Srpen 2016

Přání do nebe

29. srpna 2016 v 12:12 | Adelle
I když vím, že jsi nikdy nechtěl, aby se tvé narozeniny příliš připomínaly a i když jsi je pravděpodobně nikdy neslavil, tak jak je běžné. Musím to napsat....takže Happy Birthday tam nahoru, kde už ti nikdo a nic neubližuje.

Mám tě ráda a vždycky budu mít. Díky za tvou hudbu, která žije dál. Díky, že v těch mých nejhorších chvílí jsi byl pro mě jako jasné světlo na konci tmavého tunelu.

Minulý čas nikdy nepoužiju, v mém srdci a snech žiješ totiž dál, králi náš!


Kapitola 33. - Jaký otec takový syn?

26. srpna 2016 v 21:26 | Adelle |  povídka: terapie láskou
(Ahoj všem. Tak je tu nová kapitola a já musím říct, že jsem se hodně odhodlávala k tomu, abych ji tu uveřejnila. Potom, co jsem si tu přečetla názor, že kdyby si mohl Michael tento příběh přečíst, otáčel by se prý hrůzou v hrobě, jsem jaksi neměla sílu ani chuť. Nejde o kritiku. Nejde o to, že bych ji nesnesla. Ale jde o tu formulaci a o to, že bych nikdy nechtěla udělat něco, co by se Michelovi nelíbilo.
Do dnešní kapitoly jsem se snažila opět vsunout jak to hezké, tak ale i nějaký zvrat či vážnější téma. Zároveň bych se chtěla omluvit za oslovení "Majkí", respektive za to, jak počeštěně to mám v kapitole napsáno. Ale neustále jsem přemýšlela nad tím, zda-li se Majkí v angličtině píše jako Mickey (což mám za to, že se ale vyslovuje spíše jako Miky) a tak jsem to raději nechala doslovně.
K části, kdy Aileen najde Michaela v křesle u okna bych doporučila pustit písničku, která je jako video uvedena úplně dole. Myslím si totiž, že samotný text písničky se až mrazivě hodí k Michaelovi a situaci, kterou v této kapitole popisuji.)
----------------------------

Byla to jedna z těch líných nedělí, kdy se vám nechce dělat nic jiného, než vylehávat v posteli, chroupat popcorn a dívat se na filmy. Od mého nastěhování do Neverlandu už uběhly tři týdny a já si začala pomalu zvykat. Nejen na vstávání o hodinu dřív, abych se během všedních dnů stihla do práce dostat včas, ale i na to daleko příjemnější. Usínat každý večer po jeho boku a den co den se vedle něj probouzet. Byly tu i určité rituály, které jsme si vzájemně během našeho společného soužití vybudovali. Některé z nich jsem do našeho vztahu vnesla já, o jiné se zase zasloužil Mike.
Než jsem ráno opouštěla ranč a mířila do ordinace, chystala jsem Michaelovi snídaně, samozřejmě za dohledu a pomoci Williama, který si občas zazoufal, že už si tu přijde trochu nepotřebný, ale rozhodně to tak samozřejmě nebylo. K plnému talíři, misce nebo skleničce džusu z čerstvě vymačkaných pomerančů jsem vždy nezapomněla přilípnout nějaký vzkaz na papírku. Pár slov, které udělají den hned hezčím. A když už jsem se nechtěla opakovat, vyjádřila jsem to jen nějakou malůvkou - srdíčkem nebo otiskem mých rtů. Michael si všechny ty lístečky schovával a vesele mi na ně z druhé strany papíru odpovídal. Ukrýval je pak rošťácky všude možně po domě a na výsost skvěle se pak bavil, když jsem náhodně objevila lístek na zrcadle v koupelně nebo na mém polštáři. Jeden dokonce ukryl do jedné z mých podprsenek. Nevšimla jsem si toho hned a vrchní díl spodního prádla si jednoho rána s klidem oblékla. Samozřejmě, že jsem se pak po určité době divila. co mě to nepříjemně šimrá na kůži. V kanceláři jsem se neustále ošívala, až už mi to přišlo nesnesitelné a musela jsem se vydat na toalety zjistit, co je sakra za problém. Odpoledne jsem pak Michaelovi provokativně zamávala oním papírkem před očima. "Lepší místo sis skutečně najít nemohl. Ty muka, když tě něco šimrá na takových místech a ty se ani nemůžeš poškrábat, abys nepohoršil pacienty v čekárně, teda nikomu nepřeju", řekla jsem a z tónu mého hlasu byla znát nemalá chuť po oplatě. Michael se na moment zatvářil jako malý školáček nachytaný při opisování, ale stydlivou tvář si neudržel dlouho a musel se rozesmát naplno.
Naše "lístečková hra" nás prostě bavila až dětinsky moc. Patřila do našich běžných dnů stejně tak jako Michaelovo večerní předčítání. Vlastně to začalo tak, že jsem ho jednou požádala, zda by nemohl číst chvíli nahlas a on kupodivu souhlasil. Večer a s ním i přicházející soumrak pak dostal daleko hlubší význam. Z knihovny jsme se brzy přesunuli do obývacího pokoje, kde jsme našli své oblíbené místo - Michael seděl na bělostném koberci s vysokým chlupem imitujícím kožešinu, záda zapřená o několik polštářů a já ležíc opodál s hlavou v jeho klíně hltala každé jeho slovo. Nečetl monotónně. Prožíval text a čtený příběh. Kladl důraz na intonaci, naprosto se vžíval do emocí hrdinů a v jeho očích se tak zračily veškeré reakce z příběhu plynoucí - byla v nich radost, veselost, ale i obavy a zármutek, který zánechával na jeho bělmu a zorničkách lesklé stopy.
Poslouchat ho byla jednoduše velká slast pro mé uši, ale ani oči nezůstaly nijak ochuzeny. To, jak moc byl pohroužený do řádků v knize, nevědomky si občas olízl rty a dlouhými prsty se pohyboval po jednotlivých stránkách tak ladně jako tanečník na parketu, byla taková podívaná, která mou pozornost občas odváděla od mluveného slova. Čas od času se stalo, že mě dokonce přistihl, že nedávám pozor. "Co?", podivil se mému zírání a přestal číst. "No co?! Dívám se na tvé rty. Víš, že jsou ohromně sexy?", prozradila jsem mu a jemně se jich dotkla, jako bych se snad potřebovala přesvědčit, že nejde o žádný klam. "Aileen. Proboha!", zasténal Michael, rozhořčen nad tím, že nejsem tak dobrý posluchač, jak by si evidentně přál, přesto se v koutku jeho úst mihl úsměv. "Tak hele....Ty o mých prsou můžeš psát jako o osmém divu světa, kterého se toužíš dotýkat každý den a já nemohu ani říct, že tvé rty jsou sexy?", obořila jsem se dotčeně a v tu ránu bylo po čtení. Oba jsme se začali smát. Michael odložil knížku i čtecí brýle. "Miku, co to....pomóc, on mě tu mučí.", pištěla jsem o chvíli později a volala o pomoc, i když jsem vlastně zachránit vůbec nechtěla. Michael se zavrtal s hlavou pod mé volné tričko a mumlal cosi o divech světa a že je jich na mém těle ještě požehnaně. Jeho vlnité pramínky mě lechtaly na kůži. Nešlo se nesmát.

Ta neděle byla však naprosto odlišným dnem a ne jen proto, že byl víkend, já nemusela vstávat brzy do práce, chystat snídani a lámat si hlavu, co originálního ještě napsat na lísteček pro Michaela. Mohla jsem si přispat a snídani nám připravil William, který měl alespoň v tyto volné dny konečně pocit zadostiučinění.
I když by mohl někdo říct, jak moc nehygienické to je, ale vzali jsme si jídlo s sebou do postele a rozhodli se, že si uděláme filmový den. Jenže ať již šlo o společné čtení nebo sledování filmů, vždy jsme si našli způsob, jak se přestat soustředit. U filmu Top Gun se nám to úspěšně dařilo až k intimní scéně mezi Charlie a Maverickem. Michael si hlasitě oddychnul a já se k němu s povytaženým obočím otočila. "Nelíbí se mi, že se tak uchváceně na toho Toma Cruise díváš.", přiznal Mike, ovšem ne nějak rozzlobeným tónem. Ve skrytu duše se jen skvěle bavil. Chtěla jsem mu samozřejmě hned oponovat, ale jediné na co jsem se zmohla byl můj překvapený výraz a ústa pootevřená k útoku. Místo, aby sledoval film, zaměřuje se na mě a mé pohledy. "Myslíš si snad, že mu to, co dělá, jde líp než mě?", pokračoval ve škádlení Michael a já vyprskla smíchy. Naposledy se zadíval k obrazovce. "Tyhle extrémně pomalé záběry. Ta doba, než hlava Charlie konečne spočine na pevné matraci, aby se ti dva mohli políbit.....", zavrtěl posměšně hlavou Mike. "Sleduj....nemluv....nehýbej se.", nakázal mi najednou energicky. Přetočil mě z boku na záda. Teatrálně si odkašlal a hbitě rozepnul pár knoflíčků na své košili, aby tak odkryl část své mužné hrudi. Naprsil se u toho důležitě jako páv. Jistý si svých předností. Pomalými, ale opravdu hodně pomalými pohyby se ke mně přibližoval a já nevěděla, zda se v té chvíli mám začít smát nebo napjatě očekávat, co bude následovat. Okatě si pohrával se svým spodním rtem. Moc dobře totiž věděl, že mě tento jeho zvyk (zlozvyk?) dokáže přivést málem k šílenství. Už už se zdálo, že se konečně svými rty dotkne těch mých. Přivřela jsem obě oči a cítila jsem, jak se mi automaticky rty semkly a mírně našpulily - připravené k polibku, když v tom se Michaelova tvář opět mírně vzdálila. A to byla ta chvíle, kterou Mike potřeboval. Vyvést mě z míry, udělat něco, co nečekám. Reakce, po které jsem zůstala totálně bdělá s ústy mírně pootevřenými. Pak se opět začal velmi pomalu přibližovat blíž - nastal okamžik, kdy si člověk přeje ty neskutečně dlouhé sekundy popohnat. Čekala jsem opět nějakou jeho rošťárnu, ke které ale nakonec nedošlo. Špičkou jazyka se dotkl mého spodního rtu. Asi tak jemně, jako se lehounké pírko dotkne vodní hladiny. Pak se začal jazykem prodírat hluběji do mých úst. Žádné překotné, zběsilé pohyby. Nadále udržoval tempo tak pomalé, až to bylo trýznivé. Jakoby se rozmýšlel, zda se odhodlá k dalšímu kroku či ne.Nechával mezi námi stále tu nejistotu a okamžiky vyčkávání. Nemusím snad nijak dlouze popisovat, že než se dostal k mému jazyku, přišlo mi to jako celá věčnost. Pohrával si a za žádnou cenu se nehodlal vzdát svého postavení - toho, že to byl právě on, kdo teď o všem rozhoduje a určuje tempo. Naladit se na jeho vlnu mi po chvíli nedělalo žádný problém. Čas přestal existovat a naše počínání by asi jen tak nebralo konce, kdyby se neozvalo zazvonění telefonu.

Ještě při čtvrtém zacinkání jsme oba předstírali, že máme evidetní problém se sluchem. Při pátém už ale Mike vypěnil a zuřivě sáhnul po sluchátku. Rozčílený výraz a drobné vrásky nad nosem, jak se Michael mračil, ale vystřídalo překvapení. "Cože?...Ne, já jsem tě slyšel dobře. Promiň. Jo, jasně. Otevřete bránu a nechte je projet.", zavelel a položil sluchátko zpátky. Okamžitě jsem rozpoznala, že se jedná o telefonát přímo z Neverlandu. To, že volal Matt z ochranky mě tím pádem nepřekvapilo tolik, jako to, co následovalo. "Aileen, jsou tu rodiče.", oznámil mi Mike a vylítl z postele jako by ho snad bodlo něco přímo do zadku. "Moji rodiče? Proboha!", zajíkla jsem se a Mike se musel i přesto, že se tvářil ustaraně nepatrně pousmát. "Ne tvoji rodiče. Moji rodiče.", upřesnil Michael a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

Za celou tu dobu, co jsem byla s Mikem, za všechny ty volné víkendy, které jsme spolu strávili, se nikdy nezmínil, že by ho jeho vlastní rodina navštívila a já tu ani do té doby nikoho z nich nespatřila. Proto mi přišlo daleko reálnější, že by se tu objevily zrovna moji rodiče. Zvláště poté, kdy se mě mamka při mé poslední návštěvě nenápadně zeptala, kdy ji a tátu pozvu na návštěvu. To, že se tu objeví Michaelovi rodiče byl tím pádem velký šok. Z postele jsem málem spadla a rychle se shýbala po zemi a hledala své svršky. To, po čem jsem rozhodně ani v tom nejhorším snu netoužila, by bylo, aby mě tu Michaelovi rodiče spatřili jen tak ve spodním prádle. "Kde mám kalhoty?..Miku, Ježiši Kriste.", šílela jsem a rozhlížela se zoufale všude kolem sebe. "Aileen, zlato. Uklidni se, myslím že jsou támhle.", ukázal kamsi do rohu Michael a rozklapaně si zapínal knoflíčky u košile. Ani on rozhodně nevypadal nijak nad věcí.
Nebyl čas na nějaké výmysly. Musela jsem vzít za vděk oblečením, které se mi dostalo do rukou. Rychle jsem se převlékla a při nepatrném pohledu do nástěnného zrcadla se zhrozila podruhé. "Vypadám hrozně. Nebyla jsem nalíčená. A ty vlasy! Měla jsem je sice čerstvě umyté, ale tím pádem rovněž hodně neposedné a přirozeně zvlněné. Na to, že bych si je šla rychle narovnat žehličkou, jsem také mohla rovnou zapomenout. "Vypadáš krásně, jako vždy. Tak už se trochu uklidni.", vzal mou hlavu do dlaní Michael a políbil mě na špičku nosu. "Nechci ti dělat ostudu. Co kdybych tu prostě zůstala....", navrhla jsem posléze v naději. Můj nápad ale Mike okamžitě zavrhnul. "Neděláš mi ostudu, ty blázínku. Tak už pojď...", mrknul na mě povzbudivě Mike a já se chytila jeho nabízené ruky. Jak jsem později zjistila, mohla jsem být ještě ráda, že za Michaelem přijeli oba rodiče najednou. Přijet pouze jeho maminka, Matt by její příjezd předem neohlásil a automaticky otevřel bránu. Dle jakéhosi nařízení mohla jediná Katherine z celé Jacksonovy rodiny navštívit Michaela a Neverland kdykoli a v kteroukoli denní či noční hodinu bez ohlášení. A při představě, že by tu na nás narazila v takovém rozpoložení a vzezření, v jakém jsme se nacházeli, mě nemálo poléval pot.


Klepala jsem se tolik, že jsem byla ráda, že se držím Michaela pevně za ruku. Měla jsem se právě setkat s rodiči svého přítele a cítila jsem, že na to nejsem asi úplně připravená. Tolik jsem chtěla udělat dobrý dojem, ale copak to šlo, když jsem se na to nemohla nijak dopředu připravit?! Styděla jsem se i za to, že jsem chtěla zbaběla zůstat v pokoji. Opět jsem si proti Michaelovi, který se tehdy o Díkuvzdání objevil u prahu dveří mých rodičů, cítila děsně nevyzrálá.
Scházeli jsme s Michaelem zrovna ze schodů, když se jeho rodiče objevili ve dveřích. "Majkí!!", zvolala radostně Michaelova maminka a přidala do kroku, vstříc svému synovi. "Ahoj mami. Ahoj Josephe!", vítal se Michael se svou rodinou a mě při tom, když oslovil svého otce jménem, bolestně zapíchalo u srdce. Poté, co Michael objal svou matku, ulpěly Katherininy oči na mne. "Mami....Josephe, tak to je má Aileen.....Aileen, to jsou moji rodiče - Katherine a Joseph.", představil nás vzájemně. "Moc mě těší, paní Jacksonová.", natáhla jsem nejdříve ruku k Michaelově mamince, která se na mě nepřestávala usmívat, což mi dodávalo větší odvahy. Pak jsem se natočila k Michaelově otci a chtěla něco říct, nějakou zdvořilostní frázi, která by se k oné situaci hodila. Říct ale "Těší mě, pane Jacksone. Váš syn mi o vás tolik vyprávěl", mi nepřišlo vůbec vhodné a tak jsem se zmohla jen na prosté. "Jsem ráda, že vás poznávám.", a napřáhla k němu svou pravičku. Josephův stisk byl až bolestně pevný.

Přesunuli jsme se posléze do obývacího pokoje. Michaelovi rodiče usedli na velkou pohovku a my do křesel proti nim. "Jak se ti daří, Majkí?", zeptala se starostlivě Katherine. "Daří se mi opravdu skvěle. Vlastně i díky Aileen. S ní je teď všechno mnohem lepší. Je to báječné. Opravdu", pokýval hlavou Michael a otočil se tváří ke mně a na malý moment mi stiskl ruku. "To opravdu ráda slyším", odpověděla Katherine. Byla tu jen pár minut, ale i přesto jsem nemohla nevycítit tu obrovskou mateřskou lásku, kterou k Michaelovi chovala. Lásku a zároveň bolest. Ptáte se nad čím nebo nad kým? Možná právě nad tím, že svého syna nevídala tak často, jak by si ona i Michael přáli. Určitě věděla i o jeho minulých trápení a vším tím, čím si prošel a co ho dohnalo vyhledat pomoc doktora LeRoye. Možná se bála, aby se minulost znovu neopakovala. Možná ke mně chovala jistou dávku nedůvěřivosti, ale pokud to tak bylo. Nedávala nějakou zášť vůči mě vůbec najevo. "Tak říkáš báječně?! Myslím, že něco podobného jsme tu už kdysi slyšeli a jak to dopadlo...", ozval se posléze nevěřícně Joseph a mé obavy, co si asi Michaelovy rodiče o mně myslí, se zhmotnily. Nikdo nic neříkal a Joseph si vychutnával svůj pomyslný triumf. Krátké ticho, které mezi námi nastalo, mi přišlo neúnesné. Musela jsem něco říct. "Ehm...nedali byste si něco k pití? Čaj, kávu nebo něco studeného?", nabídla jsem a modlila se, aby si přece jen něco vybrali. "Káva zní, jako dobrý nápad, drahoušku.", usmála se Katherine a já se snažila jí úsměv hned oplatit. "Jo, taky bych si dal kafe. S trochou mléka. Sojového!", souhlasil Joseph a Michael se ihned mírně předklonil a hleděl směrem ke kuchyni. "Williame?", zvolal dostatečně nahlas. "Já to udělám. To je v pořádku.", vyskočila jsem pohotově z křesla.
Když jsem procházela kolem, Michael zachytil mou dlaň a opět ji na malý okamžik sevřel. Bála jsem se, že mě bude chtít zastavit, ale nestalo se tak. Naše oči se střetly a já v těch jeho rozpoznala rozmrzelost vůči Josephovi ale i pochopení vůči mě a mému rozhodnutí se raději vypařit do kuchyně. "Nezapomeň, sojové mléko, Elen.", zvolal ke mně ještě Michaelův otec. "Je to Aileen, Josephe.", opravila ho okamžitě jeho manželka a on jen cosi zamumlal. Co přesně, to jsem už neslyšela, ale přišlo mi, jako by říkal, že je to snad úplně jedno, jestli se jmenuju Elen nebo Aileen.

I přes chraplavý zvuk kávovaru a fakt, že kuchyně nebyla od obývací místnosti až tolik vzdálená, jsem nemohla jisté útržky rodinné konverzace přeslechnout. "Jak se má Lisa?", zajímal se Joseph dost nahlas. "Nevím. Dovol Josephe abych ti připomněl, že jsme už nějakou dobu rozvedeni a každý si žijeme svým vlastním životem.", vysvětlil důrazně svému otci Michael. Ten cosi odpověděl, ale jeho slova mi opět splývala...zřetelně zaznělo jen slovo "partie" a "peníze". "Už jsi to s ní dělal?", vyštěkl opět nahlas Joseph. "Jsme rozvedeni!!", zopakoval znovu Michael a hlas mu přeskočil zoufalstvím. "Josephe, prosím tě.", vložil se mezi ně smířlivý hlas Katherine. Jak Joseph, tak Mike ale evidentně dělali, jako by ji vůbec neslyšeli. "Nemyslím Lisu, ale tu tvou novou kuchařinku. Aileen, že ano?", uvedl na pravou míru Joseph a já poněkud hlasitěji položila dva keramické hrnky na pracovní desku. Ne ze vzteku, že se o mně mluví, ale jako nenápadný signál toho, že je slyším a přála bych si, aby mluvili o něco potišeji. "Josephe, proč se mě na takové věci ptáš? Proč to děláš? K čemu je tato diskuze?!", nechápal Michael a tón jeho hlasu byl hrubší než jindy. "Jestli ji uděláš dítě a poženeš se s ní bezhlavě k oltáři, tak tě chci jen upozornit, že bez předmanželské smlouvy vlak nejede. S Lisou to nebylo třeba, ale tohle je jiná situace.", nešetřil nijak slovy Joseph. Strhla se slovní rozepře. Změť slov a frází. "Miluji ji....nechápeš....jiná, naše soukromá věc. Tito a Jermaine to možná udělali, ale já tohle nechci. Proboha vždyť se pak Jackie musel raději oženit tajně, aby tomu tvému naléhání nepodlehl.", burácel ke mně zlověstně Michaelův hlas. Kávy byly hotové a William ke mně pak ještě v tichosti, aniž by hluk, který k nám doléhal nějak komentoval, přisunul talíř s domácími máslovými sušenkami. "Ty má paní Katherine moc ráda.", prozradil mi šeptem a já si to tím pádem mohla s tácem v ruce namířit zpátky do obývacího pokoje. Cestou jsem si nezapomněla pořádně odkašlat, aby tak bylo dostatečně jasno, že se blížím. Pochopena jsem byla skvěle. Hlasy rázem utichly.

"Děkuji vám, drahoušku.", převzala s vděkem šálek kávy Katherine a pohladila mě po paži. Toto milé gesto mě opět alespoň trochu uklidnilo a povzbudilo už v tak dost vypjaté situaci. Pak se diskuze stočila profesním směrem. Josephovi se nezamlouvalo, že Michael na svých koncertech zpívá mimo svých vlastních písní i staré dobře známé hity od Jackson Five jako například I Want You Back nebo I'll be there. "Apropo, to, že refrémy a Jermainovy party zpívají místo tvých bratrů cizí doprovodní zpěváci mi nepřijde vůbec vůči tvé rodině fér. Nezapomínej, kdo stál za vznikem Jackson Five. Kdo vás víkend co víkend vozil po vystoupeních, od státu ke státu. Chceš nadále zpívat hity Jackson 5? Fajn. V tom případě, ale část tvých výnosů z koncertů patří i tvým bratrům.", poklepal Joseph důsledně ukazováčkem na roh dřevěného konferečního stolu. Michael nevěřícně zakroutil hlavou a palcem s ukazováčkem si třel kořen nosu. "Bože Josephe, je to tu zase. Řešilo se to nesčetněkrát. Vše mám smluvně podloženo. Nehledě na fakt, že jsem měl za to, že jsme tuto záležitost s bratry už vyřešili. Víš moc dobře, že jsem jim i nabízel, aby během toho desetiminutového Jackson Five madley, které je součástí mého turné, vystoupili na podiu se mnou. Došli jsme ale společně k závěru, že časově se toto nedá dobře zvládat. Mají své závazky, svůj život, který se dá s tím mým jen obtížně skloubit. Pokud ale přehodnotili svá rozhodnutí nebo se jim něco nelíbí, nechť mě kontaktují osobně a ne přes tebe, ano? Protože mám Josephe za to, že tu nejde o ně, ale spíše o tebe. Pokud potřebuješ peníze, proč to neřekneš narovinu?", nenechal si otcovy výtky líbit Michael. "Já peníze nepotřebuji. Jsi snad blázen? Co si to o mě myslíš?", obořil se na Mikea Joseph a okatě si upravil mohutný zlatý řetěz kolem krku. Bylo ale očividné, že mu Michael stoupl na kuří oko a po zbytek návštěvy už toho Joseph moc nenamluvil. Občas si sice pro sebe něco tiše zamumlal, ale hlasitě už se nesnažil jakkoli protestovat. Možná za to mohly i varovné pohledy Katherine, které po něm občas vrhala.

Povídat si s ženou, která dala Michaelovi život, bylo samozřejmě mnohem a mnohem příjemnější než poslouchat názory a kritiku od Josepha. Se zájmem si Katherine vyposlechla naše zážitky z Aspenu (pochopitně ne úplně všechny). Mluvilo se i o předvánoční návštěvě nemocnice. To, jak jsem Michaela překvapila v New Yorku, zmíněna byla i naše dobrodružná maskovací eskapáda do divadla na muzikál Petra Pana. V ten okamžik se Katherine od srdce zasmála, nejspíše právě při detailním líčení Javonovy přeměny v pochybného dredaře. Když pak Michael své mamince začal popisovat návštěvu dětí ze školky jakožto mou velkou zásluhu, šíleně jsem se zastyděla, protože jsem moc dobře věděla, že to byla zásluha hlavně Tary a Javona. Bylo mi jasné, jak moc je Michael rád, že svou matku po několika měsících opět vidí a že by jí toho tolik rád vypověděl, ale nebyl by to Joseph, aby se po nějaké době opět neozval. "Ehm..myslím, že už půjdeme, Katie. Nebudeme tu mladé přece zdržovat.", řekl a automaticky se zvedal z pohovky. Katherine se sklopeným zrakem pokývala hlavou a svého manžela následovala.

"Jsem moc ráda, že tě vidím tak šťastného.", pohladila Michaela po tváři a loučila se s ním políbením na obě strany. V ten okamžik jsem se pro změnu já formálně loučila s Josephem. "Taky mě těšilo, Aileen. To kafe se ti povedlo.", vysekl mi poklonu Michaelův otec a.......k mému překvapení a úděsu mě ve chvíli, kdy Michael objal Katherine, poplácal po zadku. Nezmohla jsem se na nic a i kdyby ano, stejně bych asi nic neřekla, abych situaci nezhoršila ještě více. Tak jsem tam jen tak stála strnule jako socha a nedokázala uvěřit tomu, co se před okamžikem stalo. Z mrákot mě probral až hlas Katherine. "Jste moc milé děvče, Aileen. Škoda, že.....No, kdybyste si chtěla někdy popovídat a zároveň si udělat výlet do Encina, moc ráda vás opět uvidím, holčičko.", stiskla mi oběma rukama dlaň a já cítila, jak je ve skutečnosti tato žena osamělá. "Děkuji, určitě se někdy zastavím.", přislíbila jsem. Katherine se ke mně ještě jednou otočila. "Opravdu?", usmála se radostně, jako by snad nechtěla věřit mým slovům. "Joe nebývá každý čtvrtek až do pozdních večerních hodin doma. Alespoň by nám do toho tolik nekafral.", zašeptala a já s úsměvem a trochu i úlevou přikývla. "No tak, Katie. Pojď už, prosím tebe.", hartusil Joseph a aniž by na Katherine počkal, rázoval si to ven. Bylo mi tolik líto sledovat, jak se ho jeho manželka, která hůře došlapovala na jednu nohu, snaží dohonit.

Pozorovala jsem odjíždějící auto a mísily se ve mně emoce, jedna od druhé tak diametrálně rozdílné, že by bylo opravdu těžké mě v onu chvíli dostatečně dobře pochopit. Zahloubaná do svého nitra jsem ani nezporovala, že Mike kamsi zmizel. Nebyl v obývacím pokoji, ani kuchyni. Našla jsem ho v jeho pracovně, schouleného v křesle u okna. "Všechno ok?", zeptala jsem se tiše. Neslyšel mě přicházet a tak s sebou mírně ucuknul. "Omlouvám se...", řekl zlomeným hlasem. "Za co?", vyhrkla jsem nechápavě a přidřepla si proti němu, abych na něj dobře viděla. Rychle ale sklopil hlavu a dlaní si zastínil oči. "Za mého otce a ty jeho řeči, které jsi musela dnes poslouchat. Joseph je...prostě Joseph.", ztěžka polkl na sucho a hledal další vhodná slova. "Snažím se mu porozumět, respektovat ho. Mít ho i přesto všechno rád....", Michaelův hlas se chvěl a já mu konejšivě hladila koleno a nevěděla, co udělat nebo říct, abych odvrátila neodvrátitelné. "Proč nemůžeme být alespoň někdy normální rodina? Co se vzájemně podporuje a ctí. Bez toho aniž by mi Joseph nedával dostatečně najevo, že jsem nejenom mizerný syn, ale i bratr a jak moc se přiživuju na zašlé slávě Jackson Five? Proč je to všechno jen o penězích a prestiži? Proč, Aileen?", rozčiloval se Michael. "On to určitě tak nemyslí. Chce pro vás jako každý rodič jen to nejlepší, pro vás pro všechny. Jen to dělá trochu nešťastným způsobem. Ale v jádru věci to určitě myslí dobře a chce brát tebe i ostatní sourozence rovnocenně.", pokoušela jsem se narážet na to, jak se Joseph tolik slovně pral za práva ostatních Michaelových bratrů. O tom, co si ke mně jeho otec při rozloučení dovolil, jsem samozřejmě záměrně pomlčela. "Nehledě na to, že...", Michaelovi opět přeskočil hlas a vypadalo to, že už nebude schopen cokoli dalšího na Josephovu adresu říct. "Nelíbí se mi ty jeho názory na ženy, sňatky a tak. Nevím, co všechno jsi Aileen slyšela, když jsi pro mé rodiče chystala v kuchyni občerstvení, ale chci abys věděla, že tě miluju. A i kdyby jsi...já nevím, měla deset dioptrií, křivé zuby a nějaké to kilo navíc a kdyby tvá prsa a zadek nebyly osmý div svět (nad touto poznámkou se musel pousmát a já také), miloval bych tě stejně tak. Miluju tvůj zevnějšek, o tom žádná, ale je to to, jaká jsi uvnitř... tvá duše a povaha, co je pro mě to nejdůležitější. A nikdy si do vztahu s tebou nenechám od Josepha mluvit. Nikdy, Aileen.", opakoval mi Michael a já nevěděla pořádně, co odpovědět. Byla jsem za to, co mi řekl nesmírně ráda, ale zároveň jsem mu chtěla nějak dodat síly, která se z něj pomalu vytrácela. Vnutit mu, že to přece není tak zlé, jak si myslí. Než se mi ale podařilo něco říct, Michael se opět ujal slova. "Aileen? Jsem opravdu tolik špatný, když si občas v takových chvílí, jako byla ta dnes, představuju, jaké by to bylo, kdyby Joseph prostě nebyl. Jak by nám všem bylo mnohem líp?", Michaelova ramena se roztřásla naplno a Mike schoval pevně hlavu do svých dlaní. "Michaele, takové věci neříkej. Ale ne...nemyslím si, že bys byl špatný. Jsi přece.....to nejlepší, co mě v životě, kdy potkalo.", doznala jsem se mu a krotila nával slz řinoucí se mi do očí. "Aileen, jdi....prosím. Je mi hrozně trapně. Nech....nech mě chvíli o samotě.", polykal Michael jednotlivá slova a nadále se na mě odmítal byť jen jedním okem podívat. "Ne, Michaele! Nikam neodejdu. Nenechám tě tady samotného brečet, rozumíš. Neříkal jsi dnes své mamince, že se mnou je teď všechno lepší? Tak tomu přece věř, Michaele. Teď jsme na to dva. A já při tobě budu stát nejen v našich lepších časech...ale pořád. Pořád a navždy!", odmítala jsem se od Michaela hnout byť jen na metr. Při mých posledních slovech se Michael sesunul z křesla na zem.

Někdy jsou slzy a pláč jediným řešením, jak se vypořádat s bolestí. Držela jsem ho ve své naruči a nepouštěla. Odhodlaná v této pozici zůstat klidně i po zbytek dne.

It's your sad reality (Je to tvá smutná realita)
It's your messed up family tree (Je to tvůj pokažený rodokmen)
And all you're left with all these questions (A teď tu zůstáváš se všemi těmi otázkami)

Are you gonna be like your father was and his father was? (Budeš jako byl tvůj otec a jako byl zase jeho otec?)
Do you have to carry what they've handed down? (Musíš nést to, čeho oni zanechali?)
No, this is not your legacy. (Ne, tohle není tvůj odkaz.)
This is not your destiny. (Tohle není tvůj osud.)
Yesterday does not define you. (Včerejšek neurčuje to, čím jsi.)
No, this is not your legacy. (Ne, tohle není tvůj odkaz.)
This is not you're meant to be. (Ne, tohle není to, pro co jsi byl stvořený.)
I can break the chains that bind you. (Dokážu zlomit pouta, která tě svazují.)
- Matthew West - Family Tree


Kapitola 32. - Loučení s minulostí

17. srpna 2016 v 15:29 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Po příjezdu z Aspenu připomínala má ložnice velké skladiště. Všude se kupily různě velké kartonové krabice, které zatím zůstávaly prázdné. Nevěděla jsem odkud začít, a přišlo mi, že ať už zvolím taktiku jakoukoli, výsledkem bude jen velký chaos a ještě větší nepořádek. Bylo mi ale jasné, že se už od toho neustálého povzdychávání a zoufalých pohledů, které jsem směřovala na monumentální kartonové věže, musím odpíchnout.
Michael byl právě na Hawaii, kde měl v následujících dnech odzpívat hned dva koncerty. Ani jsme se nestihli pořádně rozloučit. Po příletu do Santa Barbary, kde už na něj čekal celý tým i s bodyguardy, si jednoduše přestoupil na jiné letadlo. Sice mi nabízel, zda bych s ním nechtěla odletět, že bychom si určitě udělali chvilku na to si spolu prohlédnout Honululu, ale musela jsem odmítnout. Měla jsem tu jisté povinnosti - od mé práce a doktora LeRoye počínaje, přes mou novoroční návštěvu u rodičů, kdy jsem jim mimojiné chtěla sdělit, že se stěhuju za Michaelem až konečně po spoustu práce a zařizování, která mě v souvislosti se stěhováním čekala.

Co se týče rodičů. Byli rádi, že mě vidí a má zpráva o stěhování je nepřekvapila až tolik, jak jsem si myslela. Nebo se alespoň oba tvářili poměrně nad věcí. Taťka se mi ochotně nabídnul, že mi pomůže se stěhováním a zařídí i stěhovací službu, která by mi odvezla věci. I když to od něj bylo moc hezké a za jiných okolností bych jeho nabídku velmi uvítala, teď jsem cítila, že se k tomu musím postavit čelem sama. Musím si poradit, musím to zvládnout! Chvíli se tvářil trochu dotčeně, že jeho jediná dcera odmítá jeho pomocnou ruku, ale když jsem mu vysvětlila, že pokud jde čistě jen o odvoz mých věcí na Neverland, nejde vzhledem k faktu, kam a za kým jsem se hodlala odstěhovat, aby se o tom dozvěděl kdekdo cizí a neověřený. Už tak jsem se bála toho, že nebude novinářům dlouho trvat a dozví se to, aby to pak v cuku letu mohli hezky rozmáznout v novinách a časopisech. O přepravu mých věcí se měl postarat, jak mi Mike slíbil, někdo z jeho týmu. Tudíž jsem si už s tímhle detailem tolik nelámala hlavu. Rodinná večeře by neměla tu správnou atmosféru, kdyby nedošlo na maminčiny perly, které občas vypustila z úst. "Holka moje, na jednu stranu ti to samozřejmě přejeme, ale když si to tak vezmu....těch oken tam, těch chodeb, plouvoucích podlah, koberců, nebudeš to mít s úklidem zrovna snadné.", začala mě litovat a zároveň si na vidličku obmotávat špagety. Táta po ní vrhl opět ten jeho typický pohled, kdykoli mu přišlo, že mamka přehání nebo je až příliš bláhová. "Dovol Noro, abych ti připomněl, že naše dcera se stěhuje za Michaelem Jacksonem. Zapomněla jsi? To je ten slavný zpěvák. V Neverlandu má nejen osobního kuchaře, ale i několik hospodyň, které se starají o to, aby dům zůstával čistý.", poučil mamku na oko důležitě. Ta jen nad jeho poznámkou mávla rukou, aniž by mu věnovala jediný pohled. "Aileen, žádný muž si nepotrpí na lenivé ženy. A pokud si ho chceš udržet, dám ti jednu radu...ve výsledku stejně poznáš, že krásný obličej a postava - čímž ty samozřejmě disponuješ, o tom žádná - nehraje tak velkou roli. Důležité je, zda se o něj dotyčná umí dobře postarat. Teplá večeře, uklizený dům, a milý úsměv, to je celé kouzlo.", sdělila mi mamka a zářivě se na tátu usmála, aby mi tím snad názorně předvedla, co to s ním udělá. Ten mamce úsměv opětoval, ale bylo na něm jasně vidět, jak v sobě dusí smích. "Prostě tomu Williamovi a těm chuděrám hospodyním občas vypomož.", šťouchla do mě ještě mamka, která evidetně měla za to, že jsem její radu nepobrala dost jasně. Pokývala jsem vesele hlavou, abych ji uklidnila, že ji dostatečně vnímám a myslela si své. Jako bych snad nikdy nenabídla Williamovi pomoc, i když jsem proti němu byla v kuchařských dovednostech docela zelenáč. Okamžitě jsem si vzpomněla na tu noc, kdy jsme se s Mikem vrátili z koňské projížďky po vršcích Los Olivos a on dostal ukrutnou chuť na lívance, ale než je stihl ochutnat, usnul. Pousmála jsem se zasněně té vzpomínce a uvědomila si, že i když je Michael pryč jen chvíli, už mi začal tak moc chybět.

Po návratu od rodičů jsem tedy ještě nějakou chvilku netečně chodila kolem prázdných krabic, abych se do toho konečně přece jen pustila. Neodvážela jsem si do Neverlandu samozřejmě všechno. Většinu věcí jsem tu Taře chtěla nechat. A tak jsem do krabic ukládala jen ty nejdůležitější věci, bez kterých bych se asi jen tak neobešla. Kupodivu mi nedalo tolik práce sbalit všechno mé oblečení, boty, kosmetiku a šperky, jako naprosté drobnosti, suvenýry a různé vzpomínkové předměty.


Ať už to byly středoškolské medaile za běh a roztleskávání, šerpy ze školních plesů, fotky z ročenek, mé staré popsané diáře, do kterých jsem se svěřovala s běžnými problémy puberťáků, všechno to pro mě mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Neexistovala možnost, že bych se těch věcí jen tak zbavila nebo je tu nechala, museli odejít se mnou. Zároveň jsem si tím ale uvědomila, že všechno to je jen má minulost - časy, které už se nevrátí. Z jedné z vrchních poliček ve skříni na mě vypadlo fotoalbum - Tara a já jako malé culíkaté holky na pláži. Obě jsme měly na očích přehnaně velké kulaté sluneční brýle. Připomínaly jsme trošku masařky, ale tehdy jsme si samozřejmě myslely, jak jsme cool a in! - Zábavní park Six Flags Magic Mountain, kde se Tara na horské dráze šíleně pozvracela a tolik se za to styděla, že po zbytek dne s nikým nepromluvila. - Já a Tara na kolečkových bruslí. Dostaly jsme je obě k Vánocům, když nám bylo asi devět nebo deset a hned jsme je musely jít vyzkoušet. Byly jsme tak zbrklé, že jsme si nasadily špatně chrániče. Ty na lokty si daly na kolena a obráceně. Následovala spousta fotek ze střední školy. Byly jsme nerozlučná dvojka a při pohledu na to, jak jsme se oblékaly, jsem musela uznat, že Tara měla cit pro módu už tehdy a směle mě do svých módních triků a výstřelků zasvěcovala. Nikdy jsme se ale neoblíkaly nějak nevhodně a vyzývavě, i když jsme si obě potrpěly na poměrně krátké sukně. Ne ovšem tak krátké, aby nám byl vidět zadek. Od toho byly přebornice jiné. Poslední fotka v albu zvěčňovala mě a Taru v den předevání maturitních diplomů. Oblečené jsme byly do rudých maturitních talárů a byly jsme neskonale šťastné. Měly jsme před sebou spoustu vzrušujících plánů - jedním z nich bylo i osamostatnění se a vylétnutí z rodinného hnízda. I když pro nás jedna životní etapa končila, s nadšením jsme vítaly tu novou. Věděly jsme, že do ni totiž vkročíme spolu. Kámošky na život a na smrt!

Na fotku dopadla má slza, kterou jsem nestačila včas setřít z tváře. A asi bych se rozbrečela úplně, kdyby mě z obývacího pokoje včas nezavolala Tara. "Zlato, Mike! Už tam bude...pospěš!", a já přesně věděla, co to znamená. Hudební stanice MTV věnovala Michaelovi a jeho návštěvě na Hawaii několikaminutový spot. Nemohla jsem si to samozřejmě nechat ujít a těšila se na okamžik, až ho znovu uvidím, byť jen skrze televizní obrazovku. Co říkala moderátorka mi šlo vcelku jedním uchem tam a druhým ven, důležité pro mě byly hlavně samotné záběry. Michaelovo soukromé letadlo Kingdom Enterteinment přistálo na mezinárodním letišti v Honolulu a on pomalu sestupoval po schůdkách a přitom mával fanouškům. Jakmile se jeho nohy dotkly země, nastal ten správný rachot. Kolem něj se nahrnuli novináři, kameramani a fanoušci, mezi kterými byly i maminky a tatínkové s dětmi, které k Michaelovi natahovaly malé ručky, ve kterých svíraly kytičku nebo plyšové zvířátko. Přítomni byli i lidé oblečení v domorodých krojích a hned vesele věšeli svému idolu kolem krku věnce z plumériích různých barev. V jednu chvíli se v záběru mihl i Javon, držíc Michaela za paži. Jindy tak nedostupný a přísný Javon se najednou zakřenil do kamery a vypláznul jazyk. Tara radostně vypískla a poslala k obrazovce vzdušný polibek. "To je Javie, to je celej on!", rozesmála se. Následoval střih a krátký záznam, jak auto, ve kterém seděl Michael, odjíždí z letiště. U hotelu Hilton Hawaiian Village už na Mika čekala skupinka místních tanečnic, které se kolem něj okamžitě začaly svůdně vlnit a kroutit boky. Přehlédnout nešlo ani jejich kostýmy, které toho spíše více odhalovaly než zahalovaly. Hlavně na ty podprsenky z kokosů se nešlo nepodívat. Michael se nesměle usmíval a přihlížel jejich počínání. "Nevejrej jí tak na ty kokosy.", vyprskla jsem jedovatě k televizi a Tara se okamžitě dala do smíchu. V jednu chvíli vzala jedna z honolulských tanečnic Michaela za ruku a posunkem mu dala najevo, aby se k nim přidal. Michael se ale začal ušulovat a couvat. Před smíchem si rovněž zakrýval ústa. "Podívej se, on se trochu stydí. To je tak sladký.", rozněžnila se Tara. Ruku na srdce, měla jsem upřímně docela radost, že se tam před všema těma snědýma kráskama nezačal také nakrucovat, byť je to skvělý tanečník. Reportáž končila záběry z prvního ze dvou odehraných koncertů na Hawaii a pochod Michaela a hawaiiské armády. "Je to prostě král, a to doslova.", vydechla uchváceně nad podívanou Tara a já jí musela dát za pravdu. Je to král....král mého srdce.

Znovu v balení a třídění věcí jsem pokračovala až následující den. Zrovna jsem některé z plných krabic oblepovala velkou lepící páskou, když se ozvalalo zazvonění domovních dveří. "Dojdu otevřít.", křikla ke mně do pokoje energicky Tara a já nejdřív uslyšela její rychlé cupitání a pak cvaknutí kliky. "Dobrý den, mám tu zásilku pro slečnu Petersonovou.", ozval se mladý mužský hlas. Zásilka a pro mě? Zpozorněla jsem, nechala všeho a nenápadně se dívala mezerou mezi dveřmi do chodby k hlavním dveřím, kde stála má kamarádka a mladý poslíček. "Jo jasně, převezmu tu. Jsem její spolubydlící.", upřesnila Tara a kluk ve žluto modré uniformě k ní už natahoval propisku. "Tady podpis, prosím.", požádal ji a prstem ukázal do dolní části formuláře. "Tak tady to je. Hezký den přeju.", podával něco Taře a zároveň se s ní i loučil. Následovalo až podivné ticho. Tara na jeho pozdrav nereagovala a kluk u dveří tedy jen povytáhl nechápavě obočí a zmizel z dohledu. "Ale....co? To bude asi nějaký omyl. Počkejte!", probrala se konečně k životu Tara a volala kamsi do prázdna chodby. Odpovědi se jí už nedostalo. Vrátila jsem se ke svým krabicím. Nechtěla jsem, aby si Tara všimla, že jsem je celou dobu šmírovala, místo abych vylezla a své věci si vyřídila sama. Netrvalo dlouho a uslyšela jsem vrznutí mých dveří do ložnice. Otočila jsem se ke kamarádce a..............stála tam jako opařená a v ruce držela věnec. Z podřepu jsem vyskočila na nohy a zaostřila na to, co držela v rukou. "Co to je?", zeptala jsem se jako bych snad měla něco se zrakem. "Myslím, že je to věnec. Pohřební!", vyblekotala znechuceně. Přistoupila jsem ke kamarádce blíž. Ano, byl to smuteční věnec, který se běžně dával na rakve.



Při pohledu na to, které květiny dominovaly na věnci jsem ztuhla tak moc, že by se ve mně krve nedořezal. Byly tam rudé růže a slunečnice. Říkejte mi, že jsem třeba příliš paranoidní, ale okamžitě jsem si vzpomněla na to, jakou květinu mi Michael poslal krátce poté, co jsme se seznámili. Věnec byl obmotán velkou černou stuhou a byl k němu připíchnut lísteček z tvrdého papíru. Roztřeseně jsem rozevřela papír a zírala netečně na text. "Co je tam napsaný?", chtěla vědět Tara. "Báseň.", polkla jsem těžce a s rozklepaným hlasem začala číst slovo po slovu.





Šedivé, sinalé kosti
Nevyřčená tajemství
Výběr krásného místa
V tomto pozemském hrobě
Pohřbil jsi mě hluboko
Jen abys ke mně mohl stále volat
Zatímco jsi to ty, kdo se potuluje volně kolem

Doufám, že najdeš odpovědi, které hledáš.

Tara se zatvářila, jako kdyby právě polkla něco hořko kyselého. "Nechápu to a je to dost ulítlý. A vůbec, je to nějakej omyl. Kdo by nám proboha posílal pohřební věnec?! Víš co, teď půjdu ven a vyhodím ho.", rozhodla skálopevně. "Tar? Je tam ještě něco....", zašeptala jsem a otočila lístek k ní do úrovně očí. Přes černý text pochmurné básně bylo sytě červenou fixou napsáno. JSEM STÁLE TADY. MĚJ SE NA POZORU. "Je to omyl. Nic víc.", zopakovala Tara a vytrhla mi lístek z ruky. "Ale ty květiny, Tar....ty květiny.", zavzlykala jsem a kamarádka se na mě opět otočila. "Co je s nimi, zlato?"., měřila si mě s nemalou obavou. "Mike....", zmohla jsem se na jediné a Tara se stále tvářila tak, že ničemu nerozumí. "Mike? Přece mi nechceš tvrdit, že to on ti tohle poslal?", zakroutila kamarádka nevěřícně hlavou. "Ne...to ne. Já jen....telefon. Musím mu zavolat. Tar, ty kytky. To on mi tehdy poslal puget rudých růží se slunečnicemi, když jsme se tehdy poprvé potkali u LeRoye. Mám strach....musím vědět, že je v pořádku.", vysvětlila jsem krkolomně a Tara souhlasně přikývla hlavou. "Dobře, Aileen. Zavolej mu, ale v prvé řadě se snaž uklidnit. Tohle celé je jen nějaké nesmyslné nedorozumění. Nic to neznamená a ty květiny. Je to čistě jen náhoda. Michael není jediný na světě, kdo miluje růže a slunečnice.", položila mi Tara konejšivě ruku na rameno.

Poté jsem se vrhla ke sluchátku a Tara s věncem zmizela. Vytočila jsem Javonovo číslo na mobil. Mikea čekal na Hawaii poslední koncert a mě nepřišlo slušné ho zrovna v takovou chvíli otravovat. Tedy, pokud byl v pořádku. "Čau Aileen.Co se děje?", ozvalo se po několikakerém zazvonění na druhém konci. "Ahoj Javone, jen volám, abych se zeptala, jak se má Michael. Je v pořádku?", uvedla jsem hned na pravou míru. "Jasně, vše je v pořádku. Ještě se tu plouží v pyžamu. Před chvíli se probudil.", prozradil mi vesele Javon. "V pyžamu?", zopakovala jsem a ze srdce mi pomalu padal ohromný kámen úlevy. "No jasně v pyžamu. Tří hodinový časový posun.", zachechtal se Javon a já si zahanbeně uvědomila, že zatímco my v Santa Barbaře už měli pomalu čas oběda, na Hawaii bylo teprve ráno. "Ah promiň, to jsem si neuvědomila. Tak já....budu končit. Tara tě zdraví.", snažila jsem se o co možná nejpřirozenější tón hlasu. Javon mi to ale nezbaštil. "Aileen, zníš trochu zvláštně. Děje se něco? Chceš si s Michaelem promluvit? Mám ho zavolat?", nabízel mi Javon. "Ne, to je v pořádku....nechci ho rušit, ale děkuju. Nic se neděje. Jen....měla jsem v noci takovej živej sen. Noční můru. Jsem asi pitomá, ale potřebovala jsem se ujistit, že je v pořádku.", zalhala jsem trochu. "Ach vy ženský. Sny jsou jen výplod fantazie nic víc. Buď v naprostém klidu. Dokud je Mike se mnou, nemůže se mu v žádném případě nic stát.", uklidnil mě Javon vtipně.

Poté, co jsme se s Javonem rozloučili, jsem se už na tu nezvyklou zásilku snažila zapomenout. Ani Tara se už slůvkem nezmínila. Dobalila jsem poslední věci. Zkontrolovala jsem posléze všechny krabice, zda jsou dostatečně zabezpečené páskou před otevřením a případným zničením a pak si uprostřed toho všeho sedla do tureckého sedu a dala průchod myšlenkám. Mike měl za pár hodin odehrát koncert a hned zítra se vrátit do Kalifornie. V mobilu na mě také čekala jeho textovka. JAVON MI ŘEKL, ŽE JSI VOLALA. UŽ BRZY BUDU U TEBE A ZAŽENU VŠECHNY TVÉ ŠPATNÉ SNY. MILUJI TĚ.
Pousmála jsem se a tiše mu jeho vyznání opětovala. Chňapla jsem plyšového medvídka, kterého jsem od něj dostala a podepřela si jeho měkkou hlavičkou svou bradu. Přeslechla jsem Tařino slabé zaklepání a tak jsem s sebou trochu šklubla úlekem, když si přisedla na podlahu ke mně. "Co tady sedíš tak smutně s tím medvědem?", špitla a rozhlédla se kolem - do otevřené prázdné skříně, na nástěnné poličky, na kterých chyběly fotky v rámečkách, knížky a jiné drobnosti. Že jsem se tu s tím vším tiše loučila, jsem jí nahlas přiznat nechtěla. Přesto však mé aktuální rozpoložení vycítila. "Budeš mi chybět, holka.", přitiskla se ke mně a já pokývala hlavou. "Ty mě taky a děsně! Bylo to tu s tebou moc fajn. Přijde mi, že tu nechávám kus svého srdce.", přiznala jsem a oči se mi opět nebezpečně zalily slzami.

Těšila jsem se na nový začátek. Na společné bydlení s Michaelem. Na Neverland a všechna jeho magická zákoutí. Věděla jsem ale, jak silné pouto mě a Taru pojí. Bolestně mě zapíchlo u srdce, když jsem si představila, že až zase někdy budu potřebovat holčičí radu nebo jen kamarádčino porozumění, poplácání po zádech či objetí, nebude mi stačit jen přejít do jiné místnosti. "Ty brečíš?....Nebul, nebo začnu taky.", přistihla mě Tara a už mě opět svírala ve své náruči. Nosem několikrát rychle násala vzduch a já věděla, že i pro ni to není vůbec snadné. "Naše malá Aileen je už velká holka a stěhuje se k muži svých snů. No ták, ty zas brečíš? Cítím to, mám od tebe úplně mokré rameno. Však se nestěhuješ na Mars a my dvě se budeme stejně vídat i tak dost často. Já tu pro tebe budu už napořád. Jsem tu....slyšíš? Jsem tu pořád.", chlácholila mě Tara a mé myšlenky se při její poslední větě opět zatoulaly k oné zásilce od poslíčka. Na chvíli jsem i pocítila husí kůži. Ještě nějakou chvíli jsme tam jen tak seděly a střídavě brečely, smály se a slibovlay si věrné přátelství až do skonání světa.

"A víš co, jdeme slavit. Ty a Mike budete teď bydlet spolu. To je přece důvod k oslavě a radosti, ne k tomu, abychom se tu sesypaly na podlaze.", navrhla Tara a prudce mi zatáhla za obě ruce, abych se mohla postavit na nohy. Tara nikdy jen planě neslibuje a když řekne, že se jde slavit, můžete počítat s tím, že to bude stát za to. "Jó, jó...tohle je náš tanec! Skákej...skákej vysoko.", vykřikovala po nějaké době vysmátá Tara. Pohroužené do tónů písničky Smells Like A Teen Spirit od Nirvany jsme to nakonec pořádně rozjely. Tara odhodila mikynu a jen v tenkém tílku poskakovala po pokoji, pak mě chytila za ruce a svrhla mě do ještě většího řádění. Veškeré starosti a bolestivé myšlenky odlétly jako mávnutím kouzelné hůlky pryč a my tam jednoduše tančily jako smyslů zbavené a nahlas s Kurtem Cobainem prozpěvovaly slova písničky.

Se zhasnutými světly je to míň nebezpečné
teď jsme tady
pobavte nás
Cítím se hloupě a nakažlivě
teď jsme tady
pobavte nás


Byla to dlouhá a hodně divoká noc. Nedokážu ani přesně určit, v kolik jsme to s Tar zapíchly. Probudily jsme se druhý den kolem desáté. Spolu na rozkládací pohovce. "Bože, to byla noc. Potřebuju sprchu. A to hned.", soukala jsem se celá rozlámaná z gauče a Tar si jen posměšně odfrkla. "Neodčerpej mi všechnu teplou vodu.", upozornila mě a zabořila hlavu zpět do polštářů. K poledni jsme ze sebe opět udělaly lidi a ne příšery s rozcuchanými vlasy, oteklýma očima a nazelenalou kůží. Místo silného kafe jsme si udělaly velkou sklenici z čerstvě vymačkaného ovoce, které nás podle Tary mělo postavit na nohy líp než kofein. Nestačila jsem si málem ani ucucnout prvního lahodného doušku, když se ozvalo zaklepání na dveře. Podívaly jsme se s Tarou na sebe. "Jestli je to zase nějakej poslíček, pošlu ho přímou cestou do pekel.", zaklela jsem a už se hrnula otevřít.

"MI-CHA-ELE!", vyslabikovala jsem úžasle. A než si stačila cokoli uvědomit, skočila jsem radostí na něj, až měl co dělat, aby se udržel na obou nohou. "Co tady proboha děláš?", držela jsem se ho dál jako klíště. "Co tady dělám? Přijel jsem si pro tebe, lásko. Nebo sis to snad rozmyslela?", polekal se náhle. "Ale ne, nerozmyslela. Jen....jsem nečekala, že když jsi mi řekl, že odvoz mých věcí do Neverlandu zařídíš ty, že to budeš myslet doslova.", vysvětlila jsem a pak už nebylo potřeba dalších slov, jelikož ta nahradily polibky plné radosti, že je zpátky a v naprostém pořádku. "Bill zapůjčil větší dodávku. Kluci čekají dole. Ale já......já...přece sis nemyslela, že tě nechám za mnou odjet jen tak, aniž bych se podíval, co tu kvůli mě opouštíš.", zašeptal mi do vlasů a já měla opět co dělat, abych své dojetí udržela v normě. Teprve pak mi došlo, že je to poprvé, kdy se tu Michael tak objevil. Do té doby na mě pokaždé čekal v uzavřeném autě před domem, kde na něj dohlížel Javon. Nechtěl riskovat jeho bezpečí a to, že by si ho v domě všimli sousedé. "Ty můj blázínku, tak pojď. Nestůj tady tak. Rychle...než tě někdo uvidí.", vtáhla jsem ho dovnitř a pro jistotu se ještě podívala do chodby napravo i nalevo. Vzduch byl čistý.

Jakmile se Tara dozvěděla, že Javon i s ostatními čekají dole u dodávky, radostně se za ním rozběhla a nás s Mikem nechala o samotě. "Moc hezké, útulné....vtiskla jsi tomu tady život.", rozhlížel se kolem a já byla ráda, že se mu tu líbí, i když čas, kdy mi tento byt mohl ještě říkat paní odměřoval právě pouhé minuty. "Opravdu si nedáš nic k pití?", nabídla jsem mu již podruhé a on jen tiše zavrtěl hlavou.
Byt nebyl velký a tak netrvalo nikdy nikomu dlouho si ho prohlédnout. Když jsme s Mikem nakonec nakoukli do ložnice zarovnané krabicemi, prolomil ticho mezi námi. "Připravená?", zadíval se mi hluboce do očí. Nemusel dlouze čekat na odpověď. Byla jsem připravená vydat se po Michaelově boku do své nové životní kapitoly. Zašeptala jsem mu svou odpověď do ucha a on se pousmál.

Pak už jsme jen každý popadli jednu plnou krabici a připojili se k ostatním. Dole byla snad většina Michaelových bodyguardů, které jsem znala a dokázala pojmenovat. Vidět je oblečené v neformálním oblečení byl tedy velký nezvyk, natožpak vidět Javona a Billa v montérkách. "Co se směješ, ty jedna. Dneska tu nejsem za ochránce, ale za stěhováka.", vyštěkl Javon.
S úžasnou pomocí ostatních to celé trvalo jen asi deset minut. Nastal čas loučení. "Hlavně zas nebreč.", varovala mě s úsměvem Tara, když ke mně napřahovala rozevřenou náruč. "Opatruj se...", zašeptala a já zareagovala jak jinak, než tak, že se mi do očí opět draly slzy velké jako hrachy. "Ty taky. Mám tě ráda, Tar.", opakovala jsem jí a Javonovu poznámku o tom, že se loučíme tak, jako bychom se snad neměli už do smrti vidět, jsme obě raději rádoby přeslechly. "Buď na ni hodnej, jo?", zakřenila se pak Tara na Mikea a vysloužila si tak objetí i od něj. "Tak už jeďte lidi, nebo se tu fakt rozbrečím.", vypískla dojatě Tara a hlas se jí trochu zlomil. Zamířila jsem podle instrukcí k terénnímu SUV, které bylo zaparkováno těsně za dodávkou a zamávala Taře na pozdrav a ona mi posunkem ruky ukázala, abych si ty slzy schovala na někdy příště. Mike si přisedl dozadu ke mně a dveře se zabouchly. Přes okénko jsem ještě spatřila, jak se Javon loučí s Tarou. Oba se bezstarostně smáli, Tara pak láskyplně upravila Javonovi kšandy u montérek a on jí za to líbnul na tvář. Zbytek osazenstva si naskákal rychle do dodávky a my se tak mohli rozjet.

Tara mi kdysi radila, že když je člověk hodně ve stresu, bojí se nebo přestává uvažovat racionálně, má se několikrát hluboce nadechnout a vzduch z úst vydechovat pomalu jako by chtěl sfouknout hořící svíčku. Přesně to jsem tedy udělala. Ne, nebála jsem se ani nebyla příliš ve stresu, ale emoce mnou cloumaly. S každým výdechem jsem se ale víc a víc uklidňovala. "Tak hurá domů!", zvolala jsem a potlačila poslední zbytky slz. "Hurá domů.", zopakoval s dojetím v hlase Michael a přivinul si mě k sobě.

Cítila jsem ta křídla na zádech a já právě mohla vzlétnout!

Kapitola 31. - Šťastný nový rok, Michaele!

12. srpna 2016 v 18:55 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Dolů k ostatním jsem se vrátila s tím, že Michael se určitě do půl hodiny opět ukáže (a já budu samozřejmě dělat, jako že nic). Překvapivě ani po čtyřiceti minutách jsem na něj ale nenarazila. "Kde furt poletuješ a kde je Mike?", zastavil mě u schodiště rozverný Javon. Neměla jsem čas ani chuť mu cokoli vysvětlovat a pravý důvod Michaelovy nepřítomnosti už vůbec ne. Nezmohla jsem se v tu chvíli na nic lepšího než jen pokrčit rameny a omluvně se zatvářit. Plížila jsem se k ložnici tiše jako had a pár sekund vyčkávala u dveří, jakobych se snad bála, že za dveřmi na mě vybafne bubák. Ucho jsem mírně natočila ke dveřím, ale žádné zvuky jsem neslyšela. V pokoji bylo naprosté ticho. Opatrně jsem otevřela dveře. "Ach Miku, co mi to jen děláš?", problesklo mi okamžitě hlavou, jakmile jsem zjistila, že opět je to zrovna on, kdo jako první v celém domě usnul. Vlasy měl ještě mírně zvlhlé vodou a nenamáhal se tentokrát ani s převlečením do pyžama. Nad teplou ručně vyšívanou přikrývkou se rýsovala jeho holá ramena. Zvědavost mi samozřejmě nedala a pomalu jsem začala stahovat cíp pokrývky níž. Michael usnul jen ve spodním prádle - bílých (stále slušně vyboulených) boxerkách. "Bože, promiň mi ten pohled....", zvedla jsem oči ke stropu a z tváře mi ani náhodou nezmizel úsměv. Opět jsem přikryla Michaela a chvíli se ještě na něj dívala. Pro ten den toho "šmírování" bylo ale dost, zezdola se ozýval smích a cinkání skleniček se mísilo s hudbou. Nechtělo se mi tam vracet, osazenstvo se výtečně bavilo i bez mé a Michaelovy přítomnosti. Nemusela jsem si tím pádem dělat žádné starosti nebo se cítit nějak provinile. V koupelně jsem se odlíčila, vysprchovala a zalezla si pod deku k Michaelovi. Nešlo mi na mysl, jak se mu podařilo tak snáze usnout, když se dům téměř otřásal v základech. Přes zvýšenou hlasitost linoucí se ze spodního patra mi tu noc dělalo docela problém hned usnout. "Zítra mi ale tak snadno neusneš. Zítra ti to řeknu..", přejela jsem bříškem prstů jemně po Michaelových rtech a pak zavřela oči a začala počítat ovečky.

Ač jsem si byla skálopevně jistá, že situace se bude opakovat z předešlého dne a já ráno čile vstanu, zatímco Mike bude ještě tvrdě spát, spletla jsem se. Ze snu mě vytrhlo až silné bouchnutí dveří aut, které vycházelo zvenčí. Místo vedle mě bylo již prázdné. Došourala jsem se k oknu a zaostřila na příjezdovou cestu. Dole stál Micheal a Ethan obklopený dvěma kufry. Stáli proti sobě, co si povídali jsem samozřejmě neslyšela, pak Micheal Ethana objal a ten ho prozměnu poplácal přátelsky po zádech, následovalo vzájemné stisknutí rukou. Ethan opouštěl Aspen. Michael se ještě chvíli díval za odjíždějícím autem a až po chvíli se konečně otočil, aby se vrátil zpátky do tepla. Přehodila jsem přes sebe župan a běžela mu naproti.

Dům byl jinak naprosto ztichlý, jen z kuchyně se ozývalo mírné šramocení. Mike byl ke mně otočený zády a chystal se evidentně k přípravě snídaně. Na sporáku v konvici se vařila voda a do velké nerezové mísy Michael mezitím rozklepnul dvě vejce. Neslyšně jsem k němu přicupitala a objala ho zezadu. "Krásný poslední den roku...", zašeptala jsem a on úlekem trochu nadskočil. Všeho nechal a otočil se ke mně, aby mě políbil do vlasů. "Nevzbudil jsem tě, srdíčko?", strachoval se. Zavrtěla jsem hlavou a chvíli se ještě jen tak schovávala v jeho sevření. "Copak to vaříš?", prolomila jsem nakonec ticho. "Snídani pro tebe, původně do postele....míchaná vajíčka. Na nic lepšího se asi bohužel nezmůžu. Trošičku jsi mi to ale zkomplikovala tím, že ses tu tak objevila. Je po překvapení.", zalitoval. "Snídaně pro mě? Wow, čím pak jsem si to zasloužila?", podivovala jsem se s dojetím. Neodpověděl mi, jen očima sklouznul k pásku mého županu, který rozvázal a oběma konci si mě pak k sobě ještě více přitáhnul. "Smím ti pomoct?", pokrčila jsem jedno koleno, mírně ho nadzvedla a laškovně se jím začala třít o Michaelův rozkrok. Ten s takovou reakcí očividně nepočítal , přesto se nijak nebránil mému počínání. Líbilo se mu, co dělám a netrvalo dlouho a já ucítila, že je vzrušený. Postavila jsem se opět na obě nohy a koleno vyměnila za svou ruku, nepřestávala jsem se mu zároveň dívat zpříma do očí. Bavilo mě ho jednoduše pozorovat. Nad jeho pohledy se mi po těle rozléval neuvěřitelně příjemný pocit. Jemnými pomalými tahy jsem přejížděla z jedné strany na druhou. Jeho oči se mi ale postupně začínaly ztrácet z dohledu. Michael zaklonil mírně hlavu dozadu, slastně přivřel obě oči a zuby stiskl spodní ret. Začínal ztrácet kontrolu nad svým tělem, jeho dlaně mě po chvíli přestaly hladit po bocích, svezly se bezvládně dolů. Prsty se pak zapřel o hranu pracovní desky tak pevně, až mu zbělaly klouby na rukou. Michaelův dech se zrychlil a v ten okamžik jsem ho tam dole pevně sevřela. Kolena se mu podlomila a z úst mu vzešlo syčivé zasténání. "Ano Aileen....ano, smíš. Pomoz mi, prosím.", zašeptal přerývaně a poslepu svou rukou vyhledával zip kalhot, který si chtěl rozepnout. "Skvělé. Kde tedy najdu, sůl, koření a mléko?", dožadovala jsem se a rázem nechala masáže Mikových intimních partií. "Co?", zmohl se Michael na jediné slovo a překvapeně ke mně vzhlédnul. "No ptám se, kde najdu nějaké přísady k těm míchaným vajíčkům a zelenina by se taky hodila. Chtěl jsi přece, abych ti pomohla s přípravou.", zakřenila jsem se škodolibě a nečekala na to, co Michael řekne a už zvídavě nakukovala do jedné z horních skříněk. "Heleme se, mám to. Sůl i pepř.", vytáhla jsem vítězoslavně dva mlýnky a ukázala je Michaelovy jako nějaké důležité trofeje. S bolestným výrazem ve tváři se ke mně naklonil. "Tohle ti spočítám, holčičko. To se nedělá.", zašeptal mi výhružně do ucha a já se na něj jen provokativně zaculila, jako bych vůbec nevěděla, o čem mluví. Poodstoupila jsem pak od něj a dala se do práce. "A s tímhle tady asi mám teď chodit jak?", ukázal na svůj v kalhotách vztyčený penis. "To nevím, lásko. Ale jsem si jistá, že ty už si nějak poradíš.", dusila jsem ho ještě víc. "A vůbec, Miku. Jakto, že jsi včera tak zmizel z Ehtanovy oslavy a opět usnul jako Šípková Růženka?", dobírala jsem si ho, ale to už se ke mně Michael otočil zády a roztrpčeně máchnul rukou. Pak se ale přece jenom ještě otočil. "Dnes neusnu, abys věděla a téhle tvé legrácky budeš zlatíčko ještě litovat.", sliboval mi pomstu a dal se znovu na ústup. "Brý ranko.", srazil se s rozespalým Javonem mezi futry. Mike místo pozdravu opět jen máchl rukou a s širším rozestupem než je při chůzi běžné se kolíbavě klidil z dohledu. "Co mu je? Jde jak kdyby si sednul na připínák.", utrousil ke mně Javon a nechápavě si Mika měřil. "Ale nic. Je v pořádku...v naprostém pořádku.", ujistila jsem ho a nad celou situací jsem se prostě musela tiše a nenápadně zasmát. Ještě že Javon byl tak rozespalý, že na Michaelovi nepoznal, o co tu skutečně před jeho příchodem šlo.


A tak se stalo, že příprava snídaně nakonec připadla jen na mě. Vůně nejspíš vylákala z postele i Taru a krátce po ní se přišel najíst i Michael. Tvářil se na oko dotčeně, jako kdybych tu vůbec nebyla. Provokativně si i přisedl místo ke mně k Taře a věnoval ji veškerou svou pozornost. Ta z toho byla tak unešená, že pro změnu zapomněla, že je tu i její přítel Javon. Michael se kamarádky vyptával, jaké mají plány na večer a ta mu nadšeně prozradila, že by ráda s Javonem večer zašla do nedalekého podniku, kde se mají první minuty nového roku oslavit ve velkém. Na programu byli jakési hudební skupiny, soutěže, tombola a jídlo i pití v ceně vstupného. Tara ihned Michaelovi nabídla, že kdyby mu nevadilo, že bychom ho před ostatními lidmi opět trochu zamaskovali, mohli bychom se samozřejmě připojit k nim. "I když si myslím, že vy dva si budete chtít udělat dnes nějaký svůj vlastní soukromý program.", nezapomněla dodat a mrkla na Michaela. "To máš pravdu, Taro. A jsi moc hodná, díky za nabídku, ale jak sis už asi včera stačila všimnout, nějaké hromadné večírky nejsou nic pro mě a ano, máme už nějaký svůj program. Že?!", otočil se konečně na mě a vážně a bez úsměvu čekal na mou odpověď. "No já nevím, ale ráda se nechám překvapit.", přiznala jsem vesele a nenechala se v žádném případě vylekat jeho kamennou tváří.

I po několik následujících hodin byl Michael vůči mně neoblomný. Starosti jsem si ale kvůli tomu nedělala, věděla jsem, že se jedná o hru, o naši vlastní hru, jejíž pravidla si sám určil. Přesto přese všechno jsem dělala vše pro to, abych mu ten boj, který proti mně vedl, hezky ztížila. Ať už to byl můj z tváře nemizející úsměv, který mu dávál jasně najevo, že se ho nebojím a jsem nad věcí nebo to, když jsme si šli po poledni všichni odpočinout, abychom načerpali síly na večer a já se zrovna v okamžiku, kdy si Mike uvelebený v křesle, nohy volně položené na opěrce, listoval Hamingwayem, rozhodla, že si budu před zrcadlem zkoušet šaty, které jsem na sobě sice už několikrát měla a tudíž jsem věděla, že mi padnou dobře, ale jak jsem řekla, byla to hra a hra vyžadovalo i divadlo. Producírovala jsem se po pokoji jen ve spodním prádle. Naschvál nechávala k zemi občas upadnout nějakou tu drobnost, pro kterou jsem se musela ihned shýbnout a udělat to pokud možná, co nejvíce ladně a vyzývavě. V předklonu jsem si všimla, že knížku používá Mike jen jakýsi obranný štít, za který se může schovat. V domnění, že ho nevidím, mi zíral přímo na zadek a usmíval se. Hbitě jsem se zvedla o podívala se přímo na něj s překvapeně povytaženým obočím. Okamžitě sklopil oči do úrovně prvních řádků v knížce. Pak se jen tak "čistě náhodou" na mě opět podíval. Úsměv byl pryč, obrnil se opět vážným nezúčastněným pohledem. "Měla by ses obléct. Nastydneš!", řekl mi přísně. "Hmm, mně ale není vůbec zima. Spíš naopak, je mi docela horko.", nenechala jsem se setřást a teatrálně z úst vyfoukla vzduch a ramínko podprsenky nechala volně spadnout k paži. Zatvářil se rozčíleně. "Snažím se číst, Aileen!", upozornil mě. "A já tě ruším?", zeptala jsem se s andělským výrazem ve tváři. "Zkus hádat?!", procedil skrz zuby Michael. Obešla jsem ho zezadu a jemně mu začala masírovat ztuhlá ramena. Michael jen nevěřícně zakroutil hlavou, ale nic neříkal. "Nechám tě tu tedy chvíli o samotě, zlato.", naklonila jsem se těsně k němu a pošeptala mu do ucha.

V podvečer jsme se zase všichni sešli ve společenské místnosti. My s Tarou jsme připravily něco k zakousnutí, Javon odněkud přinesl láhev bílého vína a mohlo se začít slavit. Zábava byla zaručena. Tara před nás položila větší barevnou krabici se hrou, která se jmenovala "Časovaná bomba". Spočívala v tom, že si každý postupně měl hodit malou dřevěnou kostkou, na které byl vyzobrazený určitý znak, poté vylosovat kartičku, na které byla napsaná slabika. Na základě znaku na kostce se určilo, zda danou slabiku musíte použít na začátku slova, na konci nebo kdekoli ve slově. V ruce zároveň člověk držel malý černý tikající míček, který připomínal bombu. Jakmile jste vymysleli slovo, mohli jste míček předat dál svému protihráči a takto se to opakovalo stále dokola, dokud se tikání nezměnilo ve zvuk výbuchu. U koho se ozval výbuch, ten měl trestný bod.

Jak se ukázalo později, nejméně trestných bodů obdržel Michael. Bylo evidentní, že díky hojnému čtení knih různých žánrů měl opravdu velkou a vytříbenou slovní zásobu. Tara zrovna vylosovala kartičku, na které bylo velkým tiskacím písmem napsáno PI. A pak začal ten správný frmol. "Piáno - Pijan - Pierot - Piha - Piknik - Pigment - Pila - Pilník - Pilulka - Pilot - Pirát - Pizza - Pivo - Pindík", vykřikl Javon a přehodil míček ihned k Michaelovi, jako by ho snad pálil v dlaních. Ten se na něj až téměř pohoršeně podíval a zdálo se, že nevěří vlastním uším, co za slovo Javon právě řekl. "Pimelitida", vyšlo briskně z Michaelových úst a míček se tak ocitl v rukou Tary. My tři se na sebe s údivem podívali téměř na sekundu přesně. Ozval se výbuch a Tara si připsala další trestný bod. "Pimeli...CO?", vyhrkl Javon a otočil se k Mikovi. "Pimelitida....zánět tukové tkáně.", poučil ho důležitě. "No jen jestli nás tu netaháš za nos. Na tebe aby si člověk pořídil slovník cizích slov.", dodal Javon a usrknul ze své sklenice. Během hry jsme se díky Michaelovi dozvěděli další zajímavosit. Věděli jste například, že žardiniéra je jakási velká nádoba na květiny a slovo pochází z francouzského "jardin" (zahrada) nebo že haterie je tříoká ještěrka z Nového Zélandu? Bavili jsme se tak, že jsme málem zapomněli na čas, který mi přišel, že v takových chvílích utíkal dvakrát rychleji. Lehce před desátou večerní se Javon s Tarou rozhodli k odchodu. Opět nám bylo nabízeno, abychom se k nim připojili a my opět s díky a přáním hezkého zbytku večera odmítli. "Jen si tak chvíli půjdem trsnout, z toho sezení mám úplně zdřevěnělej zadek, tak abych nechytl tu tvou pimelitidu.", loučil se vtipně s Mikem Javon. "Po půlnoci jsme zpět.", dodal ještě než za sebou a Tarou zabouchl dveře.


Zůstali jsme v celém domě jen my dva. Zachvěla jsem se, nikoli zimou ale nad myšlenkou, co se bude dít dál. Navážeme s Mikem na naši soukromou hru a kočkování? Michael si mě ale dál nevšímal a jen co Tara a Javon zmizeli, odešel z místnosti kamsi nahoru do patra. Po chvíli jsem uslyšela už jen bouchnutí těžkých dveří. Sklidila jsem ze stolu prázdné a špinavé talíře a rozhodla se je umýt. Dávala jsem tak Michaelovi čas, ať už tam nahoře chystal nebo dělal cokoli. Jakmile bylo veškeré nádobí sklizeno, vyrazila jsem nahoru a prožívala nemalé deja-vu z uplynulých dní. "Ať hlavně nespí...", říkala jsem si v duchu.

Rozechvěle jsem se dotkla kliky a stiskla. Naprostá tma a ticho vládly všude kolem. Zmateně jsem zaostřila k místu, kde byla postel. Ne, nikdo v ní rozhodně neležel, identifikovala jsem i přes mizernou viditelnost. "Hledáš mě, Aileen?", ozvalo se z temnoty a teprve díky Michaelova hlasu jsem si uvědomila, že sedí tiše v křesle a má přítomnost ho ani nedonutila se zvednout. Čekal tu na mě celou tu dobu. Věděl, že dřív nebo později stejně přijdu. Vytrval a vyplatilo se. Udělala jsem pár kroků vpřed. "Miku, co tady sedíš tak potmě? Za dvě hodiny je tu nový rok. No tááák, pojď se mnou dolů.", natáhla jsem k němu smířlivě ruku. "Nikam nepůjdu, Aileen. A ty taky ne.", rozhodl příkře a já moc dobře věděla, na jakou vlnu se naladit. "Myslíš?", zeptala jsem se provokativně a namířila si to ke dveřím na znamení, že si přece nenechám poroučet. Byl ale rychlejší. Tak hbitý, že mi dveře přibouchl přímo před nosem. Otočil klíčem v zámku a ten odložil na nízkou komodu. "Nejen, že od samého rána děláš pěkné hlouposti, ale ty ani neumíš poslouchat.", odpověděl zklamaně Michael. "Ale no tak, Mickey!", zašvitořila jsem a chtěla ho líbnout na rty. Michael se ale odtáhnul. "Ne, Aileen. Sladká slůvka to už teď nezachrání. Je ti jasné, že to co jsi udělala ráno v kuchyni, nebylo vůbec hezké?", pokračoval s káravým tónem. Připadala jsem si v tu ránu hodně provinile a zahanbeně, jako kdyby jinak vždy hodnou a poslušnou holčičku káral přísný učitel. Němě jsem přikývla a očima zabloudila k plouvoucí podlaze. "Takže určitě chápeš, že to nemohu nechat jen tak. Chybami se člověk učí a ty teď zasloužíš lekci.", podepsal mi Michael můj rozsudek a odpovědí mu bylo opět jen mé přikývnutí.

Michael se vrátil zpátky do křesla a pokynul mi rukou, abych šla blíž k němu. "Pokud vím, odpoledne ti bylo velké horko. Tak nač ty šaty najednou?....Chci, aby ses svlékla.", nakázal mi a já tam chvíli jen tak nečinně stála proti němu, k ničemu se neměla a snažila se číst v jeho tváři. "HNED, Aileen!", zakřičel a já poznala, že tady končí veškerá legrace. Neohrabaně jsem na zádech hledala zip, za který bych mohla zatáhnout. "A pomalu....nikam nespěchej.", diktoval si dál Michael. Zip jsem nakonec přeci jen našla a povolila tak šaty. Pak následovalo jedno ramínko a po něm i to druhé. Pomalu tak, jak si Michael přál. Skoro by se až zdálo, že se mi do toho vysvlékání vůbec nechtělo. Šaty dopadly na zem a k nim po nějaké době přibyly i punčochy tělové barvy. Stála jsem před ním opět jen ve spodním prádle, přesně jako odpoledne, když si chtěl číst. Nezdál se být s tím ale spokojený. Naopak. "Děláš si ze mě zase legraci? Nebo jsi snad už zapomněla, jaké ti bylo horko? Ne? Tak vidíš...Tu podprsenku i kalhotky tím pádem také nepotřebuješ.", chrlil na mě vzteky Michael. "A nesnaž se mě naštvat, Aileen. Nebo to bude všechno ještě horší.", vztyčil ke mně varovně ukazováček.

Netrvalo dlouho a já na sobě neměla ani jeden kousek oblečení. "Když to je nefér. Já tu jsem nahá a ty kompletně oblečený.", zamumlala jsem, což jsem asi dělat neměla. Mike vystartoval z křesla, jako by ho brali na nože. "Přijde ti to nespravedlivé, holčičko? Opravdu?", odhrnul mi vlasy ze strany a zatáhl za hustý ohon. "A mně zas přijde nefér, když žena dělá muži dobře a pak všeho nechá. Když se někdo do něčeho pustí, měl by to taky dotáhnout do konce. Mám rád poctivou a dobrou práci, a tu jsi tedy rozhodně ráno neodvedla.", nebral si servítky Michael. "Na postel!", vyřknul další z jeho rozkazů a já se musela zatvářit nechápavě, protože ihned dodal. "Lehni si na postel. Na záda.", a než si ho opět něčím rozzlobit, udělala jsem, co po mně žádal. Chvíli mě nechával v očekávání a pak se objevil, v ruce dva delší šátky. Přisedl si na kraj postele a vzal mě za ruku. Kolem zápěstí mi párkrát obtočil šátek, který pak upevnil pevně k pelesti. To samé provedl i s mou druhou rukou. Nemohla jsem nikam utéct ani se bránit. A on? On zmizel. Prostě odešel. Z komody sebral klíč, kterým si otevřel dveře a byl pryč. Propadla jsem v paniku. Co když je toto můj trest. Nechá mě tu ležet přivázanou?

Po pár minutách jsem ale zaslechla pomalé kroky na schodišti a s úlevou si oddychla. Pak opět zarachocení v zámku a stejný postup. Zamkl dveře a klíč odložil. "Chtěla jsi slavit? Tak jdeme na to.", zaradoval se a v ruce nesl dvě skleničky se šampaňským. Chvíli si posměšně prohlížel obsah sklenky a pak do ní namočil prst. Kapku nechal dopadnout na mou tvář a než se stačila rozutéct po mé kůži, slíbnul ji svými rty. Další kapka dopadla na můj krk. Tentokrát chvíli vyčkával. Sledoval jak si razí svou cestičku a pak se ve správný okamžik nade mnou opět sklonil a ústy začal kapku nahánět, až ji dostihl úplně. Problesklo mi okamžitě hlavou, že pokud je toto Michaelova pomsta, tak je to ta nejlepší pomsta na světě. Užívala jsem si jeho počínání a dychtivě očekávala, kam dopadne další kapka. Od krku pokračoval systematicky níž a níž. Zastavil se u mých prsou. Když další maličký doušek šumivého nápoje ukápnul na mou bradavku, zašimralo to. Michael ale nehodlal, aby nic z toho vzešlo na zmar. Jeho jazyk byl jako lstivý predátor číhající na svou kořist. Kroužil jím kolem dokola a já se pomalu ale jistě začala propadat do hlubin extáze. Bylo to jako nějaké kouzlo. Pod vlnou Michaelova laskání bradavky ještě více ztvrdly a dotek od doteku byly citlivější. Z úst mi vyklouzlo zasténání plné tajných a nevyřčených proseb, ať nepřestává, ať tenhle okamžik trvá věčně. Stejný postup pak zopakoval, když se přitiskl k mému druhému prsu. Upřímně nevím, jak dlouho to trvalo, jelikož jsem měla dojem, že jsem místy v takovém mimovědomí, kde přestávám mít pojem o čase, ale po nějaké době nechal Mike dopadnout další kapku na mou hrudní kost. Kapička se okamžitě vydala na svou cestu a putovala by nejspíš dál a dál, kdyby se nezatoulala do jamky pupíku. Ukončit její trápení přišel Michael a jeho bravurní hrátky s jazykem. "Miku, to lechtá...", zasmála jsem se, ale Michael se choval dál tak, jako kdybych nic neřekla. Když konečně přestal mému pupíku věnovat takovou pozornost, zaměřil se na spodní část mého břicha. Zahlcoval mě tolika polibky, že bych je ani nestíhala počítat. Roztouženě jsem pootevřela nohy a nemohla se dočkat, co bude dál. Michael už natahoval ruku po skleničce a já hořela touhou.

K mému úžasu se ale zvedl z postele a i se skleničkou se přesunul do křesla, které si přisunul blíž k posteli. Napil se šampaňského a nejevil známky toho, že by se k něčemu měl. "Miku, co to.....?", zavzlykala jsem, ale odpovědí mi bylo jen jeho mlčení. Po chvíli skleničku odložil na noční stolek a rukou si zajel do rozkroku. To ne!! Nemít stále zavázané ruce, už bych byla na nohou, abych ho zarazila. Ale byla jsem jako paralyzovaná, cukala jsem nervózně s sebou ze strany na stranu a neuniklo mi, že Michael se pomstichtivě pousmál. Rozepnul zip a......."Miku, co to děláš?", obořila jsem se na něj. "Co dělám? Přesně to, co ty. Jaký je to pocit, Aileen? Řekni mi jaký, když se mě nemůžeš dotýkat a když tvé tělo prahne po mých dotycích, polibcích...když chce víc a víc a nemůže to dostat?". Michaelova slova se mi vpalovala hluboko pod kůži. To byl můj trest! Moje záhuba. "Víš Aileen, nevím upřímně, koho teď trestám víc, zda tebe či mě. Pohled na tebe, tvé dokonalé tělo....to, jak se mírně zachvěješ při každém mém polibku na tvé nahé kůži. Dohání mě to k šílenství. Tolik bych tě chtěl. Ale musíš se naučit jisté dávky disciplíny. A navíc...nemůžeš se hýbat. Nemůžeš mi pomoci. Smůla....budu si holt muset poradit sám. Tak si mi to ostatně i ráno řekla, že ano?", nikterak mě nešetřil. Rozepnul svými dlouhými prsty knoflíčky na svých boxerkách a začal si pohrávat se svým mužstvím, které již nabíralo na rozměrech. "Tolik bych si přál, aby mé ruce byly teď tvými. Budu si tě u toho alespoň představovat. Slibuju, Aileen.", zašeptal a já opět trhla zoufale rukama, až pelesť postele hlasitě narazila do zdi.

Ne, že by mě pohled na to co Michael dělal, nějak odpuzoval. Naopak. Za jiných okolností by se mi to velmi líbilo, ale teď jsem chtěla být já tou, co se ho bude dotýkat a samozřejmě jsem bezmezně toužila i po něm samotném. Bylo mi jasné, že pokud nějak nezakročím, bude brzy po všem a já z toho vzejdu jako poražená, zatímco Mike jako vítěz, který se hravě obejde beze mě. "Miku, prosím....je mi to líto, omlouvám se ti. Udělám cokoli budeš chtít, jen mě prosím rozvaž.", zaúpěla jsem. "Tak mi řekni, Aileen. Jaký je to pocit?", trval na svém Michael. V hlavě jsem zbrkle hledala dosti výstižná slova. "Hrozný, mučivý, šílený! Už to nikdy neudělám, Miku.", slíbila jsem. Michael se zastavil a chvíli se mi díval do očí. Říká se, že právě tam je ukrytá veškerá pravda. A on se zřejmě potřeboval ujistit, že to myslím vážně.

Byla jsem volná, vyprostil mě ze spárů uvázaných šatků a já mu zhrouceně padla do náruče. Opět jsem na své kůži ucítila jeho vlhké rty. Konečně. Líbal mě na krku a já mu chvatně rozepínala knoflíčky u košile. Druhou rokou jsem ho hladila tam dole a nepřestávala jsem. Když byla Mikova košile dole, sehla jsem se k jeho rozkroku. Nechtěla jsem, aby o mě ještě kdy řekl, že jsem něco odbyla nebo že má "práce" stála za nic. Držel mou hlavu v dlaních a dle jeho sténání jsem vytušila, že si počínám dobře. "Otoč se...Otoč se, prosím.", řekl v okamžiku, kdy už to pro něj bylo neúnosné. Přitiskl se ke mně zezadu, jeho chlouba mě tlačila do zad a jeho dokonalé ruce hnětly má prsa. Už jsem to nemohla déle vydržet. Byla jsem připravená. Byla jsem připravená na něho celého. Zapřela jsem se dlaněmi o matraci a byla na všech čtyřech, mírně jsem se prohla v zádech. "To je za dnešní ráno, Aileen.", pleskl mě dlaní přes zadek. Nebolelo to, jen trochu zaštípalo. "A to za tvé odpolední provokování.", plácnul podruhé. "A to za tvou neposlušnost a odmlouvání.", následovalo třetí potrestání. Pak se konečně mé i jeho tělo spojilo v jedno. Nepříjemný tlak způsobený tím, že Michael byl dole velmi obdařený, vystřídal během chvilky pocit slasti. "Aileen!", vykřikl Michael nahlas mé jméno. Pohazovala jsem nezkrotně vlasy ze strany na stranu. "Je to....skvě...léé!", lapala jsem těžce po dechu. Volala jsem Michaelovo jméno a vybízela ho tím k ještě rychlejšímu tempu. Michael mi po chvíli pevně sevřel ruce za záda a cítila jsem, že jeho tělo na pár vteřin strnulo. Přišlo mi, že už nebyl daleko k vyvrcholení, ale chtěl tuto chvíli ještě o něco prodloužit.

Obrátil mě na záda a hlavu zabořil do mého klína. Bylo to dokonalé a tak intezivní, že jsem se bála, že už to nebudu schopná dál udýchat. Rozklepala jsem se, když mnou projela první vlna orgasmu. Mike ke mně zvedl hlavu a oba jsme se políbili. Hýčkal mě jako tu nejcennější porcelánovou panenku, která by se každičkým neopatrným pohybem mohla rozbít na tisíc kousků. Vyčkával a když přestalo být mé tělo extrémně citlivé na jakýkoli dotek, zvedl mi nohy v kolenou do výše a zapřel si je o svá ramena. Opět došlo k tomu netěsnějšímu spojení, ke kterému může mezi mužem a ženou dojít. "Michaele, je....to....nádhera.", zalýkala jsem se. "Aileen, nahlas. Řekni mi to nahlas.", vybízel mě a rytmus jeho těla zvlhlého potem, připomínal pěkně divoký tanec. "Nádhera!", vykřikla jsem a byla jsem v tu chvíli ráda, že jsme tu sami, jelikož bouchání trámu postele o zeď a naše hlasité zvuky lásky se nedaly nepřeslechnout.

Bylo přesně 1.ledna 1997, 0:01 hodin ráno, když jsme společně dosáhli vrcholu a zakleskli se v objetí. Amerika slavila příchod nového roku, všude kolem se lidé bavili, smáli, tancovali a my s Michaelem jsme to oslavili tím nejlepším a nejhezčím způsobem.

Zabalená jen do Michaelovy košile, kterou jsem ale nechala rozepnutou, jsem u okna sledovala barevný ohňostroj. "Krásný nový rok, srdíčko.", přitulil se ke mně Michael a objal mě v bocích. Začátky nového roku mě vždy dojímaly - to bujaré veselí a štěstí kolem. Lidé věřili v lepší zítřky a na tvářích měli šťastný úsměv, vstupovali do nového roku s čistým štítem a novými předsevzetími. Na obloze tančila barevná světla a já se na ně vždy dokázala dívat tak dlouho, dokud to jen šlo.



Tentokrát to bylo ale jiné. Byla to jiná situace a možná už jsem vedle Michaela konečně dospěla a vnitřně věděla, že hned zítra nastane u mnohých vystřízlivění. Opět se budou řešit nepokoje ve světě, násilí a křivdy. Lidé budou ustupovat od toho, co si předsevzali a budou dny, kdy se nebudou usmívat, ale mračit, plakat a nadávat. Jisté věci nedokážu změnit a ovlivnit a nehodlám si dávat ani přehnané úkoly a cíle. Jedno si ale přece jen přát mohu, bez ohledu na to, zda je začátek roku či ne. Štěstí, klid, lásku a zdraví pro mě, Michaela i všechny ty, co mám ráda. "Šťastný nový rok, Michaele.", zašeptala jsem a blaženě se na něj usmála. "A Miku?", dodala jsem záhy. "Platí stále ta tvá nabídka ohledně našeho společného bydlení?", zeptala jsem se.
Michaelovi se rozzářily oči. Zářily snad více než všechna ta světýlka venku. A já dopředu věděla, jaká bude jeho odpověď. "No samozřejmě, Aileen.", zavískl radostně Mike. "Pak tedy říkám ano.", přikývla jsem s úsměvem. Michael mě v tu ránu objal tak pevně, že jsem měla dojem, že mě snad umačká. "Bože Aileen, líp už ten nový rok začít nemohl.", tiskli jsme se k sobě a odmítali pustit. "Chtěla jsem ti to říct už dřív....hned jak jsme přijeli do Aspenu, ale stále jsem čekala na nějakou vhodnou příležitost a myslím si, že lepší už nenastane.", zasmála jsem se v jeho náruči. "Miluju tě, Aileen. A udělám všechno pro to, aby se ti Neverland stal dobrým domovem.", zašeptal mi do vlasů. Podívala jsem se do těch jeho očích, u kterých mě velmi často přepadávala chuť na čokoládu a bříškem prstů mu přejela přes rty. "Taky tě miluju, Mickey! Víc než si snad dovedeš představit.", zaznělo mé vyznání. Po kterém mě Michael odnesl v náruči zpátky do postele. Znovu jsme se milovali. Tentokrát ne tolik divoce, ale pomalu, tiše a něžně.

John Lennon kdysi řekl, že máš-li lásku, máš všechno. Měl neskutečnou pravdu!

Kapitola 30. - Poslední dny roku

9. srpna 2016 v 20:47 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Náš výlet do Aspenu opět provázela řada bezpečnostních opatření. Novináři a lidé z médií byli svedeni na špatnou stopu, když se Michaelova tisková mluvčí dala slyšet, že Mike stráví zbytek roku u svých přátel v Londýně. V den očekávaného odjezdu byly z Neverlandu vyslány na letiště do Los Angeles dvě auta, v nichž seděla část ochranky a falešný Michael Jackson. Třetí auto, ve kterém jsem seděla já, skutečný Mike a Javon s Tarou si to namířilo zadním vchodem na místní letiště v Santa Barbaře. Po pětihodinovém letu jsme byli v Coloradu, kde na nás již čekal majitel horské chaty, kterou pro nás Michael na několik následujících dní pronajal. Jak jsem se později dozvěděla, Ethan - majitel oné horské usedlosti (Slovo "chata" mi nešlo dobře přes jazyk. Jednoduše mi nepřišlo, že by dostatečně vystihovalo kouzelné místo, které se dočasně stalo naším útočištěm) byl jakýsi vzdálený příbuzný ze strany Michaelovy maminky Katherine. A byl to právě Ethan, který jako jediný věděl, koho ve skutečnosti pohostí ve svém aspenském domě. Pro zbytek zaměstnanců - jakožto například kuchařky a uklízečky, byl Michael jen jakýsi pan Reginald Doolittle - tak znělo jméno, pod kterým byl Mike zapsaný v rezervační knize hostů. Netřeba dodávat, že dům byl jedním slovem úchvatný. Postavený v kombinaci kamene a masivního dřeva skvěle zapadal do okolního prostředí zabaleného do nadýchaných sněhových peřin. Uvnitř se mimo krásné rustikální kuchyně, jídelny, společenské místnosti s krbem a velkou televizí nacházelo několik ložnic, koupelen, ale i menší bazén a sauna. Je jasné, že pro lidi z Kalifornie není možnost vykoupat se v bazénu nikterak neobvyklá. Daleko lakávější a zároveň hodně vzácné je pro nás dovádět místo ve vodě na sněhu. A tak jsme dlouho neotáleli a poté, co jsme se ubytovali a v rychlosti si prohlédli dům, vyrazili jsme ven.

Michaela jsme samozřejmě museli důkladně zamaskovat, což na druhou stranu nebylo až tak těžké. Javon se při pohledu na Mikea ve světle fialové zimní kombinéze, velkém kulichu dostatečně zakrývajícím dlouhé vlasy a lyžařských brýlí s barevným zrcadlovým sklem, přes které nebylo Michaelovi vidět do očí, neudržel a rozchechtal se. "Kde máš lyže?", utahoval si vesele z Mikea. Ten jen němě pokrčil rameny. Později mi prozradil, že na lyžích stál ve skutečnosti jen jednou a to za dob slávy Jackson Five. "Lyže nemám, zato mám ale něco lepšího...", dodal a ukázal směrem k dvěma dětským bobům, které byly opřené o kamennou zídku. Javonovi se v tu ránu šibalsky zajiskřilo v očích. Nebylo nutné cokoli dalšího dodávat, ti dva si dokonale rozuměli i beze slov. V ten okamžik jedny boby popadl Javon, ty druhé Mike a už se hlasitě dožadovali toho, abychom si s Tarou pospíšily a mohly vyrazit na svah s nimi. Já na tom se zimními sporty byla přece jenom asi z celé naší party nejlíp. V dětství mě táta několikrát během zimních prázdnin vzal do lyžařského střediška k jezeru Tahoe ležícího na hranicích mezi Kalifornií a Nevadou, kde jsem se naučila obstojně jezdit na snowboardu a tak jsem růžový kluzák s obrázkem panenky Barbie přenechala Taře a sáhla po prknu.

U svahu jsme se pak rozdělili. Mike zůstal s Javonem a Tarou u jednoho menšího kopce, který se dal v pohodě vyšlapat pěšky a já si to namířila k lanovkám. "Buď opatrná. Hrozně nerad tě tam nahoru posílám samotnou. Nechceš si to přece jenom ještě rozmyslet. Budeme spolu jezdit na bobech. Vejdeme se...", navrhl s nadějí v hlase Mike. "Užijte si to, já si to párkrát sjedu a pak se k vám připojím, slibuju zlato.", snažila jsem se uklidnit Michaela. Očima jsem pak ještě rychle vyhledala Javona. "Dávej na ně na oba pozor. Nezapomeň. Jsi v práci i na dovolený.", zaúkolovala jsem ho a zamávala jemu i Taře na rozloučenou. "To si myslíš, že odejdeš jen tak?", stáhl mě k sobě za paži Mike v okamžiku, kdy už jsem se chystala k odchodu. Naše mrazem prokřehlé rty se na sebe přitiskly a po pár polibcích získaly opět zdravě červenou barvu. "Tak je to mnohem lepší.", vdechl mi tiše do úst Michael. Pousmála jsem se té jeho poznámce a najednou mi přišlo daleko důležitější postarat se důkkladně o to, aby Michaelovy rty nebyly opět studené než abych si šla konečně zajezdit. "Miluju tě, Miku.", špitla jsem mezi polibky. "Já tebe taky a víc!", odpověděl mi. "No to ne, já víc.", obořila jsem se nesouhlasně načež jsme se dětinsky začali dohadovat, kdo koho má radši. Michael si ale tvrdošíjně stále trval na svém až jsme se začali vzájemně pošťuchovat a nakonec jsme skončili na zemi. "Héj, nechcete si ty hrátky nechat na večer? Kazíte tu slušné lidi.", zahulákal Javon a vtipně při tom ukazoval na sebe a mou kamarádku. "Vrátím se brzy.", mrkla jsem směrem k Mikovi a pohladila ho láskyplně po tváři. Opět mě nezapomněl upozornit, abych byla opatrná.

A já byla. Při prvním sjezdu možná až přespříliš. Ale jisté věci člověk prostě nezapomíná a jízda na snowboardu k tomu naštěstí patřila. Brzy jsem získala větší jistotu a jízdu ze svahu dolů si vyloženě užívala. Takto jsem si to zopakovala ještě asi desetkrát než jsem se vrátila k Mikovi a ostatním. Nesmírně mě těšilo, když jsem je tam viděla tak bezstarostně dovádět. Pár hodin naprosté svobody pro Micheala. Víc jsem si ani nemohla přát. Když jsem viděla Javona a Mikea jak s hlasitým povykováním sjíždějí na barevných dětských bobech kopec, musela jsem se nahlas zasmát. "Ahój...ahój, Aileen. Jsme jako kokosy na sněhu. Podívej.", volal na mě Michael a já okamžitě přidala do kroku.




V tu ránu jsem byla i já opět malým dítětem a udivené pohledy lidí, kteří procházeli kolem jsem s naprostým klidem ignorovala. Sedla jsem si na boby. Mé boky pevně obepínaly Michaelovy pokrčené nohy . "Musíme ho předhonit, je to ďábel.", pokýval s úsměvem k Javonovi. Odlepili jsme se od země a vyrazili. Byli jsme ovšem v nevýhodě. Boby musely utáhnout tíhu dvou těl a nejely dostatečně rychle, aby předjely Javona, který během chvíle připomínal spíše rychle se vzdalující tmavou čmouhu. Nekontrolovaně jsme se tak pohybovali po svahu dolů. V jednu chvíli jsme prudce zatočili doprava, pak zase doleva. Krkolomný způsob naší jízdy nás rozesmál ještě víc. V zhruba půli kopce jsme ale omylem najeli na menší skokánek, kterému jsme se nestačili vyhnout. Na pár sekund jsme se i s naším "přibližovadlem" ocitli ve vzduchu, abychom se rázem mohli rozplácnout na zemi. Smáli jsme se tak moc, až mě z toho začalo bolet ve slabinách. "Vy si s tím válením nedáte pokoj, co?", hrozil nám zezdola Javon. "Ale ale...že by tady někdo žárlil?!", odbyl ho s vtipem Michael. To už se ale k Javonovi zezadu přiblížila Tara a stáhla ho k zemi. A i když se Javon na oko snažil protestovat, nevynaložil záměrně tolik úsilí, aby se vymanil z Tařina mučivého sevření. Z mrštného bodyguarda s vynikající fyzičkou byl tak záhy krotký bezbranný beránek.

To byla jedna z těch chvil, kdy jsem cítila, že nelze být šťastnější a spokojenější. Mít Michaela po boku, vidět ho veselého, odproštěného od všech starostí, kdy se mohl relativně svobodně pohybovat na veřejnosti a dělat běžné věci, jako většina smrtelníků. K nezaplacení bylo i to, že jsem tyto skvělé okamžiky mohla sdílet i se svou nejlepší kámoškou a dobrým kamarádem, kterého jsem v Javonovi měla. Bylo to poprvé v mém životě, kdy si Tara sedla s mým přítelem (Deanovi nemohla od samého začátku přijít na jméno a já asi nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem to nezpozorovala hned. A marnila tak čas.) a já jí naopak plně schvalovala Javona. Přišlo mi, že vztah s ním byl pro Taru narozdíl od jejích bývalých partnerů daleko důležitější a vážnější. I to byl částečně důvod toho, proč jsem si večer, když byla vhodná příležitost, promluvila o samotě s Tarou a zmínila se jí o své myšlence, která mi už několik týdnů ležela v hlavě - o nabídce, kterou mi nedávno učinil Michael.

Jako že jsem měla ve zvyku často chodit kolem horké kaše, teď jsem to na ni doslova vysypala. "Tar, víš trochu jsem přemýšlela a jde o to, že ještě před Vánoci mi Michael nabídnul, abych se za ním odstěhovala na Neverland. Neřekla jsem mu dosud své rozhodnutí, ale i tím, že teď spolu s Javonem chodíte, cítím, že bych měla udělat další krok vpřed. Dopřát vám dvěma v bytě trochu soukromí a necítit se vždy jako ten největší křen na světě. Ale nedělám to jen kvůli tobě nebo Javonovi. Dělám to předně i kvůli sobě. Asi mi teď řekneš, že jsem jen šíleně zamilovanej blázen, ale chci být prostě s ním. Užít si plně každou volnou chvilku, kterou spolu můžeme strávit.", vysvětlila jsem Taře, která nevypadala ani trochu překvapeně. Jako by s tím už nějakou dobu počítala nebo snad přímo věděla, že k tomu v blízké době dojde. "Máš pravdu. Jsi jen šíleně zamilovanej blázen.", začala a ve mně zatrnulo, jaká bude její další reakce, zda mě od mého rozhodnutí nebude chtít nakonec odradit. "Ale naprosto tě chápu. A....i když bych teď měla asi dělat drahoty, že přece nemohu chtít, abys mi přenechala celý byt jen proto, abychom tam mohli s Javonem uskutečňovat ty naše soukromé randez-vous, máš mé požehnání. I když mi budeš šíleně...šíleně chybět, kámoško. Pojď sem!", objala mě pevně Tara a já se mírně rozechvěla nad myšlenkou, že pravděpodobně právě dělám zásadní krok v mém životě. Opouštím ochrannou náruč své nejlepší kamarádky a vzlétávám do náruče muže s velkým M, pro kterého chci být oporou a sdílet s ním jak to dobré, tak to špatné. "Mike už to ví?", špitla tiše Tara. Zavrtěla jsem hlavou. "Ještě ne, ale chtěla bych mu to dnes říct.", přiznala jsem. "Tak na co proboha čekáš? Utíkej za ním a řekni mu, jak ses rozhodla.", žďuchla do mě Tara a já souhlasně pokývala hlavou. Mezi dveřmi mě ale ještě zastavila. "Aileen? Na posezení se svařákem u krbu na vás s Javonem asi čekat nemáme, co?", dusila v sobě lehký smích kamarádka. Nemohla jsem se nad její poznámkou zasněně pousmát. "Ne, to asi ne..", mávla jsem se na ni a Tara mi sevřenými pěstmi popřála štěstí.

Hezky jsem si to sice naplánovala, ale když jsem dorazila zpátky do našeho pokoje, čekalo na mě překvapení v podobě tvrdě spícího Michaela. Nepřišlo mi vhodné, abych ho kvůli tomu budila. "Však to nijak nehoří a zítra je taky den.", pomyslela jsem si v duchu. Byť jsem se tím pádem mohla vrátit za Tarou a Javonem dolů do společenské místnosti, kde již určitě vonělo svařené víno s kousky pomeranče a badyánu, zůstala jsem u Michaela a poté, co jsem se vysprchovala a vyčistila zuby, přivinula jsem se na posteli k němu. Opatrně jsem mu z obličeje odrhnula zvlněný pramínek vlasů a jemně ho políbila na špičku nosu. "Hezky se vyspi, lásko.", zašeptala jsem do ticha a notnou chvíli si ho ještě se zájmem a obrovskou vlnou lásky prohlížela. Docela by mě zajímalo, co by Mike řekl na to, kdyby zjistil, jak jsem tu na něj zírala. To jsem se ale tu noc nedozvěděla, protože jsem se během chvíle odebrala do říše snů za Michaelem.

Když jsem se druhý den probudila, Michael vedle mě stále klidně oddychoval. Neslyšně jsem se vytratila dolů do kuchyně, jelikož mi neskutečně kručelo v břiše a já si navíc uvědomila, že jsem se předešlého dne nestačila ani navečeřet. Opakovala bych se, kdybych řekla, že je skvělé mít kromě lásky i dobré přátele? Javon si mě přísně změřil od hlavy až k patě. "No ty teda vypadáš, to musela být žhavá noc...Na, sedni si a najez se, prosím tebe.", položil přede mě talíř s krásně zlatavými palačinkami, po kterých stékal javorový sirup. "Tak co?", přisedla si ke mě blíž Tara a důvěrně se na mě zadívala. Ukrojila jsem si hladově kousek palačinky namočené v sirupu a lahodně vypadající sousto vložila do úst. "Mmmmm...", zmohla jsem se na jediné a zavřela obě oči. Nebe v puse, jinak se to popsat nedalo. "Nevím, co Javon vidí. Ale Mike to včera zalomil jako první. A já krátce po něm. Takže zatím stále nic neví a já bych vás prosila, abyste se mu o tom mém rozhodnutí zatím nezmiňovali. Asi jsem sobec, když chci, aby se to dozvěděl přímo ode mě.", svěřila jsem se tiše Taře. "Jasně, spolehni se.", usmála se. To už se k nám ale přiblížil Javon. "Nesu špatné zprávy. Ale vyčmuchali nás...", pronesl ustaraně. Tara nechápavě povytáhla obočí. "Nějak se dovtípili toho, že do Londýna skutečně neodjel Mike a že to s tím dvojníkem na letišti byla jen velká šaškárna. Ethan tu ráno viděl slídit nějaké novináře. To mi řeknete, že se to vždycky dozví tak rychle. Kdo jim proboha dal echo?", nedokázal pochopit Javon a v jeho hlase byla znát zlost. Nenadávala jsem, ale mrzelo mě to. Hlavně kvůli Michaelovi. Na druhou stranu bych mohla být ráda, že nám byl dopřán celý jeden den naprosté volnosti.

Zatímco Javon telefonoval s Billem a snažil se z něj vytáhnout, kde se stala chyba a kdo si pustil před médii pusu na špacír, objevil se v jídelně Michael. "Dobré ráno.", popřál nám s úsměvem a nejistě si ke mě přisedl. "Moc se omlouvám, že jsem včera tak usnul aniž bych něco řekl. Bez polibku na dobrou noc, bez..... Zlobíš se na mě, Aileen?", zeptal se útrpně Mike. Neviděla jsem důvod se ale na něj zlobit. Proč taky? Protože to byl pro něj náročný den plný zážitků? Nemohla jsem se zlobit a i kdybych sebevíc chtěla, nešlo to. Ne když jsme mu museli přiznat, že dnes se už žádné bobování ani jiné blbinky na sněhu konat nebudou.

Možná by se zdálo, že se vše rázem muselo vrátit do starých kolejí. Nebyla to ale zase tak pravda. Javon odpoledne vyhodnotil celou situaci a rozhodl, že se s klidem můžeme pohybovat venku v těsné blízkosti domu. Na nedaleký kopec byl sice vyhlášen zákaz, zato jsme si ale mohli u domu postavit sněhuláka. Nikdo z nás na sebe nedal znát rozmrzelost, nikdo se ani necítil nijak omezovaný. Prostě jsme se z toho mála, co jsme zmohli, snažili udělat něco velkolepého. Poté co jsme dokončili poslední detaily na sněhulákovi, se mezi námi čtyřmi strhla bitva. Holky proti klukům. Jedna sněhová koule střídala druhou. Mike s Javonem na nás měli nachystaný slušný arsenál, přesto jsme se útokům sněhových bomb úspěsně vyhýbaly. V podobném duchu jsme se dokázali bavit ještě hodně dlouho dokud nás k návratu do tepla domova nedohnala ztuhlost, prokřehlé prsty a hlad.

"Bude party!", vypískl radostně Ethan a hnal se proti nám se dvěma lahvěmi šampaňského v ruce. Abych to upřesnila, Ethan měl naplánováno následujícího dne odjet a oslavit poslední den roku a první minuty toho nového se svou přítelkyní, která byla momentálně i se svými přáteli v Leadvillu, což bylo město zhruba necelé dvě hodiny autem z Aspenu. A tak Ethan pobral večírek jako předčasnou oslavu konce roku.

"Myslel jsem, že bychom dnes mohli zkusit tu saunu. Jen ty a já.", zaškemral Michael a objal mě zezadu kolem pasu, zatímco jsem si před velkým stojacím zrcadlem upravovala ramínka u šatů. Otočila jsem se k němu a propletla své ruce kolem Mikova krku. "Třeba si na to ještě dnes vyšetříme čas, ale nesluší se, abychom se vypařili hned zezačátku. Ethan je přeci něco jako tvůj příbuzný a chce s námi prostě trochu slavit. No ták! Netvař se tak nešťastně. Bude to fajn.", pohladila jsem ho konejšivě po tváři. Michael se zdál, že o tom, co jsem mu právě řekla důkladně přemýšlí a až po chvíli přikývl. "Dobrá. Ethan je sice příbuzný asi tolik, jako když se jejich kráva napila z našeho potoka. Ale jak chceš, budu se chovat tak, jak se patří a ne jako někdo, kdo by si chtěl s tebou dopřát chvíli trochu soukromí a.....", zajel mi rukou pod šaty a pohladil mě po vnitřní straně stehen a svou dlaní se nebezpečně přibližoval výš a výš. Nebudu si nic namlouvat, kdybych neměla pocit, že Ethanovi trochu pozornosti dlužíme, přistoupila bych na Michaelovu hru bez váhání. "Michaele, my už jsme připravený, Ethan čeká...", ozvalo se nejdříve zaťukání a pak až Javon, který nejspíš nějak intuitivně vytušil, co se asi odehrává za zavřenými dveřmi a nepokoušel se nahlédnout dovnitř. Viděla jsem Michaelovi na očích, že svádí boj sám se sebou. Už už jsem se nadechovala k tomu, abych mu řekla, že strávíme s Ethanem a ostatními třeba jen hodinku či dvě a pak nechám průběh zbytku dne na něm. Navíc bych mu přeci jen chtěla ještě něco důležitého říct. Michael mě ale zarazil. "Nic neříkej. Chápu. Budu se chovat slušně.", mrknul na mě a ještě než zmizel mě rošťácky poplácal po zadku.

Ve společenské místnosti, kde už hrála hlasitě hudba a stoly se prohýbaly pod lákavě vypadajícími lahůdkami, jsem se nakonec objevila jako poslední. Ethan pozval pár dalších lidí, většinou mužů v jeho věku a zdálo se, že je všechny Michael již nějakou dobu zná. Nikdo nebyl z přítomnosti Mikea nijak vyvedený z míry. Nikdo se nedožadoval společné fotografie či podpisu. Vše se zdálo naprosto normální a přirozené. Michael si mě zprvu nevšiml, jelikož zrovna něco probíral s Amy - drobnou černovláskou, která pro Ethana pracovala jako hospodyně. Oba se zářivě usmívali jeden na druhého a přišlo mi, že si opravdu hodně dobře rozumí. Původně jsem se za Michaelem chtěla rozběhnout, ale Amy jaksi zamíchala kartami osudu. Nechtěla jsem se zachovat jako žárlivá přítelkyně, které nesmí uniknout ani slovo a tak jsem jen tiše vyčkávala. Když se Michael a Amy bavili ještě asi dalších pět minut, aniž by Mike vůbec zaregistroval, že jsem v té samé místnosti, začal mě nepříjemně nahlodávat červíček pochybností. Už jsem měla nakročeno k nim, ale před trapnou scénkou mě zachránil sám Ethan. "Aileen, co tady postáváš tak sama? Pojď za námi, chtěl bych ti někoho představit.", řekl a táhnul mě směrem k vysokému světlovlasému muži. Peter, tak se jmenoval, pracoval v Denveru jako psycholog a náramně ho zaujalo, když od Ethana zjistil, že pracuju pro kalifornskou kapacitu jménem Arthur LeRoy.

Zapovídali jsme se nakonec tak, že jsem dokonce přestala těkat očima ke schodišti, kde postával Micheal a Amy. Když se z přehrávače ozvaly tóny jakési taneční písničky, přijala jsem dokonce nabídku ke společnému tanci, při kterém se většina návštěvníků vlnila v kruhu do rytmu. Javon jako obvykle nezklamal a musel být za hvězdu parketu. Občas proplul do samotného středu kruhu a bláznivě šermoval rukama i nohama až mi místy připomínal chobotnici. Odměnou mu byl potlesk a hlasité povzbuzování ostatních. Když písnička dohrála, vrátila jsem se na své místo a očima konečně vyhledávala Michaela. Jaké překvapení pro mě bylo, když nebyl na svém původním místě u schodiště, ale na opačném rohu místnosti a ještě k tomu sám. Díval se upřeně a se zájmem přímo na mě. V obličeji se mu zračil přesně ten výraz, který ke mně vysílal nezodpovězenou otázku - "Co to mělo znamenat, Aileen? Ty tančíš s jinými a ne se mnou?" , neusmála jsem se na něj, ani ho posunkem ruky nevybídla, aby za mnou přišel. Odpovědí mu bylo jen mé povytažené obočí. "Ty se můžeš bavit s cizí ženou a já se snad bavit nemohu? Je to problém?", zhluboka jsem po bláznivém čísle na parketu vydechovala a nespouštěla z něj oči.

Co naplat? Mohla jsem se tvářit sebevíc nad věcí, stejně se mi z něj podlamovala kolena. Měla bych se snad divit Amy či jakékoliv jiné ženě, které se naskytne to štěstí být v těsné blízkosti Michaela, mít jeho plnou pozoronost či si s ním dokonce povídat? Byl dokonalý, zářilo z něj charisma a byl neuvěřitelně sexy. V těch skvěle padnoucích džínech, bílém tričku a kožené bundě, kterou měl ležérně rozepnutou, se mi za ním chtělo rozběhnout. Stačil mi jeden jediný pohled na něj a přestávala jsem se kontrolovat a uvědomovat si, kde právě jsem. Opřela jsem se ramenem o stěnu a jednou rukou si přejela od krku k výstřihu. Můj pohled teď říkal - "Nic ti už nevyčítám jen tě šíleně chci, Micheale."

Z Michaelova pohledu:

Ethan je dobrák a mám ho rád. Vděčím mu za to, že mi pomohl zařídit celý tento výlet do Aspenu a nemusel jsem tak složitě využívat služby aspenských hotelů a apartmánů. Nad tou jeho nabídkou k předčasné oslavě nového roku jsem ale radostí neskákal. Večírků a všelijakých podobných společenských akcí si během roku užiju až až. Nejsem ten typ, který by tento druh zábavy nějak záměrně vyhledával. Upřímně beru většinu večírků (mimo těch, které se jednou za čas uskuteční v Neverlandu) jako nutné zlo. Daleko přednější jsou pro mě ty obyčejné chvilky pohody, které mohu strávit s Aileen. První den v Aspenu - to ještě o naší přítomnosti nevěděli novináři - jsme si moc užili. Byla legrace. Jenže každá sranda něco stojí a tentokrát mě to dovádění na sněhu s Javonem a Tarou připralo o veškerou energii, kterou jsem si chtěl šetřit na večer. Usnul jsem tak rychle, že jsem ani nevěděl jak. A to jsem si to všechno plánoval trochu jinak. No a teď ten večírek. Na schodech mě zastavila hospodyně Amy. Je to milé děvče a velmi vnímavé. Evidentně vycítila, že se snažím bavit jen na oko a možná jsem jí jednoduše přišel líto, jak jsem se pokoušel stranit od halasného davu. Neustále se mě na něco vyptávala a já poslouchal. Jak jsem řekl...je to milé děvče.
Pak se ale konečně objevila Aileen a hned se dala do řeči s ostatními. Věděla vůbec, že jsem tu taky? Asi těžko, když se tu skrývám v rohu jako morous. Vlastně jsem rád, že i když máme mnoho společného, je v jistých ohledech daleko sebevědomější a společenštější a nedělá ji jednoduše problém bavit se s lidmi, které téměř vůbec nezná. Dokonce se připojila k ostatním na parketu. Amy se s omlouvou vrátila zpátky do kuchyně a já se přesunul na místo, ze kterého jsem měl Aileen jako na dlani. Pozorovat ji při tanci byla pastva pro mé oči. Ty její ladné pohyby, rytmické pohupování v bocích a šaty, které tolik lichotily její štíhlé postavě a dlouhým nohám. V jednu chvíli se otočila zády mým směrem a já se tak mohl zaměřit na její pozadí. Bože, ten její zadek!

Postupně jsem si začal uvědomovat, že se mi hlavou honí myšlenky na to, co bych s těmi jejími přiléhavými šaty udělal, kdybychom tu byli jen my dva. Představoval jsem si, co má asi pod šaty. Ta příšerná písnička skončila a Aileen se vrátila na své místo. Chvíli se rozhlížela a pak se naše oči setkaly. Překvapeně povytáhla obočí, jakoby mi snad zazlívala, že jsem se nepřidal k tanci s ní a nehnutě se na mě dívala. Prodýchávala zhluboka vliv a tempo tance. Pak se opřela o zeď a rukou si začala pohrávat. Pomalu sjela od boční strany krku až k lemu výstřihu. Nespouštěl jsem z ní oči a i ona se mnou ochotně udržovala oční kontakt. Pak si rukou prohrábla vlasy a začala si namotávat tenký pramínek vlasů na prst. Kdysi jsem někde četl, že když si žena takto pohrává s vlasy, má ve skutečnosti chuť na sex. "Proč mi to jen děláš, Aileen? Nestůj tam tak. Já tvé gesto pochopil a jsem tady! Přímo před tebou a připravený splnit každé tvé přání."

Jsem si jistý, že kdyby to takhle trvalo ještě pár minut, přestane s tím pro mě mučivým sváděním a gesty a prostě si přijde vzít to, co ji patří. To by se k ní ale nesměl nachomítnout opět ten blonďák, se kterým ji Ethan seznámil. Kdo to vlastně vůbec je? A uvědomuje si vlastně ten člověk, že dívka, se kterou se právě baví, je již zadaná?! "No tak Aileen, otoč se. Tady jsem. Čekám na tebe. Nic ti nezazlívám - ani to, že se bavíš s tím chlápkem, ani ten tanec před chvílí. Nic z toho...já tě jen šíleně chci, Aileen!"

Opět z pohledu Aileen:

Na malý moment se mi ztratil Michael z dohledu. To, když se u mě objevil opět Peter. Když se pak po nějaké době vrátil k ostatním, byl Michael pryč. Chvatně jsem se rozhlédla po celé místnosti. Zaměřila se na každý kout. Nebyl nikde. Vyhledala jsem tedy Taru a přispěchala za ní. "Tar, neviděla jsi Mikea?", vyhrkla jsem. "Jo, asi před deseti minutami odešel někam nahoru. Měla by ses mu víc věnovat, kočko a ne furt cvrlikat s támhle tím chlápkem.", ukázala bradou kamsi do dáli směrem k Peterovi. "Necvrlikám a díky. Půjdu se po Mikovi podívat.", snažila jsem se ohradit a vyrazila do patra. V naději, že najdu Michaela v ložnici, jsem otevřela zprudka dveře. Nebyl tu. Přehoz na posteli byl netknutý. Zklamaně jsem zatáhla za kulatou kliku, když v tom jsem uslyšela zřetelné vzdychnutí ozývající se z koupelny. Přistoupila jsem tiše k zavřeným dveřím, které vedly k toaletě a sprchovému koutu. Teprve v ten moment jsem uslyšela, že z koupelny se ozývá slabý proud tekoucí vody. A další hluboký vzdech! Bolestně mě zapíchlo u srdce. To nemůže být pravda. To ne! Před očima mi vyvstal obrázek Michaela a Amy ve sprše! Do očí se mi v tu ránu nahrnuly slzy.


"Aileen....", uslyšela jsem najednou hlasitě zašeptat Michaela z koupelny. Zřetelně jsem slyšela, jak vyslovil moje jméno, i když o tom, že stojím za dveřmi neměl ani ponětí. "Tolik bych chtěl, abys tu teď byla se mnou...", ozvalo se po chvíli a tep mého srdce se vracel pomalu k normálnu. I když jsem si musela úlekem a překvapením zakrýt ústa. V tu ránu jsem si uvědomila, jak jsem pitomá. Vždyť jsem Amy spěšně viděla v kuchyni, když jsem zamířila sem nahoru za Michaelem. Tak proč ta příšerná představa?! Docházelo mi, že Michael je v koupelně zcela sám a bylo mi samozřejmě jasné, co se za dveřmi odehrává. Co teď? Jedna část mého já chtěla okamžitě otevřít dveře, jít za ním a pomoct mu s jeho "problémem", ta druhá byla zdráhavější a věděla, že kdybych teď otevřela dveře, mohla bych ho taky pořádně polekat. Nejdříve jsem zvolila variantu ala něco mezi - nepůjdu dovnitř ale zároveň ani neodejdu. Za jeden jediný tajný pohled klíčovou dírkou se snad do pekla nedostanu. Přikrčila jsem se a nahlédla jsem malým otvorem dovnitř.

Jednou rukou se Mike s džínami staženými ke kotníkům přidržoval vykachličkované zdi a tu druhou měl přímo v rozkroku. Oči pevně sevřené. Voda ze sprchové hlavice crčela na prázdno a nevyužitě. Michael sprchu pustil evidentně jen ve snaze přehlušit svůj přerývaný dech. "Řekla si jen jeden jediný pohled!", nabádal mě přísně vnitřní hlas a já se poslušně odvrátila od klíčové dírky a neslyšně vyplula z ložnice. Cestou dolů jsem se ale musela pousmát. Bylo příjemné zjistit, že i v takových intimních chvílích myslí Michael na mě.

Nová kapitola?

8. srpna 2016 v 7:39 | Adelle
Holky, omlouvám se opět, že se tu nic poslední týdny neděje, ale trochu jsem teď dovolenkovala. A když je venku tak hezky, tak raději u pc moc nevysedávám. Snad to pochopíte a prominete mi to :). Dnes večer začnu pracovat na nové kapitole a snad se tu brzy objeví. Zdravím vás všechny a slibuju, že jen co se do psaní opět pustím, dohoním i resty a nepřečtené kapitoly u vás na blozích.

Zatím ahóój,

Adelle