo, jak to Javon myslel s tím, abychom ztlumili volume. Zrudla jsem jako rajče a přešla mě okamžitě chuť k jídlu. "Myslíš, že nás slyšel i Omer?", otočila jsem se vylekaně na něj. "Doufám, že ne, zlatíčko. Skutečně doufám, že ne.", vrtěl hlavou Mike a stále se chichotal.

Po obědě, kdy odešel Michael za svým tureckým manažerem, jsem hned zamířila za Tarou a Javonem a nesměle zaklepala na dveře jejich pokoje. "Hele lidi, omlouvám se, jestli jste se….kvůli nám nevyspali.", blekotala jsem a horkost cítila i za ušima. Tara, která ležela na posteli s mokrou žíňkou na čele, se na mě konečně trochu usmála. "Neomlouvej se Aileen. Nějak mi tentokrát nesedl ten časový posun a děsně mě třeští hlava. Neusnula bych nejspíš stejně, i kdybyste se s Mikem vedle ehm…..to….no však víš.", uklidnila mě. "Vlastně je to hezký, přeju ti to, kámoško, že se máte tak moc rádi a tak vůbec...Doufám, že jsem tam dole nevyzněla opravdu jako nějaká závistivá blbka, protože….pardon, héj. Nemám skutečně důvod závidět. Když se zrovna tohle tele vedle nechová jak puberťák, je mi s ním fajn. Opravdu je.", ukázala na Javona a já se usmála. Měly jsme obě velké štěstí. Byly jsme zamilované do mužů snů. "A čemu se zas směješ, prosím tě.", osočila se energicky na Javona, kterému se opět chvěla ramena. "Nic...jen jsem si vzpomněl na dnešní noc.", přiznal a rozchechtal se naplno.

O několik hodin dříve v hotelovém pokoji Javona a Tary:

V místnosti bylo příjemné přítmí, jediným světlem dopadajícím dovnitř byla světla lamp zvenku. Javon spokojeně oddychoval, jeho dech byl klidný a pravidelný. Občas mu z hrdla uklouzlo nepatrné zachrápání, jeho přítelkyně Tara se už téměř dvě hodiny pokoušela usnout, ale vůbec se jí to nedařilo. Zkoušela všechny osvědčené rady - vyvětrat v ložnici - vnést do ní svěží vzduch jarních nocí, napít se teplého mléka, když toto nepomohlo poručila si od hotelové služby, která fungovala 24 hodin nonstop čaj z meduňky, která má údajně dle babských rad navozovat spánek. Opět bez valného úspěchu. Teď se nervózně vrtěla na posteli a v duchu si nadávala, že na noc vypila příliš mnoho tekutin - bude chodit akorát čurat. Z šuplíku v nočním stolku vytáhla bledě modrou masku na oči - vše kolem ní rázem ještě víc potemnělo. Chvíli jen tak nečinně ležela v pozici prkna - ruce vzorně podél těla, nohy natažené. "To abych si vzala i špunty do uší. To se nedá.", zavrčela v okamžiku, když vedle ní Javon zachrochtal a zamlaskal. Záviděla mu jeho spánek, záviděla mu to, že mohl usnout kdykoli a kdekoli - v kterékoli zemi na světě, v kterémkoli časovém pásmu. V Kalifornii bylo teď teprve odpoledne, Paříž se však nořila do svého tajemného nočního kabátu. "Co to bylo?", zpozorněla a posadila se na posteli. Uslyšela jakýsi zvuk. Po chvíli přemítání se však uklidnila. Nemohl vycházet z jejich pokoje a strašidla přece neexistují. Kdyby po ní však teď někdo chtěl, aby se podívala třeba pod postel, poslala by ho okamžitě do háje a neudělala to. A pak se to ozvalo znovu. Podívala se napravo - ne z okna to vycházet nemohlo, pak nalevo - z chodby za dveřmi rovněž ne. Po chvíli si byla skálopevně jistá, že se zvuk linul z vedlejšího apartmá, kde byla její nejlepší kamarádka Aileen a Michael. Mrkla na digitální hodiny na stolku. "To se jako teď v noci dívaj na televizi nebo co?", zaúpěla tiše. Tara s sebou plácla do postele a zavrtala se pod polštář. Zvuky ze sousedního apartmá nabraly na intenzitě. Polštář, kterým se Tara zdála, že se hodlá zadusit, letěl na podlahu. "Bože můj, to je přece Michael…", vyjekla udiveně při tom zjištění Tara. Chvíli ještě napínala uši, aby se ve svém přesvědčení ujistila. "Javone, no tak….Javie, vstávej.", zalomcovala ramenem svého přítele. "Michaelovi je zle...stávej, slyšíš?", jakmile to dořekla, otevřel Javon obě oči. "Cože, co to meleš?", bručel nazlobeně. "No tak poslouchej.", vztyčila ukazováček Tara. Javon se ztišil. "No jo, máš pravdu, asi mu ty francouzští šneci v Ciel de Paris nesedli, co? To bude ráno v koupelně nablito. Jéje.", snažil se udržet vážný tón, ale vnitřně v sobě dusil smích. Tara jen souhlasně přikyvovala. "A ty mu nejdeš pomoc?Jsi přece jeho osobní ochrana, musíš...je to tvoje povinnost. V takovýhle chvíli musí chlapi držet při sobě.", pošťuchovala svého přítele. "A co mám jako dělat, držet mu hlavu nad záchodovou mísou nebo mu přínést prášíček na bolavé bříško, co myslíš?", bavil se dál Javon. Tara přes jeho výrazný hlas přestala vnímat hluk vedle. Už už se ale chystala Javonovi vynadat, že všechno pokaždé tolik zlehčuje. "Klid….Fieldsová. Napočítej si do pěti.", přejel Javon prstem po jejích rtech a včas ji umlčel. "Slyšíš? Aileen je asi také špatně?!", neudržel se Javon a vyprskl smíchy. Tara si šokovaně držela ruku před ústy. "Už to chápeš, ty moje troubičko? Vůbec netrpí, ba naopak si to hodně užívaj.", chechtal se Javon. "A ty bys chtěla, abych jim tam vtrhl a zachraňoval Mikea ze střevních potíží. No mě asi omejou.", dusil se smíchy Javon při té představě. "Oni tam vážně… TO?!", nedokázala věřit Tara. "A co sis myslela Fieldsová, že se na sebe už půl roku jen koukaj?", kroutil hlavou Javon. "No tak sorry…", vyprskla Tara dotčeně. "Michael ale působí tak křehce, nesměle, nevinně….", vypočítávala nahlas. "Prostě si ho asi neumím představit v určitých situací.", pokrčila rameny. "Jo jasně...bezpohlavní, po sexu netoužící anděl, co přilétl na svých perutí z nebe spasit Zemi. Tak si ho skutečně někteří představují. Skutečný Mike je ale trochu jiný.", utahoval si Javon. "A je dobře, že se ve svém volném čase neupínáš k myšlenkám na souložícího Michaela Jacksona. Ani bych ti tuto činnost nedoporučoval, víš.", políbil láskyplně Taru na čelo. "Nech je žít a dopřej jim trochu toho štěstí a radovánek. Ten kluk tam si to po všech těch patáliích zaslouží. Jdem spát, Fieldsová.", zavelel Javon a přetáhl si přes sebe pokrývku. Do pěti minut se opět odebral do říše snů. "No a neusnu.", vypískla Tara zoufale, narvala si prsty do uší a nahlas začala počítat do sta.

Opět z pohledu Aileen

S Tarou i Javonem se mi nakonec podařilo vše vyjasnit, ale i tak jsem z toho neměla nijak dobrý pocit. Měla jsem za to, že ještě nějakou dobu se jim budu stydět podívat do očí. Nechala jsem kamarádku v klidu odpočívat a vrátila se zpátky do apartmá, kde jsem čekala až se vrátí Michael od svého manažera Taraka Ammara. "Tak jak?", zajímala jsem se, hned jak se objevil ve dveřích. "Ále, však víš. Spousta starostí, aby se vše stihlo podle plánu. Snad jsem ho ale trochu uklidnil.", mávl Michael ledabyle rukou. Zbytek dne jsme strávili společně s Omerem. Oba jsem věděli, že mu to dlužíme. Plán byl tedy jasný - Monopoly, Scrabble, polštářové bitvy, popcorn a animované filmy od Disneyho. Chlapec si nakonec vyprosil, aby mohl zůstat přes noc s námi, jelikož se v samostatném pokoji necítil moc dobře. Neměla jsem vůbec nic proti - k další divoké noci s Mikem bych se stejně hned neodvažovala. Navíc, jak Michael předešlého dne slíbil, že budu mít problém vstát a rovně chodit, tak se také stalo. Ne, že bych se tedy ploužila s nohama do O jako nějaká mátoha, ale i tak jsem byla poměrně rozbolavělá. "Miluju tě, Aileen.", šeptl v noci Mike tak neslyšně, aby nevzbudil Omera, který spal mezi námi. "Taky tě mi-lu-ju, Mikey!", vyslabikovala jsem.

Druhý den nastalo těžké loučení. "Musíš skutečně odletět? Nechceš tu se mnou zůstat, Aileen?", zkoušel to na mě jako ostatně vždy Michael. Nabídka to byla děsně lákavá, ale v Kalifornii na mě čekaly povinnosti a má práce. Michael mi už několikrát nabízel, abych ho doprovázela na cestách, což ale znamenalo vzdát se mé profese a stát se jakousi "ženou v domácnosti". Nesnesla bych ale nikdy ten pocit, že mě musí živit, že žiju jen vyloženě z jeho peněz. Moc dobře jsem ale věděla, že do budoucna budu muset tuto záležitost nějak vyřešit. Dělat něco, co mě bude naplňovat, při čemž si i vydělám a zároveň budu moci být s Michaelem. "Buď hlavně na sebe opatrná, slib mi to.", prosil Mike a držel můj obličej v dlaních. "Slibuju…", pípla jsem a zaryla mu tvář do krku. Bylo nesnesitelně těžké ho týden co týden opouštět.

Kapitola 46. - Neklej, nebo...?! (Část 1.)

17. února 2017 v 20:54 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Nová kapitola je tady. Uvidíme, jaké budou reakce. Nemohu se totiž zbavit pocitu, že zájem o blog upadá. Nevím, zda je to tím, že teď nevydávám články tak často jako dřív, ale pouze cca jednou do týdne nebo je v tom něco jiného. Docela mě to mrzí a demotivuje. V případě nezájmu přesunu příběh jinam, na jinou doménu, kde budu moci dál pokračovat v psaní, ale v soukromém módu, kdy blog bude veřejný pouze na heslo lidem, kteří o to skutečně projeví zájem. Nejde mi skutečně o to, aby můj blog navštěvovala spousta lidí o kterých ale ve výsledku vůbec nic nevím - nevím, zda se jedná o fanoušky Michaela nebo jen náhodné "kolemjdoucí", spokojím se s málem. Tak či tak jsem vždycky raději za nějakou odezvu, než jen pozorovat v týdenních statistikách, že sem pravidelně každý den chodí řada lidí, ale reakce nulová.]

A jak jsem se dostala na ranč? Taxíkem. Stálo mě to pravděpodobně sice více než výměna cívky do auta, ale bylo mi to naprosto jedno, stejně tak, jak získám zpět své auto, které jsem nechala napospas tomu bídákovi Deanovi. "Koho si zabila?", zhodnotila můj vražedný výraz Tara, jakmile jsem se objevila ve dveřích. A tak jsem jí vše řekla. Naprosto vše. "Komu není rady, tomu není pomoci.", neodpustila si Tara na závěr. Nemohla jsem nic namítat, měla jsem dát na její radu už minule a od Deana se držet raději dál. "To auto musíme dostat zpět. Ten idiot je schopný ho někde střelit, schrábnout peníze a vypařit se.", uvažovala Tara. Na auto jsem ale skutečně neměla ani pomyšlení, ať si ho Dean klidně prodá, ať zmizí. "Ano, Bože ano. Ať zmizí a už se nikdy nevrací.", přála jsem si v duchu. "Víš Tar, mně je naprosto fuk, co s autem Dean provede, stejně tak, jestli ho kdy ještě dostanu nazpátek. Slyšela jsi dobře, co jsem ti před chvíli líčila? Sledovali nás. Ti špiclové zatracený. Neumí napsat seriózní článek, jen lžou a ubližují. Zítra ráno udělají ze mně běhnu, z Deana mého milence a z Michaela paroháče. Je mi jasný, že Dean už se postará o to, aby zničil to, na čem mi záleží nejvíc.", vyslovila jsem nahlas své největší obavy. "Nehledě na to, že nechci vidět, co si budou myslet naši. Kupují si bulvár. Kupují si všechno, kde je nějaká zmíňka o Michaelovi a mně. Sbírají ty výtisky jako fotky do rodinného alba.", propadala jsem čím dál více panice, sesunula jsem se na zem a hlavu položila do dlaní. "Hele Aileen, i kdyby se o vás napsalo něco jiného než jen to, že se ti prostě rozbilo auto a cizí dobrodinec ti ho pomohl odtáhnout, tak co? Myslíš, že Michael uvěří tomu, co píše bulvár před tím, co mu řekneš ty? A tvoji vlastní rodiče tě snad znají také lépe než nějací slídilští pohádkáři. Bude to dobrý, teď se musíš sebrat, dát si rychlou sprchu, pořádně se vyfiknout a letíme, protože Paříž volá.", zvolala nadšeně Tara a já jí tu radost a těšení hodně záviděla.

Plán si před odletem odpočinout vzal opět za své. Na nějaký odpočinek nebyl jednoduše čas ani nálada. Rozmrzelá, naštvaná, vystresovaná, přesně v takovém rozpoložení jsem odlétala. Tara si vedle mne na křesle spokojeně oddychovala, čímž mě doháněla k šílenství. Já oka nezamhouřila ani na palubě letadla, nešlo to. Jen pouhá myšlenka k Deanovi ve mně zažehnula oheň, srdce se mi rozbušilo na poplach a usnout v takovém stavu bylo tím pádem nemožné. Měla jsem nutkavou potřebu se bránit, ospravedlnit se před vším tím, co se na mne asi chystalo. Fakt, že jsem momentálně bezbranná - ve vzdušném prostoru mimo dosah novinových stánků, televizních stanic či rozhlasu, mne nesnesitelně užíral. V duchu jsem si představovala, jak se Dean zmenšil na velikost sarančete a já ho pod tíhou svých podrážek drtím. Do této představy jsem se vžila natolik, že jsem si málem ani neuvědomila, že v ruce nebezpečně mačkám prázdný plastový kelímek na kávu. Zachytila jsem letuščin vyděšený výraz, který na mne spočíval. Poprosila jsem jí nakonec o další kávu.

Než jsme konečně dorazili do Paříže, myslela jsem, že přijdu dočista o rozum. Letištní halou jsem prosvištěla jako velká voda, která nemilosrdně bere vše kolem. Konečně jsem spatřila Wayna, Javona i francouzského bodyguarda Jean-Luca. "Dneska žádný čekání, jedu jako první a jedu s Vámi, Wayne.", spustila jsem rázantně na Michaelova hlavního bodyguarda místo pozdravu. Javon se něčemu pochechtával, ale já ho nevnímala, zaslechla jsem ve svých zádech jen Tařino radostné pištění, pak zrychlený klapot podpatků, jak se rozběhla za svým přítelem. Očima jsem rychle šlehla po Omerovi, zda se někde nezapomněl. Naštěstí se držel v těsné blízkosti Tary. Za jiných okolností bych se bála málen na Wayna promluvit, teď jsem to ale byla já, kdo tu velel a on jen šokovaně přikývnul. "Zavezu Vás do hotelu, Michael dorazí hned jak to bude možné.", poinformoval mě v autě. "Jak dorazí? On není na hotelu?!", podivila jsem se. "Ne slečno, je v centru na schůzce, dělá rozhovor pro časopis Dernier Heure.", vysvětlil chvatně Wayne. "No tak hlavně, že minule sliboval, jak si pátek a sobotu vyhradí jen pro nás dva, žádné zkoušky, žádné rozhovory...", zuřila jsem v duchu. "Derniere Heure...Poslední hodina, jak příznačné. Poslední hodinu svého šťastného života zažiju já, pokud mě okamžitě nedostanete k němu, Wayne. Potřebuji s ním mluvit!", přešla jsem od velitelského tónu k zoufalství. Wayne se na moment odmlčel a jeho oči se v zrcátku střetly s těmi mými. "Dobrá....Udělám, co bude v mých silách.", slíbil nakonec.

Celá situace a má potřeba být neprodleně u Michaela byla neskutečně přehnaná. Jenže v ten moment jsem na všechno pohlížela z jiného úhlu a v jiných barvách. Měla jsem dojem, že jestli budu jen tak nečinně čekat, stane se něco hrozného. Nikomu by se nepodařilo mi v tu chvíli vysvětlit, abych se uklidnila, nechala Michaela dokončit rozhovor a jen co dorazí do hotelu, si s ním o všem promluvila. Zajeli jsme do podzemních garáží jednoho z mrakodrapů blízko La Défense. Přizastvaili u prosklené buňky, za kterou stála ostraha. Wayne vytáhl z náprsní kapsy svého saka průkaz osobní stráže Michaela Jacksona, muži za sklem posléze pokývali hlavami a nechali zvednout závoru. Výtahem jsme pak dojeli do devatenáctého patra. Slečna na recepci zaručeně neviděla Wayna poprvé. Jakmile nás spatřila, vesele k nám mávla. "Bonjour Monsieur Nagin, Bon journée Madame. Enchanté...enchanté.", vztáhla ke mne ruku na pozdrav. "Počkejte chvíli tady, promluvím s Michaelem, řeknu mu, že jste tady...", otočil se ke mně Wayne a nečekal déle na mou reakci. Okamžitě zamířil do boční uličky, kde jsem vytušila, že budou kanceláře.

"Proboha, co to jen dělám?", začala jsem si pomalu uvědomovat, co jsem způsobila. Nikdy jsem Michaela nerušila při obchodních záležitostech, nechovala se v takových situací jako stíhačka či hysterická ženská a teď tu sedím a dožaduju se jeho okamžité pozornosti. Neměla jsem ani pořádně připraveno, jak mu to podám. "Sakra..", panikařila jsem a nešťastně sklopila hlavu. "Aileen!", zaslechla jsem z ničeho nic Michaelův hlas. Zvedla jsem se ze židle, na které jsem seděla a kolena se mi opět rozklepala. "Co se stalo?", Michaelův hlas zněl ustaraně. "Ahoj Miku, já....já...promiň mi, já....", koktala jsem a byla naprosto nemožná. "Pojď se mnou...", zašeptal jemně Michael a chytil mě za ruku. To už mu Wayne předával klíče, které mu podala recepční. Šli jsme dlouhou chodbou, na jejímž konci se Wayne zastavil a poslušně zůstal stát u dveří, které Michael odemkl. Vstoupili jsme do prázdné místnosti s širokými okny s výhledem na celou obchodní čtvrť. "Aileen, jsi v pořádku? Pověz mi, co se děje? Něco s Omerem nebo Tarou?", obával se Michael a dlaněmi mě hladil po tvářích. Poznala jsem, že se na mě nezlobí, že ho vyrušuju, když má práci a tak jsem se osmělila. "Michaele, já se ti moc omlouvám, že tě ruším při práci, ale musela jsem tě vidět a.....chci ti něco říct. A musím to udělat teď hned, než se k tobě dostanou určité informace, které nemusí být vůbec pravdivé.", uvedla jsem na pravou míru. "Aileen, děsíš mě, mluv prosím...", vyzval mě okamžitě Mike.

"Omer i Tara jsou v pořádku. Nemusíš mít o ně strach. Jen...včera, když jsem se vracela z práce. Sledovali mě. paparazzi...", začala jsem a obezřetně sledovala každou Michaelovu reakci. Zdál se být v rozpacích. To, že jsme v Kalifornii měli novináře za zády, nebylo nic neobvyklého. Bylo to obtěžující ale zároveň to nebylo nic, co by mě dříve nějak extrémně rozrušilo. "Udělali ti něco? Byli k tobě nějak hrubí?", podřepl si proti mě Michael a láskyplně mě pohladil po koleni. Byl tolik laskavý, bylo v něm tolik něhy a lásky a já se mu právě chystala sdělit celou pravdu o tom, jak se mi rozbilo auto, mobil jsem měla téměř vybitý, když v tom se objevil starý známý Dean se svým rádoby rychlým a snadným řešením, na které jsem nakonec kývla a byla nakonec přímým svědkem bláznivé jízdy, ze které jsem byla přesvědčená, že nevyjdu živá. Hlavní pointou však bylo přiznat, že Dean není jen tak ledajaký starý známý, ale je to hlavně můj bývalý přítel a jeho minulost je opravdu hodně barvitá a divoká. "Věřím, že to on na mě poslal novináře, celé to na mě narafičil a i v tom mém rozbitém autě má jistě prsty. Chce strhnout pozornost, možná se i mstít za to, že přišel o lidi, kteří ho jako jedni z mála měli opravdu rádi. Může jednat v afektu, ze zoufalství....Každopádně chci abys věděl, že mezi mnou a Deanem nic není. Náš vztah je dávno uzavřený. Noviny a ostatně i Dean ve snaze získat nějakou finanční odměnu ale mohou tvrdit něco jiného. Musela jsem ti to říct dřív, než se objeví nějaký šokující článek.", dokončila jsem svůj sáhodlouhý monolog.

Michael se ze svého podřepu opět narovnal, zády se opřel o stěnu a několik nesnesitelně dlouhých vteřin vstřebával všechno to, co jsem mu vylíčila. Jeho pohled byl zastřený. Těžce polkl a přerušil se mnou oční kontakt, hlavu natočil do strany a zadíval se kamsi do dáli. "Musím dokončit ten rozhovor, promluvíme si pak. Počkej na mě tady.", oznámil mi vážně. "Michaele, já...", chtěla jsem mu opět připomenout, jak mě to celé mrzí a ujistit ho, že vůči mě a Deanovi nemusí mít žádné pochybnosti. "Počkej TADY!", zopakoval důrazně. S rukami v kapsách si mě ještě na malý pohled zklamaně prohlížel a pak aniž by cokoli dalšího řekl, odešel a já zůstala v místnosti sama.



Vrátil se asi za půl hodiny, možná ještě dříve, ale jak jsem již předem zmínila - v určitých vypjatých situacích mi čas utíkal jinak a tak vlastně ani nedokážu říct, jak dlouho to přesně trvalo než Michael dokončil rozhovor. Dveře do místnosti se otevřely dokořán - Michael zůstal ale stát před nimi, dovnitř nevstoupil. "Hotovo.", oznámil mi a gestem natažené paže a rychlým pohybem ukazováčku a prostředníčku mi dal najevo, abych si pospíšila. Na chodbě se k nám připojili ostatní - ochranka bez Javona a nějaký muž s tmavými krátkými vlasy vepředu vyčesanými nahoru. Pokýval ke mně hlavou na pozdrav a já udělala to samé. Z ochranky být nemohl, tím jsem si byla jistá. Nevypadal ani jako Američan a tak mě napadlo, že by se mohlo jednat o někoho z francouzského propagačního týmu turné History. "Ah, málem bych zapomněl. To je slečna Aileen Petersonová.", chopil se Michael představování za chůze. "MÁ PŘÍTELKYNĚ!", dodal tak razantně, že jsem se až lekla, jakoby to ani neoznamoval nám, ale někomu do předních řad. "A to je Tarak Ammar, Aileen.", prozradil mi posléze Michael jméno muže. Tarak Ben Ammar byl novým Michaelovým manažerem a mimo to fungoval i jako filmový producent. Jak jsem přesně odhadovala, nebyl to rodilý Američan, v jeho angličtině byl silný arabsko-francouzský přízvuk.


Když jsme se dostali do podzemních garáží, osmělila jsem se k tomu na Michaela opět promluvit. "Mám jet s Waynem?", ukázala jsem k hloučku před námi, kde jsem tušila, že se bude pohybovat Wayne. Michael mi ovšem nevěnoval ani pohled natož pak slovo, odpovědí mi bylo jen jeho zavrtění hlavou. Přiblížili jsme se k zaparkovaným autům a Tarak rychle popoběhl, aby nám otevřel dveře od vozu. V ten okamžik mě Michael pevně stiskl za paži a nasměroval k autu - dovnitř mě div nenatlačil. Rychle vklouzl za mnou a dveře se zavřely. "Miku, já….prosím tě, věř mi.", nevydržela jsem a chopila se pokusu o navázání konverzace, jen jak jsme se dostali na čtyřproudou silnici vedoucí do centra. "Věřím ti. Naprosto ti věřím, Aileen.", odpověděl Michael a mne tak dostal do rozpaků. Kde je problém? Proč se tedy chová, jako bychom najednou byli dva cizí lidé, když mi údajně věří?! Očima Michael stále sledoval provoz před námi, ale já se rozhodla být tentokrát vytrvalejší a nespouštěla jsem z něj oči. Doslova jsem na něj zírala, jako bych mu tím snad chtěla dokázat, že mám skutečně oči jen pro něj a nikoho jiného. "Slib mi, že už s ním nikdy nepromluvíš.", nevydržel dlouho mlčet a zároveň odolávat mým pohledům. "Michaele, ale Dean...on přece dochází k doktoru LeRoyovi na terapie a…..", spustila jsem ve snaze Michaelovi připomenout to, proč a kvůli čemu jsme se s Deanem od našeho rozchodu opět setkali. "Musí ti na něm stále hodně záležet, když nejsi schopná mi slíbit i takovou banalitu, jako je to, že se nebudeš bavit s člověkem, který tě málem zranil ne-li zabil při jeho nezodpovědné jízdě a navíc na tebe ještě poslal tu novinářskou sebranku.", poznamenal rozmrzele Michael. "Sakra, Michaele! Zbláznil ses? Nezáleží mi na něm, mezi námi je to uzavřený, jen jsem se ti snažila vysvětlit, že….", ohradila jsem se a zvýšila hlas tak, že se Tarak, který seděl na předním sedadle, nejistě zavrtěl a raději zapnul přehrávač s hudbou, Michael už měl rovněž nervy na pochodu a skočil mi hned do řeči, dřív než jsem mohla vůbec dokončit to, co jsem mu chtěla říct. "Neklej, Aileen nebo…!", vztyčil varovně ukazováček. "Nebo co?", nenechala jsem si to líbit. "SAKRA, SAKRA, SAKRA.", vyprskla jsem a totálně ho tím vyprovokovala. Vystartoval ze svého místa jako by ho bral na rohy býk. Stiskl malé černé tlačítko, kterým se aktivovala tmavá neprůhledná clona oddělující přední sedadla a místa vzadu, kde jsme seděli my s Michaelem.

Jeho ruka proti mně vystartovala. "Proboha, snad mě neuhodí?", pomyslela jsem si a i když by to rozhodně nebyl jeho styl, instinktivně jsem ucukla, prohnula se v zádech, abych nějak prodloužila vzdálenost mezi námi. K mému překvapení mi ale zajel pod svetr a namířil si to přímo k mé podprsence. "Proč musíš být tak vzdorovitá, Aileen.", postěžoval si tiše a stiskl mé pravé ňadro v dlani. "Michaele, dovol abych ti připomněla, že jestli mě chceš nějak umlčet, měl bys mi tu ruku dát asi spíš před pusu a ne tam, kde ji máš teď.", poradila jsem mu užasle a pobaveně zároveň. Stačilo jediné - aby se opět kousl do spodního rtu - znala jsem dost důvěrně toto jeho gesto a tak mi bylo hned všechno jasné. Nedokázal se na mě dlouze zlobit, uvnitř sebe sama jsem věděla, že se nezlobí a skutečně mi důvěřuje, jen z něj možná částečně mluvila mimo obav nad tím, co se mi s Deanem mohlo stát, i žárlivost. A teď mi potřeboval dokázat, kdo je tady pán. Ale to já přece dávno věděla, ale s radostí jsem přistoupila na tuto jeho hru o zkrocení jedné bláhové a tvrdohlavé ženy. "Zatáhl mě za paži a přitáhl k sobě, obkročmo jsem si mu sedla na klín. V mžiku schoval hlavu pod můj svetr a zápasil s košíčky podprsenky, které chtěl vytáhnout nahoru nad prsa. Trochu mě to zalechtalo a vůbec mi celá ta situace přišla legrační, musela jsem se nahlas zasmát a vysloužila si díky tomu plácnutí přes zadek. "Doufám, že ty okna jsou kouřová, jinak….ah, sakra.", uniklo mi z úst nekontrolované zasténání, když se Michaelův jazyk dotkl nejcitlivějšího místa na mých ňadrech. Nechtěla jsem, aby zůstal Michael nějak ochuzen a tak se má ruka po chvíli vydala na výlet do míst pod Michaelovu košili, odkud byla ale okamžitě vyhoštěna pryč. Michael mě chytil za ruku a odstrčil ji. Ano, i takovéto kočkování a na oko odmítání pro nás bylo známé. Když jsem si nedala říct a znovu svůj výpad zopakovala, udělal totéž co před tím. Nakonec mi ruce zkřížil za zády a držel, abych se nepokoušela vzdorovat. To, co Michael předváděl pod mým svetrem, mě přivádělo pomalu ale jistě o rozum. Jazykem dráždil bradavky - sál i jemně kousal a nejen je...extrémně citlivá jsem byla i spodní straně prsou a Michael to dobře věděl. Chtěla jsem se ho dotýkat, ale nešlo to. Mé ruce jsem měla stále jako trestanec za zády a možná to tak bylo nakonec lepší, mít volnost pohybu, nevím co by se odehrálo dál. Už tak to bylo pekelně divoké. Krotila jsem své zvukové projevy a reakce na Michaelovo laskání seč to jen šlo. Nemůžu však tvrdit, že bych v tom byla až tolik úspěšná.

Auto začalo přibrzďovat a to nás přimělo vrátit se z ráje zpátky do reality. Klaply přední dveře a během chvilky se otevřely ty zadní, Michaelovi se podařilo dostat hlavu ven zpod mého svetru jen tak tak. Upravil si pramen vlasů, který se mu uvolnil z culíku a na rozvrkočené vlasy nasadil klobouk. Z auta vyšel jako první, já ho následovala a nenápadně šlehla očima zpátky ke svetru - zda je všechno jak má být. Spodní cíp bavlny byl mírně povytažený nahoru, rychle jsem vše napravila a střetla se s Tarakovým zvídavým pohledem a povytaženým obočím. Aby si náhodou nemyslel, že jsme s Mikem na ostří nože, chytila jsem se Michaela jako správná oddaná partnerka za ruku a nechala se jím za doprovodu ochranky vést k hotelu.

"Co to mělo znamenat?", zkoušela jsem na oko Michaela, jakmile jsme se dostali do apartmá hotelu. On ale opět nasadil ten svůj přísný pohled, kterým mě chtěl tolik trestat, přesto jsem si samozřejmě všimla, jak se mu chvějí koutky. Snažil se ze všech sil udržet si kamennou tvář. "Poradím ti jedno, Aileen.", přiblížil se ke mně tak blízko, že jsem jeho svěží dech cítila na své kůži a posléze na mne namířil ukazováčkem. "Dostaň ten svůj sexy zadek do těch šatů, co leží na posteli. Oblékni si je, protože za hodinu vyrážíme…", obkroužil bříškem prstu kontury mých rtů. "Hodinu ani o minutu déle, vyzvednu tě..", nařídil a otočil se ke mně zády. "Michaele, kam….:?", chtěla jsem se zeptat, kam zase odchází a také kam se chystáme za hodinu jít, ale byl fuč. Vyběhla jsem za ním rychle na chodbu. "Utíká ti čas, Aileen.", otočil se za chůze a poklepal na své zápěstí, pak se zastavil u dveří vedlejšího pokoje a zaklepal. Podle hlasu jsem poznala Javona. "Michaele!", ozvalo se někde v dáli radostné Omerovo vypísknutí.

Na posteli ležely společenské šaty v červené barvě. "Proboha…", přejela jsem dlaní po lesklé barvě a chvíli se jen užasle kochala tím, co jsem měla přímo před očima. Zvedla jsem do výšky ramínko, na kterém byly šaty pověšené a nechala je dopadnout až k zemi, abych se mohla potěšit celou jejich délkou. Byly překrásné. Jediného, čeho jsem se obávala, bylo to, že mi nebudou - že se do nich jednoduše nenasoukám. Nedočkavě jsem s nimi zamířila do koupelny. "Bože Miku, máš mě v oku víc než sama sebe já?", zírala jsem na svůj odraz v zrcadle. Nejen, že vypadaly vzhledově úžasně, oni mi i padly. Doslova byly mou druhou kůží. S šaty jsem si tím pádem hlavu dělat nemusela, teď už zbývalo jen vyřešit ten zbytek - vlasy a líčení. Zvládnout to za pouhou hodinu mi přišlo ale nemožné. Jakmile se člověk a žena zvlášť dostane do časové tísně, začne zmatkovat. A to byl můj případ. Prsty se mi klepaly, z rukou mi nemotorně padaly různé věci, které jsem v onen moment potřebovala k úpravě zevnějšku - štětce, kleštičky na řasy…."Sakra, sakra..", nadávala jsem nahlas a přemítala, kolik trestných bodů bych obdržela, kdyby mě Michael mohl slyšet. Zvýraznit obočí, na oči použít světlejší stín, který oči prozáří a zvětší, přes lícní kosti přejet jemně světle růžovou tvářenkou a nezapomenout na ikonickou rudou rtěnku. Ano, bez rudé rtěnky by nejspíše Pařížanka nevynesla ani smetí. Pokoušela jsem si zrovna zacvaknout náušnici, když se ozvalo zaklepání na dveře. Naposledy jsem se zhlédla v zrcadle. Parfém! Klepání se ozvalo nedočkavě podruhé. "Michaele, moment. Vteřinku.", zavolala jsem a sáhla rychle po flakonku Chanel no 19. "Jo milej zlatej Michaele, na dnešní večer jedině devatenáctka od Chanelu.", řekla jsem si téměř neslyšně pro sebe. Proslulou a hodně oblíbenou vůní byl i Chanel číslo pět, ale jednalo se o velmi něžnou a romantickou vůni vhodnou na první rande a počáteční oťukávání dvou zamilovaných lidí. Jenže my s Michaelem již patřili do jiné skupiny. Číslo 19 - dle Tary provokativní vůně, po které muži šílí. "No tak uvidíme…", pousmála jsem a nechala na sebe dopadnou lehkou spršku parfému. "Hoto…", otevřela jsem dveře a zarazila se.

Na chodbě totiž nestál Michael, ale hotelový poslíček v uniformě. "Bonsoir, Madame Peterson. Laissez-moi vouis suivre à Monsieur Jackson. Viens avec moic, s'il vous plaît.", zaševelil v mateřském jazyce. Už jsem se zmínila o tom, že Francouzi, byť ovládají i angličtinu a jiné světové jazyky, hrozně neradi mluví na území své vlasti cizí řečí? Velmi rádi to zkouší na turisty ve francouzštině a jsou vyloženě nadšeni, když se ukáže, že jim turisté ze všech možných koutů světa rozumí? Poslíček se úplně rozzářil, když jsem mu na pozdrav a informaci, že mě zavede za Michaelem, odpověděla v jeho jazyce. Nastoupil se mnou do výtahu a stačil mi ještě pochválit, jak moc mi to sluší. Dostal mě dotazem, zda nemám nějaké francouzské příbuzné, neboť prý zním a vypadám jako skutečná femme fatale z pařížských boulevardů. Hezky se to poslouchalo, ovšem udivilo mě mimo jiné to, že jsme místo dolů, stoupali výtahem stále nahoru. Než se výtah zastavil, stačila jsem mu vysvětlit, že skutečně nemám v rodokmenu žádné evropské předky, ale Paříž jsem si zamilovala. "Víte, že Ernest Hamingway kdysi řekl, že pokud má člověk to štěstí žít zamlada v Paříži, potom ať už půjde v životě kamkoli, jde Paříž všude s ním? Paříž….to je pohyblivý svátek.", mrkl na mě. "Vous avez Paris dans votre cœur, Madame Peterson.", zašeptal a sdělil mi tak, že mám Paříž v srdci. "Jsme tu, dál už musíte sama.", dodal po chvíli a před tím, než se dveře výtahu otevřely, jsem ho jako skutečná Pařížanka políbila na tvář. Byl opravdu milý a galantní.


Ocitla jsem se v tom nejvyšším patře hotelu. Na konci chodby jsem zaostřila Wayna. "Pojďte se mnou.", pokýval hlavou a otevřel jakési dveře, za kterými bylo schodiště. "Neříkejte mi, Wayne, že míříme na střechu?", snažila jsem se zjistit, jakmile naše kroky vedly dál nahoru. "Ano...už to nebude dlouho trvat.", slíbil. A opravdu. Vystoupali jsme na střechu hotelu, kde…...stál hlouček dalších bodyguardů, Michael a za ním helikoptéra! Byl tu i Javon, Tara a Omer. "Na, abys nám nenastydla.", přehodila Tara přes má ramena krémový saténový šál a zazubila se na mě. "Užijte si to..", dodal Javon a Omer, který se ho držel za ruku, mi ukázal zdvižený palec. "Proboha Miku, co máš opět za lubem?", nedala mi má zvědavost, jakmile jsem se k němu přiblížila.
Michael ke mně natáhl svou ruku a já ji ihned přijala. Neobtěžoval se s odpovědí, prostě se jen tajuplně usmál, vzal mě za ruku a pomohl mi nastoupit do helikoptéry. Rozechvěle jsem se posadila za pilota a zamávala Taře i Javonovi, kteří poskakovali s rukama nad hlavou. Chudáček Omer se tvářil trochu sklesle. Nejspíše mu bylo líto, že nemůže letět s námi. Michael si přisedl vedl mě a jen, co se zavřely dveře, nastartoval pilot motor. Všichni na střeše udělali několik kroků vzad, ale nepřestávali nám mávat. Během chvíle jsme byli ve vzduchu. "Tak prozradíš mi, kam to letíme?", zkusila jsem to na Mikea podruhé. Kousl se do rtu a snažil se zakrýt úsměv. "Musíte mít stále tolik otázek, slečno Petersonová?", postěžoval si a já se tak musela smířit s tím, že z něj nic dopředu nevyloudím.

New York jsem z výšky zažila za bílého dne, Paříž za tmy. I tak to byla velkolepá podívaná. Město žilo svým nočním rejem. Pod námi se začaly rozsvěcet miliony barevných světýlek. Po Seině se plavily typické "bateau mouche" - prosklené výletní loďky plné turistů. "To je senzace.", vydechla jsem při pohledu dolů. Otočila jsem se za sebe na Michaela. Nedíval se ale z okénka, sledoval mě a vypadal spokojeně. "To ne, proboha...podívej Miku. Přímo před námi.", ukázala jsem prstem po několika minutách letu. Blížili jsme se k hlavnímu monumentu Paříže - k Železné dámě. Eiffelova věž byla nasvícena a zářila jako nejskvostnější diamant do dáli. "Neodpustila bys mi, kdybych tě tam nevzal.", rýpl si trošičku Michael a spiklenecky se usmál.


Několikrát jsme obkroužili věž a vraceli se nazpátek. Minuli jsme Avanue de la Bourdonnais, Duquense a z Boulevard des Invalides zamířili do čtvrti Montparnasse. "Co? My se ještě nevracíme do hotelu?", nevycházela jsem z údivu, když helikoptéra začala pomalu klesat a připravovat se na přistání, ovšem v místě, kde zdaleka nebyl náš hotel. Michael si držel zuby nehty svou tajuplnou tvář a jen potutelně zavrtěl hlavou. Přistáli jsme na Montparnasse Tower - jednom z nejvyšších mrakodrapů v Paříži. Jakmile jsme se dotkli země, vyskočil Michael energicky ven, aby mi galantně nabídl při vystupování svou pomoc. Tvářila jsem se pravděpodobně asi hodně vyjeveně. "Aileen, všichni jezdí do Paříže, aby vystoupali na Eiffelovu věž a prohlédli si město. Je to symbol lásky a všech zamilovaných. Vím, že se to říká. Já tě tam ale nevezmu…", začal Michael a ve mně trochu zatrnulo. "Upřímně, byl jsem tam před lety s Lisou….", pokračoval a já ucítila svůj zrychlený tep. "Tajně, jinak to ostatně nešlo. Ta věž….pro mě to není symbol lásky. Už ne. Ale je to krásná památka, která k Paříži patří asi jako Socha Svobody do Ameriky, to ano.", vysvětloval Michael a já se zatajeným dechem poslouchala dál. "Nechci opakovat stejné chyby a svou minulost. Navíc, proč bychom se měli dívat z Eiffelovky, když se můžeme dívat přímo na ni. Tak pojď…", vzal mě za ruku a pohodil mírně hlavou. Jak jsem se dozvěděla mrakodrap měl 58 pater, většinu z nich tvořily kanceláře. Dvě nejvyšší patra byly však určené pro širokou veřejnost a do jednoho z nich jsme právě zamířili. U vstupu do budovy už nás vítal majitel restaurace Ciel de Paris (Hvězda Paříže) společně se šéfkuchařem. Opodál postával Wayne s Billem. "Jak se sem…..dostali?", zírala jsem zcela vykolejená. "Po souši...autem.", vyprskl smíchy Michael. Bodyguardi se těsně u restaurace zastavili a zůstali stát. S Michaelem si předali jen oční signál na znamení, že vše probíhá v pořádku a já je opět musela trochu politovat. "Já jdu do restaurace a oni musí stát na chodbě.", cítila jsem se trochu trapně.

Samozřejmě, že restaurace byla prázdná a pro dnešní večer uzavřena pro širší veřejnost. Mladý číšník mi pomohl se posadit ke stolu, druhý donesl jídelní lístek v tvrdých deskách, třetí na stůl přinesl tác s nakrájeným křupavým pečivem a mísu ovoce. Nevěděla jsem pořádně, kam s očima - byla jsem doslova obletovaná ze všech stran a připadala si jako královna. Personál se vzdálil, jakmile bylo vše nachystané. Více než prostřený stůl mě ale zaujal výhled z velkého okna, u kterého jsme seděli. "Asi nevím, co říct. Na tohle jsou stejně všechna slova zbytečná.", vydechla jsem před tím, jaké panoroma se přede mnou rozprostřelo. "Je to nádhera.", dodala jsem a uchovávala si ten pohled na věčné časy. "Ne taková jako ty…", řekl téměř neslyšně Michael a já pohlcena tím vším kolem jeho poznámku málem přeslechla. "Co jsi říkal?", zeptala jsem se po chvíli, když mi došlo, že na mě nejspíše mluví. "Že mám rád červenou. Vypadáš…..úchvatně.", zabloudil očima k mým šatům a zastavil se podezřele dlouho u dekoltu. "To je dost, že sis všiml.", opáčila jsem hravě a laškovně ho plácla po ruce.

Objednali jsme si a moc nám chutnalo. Během jídla jsme toho ale moc nenamluvili, naše kradmé pohledy však mluvily za vše. Bylo to jako ticho před bouří. A drobné vlnobití se spustilo s okamžikem, kdy nám byl naservírován dezert - ovoce, které jsme namáčeli do misky s rozpuštěnou čokoládou. "Musíš jíst tu jahodu tak…..tak, jak to právě děláš?", zanaříkal s posměškem v hlase Michael. Nechápala jsem, co má konkrétně na mysli. "Netvař se jako neviňátko. Ty moc dobře víš, co myslím.", pohrozil mi ukazováčkem Mike, když jsem se na něj podívala jako ta největší světice. Pak už jsem si dezert vychutnávala skutečně s notnou dávkou provokace a nesmírně mě bavilo sledovat Michaelovy reakce. Jemně namočit v mléčně čokoládě a pomalu slízávat čokoládu ještě než jsem se stihla vůbec zakousnout do sladkého ovoce. Michael svraštil obočí a i přes potutelný úsměv se tvářil, jako bych mu snad způsobovala fyzickou bolest. Neodolal ovšem a se zájmem mě dál pozoroval, aniž by měl nějaké připomínky. Občas se kousl do prstu nebo spodního rtu.

Dojedli jsme, číšníci bleskurychle odnesli veškeré talíře a na stole zůstaly jen skleničky se šampaňským a zapálená svíčka. Zrovna jsem Michaelovi chtěla poděkovat za skvělé překvapení a zážitek, měla jsem také v plánu urovnat a vyřešit nějak naši odpolední rozepři ohledně Deana, ale Michael si vzal slovo dříve než jsem stačila cokoli vypustit z úst. "Chtěl bych ti něco dát, Aileen.", sklopil oči a sáhl do náprsní kapsy svého saka......

Kapitola 45.- Problém jménem Paparazzi

10. února 2017 v 20:31 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Po příletu z Evropy jsem několik dní strávila u mých rodičů. Jednak proto, že už ke mně opět vysílali SOS zprávy s dotazy, kdy si na ně jejich nezdárná dcera konečně udělá čas nebo zda se o tom, že ještě žiju budou muset dozvídat neustále jen z novin, protože já nejsem schopná zvednout ani sluchátko a dát o sobě vědět. Ano, chápala jsem je i jejich starosti, styděla jsem se, ale vysvětlovat jim, že v Neverlandu a hlavně s Michaelem utíká čas jinak, bylo zbytečné. "Specifikuj přesně. Jsi jím tak poblázněná a proto si ani neuvědomuješ, že už to jsou téměř dva měsíce, co jsme tě viděli naposledy.", vyčetla mi mamka ještě než jsem si vůbec stačila v hale vysvléct sako. V jídelně pak taťka nechal provokativně veškeré bulvární výtisky položené na desce stolu a s rukami spočinutými na prsou si mě zvídavě měřil a čekal, jak zareaguji. "Nehoupej se na té židli, Davide.", okřikla ho po chvíli pohotově mamka, když už to s tou svou hranou pohodovostí a ležérností moc přeháněl. Měla jsem, co dělat, abych nevyprskla smíchy. Zjištění, že si otec s matkou kupují pravidelně bulvár jen proto, aby jim neunikla nějaká moje fotografie a mohli se tak o mně dozvědět nějakou novinku, i za cenu, že bude naprosto lživá, bylo prostě legrační a zvláštní zároveň. Natáhla jsem se po prvním časopisu. "Hele, ten je z dneška?! To jsem ještě nečetla. Tak se podíváme, jak mi to tam sluší.", zavtipkovala jsem - jakobych snad hltala vše, co novináři napíší či vyfotí. Mamka se v ten okamžik natočila mým směrem a důkladně si prohlížela prsty na mých rukou. "No jistě...", odfrkla jsem. V novinách se čtenářům detailně popisovala Michaelova cesta do Francie a má návštěva v jejím hlavním městě a jak se ze mne jakožto stydlivé zamklé dívky postupně stává žena s hvězdnými manýry, která potřebuje vlastního bodyguarda a za skly tmavých slunečních brýlích si užívá přítomnost médií. Nevěřícně jsem vrtěla hlavou, ale nepřestávala se ironicky usmívat. Málem jsem ani nevnímala, že mi mamka začala nepříjemně kroutit s prsteníčkem levé ruky. "Mami?". odtrhla jsem oči od řádků. "No co, píše se tam, že pár dnů před tvým příletem do Francie, Michael nakupoval u Cartiera.", vyprskla mamina a já se stále tvářila poměrně nechápavě. "No tak co, požádal tě Michael o ruku?", rozzářila se matka jako ranní slunce. "Ne!", vylítlo ze mě, jakmile jsem dostatečně vstřebala její dotaz. "Ale tak se nezlob. On si to třeba.....třeba si to nechává na nějakou lepší příležitost.", chlácholila mě okamžitě mamka. "Proboha mami, já se nezlobím přece vůbec proto, že mě Mike nepožádal o ruku, ale proto, že tu věříš nějakým nesmyslům z bulváru. Copak mě málo znáš? Až k něčemu takovému skutečně dojde, ty a táta budete první, kdo to bude vědět, dřív než o tom stihne nějaký pisálek napsat.", protočila jsem panenky a odhodila časopis zpátky na stůl. "No tak tím si nejsme tak docela jistí, víš.", podotkla dotčeně mamka, ale i přesto mě neustále hladila po ruce. "A vůbec.....nelíbí se mi, jak bulvár často ve článcích nazývá Michaela. Jacko...Jacko. JACKO! Co to proboha je? Jmenuje se Michael.", rozohnila jsem se, aniž bych na matčinu poznámku nějak reagovala. "Jacko přistižen, jak vybírá prsten u Cartiera. Bude svatba?!...Jacko & Aileen v Paříži. On neustále zkouší, ona sama u Eiffelovy věže. KRIZE?!....Jacko podrobuje Aileen tvrdé zkoušce. Chce dítě. Aileen se musí starat o jeho tajného syna." předčítala jsem nahlas titulky a hořkost a kyselost cítila i na jazyku. "Bože, asi budu blinkat.", vztekala jsem se. "Opravdu?", vzala to maminka doslova a opět měla ve tváři ten zvláštní výraz - v očích jiskry a koutky úst jí těkaly v úsměv. "Ne mami, nejsem těhotná.", spražila jsem ji dřív, než by si opět snažila něco vsugerovat. Byla jsem z toho všeho unavená, z těch neustálých spekulací a tlaku. Ovšem nic jiného než si na to prostě zvyknout a obrnit se proti tomu, mi nezbývalo. Se sklopenou hlavou a zavřenýma očima jsem si trucovitě mnula kořen nosu.

Ten večer za mnou přišla mamka znovu. Nejistě zaklepala na dveře mého bývalého dětského pokoje a hned jak jsem ji vyzvala, vstoupila. "Zlatíčko, nechtěla jsem tě odpoledne nějak rozčílit.", začala a mně bylo v tu chvíli trochu stydno za to, že jsem tolik vyváděla a nevzala to všechno spíše s klidem jako vždy. Přiznala jsem jí posléze, že se ve skutečnosti vůbec nezlobím na ni a tátu, jako na ty slídilské novináře, kteří rádi dělají z komára velblouda. "Víš, k tomu jednomu článku. Nevěřím, že by mě kdy Mike požádal o ruku. Zažil si jedno neúspěšné manželství, hodně z jeho sourozenců se rozvedlo. V takové situaci člověk snadno přestane věřit na manželství. Vím, že mě má rád, ale k tomu abychom spolu mohli žít dál nějakou svatbu nepotřebujeme, ne? Jen si tak říkám, kdyby přeci jen někdy změnil názor, tak co? Ti novináři jsou hrozní, jsou mu hned v patách. Dozvěděla bych se o tom tedy nejspíš dřív, než by Mike přede mnou vůbec stačil pokleknout. To je hrozná představa. Nesnáším je. Nesnáším ty lidi z bulváru, jak se neustále snaží vyhrabat něco z jeho soukromí a ve výsledku jsou to z větší části jen samé lži, které mají šokovat a přitáhnout pozornost.", postěžovala jsem si. "To je bohužel úděl slavných lidí.", povzdechla si mamka a měla samozřejmě pravdu. "Mě mrzí, že kdykoli se o Michaelovi a tobě něco napíše, tak tu s tátou sedíme a přemýšlíme, zda je to celé jen vymyšlená pohádka, nebo je na tom něco pravdy. Protože jak jsi sama uznala, ti novináři dokáží být proklatě rychlí v podávání informací a spoléhat na to, že se to či ono dozvíme nejdříve od tebe než od nich, už jaksi neplatí. Sousedé mě minulý týden doslova zastavovali na ulicích a ptali se, kdy že se to tedy budeš vdávat. A já...já jsem se stále nenaučila mít na tohle dopředu připravenou univerzální odpověď, která by jim zalepila ústa.", svěřila se mamka. Vnímala jsem plně každičké slovo, které mi řekla a chápala ji víc než kdokoli jiný, přesto jsem se stěží zmohla na nějakou odezvu.

Po nějaké době se k nám připojil i táta. Usedl do křesla a mamka zalezla ke mně do postele. "Přála bych si Mikea poznat takového, jaký skutečně je. Michaela jako krále popu znám už od A do Z se všemi jeho profesními úspěchy i skandály, které mu ti novináři přišili na triko. Chtěla bych zažít ale i ty chvíle, kdy si dcera domů přiveze přítele a zůstanou přes víkend. Na zahradě si pak uděláme barbecue, nikdo nás nebude přes plot otravovat a ráno svého potencionálního zetě potkám v kuchyni, na sobě nebude mít ten nejdražší oblek od Armaniho nebo Givenchyho, nebude telefonicky vyřizovat schůzky, termíny focení nebo veřejná vystoupení. Bude tam jen tak sedět a ládovat se mými palačinkami.", posteskla si mamka snivě. "Chceš vidět Michaela v pyžamu? To seš teda dobrá, Noro.", utahoval si z mamky táta, který nebyl narozdíl od své ženy takový snílek. Maminka jakoby ho ale nevnímala. "Myslím, že i pro Mikea by něco takového bylo prospěšné. Zažít si pár dní takový normální život smrtelníka. Běžný život v nepřehnaném luxusu, bez stresu a milionu lidí kolem sebe.", pokračovala. "Jo, to by bylo asi fajn...", přitakala jsem. "To určitě, jen maminka má nejspíše krátkodobou paměť a zapomněla, jak to dopadlo minule, když se tu Michael objevil a novináři málem přepadávali přes náš plot.", připomněl taťka. "Obávám se, holčičko, že ani na tom nejodlehlejším místě na světě byste vy dva něměli dlouho úplný klid.", doplnil a mamka si bolestně povzdychla. Nebylo tu nic, s čím bych s nima kategoricky nesouhlasila. Nejbezpečněji jsme se s Mikem cítili v Neverlandu a tak budu muset nejspíše pozvat rodiče na ranč, protože právě tam a jedině tam byl Michael stoprocentně svůj.

V půli týdne jsem se vracela zpátky do Neverlandu. Brzy jsem zalitovala, že se nemohu rozdvojit, protože z jedné strany ke mně přiběhl Omer a dožadoval se mé pozornosti a na opačné straně stála nedočkavě Tara. Opět jí to velmi slušelo - ve fialových přilehlých šatech se zajímavě řešeným výstřihem a upravenými vlasy vypadala jako skutečná paní domu. Já s nedbale vyčesaným drdolem, vlasy zvlhlými od slabého deště, bez make-upu celá Au Naturel jsem spíše připomínala nějakou služebnou. "Musíme si promluvit. Hned.", upozornila mě vážně a tón a naléhavost jejího hlasu mě skutečně vyděsil. Během pobytu u rodičů jsem si ani jednou nezapla počítač a nezkontrolovala emailovou schránku, o svůj mobil jsem se také moc nezajímala a nechala ho téměř vybít. Že bych se třeba koukla na televizi, to taky nepřipadalo v úvahu. Co když se Mikovi něco stalo, Tara nebo on se mě sněžili dovolat a já dělala mrtvého brouka?! "Mike?", vyhrkla jsem v panice. Posunkem očí mi dala Tara najevo, že o něj nejde a mám být v klidu. "Já za tebou pak přijdu, zlato. Slibuju...", sklonila jsem se k Omerovi a následovala Taru do jejího pokoje.

"Riz se chová podivně.", svěřila se mi šeptem, hned jak se za námi zavřely dveře. "Jak to myslíš podivně?", nechápala jsem a čekala na její vysvětlení. "Prostě divně. Každý večer mi klepe na dveře a ptá se mě, zda je všechno v pořádku, zda něco nepotřebuji. Nechápu to, tohle dřív nedělal.", spustila Tara a já stále nepobírala hlavní pointu. "No a? Tak se prostě slušně zeptá. Na tom přece není nic divného...trocha zájmu?! Snaží se být jen milý a přátelský.", bránila jsem Omerova otce. "Kdyby jen trocha zájmu, milá zlatá. Včera jsem si chtěla po práci večer sjet do centra na pedikůru. Odmítal mě málem pustit. Prý mě samotnou v autě nikam nepustí, že mě odveze. On nebo Henry. No chápeš to, to má takový pochybnosti o mém řízení? Nebo se snad bojí, že by za mnou mohli vyrazit paparazzi? Kriste, vždyť nejsem ty ani Mike?!", rozmáchla Tara rukama. Snažila jsem se Taru nějak ukočírovat. "Třeba se jen trochu víc vžil do své role osobního řidiče, Tar.", zachechtala jsem se. Tara však neustála vrtěla hlavou v nesouhlas. "A večer co večer bloumá po zahradě, viděla jsem ho z okna. Neprochází se jen tak, aby byl na čerstvém vzduchu, ani si nechodí ven zakouřit, protože prostě vím, že nekouří a Michael by tady kuřáky ani nestrpěl. Obchází dům...několikrát, pak zmizí někam dopředu k hlavní bráně. Je prostě divnej.", uzavřela to Tara. "Jak víš, že se jen tak neprochází? Neverland má za tmy své kouzlo, když se tu vše rozsvítí je to jako v pohád...", oponovala jsem jí. "Aileen, nebuď bláhová. Tohle já poznám a říkám ti, že se jen tak neprochází. Něco promýšlí. Navíc po mně nějak moc civí. Nelíbí se mi to ani v nejmenším, Aileen. A vzpomínáš si na to, co před odletem do Evropy říkala Shaista, že měla pocit, že je s ní někdo v koupelně? Myslela si, že to byl malej bráška Omer. Jasný no, jistě by se mladý holce spíš líbilo, kdyby tam stál Mike, ten byl ale v tu dobu pryč. My dvě jsme to nebyly, o tom Shaista ani nepochybuje, že by tu některá z nás náhle změnila orientaci. Takže v úvahu připadají Omer, který se rezolutně brání, Henry, William a Matt, kterej tu jako jedinej bodyguard zůstal. A kromě nich....Riz! Co když je nějakej...úchylnej a šmíruje vlastní dceru? Říkám ti, kouká občas po mně tak, že nevím, co si myslet. Jako by mě chtěl svlékat očima.", šokovala dál kamarádka. "Tar, myslím, že máš opravdu bujnou fantazii. Jo a příště si neber takový hluboký výstřihy a vsadím se, že po tobě Riz pokukovat nebude.", nechtěla jsem ani v nejmenší uvěřit tomu, co se tu chystala naznačit Tara. "Věř si čemu chceš, já ti jen říkám, že se nechová zcela normálně a upřímně už se nemůžu dočkat, až bude pátek a budu opět u mon chéri vaillant Javona" [fr.: chrabrý miláček], zašvitořila v závěru věty Tara na půl francouzsky.

Ještě téhož večera jsem se přesvědčila o tom, že o Rizových pozdních vycházkách si Tara nevymýšlí. Uslyšela jsem zvenčí klapnout domovní dveře a zvědavě nakoukla z okna. Riz šel svižným krokem po vydlážděné cestě a v ruce držel baterku, jejímž světlem mířil do všech možných koutů a zákoutí. O několik desítek minut později se dokonce objevil u mých dveří a nastal opět podobný scénář, který mi líčila Tara. "Slečno Aileen, chystám se už spát, jen jsem se chtěl zeptat, zda něco nepotřebujete?", nakoukl nesměle do pokoje. Nedalo mi to a pozvala jsem ho dovnitř. "Rizi..všechno je ok, nic nepotřebuji, ale děkuju Vám.", ubezpečila jsem ho a nespoustěla z něj oči, připadal mi trochu nervózní. Zastavila jsem ho v okamžiku, kdy se již otáčel k odchodu. "Rizi, nechcete mi něco říct? Já....všimla jsem si, že jste byl před chvílí venku s baterkou. Děje se něco? Přijdete mi takový....ustaraný.", hledala jsem obezřetně ta správná slova. Chvíli bylo ticho. "Nic se neděje, slečno. Jen...víte...ti novináři mohou být všude kolem. Sama jste si jich několikrát všimla, že neváhají nocovat u brány. No a pan Michael...víte, jak se o něj zajímají a čeho jsou schopný a já bych nerad, aby někdo z nich využil toho, že tu teď téměř nikdo není. Myslím nikdo z ochranky. A pozemek je ostatně obrovský na to, aby ho uhlídal jen Matt.", řekl Riz a přesvědčil mě o tom, co jsem si stejně celou dobu myslela, že se jen přespříliš vžil do své nové profese a navíc jako správný chlap - otec od rodiny, má v sobě ochranitelský pud. Ano, moc dobře jsem věděla, co je ta novinářská sebranka zač a jak moc dokáží lidem znepříjemňovat život. Popřáli jsme si s Omerovým otcem vzájemně dobrou noc a rozloučili se.

A pak už to vše utíkalo poměrně rychle a i když jsem si původně myslela, že se týden povleče jako rok, byl tu čtvrtek a já měla namířeno z práce domů. Naše letadlo do Francie mělo dle plánu vzlétnout o něco dříve než předešlého týdne -a to hodinu před půlnocí, zavazadla již byla tradičně dopředu připravená k odbavení a já si tím pádem chtěla před přesunem na letiště alespoň chvíli odpočinout a načerpat síly. Otočila jsem klíčkem v zapalování a netoužila po ničem jiném, než být rychle na ranči a dát si teplou vanu. Jenže se nic nedělo! Motor auta odmítal spolupracovat, byť jsem se snažila sebevíc - od mých marných pokusů jsem přešla k prosbám i nadávkám, ale vše bylo zbytečné. Nemohla jsem ztrácet čas a už už hledala ve svém mobilu číslo na odtahovou službu a servis. Když v tom kdosi zaťukal na okénko. Dean. Nevím, jestli mě pozoroval nebo šel právě od doktora LeRoye, každopádně v onu chvíli stál u mého auta a tvářil se jako největší spasitel. "Čau...", prohodila jsem suše, jakmile jsem stiskla tlačítko, které okénko pootevřelo. "Nejde ti to nahodit?", ukázal prstem ke kapotě auta. "Co tu děláš?", zeptala jsem se a oči se mi podezřením mírně zúžily. "Co asi? Povinné hlášení o tom, jak se cítím, zda nemám noční můry nebo si v hlavě nestřádám plány na sebevraždu.....nebo dokonalou vraždu.", vypadal Dean mým dotazem překvapen, přesto se jako vždy snažil tvářit jako největší borec. "Jo, nemůžu nastartovat...to auto si nemohlo najít vhodnější chvilku na stávku.", nevšímala jsem si jeho rádoby vtipné poznámky a rozhodla se mu konečně věnovat odpověď. Aniž by mě nějak požádal o svolení, přešel dopředu a otevřel kapotu. Vystartovala jsem za ním, jako bych se snad bála, že mi auto, které se odmítalo hnout z místa, ukradne. "Hele Deane, zrovna jsem měla v plánu volat odtahovku.", spustila jsem ve snaze ho zadržet. Ignoroval mě a já zvažovala, jestli by se mu nerozsvítilo, kdybych mu zavřela dveře kapoty přímo před nosem či spíše před nahrbenými zády. "Nevím sice, jakýma silnicema tu káru proháníš, ale idukční cívka je na pravdě boží, je to prkotina, bez nové se ale nehneš.", vyřkl ortel Dean. "Aha, díky. Teď v tom mám jasno.", pronesla jsem ironicky. Auta jsem uměla řídit, ale samozřejmě ne opravovat. "Je tu pár možností...", pokračoval dál důležitě Dean. "A to?", čekala jsem s čím přijde. "Zavoláš tu odtahovku, tam se ti v tom budou dvě hodiny hrabat, aby nakonec přišli na to, co už dávno víme a stejně ti to vymění až zítra ráno a schrábnou za to velký prachy, jen proto že jsi ženská, která tomu rozumí jako koza petrželi. Druhá možnost je ta, že ti to můžu odtáhnout na laně já k sobě a ještě dnes to bude pojízdné nebo....", vyjmenovával Dean. "Nebo?", zopakovala jsem. "Nebo brkni tomu svýmu archandělovi Michaelovi, on už jistě na něco přijde a kdo ví, třeba tě domů odnese na jeho perutích...", zatřepotal Dean rukama a zašklebil se tak, jako by se mu právě podařil skvělý vtip. "Díky Deane, bez tvých velectěných rad bych byla naprosto bezradná.", spražila jsem ho ironicky a namířila si to zpátky do auta s mobilem v ruce, nachystaná k tomu vytočit číslo na odtahovou službu. "No tak sorry...sranda, ne?", omlouval se svým typickým stylem Dean a doběhl mě. "Hele....Fo...ehm...LeRoy mě dopuje nějakejma srajdama na zklidnění. Nemůžu za to žertování. To ty prášky.", uculoval se opět Dean hloupě, jako by byl sjetej. "Na prášky bych to nesváděla, Deane. Tímhle nejapným vtipkováním jsi trpěl ještě než se tvoji.....ještě než se TO stalo.", snažila jsem se taktně poopravit. Dean však ztuhnul a mně nemohlo uniknout, jak mu koutky úst pomalu poklesly. Uvědomil si opět nezvratnou skutečnost, že přišel o své nejbližší a kdyby neměl ty pitomé připomínky k Michaelovi, bylo by mi ho i líto. "Podívej, má nabídka platí. Není to nic, co bych nedokázal rychle opravit a nic za to nechci, ale nijak tě nenutím. Jen vím, jak to chodí v servisech, takže jestli ti nijak nevadí ztráta času a to, že budeš zbytečně o pár stovek dolarů lehčí, prosím jak je libo, vytoč číšlo.", prořízl ticho zhrubělým hlasem Dean.

Řeknu to zcela upřímně. O peníze ani o čas nešlo, problémem byl ovšem můj mobil. Od mého příjezdu jsem ho používala sice jen zřídka kdy, i tak se ale výdrž baterie snižovala. A že by mě napadlo si ho konečně nabít, to ne. Baterie signalizovala šest procent a s tím málem, co zbývalo, jsem moc dobře věděla, že stihnu uskutečnit jeden velmi rychlý hovor do autoservisu, pak se telefon vybije a co dál? Jak se dostanu na ranč, pokud by oprava skutečně neproběhla na počkání? Jak a čím si zatelefonuju, aby mě Henry nebo Riz vyzvedli v centru? Mohla jsem se vrátit do kanceláře a zavolat z pevné linky, ale neměla jsem prostě dobrý pocit vytáčet soukromé číslo do Neverlandu z telefonů, nad kterými nemám žádnou kontrolu. Šlo o to, že jsem chtěla chránit Michaelovo soukromí.....naše soukromí! V žádném případě jsem netoužila potom, aby se někdo cizí domáknul telefonního čísla do Michaelova domova. Byla jsem v prekérní situaci, ale nadávat jsem ve skutečnosti mohla jen sama sobě. "Hele Aileen, jestli máš blbej pocit vůči tomu, co by na to řekl ten tvůj, tak proč mu nezavoláš? Já mu tady na místě klidně odpřísáhnu, že s tebou nemám žádný postranní úmysly. Jen se ti podívám na spodek......teda kapotu, to je celý.", neodpustil si Dean a já si všimla, jak mu opět cukají koutky. "Můžeš aspoň na chvíli mluvit vážně a nebrat si při kdejaký příležitosti Michaela do pusy? Moment...cítím mužskou ješitnost? Copak, Deane? Nedokážeš se přenést přes to, že on je prostě milionkrát lepší ty? Že jsem s ním skutečně šťastná?", spražila jsem ho. "Bodejť by nebyl lepší, vždyť je to přece král.", bral to s provokativním klidem Dean. "A to, že jsi šťastná, ti samozřejmě přeju. Máš všechno. Rodinu, přátele, krále popu...A já? Já už mám jen motorku, jedno ojetý auto a doma náhradní indukční cívku.", vzal si slovo opět Dean. "Hele, nehraj tu na city.", doporučila jsem mu. Dean byl jednoduše extrém. Na jednu stranu se choval až moc sebejistě, jako by ho nikdo a nic nedokázalo rozházet. V okamžiku, kdy to ale člověk nejméně čekal, dokázal upozornit na to, co právě prožívá...jakým nepříjemným obdobím prochází. Zčásti arogantní machr zčásti politování hodný člověk. A teď aby se v něm člověk vyznal. "Na city nehraju, žádný nemám...", odfrkl si posměšně. "Tak co, veličenstvo? Jedeme?", nenechal se odbýt.

Jeli jsme. Dean ve svém autě a já zase v tom mém zapřaženém na lano, které Dean vytáhl z kufru. Předem jsme se domluvili na určitých signálech, které si mezi sebou v případě potřeby budeme předávat. Cesta ubíhala pomaleji, ale mohla jsem být ráda za to, že se nikde netvořily dlouhé kolony. Když už byly před námi pouhé dva bloky, začal Dean předvádět něco, co jsem vůbec nepobírala. Z ničeho nic přidal na rychlosti. Jel dobrých 100 km/h, přičemž povolená rychlost pro vozidlo, které táhne na laně druhé, byla pouhých šedesát. "To je ale blbec! Jestli někde za rohem číhají policisté, tak jsme jasný. Tohle dělá vyloženě naschvál. Raději se dostane do problémů, jen abych se nedostala včas na ranč.", zuřila jsem. Dlaň jsem již měla připravenou na klaksonu, abych mu dala jasně najevo, co si o něm myslím. Než jsem ale stihla zatroubit, Dean zpomalil. Cuklo to se mnou tak, že nebýt připoutaná, rozmázla bych se asi o přední sklo. Všimla jsem si pohledu jeho očí v zrcátku, do kterého se díval. Čekala bych v nich výsměch a velkou zábavu, ale on se netvářil vůbec pobaveně. Naopak. Byl vážný, že vážněji už vypadat nemohl a v očích se mu zračilo napětí a vztek. Zrcátkem nesledoval mě, ale díval se jakoby skrze mne někam dozadu. Instinktivně jsem se otočila, abych zjistila, co ho tak štve.

Nechápala jsem to, za námi jelo jediné auto. Mercedes. "O co proboha Deanovi jde?", honilo se mi hlavou. Blikla jsem krátce světly ve snaze upoutat jeho pozornost. Opět zprudka nabral rychlost. "Tak je tohle normální?", vykřikla jsem, jako by mě snad mohl slyšet. Auto za námi ale kupodivu rovněž zrychlilo, ovšem nesnažilo se nás nijak předjet a drželo se těsně za námi. Tyto manévry zopakoval Dean ještě jednou a pak se silným zaskřípáním brzd zatočil místo doprava doleva a řítil se jako šílenec čtvrtí, kudy jsme rozhodně neměli jet. Dean bydlel na opačné straně. Začala jsem se v duchu modlit. S nohou doslova nalepenou na pedálu jsem se snažila brzdit, ale vzhledem k tomu, že mé auto bylo porouchané, nešlo to zdaleka tak dobře jako jindy. Připadala jsem si jako v letadle uprostřed silných turbulencí. Auto se smýkalo ze strany na stranu. "Tohle je konec.", zatmělo se mi a do očí se mi nahrnuly slzy. "Už nikdy neuvidím Michaela....", podepisovala jsem si rozsudek smrti. Auto několikrát nadskočilo a my opět zatočili do nějaké ulice. Pak se znovu ozval příšerný skřípot brzd.....a my byli stále naživu. Než jsem se stačila vzpamatovat, vylétl Dean z auta jako namydlená střela a pelášil pryč. S rozklepanými prsty jsem odepla pás, kolena se mi třásly snad více než ruce, ale stála jsem na pevné zemi a to byla má výhra. "Stůj.....Stůj, ty svině.", řval Dean a vzdaloval se. Během chvíle jsem pochopila, že se snaží dostihnout ten Mercedes. Řidič vozu si uvědomil, že se nachází ve slepé ulici a couval. Dean utíkal tak rychle, že se za ním tvořily oblaka prachu, který vířil. Byť by se evidentně okamžitě mohl přihlásit na maraton - byl opravdu v dobré kondici - dohonit Mercedes se mu nepodařilo a na konci ulice se konečně zastavil, chvíli se opíral o svá kolena a zhluboka oddychoval, pak si několikrát odplivnul a vzteky kopnul do patníku. Teprve v ten okamžik jsem se odvážila vyrazit za ním.

"Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Vyřizuješ si s někým účty nebo co?", osopila jsem se na něj. Dean nemohl stále popadnout dech, s pootevřenými ústy se nadechoval a dotčeně si mě měřil. "Že ty v něčem opět lítáš? Drogy, peníze nebo co to bude tentokrát?", využila jsem chvíle, kdy nebyl schopný slova. "Málem jsi nás oba zabil, ty idiote.", zabušila jsem mu pěstmi do prsou. "Mlč!", okřikl mě náhle Dean a jemně se mnou zatřásl. "Posloucháš se vůbec? V ničem nejedu. Už ne. To je minulost. Kdybych byl v nějakým průseru, tak se toho hajzla nesnažím asi chytit a ten někdo nevycouvá jako vylekaná čuba se staženým ocasem.", opáčil nazlobeně Dean a já si uvědomila, že má asi pravdu. To, co říkal každopádně dávalo smysl víc než moje původní představa, že Dean má opět nějaký malér. Teď jsem to byla pro změnu já, kdo se nezmohl ani na jediné slovo. "Aileen....ten v autě nešel po mně. Šel po tobě. To auto stálo už u LeRoye. Všiml jsem si ho, narozdíl od tebe. Byla ta S600. Tyhle typy šly do prodeje teprve letos, je to hodně slušný žihadlo, proto mě zaujalo. Když se pak držel neustále za námi, zbystřil jsem. A zbytek už jsi viděla.", vysvětlil Dean a já zůstala jako opařená. "Proč....proč by šel někdo po .......?, koktala jsem a snažila se rychle si utřídit myšlenky. Dean se na mě hluboce podíval hlavu naklonil do strany, jako by jen čekal na okamžik, kdy mi to docvakne. CVAK!!!! "Ty všivé novinářské hyeny....", procedila jsem nakonec skrz zuby. Dean jen pokýval souhlasně hlavou. "Tys jim dal echo?!! No jistě, věděl jsi, že budu u LeRoye a pak ses jakoby náhodně objevil na cestě z ordinace. Dokonalé alibi....", vyhrkla jsem šokovaně. Deanova tvář se opět změnila a zkřivila vztekem. "Jsi normální nebo ses praštila do hlavy? Co bych z toho měl, nevíš?", tvářil se uraženě a dotčeně zároveň. "Vím!", vyprskla jsem vztekle. "Prachy. Vždycky jde o prachy a tobě zvlášť. Ty tvoje věčný poznámky na Michaela, teď to všechno dává smysl. A vsadím vlastní krk, že ses mi hrabal v autě. Že mé nepojízdné auto ti nenahrálo náhodně do karet jako bonus, byl to totiž předem promyšlený plán. Nechutný plán, jak strhnout pozornost na sebe. Gratuluj si hvězdo, zítra bude ten tvůj ksicht na hlavní stránce. Aileen podvádí Michaela. Jacko paroháč! Je mi z tebe zle.", křičela jsem jako smyslů zbavená. "Aileen, tohle je směšný.....", snažil se hájit Dean a vztáhl k mému rameni znovu ruku. Ucukla jsem znechuceně, jako by se ke mně zrovna přibližoval nějaký odborný, slizký hmyz. "Nedotýkej se mě...Nepřibližuj se ke mně...Už nikdy! Objevíš se byť jen na tři metry a volám policii. Drž se ode mě dál.", viděla jsem rudě. "Nešil....kam jdeš? Co to auto?", volal za mnou a já bez jediného zastavení pokračovala dál. Pryč....daleko od něj.


Proč vždy tak zmatkuju a dělám jednu koninu za druhou? Proč mě třeba rovnou nenapadlo využít těch posledních šest procent na hovor s Tarou, ta už by mi jistě nějak pomohla?! Proč jsem stále tak moc naviní a důvěřivá? Lidé se špatnou minulostí se nezmění a to jistě ani v případě, že si projdou traumatickým zážitkem. Ne, Dean už jiný nebude. Je zapšklý.Ty jeho poznámky o tom, že já mám podle něj všechno a on téměř nic. Zavolat paparazzi a nachomítat se kolem mě - Dobrá práce!Co mám teď dělat? Za několik hodin se na internetu a v bulváru objevím já a Dean a opět půjde o samé lži. Musím jednat. Tohle je hra o čas. Přiznám se Michaelovi, řeknu mu, kdo je Dean a jak mě využil. Ano, řeknu mu to dřív, než se k němu dostanou nějaké výmysly. Ale co když mi neuvěří?