Kapitola 33. - Jaký otec takový syn?

26. srpna 2016 v 21:26 | Adelle |  povídka: terapie láskou
(Ahoj všem. Tak je tu nová kapitola a já musím říct, že jsem se hodně odhodlávala k tomu, abych ji tu uveřejnila. Potom, co jsem si tu přečetla názor, že kdyby si mohl Michael tento příběh přečíst, otáčel by se prý hrůzou v hrobě, jsem jaksi neměla sílu ani chuť. Nejde o kritiku. Nejde o to, že bych ji nesnesla. Ale jde o tu formulaci a o to, že bych nikdy nechtěla udělat něco, co by se Michelovi nelíbilo.
Do dnešní kapitoly jsem se snažila opět vsunout jak to hezké, tak ale i nějaký zvrat či vážnější téma. Zároveň bych se chtěla omluvit za oslovení "Majkí", respektive za to, jak počeštěně to mám v kapitole napsáno. Ale neustále jsem přemýšlela nad tím, zda-li se Majkí v angličtině píše jako Mickey (což mám za to, že se ale vyslovuje spíše jako Miky) a tak jsem to raději nechala doslovně.
K části, kdy Aileen najde Michaela v křesle u okna bych doporučila pustit písničku, která je jako video uvedena úplně dole. Myslím si totiž, že samotný text písničky se až mrazivě hodí k Michaelovi a situaci, kterou v této kapitole popisuji.)
----------------------------

Byla to jedna z těch líných nedělí, kdy se vám nechce dělat nic jiného, než vylehávat v posteli, chroupat popcorn a dívat se na filmy. Od mého nastěhování do Neverlandu už uběhly tři týdny a já si začala pomalu zvykat. Nejen na vstávání o hodinu dřív, abych se během všedních dnů stihla do práce dostat včas, ale i na to daleko příjemnější. Usínat každý večer po jeho boku a den co den se vedle něj probouzet. Byly tu i určité rituály, které jsme si vzájemně během našeho společného soužití vybudovali. Některé z nich jsem do našeho vztahu vnesla já, o jiné se zase zasloužil Mike.
Než jsem ráno opouštěla ranč a mířila do ordinace, chystala jsem Michaelovi snídaně, samozřejmě za dohledu a pomoci Williama, který si občas zazoufal, že už si tu přijde trochu nepotřebný, ale rozhodně to tak samozřejmě nebylo. K plnému talíři, misce nebo skleničce džusu z čerstvě vymačkaných pomerančů jsem vždy nezapomněla přilípnout nějaký vzkaz na papírku. Pár slov, které udělají den hned hezčím. A když už jsem se nechtěla opakovat, vyjádřila jsem to jen nějakou malůvkou - srdíčkem nebo otiskem mých rtů. Michael si všechny ty lístečky schovával a vesele mi na ně z druhé strany papíru odpovídal. Ukrýval je pak rošťácky všude možně po domě a na výsost skvěle se pak bavil, když jsem náhodně objevila lístek na zrcadle v koupelně nebo na mém polštáři. Jeden dokonce ukryl do jedné z mých podprsenek. Nevšimla jsem si toho hned a vrchní díl spodního prádla si jednoho rána s klidem oblékla. Samozřejmě, že jsem se pak po určité době divila. co mě to nepříjemně šimrá na kůži. V kanceláři jsem se neustále ošívala, až už mi to přišlo nesnesitelné a musela jsem se vydat na toalety zjistit, co je sakra za problém. Odpoledne jsem pak Michaelovi provokativně zamávala oním papírkem před očima. "Lepší místo sis skutečně najít nemohl. Ty muka, když tě něco šimrá na takových místech a ty se ani nemůžeš poškrábat, abys nepohoršil pacienty v čekárně, teda nikomu nepřeju", řekla jsem a z tónu mého hlasu byla znát nemalá chuť po oplatě. Michael se na moment zatvářil jako malý školáček nachytaný při opisování, ale stydlivou tvář si neudržel dlouho a musel se rozesmát naplno.
Naše "lístečková hra" nás prostě bavila až dětinsky moc. Patřila do našich běžných dnů stejně tak jako Michaelovo večerní předčítání. Vlastně to začalo tak, že jsem ho jednou požádala, zda by nemohl číst chvíli nahlas a on kupodivu souhlasil. Večer a s ním i přicházející soumrak pak dostal daleko hlubší význam. Z knihovny jsme se brzy přesunuli do obývacího pokoje, kde jsme našli své oblíbené místo - Michael seděl na bělostném koberci s vysokým chlupem imitujícím kožešinu, záda zapřená o několik polštářů a já ležíc opodál s hlavou v jeho klíně hltala každé jeho slovo. Nečetl monotónně. Prožíval text a čtený příběh. Kladl důraz na intonaci, naprosto se vžíval do emocí hrdinů a v jeho očích se tak zračily veškeré reakce z příběhu plynoucí - byla v nich radost, veselost, ale i obavy a zármutek, který zánechával na jeho bělmu a zorničkách lesklé stopy.
Poslouchat ho byla jednoduše velká slast pro mé uši, ale ani oči nezůstaly nijak ochuzeny. To, jak moc byl pohroužený do řádků v knize, nevědomky si občas olízl rty a dlouhými prsty se pohyboval po jednotlivých stránkách tak ladně jako tanečník na parketu, byla taková podívaná, která mou pozornost občas odváděla od mluveného slova. Čas od času se stalo, že mě dokonce přistihl, že nedávám pozor. "Co?", podivil se mému zírání a přestal číst. "No co?! Dívám se na tvé rty. Víš, že jsou ohromně sexy?", prozradila jsem mu a jemně se jich dotkla, jako bych se snad potřebovala přesvědčit, že nejde o žádný klam. "Aileen. Proboha!", zasténal Michael, rozhořčen nad tím, že nejsem tak dobrý posluchač, jak by si evidentně přál, přesto se v koutku jeho úst mihl úsměv. "Tak hele....Ty o mých prsou můžeš psát jako o osmém divu světa, kterého se toužíš dotýkat každý den a já nemohu ani říct, že tvé rty jsou sexy?", obořila jsem se dotčeně a v tu ránu bylo po čtení. Oba jsme se začali smát. Michael odložil knížku i čtecí brýle. "Miku, co to....pomóc, on mě tu mučí.", pištěla jsem o chvíli později a volala o pomoc, i když jsem vlastně zachránit vůbec nechtěla. Michael se zavrtal s hlavou pod mé volné tričko a mumlal cosi o divech světa a že je jich na mém těle ještě požehnaně. Jeho vlnité pramínky mě lechtaly na kůži. Nešlo se nesmát.

Ta neděle byla však naprosto odlišným dnem a ne jen proto, že byl víkend, já nemusela vstávat brzy do práce, chystat snídani a lámat si hlavu, co originálního ještě napsat na lísteček pro Michaela. Mohla jsem si přispat a snídani nám připravil William, který měl alespoň v tyto volné dny konečně pocit zadostiučinění.
I když by mohl někdo říct, jak moc nehygienické to je, ale vzali jsme si jídlo s sebou do postele a rozhodli se, že si uděláme filmový den. Jenže ať již šlo o společné čtení nebo sledování filmů, vždy jsme si našli způsob, jak se přestat soustředit. U filmu Top Gun se nám to úspěšně dařilo až k intimní scéně mezi Charlie a Maverickem. Michael si hlasitě oddychnul a já se k němu s povytaženým obočím otočila. "Nelíbí se mi, že se tak uchváceně na toho Toma Cruise díváš.", přiznal Mike, ovšem ne nějak rozzlobeným tónem. Ve skrytu duše se jen skvěle bavil. Chtěla jsem mu samozřejmě hned oponovat, ale jediné na co jsem se zmohla byl můj překvapený výraz a ústa pootevřená k útoku. Místo, aby sledoval film, zaměřuje se na mě a mé pohledy. "Myslíš si snad, že mu to, co dělá, jde líp než mě?", pokračoval ve škádlení Michael a já vyprskla smíchy. Naposledy se zadíval k obrazovce. "Tyhle extrémně pomalé záběry. Ta doba, než hlava Charlie konečne spočine na pevné matraci, aby se ti dva mohli políbit.....", zavrtěl posměšně hlavou Mike. "Sleduj....nemluv....nehýbej se.", nakázal mi najednou energicky. Přetočil mě z boku na záda. Teatrálně si odkašlal a hbitě rozepnul pár knoflíčků na své košili, aby tak odkryl část své mužné hrudi. Naprsil se u toho důležitě jako páv. Jistý si svých předností. Pomalými, ale opravdu hodně pomalými pohyby se ke mně přibližoval a já nevěděla, zda se v té chvíli mám začít smát nebo napjatě očekávat, co bude následovat. Okatě si pohrával se svým spodním rtem. Moc dobře totiž věděl, že mě tento jeho zvyk (zlozvyk?) dokáže přivést málem k šílenství. Už už se zdálo, že se konečně svými rty dotkne těch mých. Přivřela jsem obě oči a cítila jsem, jak se mi automaticky rty semkly a mírně našpulily - připravené k polibku, když v tom se Michaelova tvář opět mírně vzdálila. A to byla ta chvíle, kterou Mike potřeboval. Vyvést mě z míry, udělat něco, co nečekám. Reakce, po které jsem zůstala totálně bdělá s ústy mírně pootevřenými. Pak se opět začal velmi pomalu přibližovat blíž - nastal okamžik, kdy si člověk přeje ty neskutečně dlouhé sekundy popohnat. Čekala jsem opět nějakou jeho rošťárnu, ke které ale nakonec nedošlo. Špičkou jazyka se dotkl mého spodního rtu. Asi tak jemně, jako se lehounké pírko dotkne vodní hladiny. Pak se začal jazykem prodírat hluběji do mých úst. Žádné překotné, zběsilé pohyby. Nadále udržoval tempo tak pomalé, až to bylo trýznivé. Jakoby se rozmýšlel, zda se odhodlá k dalšímu kroku či ne.Nechával mezi námi stále tu nejistotu a okamžiky vyčkávání. Nemusím snad nijak dlouze popisovat, že než se dostal k mému jazyku, přišlo mi to jako celá věčnost. Pohrával si a za žádnou cenu se nehodlal vzdát svého postavení - toho, že to byl právě on, kdo teď o všem rozhoduje a určuje tempo. Naladit se na jeho vlnu mi po chvíli nedělalo žádný problém. Čas přestal existovat a naše počínání by asi jen tak nebralo konce, kdyby se neozvalo zazvonění telefonu.

Ještě při čtvrtém zacinkání jsme oba předstírali, že máme evidetní problém se sluchem. Při pátém už ale Mike vypěnil a zuřivě sáhnul po sluchátku. Rozčílený výraz a drobné vrásky nad nosem, jak se Michael mračil, ale vystřídalo překvapení. "Cože?...Ne, já jsem tě slyšel dobře. Promiň. Jo, jasně. Otevřete bránu a nechte je projet.", zavelel a položil sluchátko zpátky. Okamžitě jsem rozpoznala, že se jedná o telefonát přímo z Neverlandu. To, že volal Matt z ochranky mě tím pádem nepřekvapilo tolik, jako to, co následovalo. "Aileen, jsou tu rodiče.", oznámil mi Mike a vylítl z postele jako by ho snad bodlo něco přímo do zadku. "Moji rodiče? Proboha!", zajíkla jsem se a Mike se musel i přesto, že se tvářil ustaraně nepatrně pousmát. "Ne tvoji rodiče. Moji rodiče.", upřesnil Michael a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

Za celou tu dobu, co jsem byla s Mikem, za všechny ty volné víkendy, které jsme spolu strávili, se nikdy nezmínil, že by ho jeho vlastní rodina navštívila a já tu ani do té doby nikoho z nich nespatřila. Proto mi přišlo daleko reálnější, že by se tu objevily zrovna moji rodiče. Zvláště poté, kdy se mě mamka při mé poslední návštěvě nenápadně zeptala, kdy ji a tátu pozvu na návštěvu. To, že se tu objeví Michaelovi rodiče byl tím pádem velký šok. Z postele jsem málem spadla a rychle se shýbala po zemi a hledala své svršky. To, po čem jsem rozhodně ani v tom nejhorším snu netoužila, by bylo, aby mě tu Michaelovi rodiče spatřili jen tak ve spodním prádle. "Kde mám kalhoty?..Miku, Ježiši Kriste.", šílela jsem a rozhlížela se zoufale všude kolem sebe. "Aileen, zlato. Uklidni se, myslím že jsou támhle.", ukázal kamsi do rohu Michael a rozklapaně si zapínal knoflíčky u košile. Ani on rozhodně nevypadal nijak nad věcí.
Nebyl čas na nějaké výmysly. Musela jsem vzít za vděk oblečením, které se mi dostalo do rukou. Rychle jsem se převlékla a při nepatrném pohledu do nástěnného zrcadla se zhrozila podruhé. "Vypadám hrozně. Nebyla jsem nalíčená. A ty vlasy! Měla jsem je sice čerstvě umyté, ale tím pádem rovněž hodně neposedné a přirozeně zvlněné. Na to, že bych si je šla rychle narovnat žehličkou, jsem také mohla rovnou zapomenout. "Vypadáš krásně, jako vždy. Tak už se trochu uklidni.", vzal mou hlavu do dlaní Michael a políbil mě na špičku nosu. "Nechci ti dělat ostudu. Co kdybych tu prostě zůstala....", navrhla jsem posléze v naději. Můj nápad ale Mike okamžitě zavrhnul. "Neděláš mi ostudu, ty blázínku. Tak už pojď...", mrknul na mě povzbudivě Mike a já se chytila jeho nabízené ruky. Jak jsem později zjistila, mohla jsem být ještě ráda, že za Michaelem přijeli oba rodiče najednou. Přijet pouze jeho maminka, Matt by její příjezd předem neohlásil a automaticky otevřel bránu. Dle jakéhosi nařízení mohla jediná Katherine z celé Jacksonovy rodiny navštívit Michaela a Neverland kdykoli a v kteroukoli denní či noční hodinu bez ohlášení. A při představě, že by tu na nás narazila v takovém rozpoložení a vzezření, v jakém jsme se nacházeli, mě nemálo poléval pot.


Klepala jsem se tolik, že jsem byla ráda, že se držím Michaela pevně za ruku. Měla jsem se právě setkat s rodiči svého přítele a cítila jsem, že na to nejsem asi úplně připravená. Tolik jsem chtěla udělat dobrý dojem, ale copak to šlo, když jsem se na to nemohla nijak dopředu připravit?! Styděla jsem se i za to, že jsem chtěla zbaběla zůstat v pokoji. Opět jsem si proti Michaelovi, který se tehdy o Díkuvzdání objevil u prahu dveří mých rodičů, cítila děsně nevyzrálá.
Scházeli jsme s Michaelem zrovna ze schodů, když se jeho rodiče objevili ve dveřích. "Majkí!!", zvolala radostně Michaelova maminka a přidala do kroku, vstříc svému synovi. "Ahoj mami. Ahoj Josephe!", vítal se Michael se svou rodinou a mě při tom, když oslovil svého otce jménem, bolestně zapíchalo u srdce. Poté, co Michael objal svou matku, ulpěly Katherininy oči na mne. "Mami....Josephe, tak to je má Aileen.....Aileen, to jsou moji rodiče - Katherine a Joseph.", představil nás vzájemně. "Moc mě těší, paní Jacksonová.", natáhla jsem nejdříve ruku k Michaelově mamince, která se na mě nepřestávala usmívat, což mi dodávalo větší odvahy. Pak jsem se natočila k Michaelově otci a chtěla něco říct, nějakou zdvořilostní frázi, která by se k oné situaci hodila. Říct ale "Těší mě, pane Jacksone. Váš syn mi o vás tolik vyprávěl", mi nepřišlo vůbec vhodné a tak jsem se zmohla jen na prosté. "Jsem ráda, že vás poznávám.", a napřáhla k němu svou pravičku. Josephův stisk byl až bolestně pevný.

Přesunuli jsme se posléze do obývacího pokoje. Michaelovi rodiče usedli na velkou pohovku a my do křesel proti nim. "Jak se ti daří, Majkí?", zeptala se starostlivě Katherine. "Daří se mi opravdu skvěle. Vlastně i díky Aileen. S ní je teď všechno mnohem lepší. Je to báječné. Opravdu", pokýval hlavou Michael a otočil se tváří ke mně a na malý moment mi stiskl ruku. "To opravdu ráda slyším", odpověděla Katherine. Byla tu jen pár minut, ale i přesto jsem nemohla nevycítit tu obrovskou mateřskou lásku, kterou k Michaelovi chovala. Lásku a zároveň bolest. Ptáte se nad čím nebo nad kým? Možná právě nad tím, že svého syna nevídala tak často, jak by si ona i Michael přáli. Určitě věděla i o jeho minulých trápení a vším tím, čím si prošel a co ho dohnalo vyhledat pomoc doktora LeRoye. Možná se bála, aby se minulost znovu neopakovala. Možná ke mně chovala jistou dávku nedůvěřivosti, ale pokud to tak bylo. Nedávala nějakou zášť vůči mě vůbec najevo. "Tak říkáš báječně?! Myslím, že něco podobného jsme tu už kdysi slyšeli a jak to dopadlo...", ozval se posléze nevěřícně Joseph a mé obavy, co si asi Michaelovy rodiče o mně myslí, se zhmotnily. Nikdo nic neříkal a Joseph si vychutnával svůj pomyslný triumf. Krátké ticho, které mezi námi nastalo, mi přišlo neúnesné. Musela jsem něco říct. "Ehm...nedali byste si něco k pití? Čaj, kávu nebo něco studeného?", nabídla jsem a modlila se, aby si přece jen něco vybrali. "Káva zní, jako dobrý nápad, drahoušku.", usmála se Katherine a já se snažila jí úsměv hned oplatit. "Jo, taky bych si dal kafe. S trochou mléka. Sojového!", souhlasil Joseph a Michael se ihned mírně předklonil a hleděl směrem ke kuchyni. "Williame?", zvolal dostatečně nahlas. "Já to udělám. To je v pořádku.", vyskočila jsem pohotově z křesla.
Když jsem procházela kolem, Michael zachytil mou dlaň a opět ji na malý okamžik sevřel. Bála jsem se, že mě bude chtít zastavit, ale nestalo se tak. Naše oči se střetly a já v těch jeho rozpoznala rozmrzelost vůči Josephovi ale i pochopení vůči mě a mému rozhodnutí se raději vypařit do kuchyně. "Nezapomeň, sojové mléko, Elen.", zvolal ke mně ještě Michaelův otec. "Je to Aileen, Josephe.", opravila ho okamžitě jeho manželka a on jen cosi zamumlal. Co přesně, to jsem už neslyšela, ale přišlo mi, jako by říkal, že je to snad úplně jedno, jestli se jmenuju Elen nebo Aileen.

I přes chraplavý zvuk kávovaru a fakt, že kuchyně nebyla od obývací místnosti až tolik vzdálená, jsem nemohla jisté útržky rodinné konverzace přeslechnout. "Jak se má Lisa?", zajímal se Joseph dost nahlas. "Nevím. Dovol Josephe abych ti připomněl, že jsme už nějakou dobu rozvedeni a každý si žijeme svým vlastním životem.", vysvětlil důrazně svému otci Michael. Ten cosi odpověděl, ale jeho slova mi opět splývala...zřetelně zaznělo jen slovo "partie" a "peníze". "Už jsi to s ní dělal?", vyštěkl opět nahlas Joseph. "Jsme rozvedeni!!", zopakoval znovu Michael a hlas mu přeskočil zoufalstvím. "Josephe, prosím tě.", vložil se mezi ně smířlivý hlas Katherine. Jak Joseph, tak Mike ale evidentně dělali, jako by ji vůbec neslyšeli. "Nemyslím Lisu, ale tu tvou novou kuchařinku. Aileen, že ano?", uvedl na pravou míru Joseph a já poněkud hlasitěji položila dva keramické hrnky na pracovní desku. Ne ze vzteku, že se o mně mluví, ale jako nenápadný signál toho, že je slyším a přála bych si, aby mluvili o něco potišeji. "Josephe, proč se mě na takové věci ptáš? Proč to děláš? K čemu je tato diskuze?!", nechápal Michael a tón jeho hlasu byl hrubší než jindy. "Jestli ji uděláš dítě a poženeš se s ní bezhlavě k oltáři, tak tě chci jen upozornit, že bez předmanželské smlouvy vlak nejede. S Lisou to nebylo třeba, ale tohle je jiná situace.", nešetřil nijak slovy Joseph. Strhla se slovní rozepře. Změť slov a frází. "Miluji ji....nechápeš....jiná, naše soukromá věc. Tito a Jermaine to možná udělali, ale já tohle nechci. Proboha vždyť se pak Jackie musel raději oženit tajně, aby tomu tvému naléhání nepodlehl.", burácel ke mně zlověstně Michaelův hlas. Kávy byly hotové a William ke mně pak ještě v tichosti, aniž by hluk, který k nám doléhal nějak komentoval, přisunul talíř s domácími máslovými sušenkami. "Ty má paní Katherine moc ráda.", prozradil mi šeptem a já si to tím pádem mohla s tácem v ruce namířit zpátky do obývacího pokoje. Cestou jsem si nezapomněla pořádně odkašlat, aby tak bylo dostatečně jasno, že se blížím. Pochopena jsem byla skvěle. Hlasy rázem utichly.

"Děkuji vám, drahoušku.", převzala s vděkem šálek kávy Katherine a pohladila mě po paži. Toto milé gesto mě opět alespoň trochu uklidnilo a povzbudilo už v tak dost vypjaté situaci. Pak se diskuze stočila profesním směrem. Josephovi se nezamlouvalo, že Michael na svých koncertech zpívá mimo svých vlastních písní i staré dobře známé hity od Jackson Five jako například I Want You Back nebo I'll be there. "Apropo, to, že refrémy a Jermainovy party zpívají místo tvých bratrů cizí doprovodní zpěváci mi nepřijde vůbec vůči tvé rodině fér. Nezapomínej, kdo stál za vznikem Jackson Five. Kdo vás víkend co víkend vozil po vystoupeních, od státu ke státu. Chceš nadále zpívat hity Jackson 5? Fajn. V tom případě, ale část tvých výnosů z koncertů patří i tvým bratrům.", poklepal Joseph důsledně ukazováčkem na roh dřevěného konferečního stolu. Michael nevěřícně zakroutil hlavou a palcem s ukazováčkem si třel kořen nosu. "Bože Josephe, je to tu zase. Řešilo se to nesčetněkrát. Vše mám smluvně podloženo. Nehledě na fakt, že jsem měl za to, že jsme tuto záležitost s bratry už vyřešili. Víš moc dobře, že jsem jim i nabízel, aby během toho desetiminutového Jackson Five madley, které je součástí mého turné, vystoupili na podiu se mnou. Došli jsme ale společně k závěru, že časově se toto nedá dobře zvládat. Mají své závazky, svůj život, který se dá s tím mým jen obtížně skloubit. Pokud ale přehodnotili svá rozhodnutí nebo se jim něco nelíbí, nechť mě kontaktují osobně a ne přes tebe, ano? Protože mám Josephe za to, že tu nejde o ně, ale spíše o tebe. Pokud potřebuješ peníze, proč to neřekneš narovinu?", nenechal si otcovy výtky líbit Michael. "Já peníze nepotřebuji. Jsi snad blázen? Co si to o mě myslíš?", obořil se na Mikea Joseph a okatě si upravil mohutný zlatý řetěz kolem krku. Bylo ale očividné, že mu Michael stoupl na kuří oko a po zbytek návštěvy už toho Joseph moc nenamluvil. Občas si sice pro sebe něco tiše zamumlal, ale hlasitě už se nesnažil jakkoli protestovat. Možná za to mohly i varovné pohledy Katherine, které po něm občas vrhala.

Povídat si s ženou, která dala Michaelovi život, bylo samozřejmě mnohem a mnohem příjemnější než poslouchat názory a kritiku od Josepha. Se zájmem si Katherine vyposlechla naše zážitky z Aspenu (pochopitně ne úplně všechny). Mluvilo se i o předvánoční návštěvě nemocnice. To, jak jsem Michaela překvapila v New Yorku, zmíněna byla i naše dobrodružná maskovací eskapáda do divadla na muzikál Petra Pana. V ten okamžik se Katherine od srdce zasmála, nejspíše právě při detailním líčení Javonovy přeměny v pochybného dredaře. Když pak Michael své mamince začal popisovat návštěvu dětí ze školky jakožto mou velkou zásluhu, šíleně jsem se zastyděla, protože jsem moc dobře věděla, že to byla zásluha hlavně Tary a Javona. Bylo mi jasné, jak moc je Michael rád, že svou matku po několika měsících opět vidí a že by jí toho tolik rád vypověděl, ale nebyl by to Joseph, aby se po nějaké době opět neozval. "Ehm..myslím, že už půjdeme, Katie. Nebudeme tu mladé přece zdržovat.", řekl a automaticky se zvedal z pohovky. Katherine se sklopeným zrakem pokývala hlavou a svého manžela následovala.

"Jsem moc ráda, že tě vidím tak šťastného.", pohladila Michaela po tváři a loučila se s ním políbením na obě strany. V ten okamžik jsem se pro změnu já formálně loučila s Josephem. "Taky mě těšilo, Aileen. To kafe se ti povedlo.", vysekl mi poklonu Michaelův otec a.......k mému překvapení a úděsu mě ve chvíli, kdy Michael objal Katherine, poplácal po zadku. Nezmohla jsem se na nic a i kdyby ano, stejně bych asi nic neřekla, abych situaci nezhoršila ještě více. Tak jsem tam jen tak stála strnule jako socha a nedokázala uvěřit tomu, co se před okamžikem stalo. Z mrákot mě probral až hlas Katherine. "Jste moc milé děvče, Aileen. Škoda, že.....No, kdybyste si chtěla někdy popovídat a zároveň si udělat výlet do Encina, moc ráda vás opět uvidím, holčičko.", stiskla mi oběma rukama dlaň a já cítila, jak je ve skutečnosti tato žena osamělá. "Děkuji, určitě se někdy zastavím.", přislíbila jsem. Katherine se ke mně ještě jednou otočila. "Opravdu?", usmála se radostně, jako by snad nechtěla věřit mým slovům. "Joe nebývá každý čtvrtek až do pozdních večerních hodin doma. Alespoň by nám do toho tolik nekafral.", zašeptala a já s úsměvem a trochu i úlevou přikývla. "No tak, Katie. Pojď už, prosím tebe.", hartusil Joseph a aniž by na Katherine počkal, rázoval si to ven. Bylo mi tolik líto sledovat, jak se ho jeho manželka, která hůře došlapovala na jednu nohu, snaží dohonit.

Pozorovala jsem odjíždějící auto a mísily se ve mně emoce, jedna od druhé tak diametrálně rozdílné, že by bylo opravdu těžké mě v onu chvíli dostatečně dobře pochopit. Zahloubaná do svého nitra jsem ani nezporovala, že Mike kamsi zmizel. Nebyl v obývacím pokoji, ani kuchyni. Našla jsem ho v jeho pracovně, schouleného v křesle u okna. "Všechno ok?", zeptala jsem se tiše. Neslyšel mě přicházet a tak s sebou mírně ucuknul. "Omlouvám se...", řekl zlomeným hlasem. "Za co?", vyhrkla jsem nechápavě a přidřepla si proti němu, abych na něj dobře viděla. Rychle ale sklopil hlavu a dlaní si zastínil oči. "Za mého otce a ty jeho řeči, které jsi musela dnes poslouchat. Joseph je...prostě Joseph.", ztěžka polkl na sucho a hledal další vhodná slova. "Snažím se mu porozumět, respektovat ho. Mít ho i přesto všechno rád....", Michaelův hlas se chvěl a já mu konejšivě hladila koleno a nevěděla, co udělat nebo říct, abych odvrátila neodvrátitelné. "Proč nemůžeme být alespoň někdy normální rodina? Co se vzájemně podporuje a ctí. Bez toho aniž by mi Joseph nedával dostatečně najevo, že jsem nejenom mizerný syn, ale i bratr a jak moc se přiživuju na zašlé slávě Jackson Five? Proč je to všechno jen o penězích a prestiži? Proč, Aileen?", rozčiloval se Michael. "On to určitě tak nemyslí. Chce pro vás jako každý rodič jen to nejlepší, pro vás pro všechny. Jen to dělá trochu nešťastným způsobem. Ale v jádru věci to určitě myslí dobře a chce brát tebe i ostatní sourozence rovnocenně.", pokoušela jsem se narážet na to, jak se Joseph tolik slovně pral za práva ostatních Michaelových bratrů. O tom, co si ke mně jeho otec při rozloučení dovolil, jsem samozřejmě záměrně pomlčela. "Nehledě na to, že...", Michaelovi opět přeskočil hlas a vypadalo to, že už nebude schopen cokoli dalšího na Josephovu adresu říct. "Nelíbí se mi ty jeho názory na ženy, sňatky a tak. Nevím, co všechno jsi Aileen slyšela, když jsi pro mé rodiče chystala v kuchyni občerstvení, ale chci abys věděla, že tě miluju. A i kdyby jsi...já nevím, měla deset dioptrií, křivé zuby a nějaké to kilo navíc a kdyby tvá prsa a zadek nebyly osmý div svět (nad touto poznámkou se musel pousmát a já také), miloval bych tě stejně tak. Miluju tvůj zevnějšek, o tom žádná, ale je to to, jaká jsi uvnitř... tvá duše a povaha, co je pro mě to nejdůležitější. A nikdy si do vztahu s tebou nenechám od Josepha mluvit. Nikdy, Aileen.", opakoval mi Michael a já nevěděla pořádně, co odpovědět. Byla jsem za to, co mi řekl nesmírně ráda, ale zároveň jsem mu chtěla nějak dodat síly, která se z něj pomalu vytrácela. Vnutit mu, že to přece není tak zlé, jak si myslí. Než se mi ale podařilo něco říct, Michael se opět ujal slova. "Aileen? Jsem opravdu tolik špatný, když si občas v takových chvílí, jako byla ta dnes, představuju, jaké by to bylo, kdyby Joseph prostě nebyl. Jak by nám všem bylo mnohem líp?", Michaelova ramena se roztřásla naplno a Mike schoval pevně hlavu do svých dlaní. "Michaele, takové věci neříkej. Ale ne...nemyslím si, že bys byl špatný. Jsi přece.....to nejlepší, co mě v životě, kdy potkalo.", doznala jsem se mu a krotila nával slz řinoucí se mi do očí. "Aileen, jdi....prosím. Je mi hrozně trapně. Nech....nech mě chvíli o samotě.", polykal Michael jednotlivá slova a nadále se na mě odmítal byť jen jedním okem podívat. "Ne, Michaele! Nikam neodejdu. Nenechám tě tady samotného brečet, rozumíš. Neříkal jsi dnes své mamince, že se mnou je teď všechno lepší? Tak tomu přece věř, Michaele. Teď jsme na to dva. A já při tobě budu stát nejen v našich lepších časech...ale pořád. Pořád a navždy!", odmítala jsem se od Michaela hnout byť jen na metr. Při mých posledních slovech se Michael sesunul z křesla na zem.

Někdy jsou slzy a pláč jediným řešením, jak se vypořádat s bolestí. Držela jsem ho ve své naruči a nepouštěla. Odhodlaná v této pozici zůstat klidně i po zbytek dne.

It's your sad reality (Je to tvá smutná realita)
It's your messed up family tree (Je to tvůj pokažený rodokmen)
And all you're left with all these questions (A teď tu zůstáváš se všemi těmi otázkami)

Are you gonna be like your father was and his father was? (Budeš jako byl tvůj otec a jako byl zase jeho otec?)
Do you have to carry what they've handed down? (Musíš nést to, čeho oni zanechali?)
No, this is not your legacy. (Ne, tohle není tvůj odkaz.)
This is not your destiny. (Tohle není tvůj osud.)
Yesterday does not define you. (Včerejšek neurčuje to, čím jsi.)
No, this is not your legacy. (Ne, tohle není tvůj odkaz.)
This is not you're meant to be. (Ne, tohle není to, pro co jsi byl stvořený.)
I can break the chains that bind you. (Dokážu zlomit pouta, která tě svazují.)
- Matthew West - Family Tree

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mrtin Mrtin | 26. srpna 2016 v 22:07 | Reagovat

Opět parádní díl. Začátek byla taková romantika pro ženy, společná plavba těch dvou po klidném moři. Romantické vzkazy na lístečkách, společné rituály. Nedivil bych se, kdyby na druhou stranu lístečku, na kterém byly otištěny rty Aileen, otisknul Michael ze srandy něco ze svého těla (nechám na představivosti).
No a pak přišlo něco pro mě. Michaelův otec! Nová postava v příběhu! Ten to tam pěkně bez ostychu rozjel! Doufám, že se tam neobjevil naposled. Co vím od Adélky, tak to byl pěknej despota. Tak uvidíme, co se ještě bude dít v dalších dílech.
Konec byla opět romantika, Michael a Aileen prostě drží spolu, ať se stane cokoliv a písnička se ke konci parádně hodila!

2 Adelle Adelle | Web | 26. srpna 2016 v 22:10 | Reagovat

[1]: Nebój, neobjevili se rozhodně naposledy. Však už jsou nově přidaní i s fotkou do sekce jednotlivých postav.
Ty tomu Josephovi nějak fandíš. :D
A co říkáš na maminku?

3 Mrtin Mrtin | 26. srpna 2016 v 22:15 | Reagovat

No Joseph bude pěknej perverzák, už jen jak se chová k Aileen odměřeně a pak ji najednou plácne po zadku.
Maminka je taková hodná slušná a očekávám, že ji Aileen určitě pojede navštívit, třeba jí řekne nějaké pikantnosti o Josephovi.
Jinak, schválně, napište, komu se Michael víc podobá, otci nebo matce?

4 Mrtin Mrtin | 26. srpna 2016 v 22:16 | Reagovat

Joseph je takový Džejár Juing z Dallasu

5 Nikola Nikola | 27. srpna 2016 v 11:33 | Reagovat

Ahoj Adélko, u této kapitoly sice ještě nejsem, ale samozřejmě mi neunikly komentáře u předchozí kapitoly...
Moc mě to mrzí a musím se přiznat, že už nevím, co si o podobných lidech myslet. I z vlastní zkušenosti, kdy jsem musela čelit něčemu podobnému, co navždy změnilo můj obsah blogu, můj přístup k němu, a bohužel také to, jak vnímám některé lidi. Když budu stejně upřímná, jako slečna či paní u předchozího článku, jeden důchodce, mě poslal s mými články jednoduše někam tím, že mi napsal: "Na pí*u blog, ty ku*vo zku***ná nedodělaná." Byl to trapas - nic jiného mě nenapadá, protože jsem u toho měla mamku, která nikdy nesouhlasila, abych blog měla - možná kvůli něčemu takovému? Netuším.
Každopádně - něco takového bych nikdy nikomu nenapsala, tak bych očekávala, že to nikdo nebude psát mně. Podívala jsem se na profil - mamka u toho byla a sama se divila, jak něco takového, může napsat někdo, komu je přes šedesát. Napsala jsem mu stejným metrem - dotyčnému jsem od plic napsala, co si o jeho komentáři myslím. Chtěla jsem svou reakci předejít podobným dalším komentářům. Netušila jsem, co tato moje reakce o měsíc později způsobí. (O MĚSÍC POZDĚJI - PROČ TAK POZDĚ?!) Já jsem myslela, že už je to vyřešeno - pro mě to skončilo okamžitým vzhlédnutím, kdo je autorem něčeho takového a zablokováním. To jsem ale netušila, co mě čeká za měsíc - toto byl vrchol všeho - naprosto nečekané a bolestné dodnes. Zablokovala jsem svou návštěvnici - smutné, ale jinak to po těch slovech nešlo - to mě bolelo.
Když jsem si myslela, že už je to za mnou - dohnalo mě to totiž až k tomu, že jsem chtěla smazat svůj blog, našla jsem odkaz na svůj blog pod odkazem na svůj blog - ask.fm, je pro mě ta nejstupidnější stránka na světě a já v ní najdu svůj blog - a obsah otázky a odpovědi, byla poslední kapka. Netuším, proč jsem svůj blog po tomhle nesmazala, ale změny na něm, mi pomohly. To nejhorší je za mnou a já se k tomu nevracím, zároveň se ale po tom všem, nemůžu vrátit k původnímu obsahu svého blogu - neustále bych si tím ty nepříjemnosti připomínala.

Takže po své vlastní zkušenosti, rozumím tomu, že nechceš pokračovat ve psaní - já jsem taky nechtěla pokračovat s blogem - už tady není nikdo, komu bych věřila - nemůžu věřit někomu, kdo po tak dlouhé době, co píšu svůj blog, nevěří mně. Na druhou stranu - nevdávej to - nic si z toho nedělej - vykašli se na to - takových lidí ještě bude, ale ty je můžeš zablokovat. Mně teď chodí reklamní komentáře a dokonce jsem si všimla už dřív, že mi píše někdo, kdo má stejnou IP adresu, ale pokaždé jiné jméno - proč, co je to za módu? Michael se musí obracet v hrobě z jiných věcí.

6 Zuzy Zuzy | Web | 27. srpna 2016 v 13:07 | Reagovat

Adelle, nic si z toho komentáře nedělej, prtože jestli to byl záměr, tě ranit, nebo nějak rozhodit, povedlo by se jí to. My víme, jak krásně o Michaelovi smýšlíš a proto jsme za tebe rádi!♥ Občas se někdo takový objeví, ale s těma dělám krátký proces. :-)

A teď k úžasnému dílu.. to jak tam Aileen s Mikem laškovala, úplně jsem ten jeho hlas slyšela, pohledy vše to bylo tak strašně živé, smyslné a kouzelné, než do doby kdy si tam přifrčekl Joseph..  starej čuňas s kuním ksichtem:-) Katjherina je světice, že to snáší, ho snaší a právě, že je Michael po ní, nese vše chudák tak strašně bolestně,bylo mi ho děsně líto, tuším, že ještě bude dělat potíže. Ale je krásný jak to Mikovi a Aileen klape, že ho odmítla opustit i když se za své slzy nejspíš styděl a nejen za ty, ale i za  Josepha, kterej jde jen p penězích. Držete se Miku a Aileen a drž se i ty Adelle♥ ! za prudiče posílejdo zadele :-))))

7 BS BS | 27. srpna 2016 v 16:15 | Reagovat

Hele Mrtine, co tim myslis, ze ten zacatek je romantika pro zeny. Jsem snad ja zena? :D :D A taky by me zajimalo, co by podle tebe mel Michael
obtisknout na druhou stranu papiru. Teda jako me neco napada...ale psat to tu nebudu, haha.

Ty jo Adus, tak jsem si uz tu tleskal radosti rukama, ze si zas budou ti dva zadelavat na potomka a ono nakonec nic.

No a pak zaclo rodeo, kdyz se v Neverlandu objevil "Dzejar", starej cunas a kuni ksicht v jednom (ty prezdivky, ktery jste pouzili pro Josepha me dostaly do kolen). Jsem zvedav, co peknyho nam otecko Joseph jeste predvede. Katherine je mi ale hodne lito, to jak je tam popsano, ze se citi sama a navic, jak kulha, chudera.

Pisnicka se k tomu konci fakt temer slovo od slova hodi.

A Michael je proste celej (nastesti) po mame. Jak chovanim, tak i vzhledem (i kdyz na fotkach v pribehu se to uz spatne posuzuje vzhledem k faktu, jak ho zmenilo vitiligo, stres atd.) - tim odpovidam i na dotaz od Mrtina.

8 Jeana Jeana | 28. srpna 2016 v 14:29 | Reagovat

Ahojky,💝
Tak nejprve k tvému úvodu. Upřímně, vyprdni se na závistivce a ignoranty, kteří neumí noc jinýho než házet jed na všechny strany, ale sami nesvedou ani za mák z toho, co ty.
A dílek? Jednoduše řečeno mazec. Ta romantika na začátku mě hezky pobavila. Úplně jsem se přesunula k nim, koukala jsem se s nima na Top Gun a užívala si tý pohody, co oni 😀ehm...té sžíravě pomalé pohody 😀😀 ale ten Joe mi dal. Úplně mi vyskákaly pupínky na zádech, jak s Mikem jednal a jak se o Aileen vyjadřoval, plus jak si přisadil s Lisou. Fuj, hajzlik jeden. Aileen to zvládla obstojně a Kathrine si ji oblíbila, ale chudák Mike. Bylo mi z něj smutno, jak chtěl plakat a poslal svou lásku pryč, ale ona ne, zůstala 😊moc jim fandím😊

9 hanylen hanylen | 6. září 2016 v 21:24 | Reagovat

Adelle, tak jsem se konečně opět dostala ke čtení. Hned ten zažátek, to mě dostalo, ty vzkazy na lístečcích - no opravdu celý Michael rošťák. Aillen mu to měla, oplatit, to by teprve byl pohled pro bohy. Adelle dál to píšeš jako doslovnou realitu - je to naprosto úžasné i to, jak se dokážeš do Michaelovy osobnosti vcítitt. Při tom sledování filmu a ten telefon, ten bych teda grrr... asi zahrabala někam pod polštářn - ale tušit že je to Joseph, tak ho prohodím oknem. No, tedy v uvozovkách "nezklamal" - až mě z toho jednání mrazí, jako bych ho viděla. Ale paní katherine, je báječná - vždycky se to snaží urovna. He, he, že Joseph peníze nepotřebuje? Ale rád je má - víc než svého syna. Bože, to je tak reálně napsané. Jak se MIchael bál že se mu bude podobat, tohle je opravdu hrozné. Ale zároveň tak citlivě napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama