Červenec 2016

Kapitola 29. - Vánoční zázrak (2.část)

15. července 2016 v 8:23 | Adelle |  povídka: terapie láskou
(POZOR - jedná se o 2. část z 29.kapitoly, nezapomeňte si prosím sjet o příspěvek níže a přečíst si nejdříve první část)

Z Neverlandu začali houfně odjíždět zaměstnanci za svými rodinami a přáteli, se kterými se chystali oslavit Vánoce. K odjezdu se chystal i William, který ještě v kuchyni pečlivě instruoval Michaela v županu - (evidentně tedy nepracoval celou noc) - kde jsou uloženy navařené zásoby jídla, jak a na kolik stupňů se mají ohřívat a podobně. "Krásné Vánoce, Williame.", loučila jsem se s ním. "Krásné Vánoce, slečno Aileen. Brzy se opět uvidíme.", přislíbil a v okamžiku, kdy se Michael zrovna nedíval mi ještě pošeptal. "A dávejte na něj pozor. Je schopný připálit i vodu na kávu.", tiše jsem se musela jeho poznámce zasmát.
"Ten stromek je nádherný. Moc se ti to povedlo.", snažil se mi Michael vyseknout u snídaně poklonu. "Ah...Ty sis všiml?", prohodila jsem mírně dotčeně. Změnu tónu mého hlasu samozřejmě Michael hned zaregistroval. "Promiň mi ten včerejšek. Ale měl jsem plnou hlavu Finleyho.", prozradil mi a já se zastyděla. Ten večerní telefonát byl tedy jistě spojen nějak s nemocnicí a hlavně malým popáleným chlapcem s nejasnou budoucností. "Takže jsi večer volal ještě do nemocnice?", zjišťovala jsem a Michael přikývnul. "Mluvil jsem přímo s ředitelem. Nechal jsem na účet nemocnice poslat nějaké peníze plus zvlášť částku na Finleyho operaci a další léčení. Nechce se mi věřit, že osud dokáže být někdy tak krutý. Modlím se pro toho malého, aby se našel někdo z matčiny strany, kdo by se o něj postaral.", spustil Michael s očima sklopenýma k jídlu na talíři, kterého se zatím ani nedotkl. "Určitě se někdo najde. Babička nebo nějaka teta či vzdálená sestřenice. Kdokoli. Jen to bude chtít asi ještě nějaký čas. Napadlo mě, až bude mít Finley po operaci, že bys mu mohl ukázat Neverland. Jistě by se mu tu moc líbilo.", zkoušela jsem navrhnout Michaelovi. "Ano, to by bylo hezké.", usmál se a chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou blízko té jeho. "Nechápu to, Aileen. Jak mu to jeho otec mohl provést? Jeho vlastní otec?! Víš...Joseph se ke mně taky zrovna nechoval jako ideální příkladný otec. Člověk, na kterého bych mohl být hrdý. To tedy každopádně ne. A tak bych tohle spíš měl lépe chápat. Ale nejde mi to na rozum, Aileen. Nejde! Já bych tohle nikdy neudělal. To bych si radši ruku uřízl….Děti jsou přece dar. Co já bych za to dal mít syna nebo dceru….", povzdechl si smutně Michael a jeho poslední věta se mi prudce vryla do paměti.
Chápala jsem Michaelův smutek a neskutečnou touhu pomoct bezbranným a nemocným. Ten pocit nespravedlnosti, který ho sužoval, ale neustále jsem musela myslet na to, co řekl naposled - "Co já bych za to dal…."
Jak to jen myslel? Jak to mám chápat, jak si mám vyložit ten tón jeho hlasu i pohled plný bolesti? Možná jsem jen vztahovačná, ale přišlo mi, jakoby Michael nepočítal s tím, že se kdy stane otcem a tím pádem nepočítal ani se mnou?!

V hlavě mi zněla dokola jeho slova a před očima jsem nadále měla jeho výraz. Pokoušela jsem se ty myšlenky vytěsnit a něčím zaměstnat mozek. Pustila jsem se tedy do pečení cukroví. Zvolila jsem takové druhy, které nepotřebují odležet a dají se jíst prakticky hned po upečení. "To je mouka a ne cukr.", upozornila mě naštěstí včas Tara než došlo ke karambolu.

"Aileen, děje se něco? Jsi od rána taková zamlklá. Stále se snad na mě zlobíš?", zeptal se Michael kolem poledne, kdy už jsme v celém velkém Neverlandu zůstali jen my čtyři - já, Mike, Javon a Tara. Nemohla jsem to dál v sobě dusit a vyšla s pravdou ven "Michaele, ne..nezlobím, jen...Jak jsi to myslel, když jsme se spolu ráno bavili o Finleym? Leží mi to stále v hlavě a ta tvá věta - Co bych za to dal mít vlastní dítě -mě trochu vylekala. Nebo spíš ten tón, jakým jsi to pronesl. Přišlo mi, jako bys snad nepočítal s možností, že se tím tátou jednou skutečně staneš. Jako kdybys snad chtěl zůstat po zbytek život sám a….co my dva pak? Jako by sis myslel, že my...náš vztah...promiň, začínám se v tom topit.", pokoušela jsem se to vyjádřit tak, aby mě dobře pochopil, ale sama jsem s tím měla problém.
Chvíli mě jen tak pozoroval a pak si mě přitáhl k sobě. "Promiň, ne...nechci aby sis myslela, že náš vztah beru nějak na lehkou váhu. Bylo to jen mé konstatování i když asi špatně zvolená slova. Rozhodně bych za žádnou cenu nechtěl zůstat sám. Děti k životu potřebuju a kdyby byly mé vlastní, byla by to ještě větší radost.", vysvětlil mi. "A když už jsme u toho. Nabízí se tu otázka, Aileen.", řekl po chvíli a já se od něj jemně odtáhla, abych se mu mohla podívat do očí. "A ty bys se mnou chtěla mít dítě?"

Nejdříve jsem se obávala, že to se mnou nemyslí až tak vážně, jak se zdálo, že s námi do budoucnosti nepočítá a teď tu stál, štěněčí pohled ve tváři a ptal se mě narovinu, zda s ním chci mít dítě. "No….já….jednou určitě!A vím, že budeš skvělý otec. S dětmi to umíš výborně, o tom už jsem se několikrát ostatně na vlastní oči přesvědčila.", vyblekotala jsem ze sebe. "Jednou?", povytáhl Michael obočí v otázce. "No ano...nedokážu ti ale teď přesně říct, kdy to jednou nastane. Může to být klidně i za pár měsíců. Ale třeba i za rok nebo dva.", objasnila jsem mu a Michael se usmál tak, až odhalil své bílé zuby. "Uff...tak to jsem si oddychl. Už jsem se bál, že řekneš třeba za deset let.", zasmál se a já musela s ním. "A víš co? Dost bylo pochmurné nálady. Jsou Vánoce. Tvůj milovaný čas v roce. Jdeme se bavit.",. zvolal vesele. A jak řekl, tak se taky stalo.

Nastal večer - tajemná noc těsně před Štědrým dnem a Amerika usedla k bohatě prostřeným stolům. Ne jinak tomu bylo i v Neverlandu. Dojídala jsem zrovna svou porci nadívaného krocana se slaninou a šunkou, když jsem zachytila Michaelův a Javonův pohled. Jakoby si ti dva předávali určitý signál. Michael se nenápadně usmál a vstal od stolu. "Hned jsem zpátky.", slíbil. Přišlo mi, že se Javon směje, ale papírovým ubrouskem si zakrýval ústa. "Asi se zas Mike přepil Colou. Je horší než počůránek Fuller v Sám doma.", vyprskl Javon a snažil se nám tak namluvit, že Michael odešel na toaletu.
"Pane Bože! Aileen! Podívej se z okna.", vyjekla asi o pět minut později Tara. Za okny se mihotaly bílé vločky. Spousty vloček. Venku sněžilo. Nechala jsem jídlo jídlem a vrhla se s údivem k oknu. Dychtivě jsem vzala za kličku a otevřela okno dokořán. V ten moment se Javon začal smát jako blázen a mně rázem došlo proč. Venku stál Michael a sněžné dělo, ze kterého do vzduchu vzlétával umělý sníh. Začala jsem se smát a brečet zároveň. "Miku, ty jsi neuvěřitelný.", zavolala jsem na něj radostně. "Veselé Vánoce, Aileen!", hulákal a smál se společně s námi.
Zasněžená podívaná trvala sice jen omezenou chvíli, ale i tak to stálo za to. Když se Mike objevil po nějaké době opět uvnitř, radostně jsem na něj skočila a vlepila mu pusu. "Děkuju. Tohle se ti tedy vážně povedlo.", nepřestávala jsem se smát a z pramínků vlasů se mu snažila dostat drobné bílé vločky.

Večer se vydařil a my se s přibývající hodinou postupně chystali ke spánku. Málem bych ale na něco zapomněla. "Pojď se mnou…", šeptla jsem do setmělého ticha a chytla Michaela za ruku. Plížili jsme se z pokoje jako dva lupiči. "Ty máš hlad?", podivil se, když naše kroky vedly znovu do kuchyně. "Já ne, ale on si rád dá…", zasmála jsem se a na talířek vyskládala sušenky s čokoládovými kousky, které jsem dnes dopoledne pekla. Do skleničky nalila vychlazené mléko a Mikovi to mé celé počínání začínalo okamžitě docházet. Pohoštění pro Santu jsem položila na stolek u krbu. "Miluju tě, Aileen.", zazněla z Michaelových úst ta nejhezčí věta. "Já tebe taky…", špitla jsem a udělala krok k němu. "Miluju na tobě i to, že v tobě zůstala stále určitá dětskost a nevinnost. Že se tu se mnou plížíš v noci, abys nechala u krbu pro Santu sušenky a mléko a miluju i ty všechny jiskřičky, které máš v očích, když máš z něčeho radost, jako třeba dnes večer, když jsi viděla sníh.", pokračoval Michael a já se nad jeho vyznáním roztékala blahem. "Ale teď tady tu malou roztomilou holčičku chvíli necháme a nahoru do postele se mnou odejde zase ta dospělá Aileen.", navrhl záhy.

"Myslíš přesně tu dospělou Aileen, která narozdíl od té malé holky může udělat třeba….tohle?.", řekla jsem a zajela jsem mu rukou do kalhot pyžama, abych zjistila, že Michael nemá spodní prádlo. "Ano, přesně tuhle Aileen teď chci a potřebuji…", souhlasně zašeptal Michael. "Fajn...a co bys řekl na takovou Aileen, která v klidu udělá tohle…", pokračovala jsem ve škádlení a má ruka nadále zůstávala v jeho kalhotách a dotýkala se na jeho nejcitlivějších místech - přejížděla po jeho vnitřní straně stehen, ze strany na stranu - nejdříve jen velmi lehce. "Po-Potřebuju, aby ses mě dotýkala všude...Aileen, prosím.", skuhral Michael. Já se ale určitému místu na jeho těle, kde Michael toužil ucítit mé dotyky, záměrně ještě chvíli vyhýbala. Veškerou pozornost jsem teď věnovala jeho rtům. Byly měkké a teplé. Vybízely k líbání. Dotkla jsem se jeho horního rtu a jemně stiskla. Líbilo se mu to a z úst mu vyklouzlo drobné zasténání. Nebránil se mi a s vděčností přijal mé rty. Klouzal jimi přes ty mé. Pohrával si. Na naléhání jeho jazyka jsem pootevřela rty ještě více. Vnikl svým jazykem dovnitř a hodlal se okamžitě spřátelit s tím mým. V tom okamžiku jsem se konečně dotkla jeho rozkroku a pevně stiskla. "Aileen!", vydechl do mých úst. Zatáhl za ramínka mé noční košilky a nechal ji dopadnout na zem. Pohyby mé ruky získaly postupně koordinovanější rytmus. Jak narůstalo naše vzrušení, zrychlovaly se i pohyby. Po chvíli se Michaelova stehna mírně zachvěla. Bylo pro něj již obtížné udržet se oběma nohama pevně na zemi. Udělal pár kroků vzad a posadil se na pohovku. Chytila jsem za jednu z jeho nohavic a zatáhla. To samé provedla i s druhou nohavicí. Kalhoty zůstaly ležet na zemi. Michael mě chytl za ruku a pobídl, abych si mu obkročmo sedla na nahý klín. Začala jsem si rukama přejíždět po prsou a hladit je. Bavilo ho mě pozorovat. "Jsi tak neskutečně sexy….", zašeptal a já mu po chvíli dovolila, aby doteky převzal za mě. Počínal si skvěle, tak neuvěřitelně skvěle. Stehna jsem pevně stiskla k jeho bokům a přes hlavu mu přetáhla nátělník. "Miluju, když tě vidím nahého.", zašeptala jsem roztouženě a Michaelovi se na tváři objevil šibalský úsměv. , Mikovy prsty teď jemně kroužily kolem mých bradavek a k dráždění zapojil i jazyk. Nedalo se to popsat jinak než jako nebeská slast. Zaklonila jsem hlavu dozadu a začala jemně pohupovat pánví a třít se v rytmu o jeho tvrdý klín. "Ano...to je ono. Nepřestávej.", oddechoval zhluboka Michael. Ani v nejmenším jsem to neměla v úmyslu, ovšem naše těla žádala stále víc a víc. Poslední kousek oblečení, černé krajkové kalhotky, našly své nové místo na podlaze, kde už se kupily i ostatní kusy. "Řekni mi, že mě chceš.", vybídnul mě Michael. "Chci tě, Miku.", odpověděla jsem pravdivě. "Jak moc mě chceš?", dožadoval se záhy další odpovědi. "Michaele, prosím….", zaúpěla jsem mučivě. Ještě s větším důrazem zopakoval opět svou otázku. "Moc! Hodně. Šíleně....šíleně moc tě chci!", obořila jsem se na něj téměř až dotčeně. S mou odpovědí se naštěstí plně spokojil a k naplnění naší lásky a touhy už nic nechybělo. Naše těla se chovala tak, jakoby po sobě nestrádala pár týdnů ale celé roky. Pokud bych měla naše milování přirovnat k nějakému druhu tanci, řekla bych, že rozhodně nešlo o nějaký pomalý ploužák, ale o pořádně divoký kankán. Nějakou dobu jsem to byla já, kdo určoval rytmus. Naše role se ale nakonec vyměnily a Mike si mě překulil na stranu. "Klekni si a otoč se.", poručil mi. Poslechla jsem a udělala přesně to, co chtěl. Na zádech jsem ucítila jeho tělo, které se ke mě přitisklo. Jednu ruku si položil na mé břicho a tou druhou mi přejížděl od krku až po prsa. Odhrnul mi vlasy na stranu a přisál se rty k mému krku a aniž by se od mé kůže odlepil postupoval postupně od horní části níž a níž. "Mi-cha-ele!!", kňučela jsem a toužila ho opět plně cítit. Nechal mi ruce zapřít o pohovku a předklonil si mě. Rukou přejel po mé páteři a…..vykřikla jsem. Ze šoku z mírné bolesti, kterou ale během chvilky vystřídal příjemný pocit rozkoše. Teď jsem to byla pro změnu já, kdo byl v jeho moci, mé tělo se plně odevzdalo tomu jeho a nechalo se vést pohyby, které byly čím dál tím více intenzivní. Bylo mezi námi pouto tak silné a intimní. Připadalo mi, jakoby si naše těla předávala vzájemně určité signály a telepatii. "Miku - Aileen", zasténali jsme a v ten samý okamžik se naše těla roztřásla.

"Tak za tuhle jízdu skončíme oba v pekle a Santa nám už nikdy nic nenadělí.", vydechl mi Michael do vlasů, když jsme unaveně leželi v pevném objetí. "No vidíš to, jestli tu takhle nahatí budeme ležet ještě dalších pár minut, nepřijde. Musíme se urychleně vrátit nahoru a předstírat hluboký spánek.", zavtipkovala jsem. Stará dobrá dětinská Aileen byla zpět. "Jak mám po tomhle čísle s tebou předstírat spánek? A vůbec, proč si zase oblékáš tu košilku?! Jsem závislý na tvém těle. No ták. Dej to dolů.", laškoval Michael a nejspíš bychom v podobném duchu blbli ještě nějakou chvíli, kdybychom ovšem neuslyšeli z horního patra šramot. "Javon nebo Tara!", vypískla jsem s úlekem a Michael se začal překotně soukat do kalhot pyžama. Kroky se přibližovaly čím dál tím víc. Teď už nebylo pochyb, že kromě nás dvou dnes v noci nemohl usnout někdo další.

Na nepozorovaný únik už bylo pozdě a my se jen přikrčili za tmavý konferenční stolek. Ani jsme nedutali. Světlo v kuchyni se rozsvítilo a někdo otevřel dveře ledničky. Uslyšela jsem, jak nespavec hltavě polyká velké doušky tekutiny. Dveře ledničky se po chvíli opět zavřely, světlo zhaslo, ale kroky se nevzdalovaly. Naopak, přibližovaly se k nám ještě více. "Sakra.", procedil Michael tiše mezi zuby. Tím nespavcem byl Javon a v šeru místnosti, do které pronikalo jen mdlé světlo z chodby, stál úplně nahý. Šokovaně jsem si zakryla ústa a okamžitě ucítila Michaelovy dlaně na mých očí. "Hele sušenky…", slyšela jsem tiše se zaradovat Javona. Neviděla jsem, co dělá, ale podle zvuků bylo jasné, že se s plnou chutí pustil do mého vánočního cukroví. Kroky se naštěstí začaly vzdalovat. Javon zamířil opět do ložnice. "Proč si zakrýváš pusu a ne oči?", spustil na mě Michael, jen co šouravé zvuky kroků utichly úplně. "Promiň, ale nečekala jsem, že se tu bude promenádovat jen tak.", zachechtala jsem se a Michael si mě podezíravě měřil. "Nezlob se, miláčku. Samozřejmě nejkrásnější a nejmužnější tělo máš ty. Jenom ty!", chlácholila jsem ho. Michaelovy koutky úst rázem ucukávaly a on se začal uculovat. "To doufám a teď už snad opravdu radši půjdeme nahoru.", usmál se a ruku v ruce jsme potichu odešli do ložnice, kde jsme po krátké společné sprše zapadli do peřin a usnuli.

Nespala jsem naštěstí nijak tvrdě. Vědomí mi i ve spánku dávalo najevo, že bych měla ráno vstát dřív než Mike, pokud tedy chci dokončit to, na čem jsem v posledních pár dnech dřela. Bylo 25. prosince 1996, sedm hodin ráno. A já se nepozorovaně vytratila do Michaelovy pracovny. Rozechvěle jsem se posadila za jeho piáno a vybrnkávala první tóny melodie, kterou jsem měla už delší dobu uloženou v hlavě a na jejímž dokončení i textu jsem poslední dobou pracovala a den co den jezdila cvičit a pilovat jednotlivé akordy k rodičům. Rozhodla jsem se, že si tu budu hrát dokud prostě neuslyším otevřít dveře, což se nakonec stalo o zhruba půl hodiny později. "Aileen, lásko. Co to tu….?", slyšela jsem za zády Michaelův hlas. "Krásný Štědrý den, zlato. Asi se teď totálně ztrapním, protože proti tobě jsem velký břídil, ale…..tohle je můj první vánoční dárek pro tebe.", vyjasnila jsem hned, aniž bych mu dala možnost ještě cokoli dalšího říct. Prsty se mi klepaly jako studentovi před důležitým testem, který rozhodne o tom, zda postoupí do dalšího ročníku či ne. Nádech, výdech, nádech, výdech.


Začala jsem hrát a měla strach, aby se mi kromě rukou neklepal i hlas. Do textu jsem dala všechny své pocity, mé já a celé mé srdce. Bylo tam vše, co jsem k Michaelovi cítila a cítím. Od prvotního strachu a pochybností až po sílu, pozitivní energii a lásku, kterou mi dává a která mi pomáhá jít s klidem dál. V půli textu jsem uslyšela šepot, který byl však okamžitě zatrhnut Michaelovým zasyčením. Mé hraní přilákalo i Javona s Tarou.
Dohrála jsem a srdce jsem cítila až v krku, bála se reakcí, bála se byť jen otočit. Ozval se potlesk. "Dost dobrý!", zazněl Javonův hlas. "Teda, já zírám…", přidala se Tara. Osmělila jsem se a otočila se. Zatímco ti dva postávali s úsměvem ve dveří, Michael byl jen pár krůčků ode mě. "Aileen, lásko….", z očí se mu koulely slzy jako hrachy.

Slzy v očích mého nejmilovanějšího muže - člověka, se kterým si přeji žít a zestárnout. Javon a Tara vycítili citlivou chvilku a zmizeli diskrétně z dohledu. "Líbilo se ti to?", šeptla jsem nesměle. Vzal mou hlavu do dlaní a polibky mě šimral po čele. Brečel a já dojatá začala s ním. "Nevím, co říct….", klepal se Michaelovi hlas. "Nikdy….nikdy pro mě něco takového žádná žena neudělala.", zalýkal se. "Ty jsi můj blázínek. Jakto že jsi mi za celou dobu neřekla, že umíš hrát a tak krásně zpívat?", vyčítal mi a já mu posléze vysvětlila, že hrát na klavír jsem se sice v dětství naučila, ale jakmile jsem se v dospělosti přestěhovala od rodičů, na klavír už jsem nesáhla. Až doposud. "Bylo to nádherné. Děkuju ti.", řekl mi mezi polibky a já byla štěstím bez sebe. Více jsem nepotřebovala, žádný dárek. Jeho radost a dojetí pro mě byly nejvíc.

Poté, co jsme se trochu vzpamatovali, jsme přeci jen zamířili dolů do obývacího pokoje, ke stromečku, kde už na nás čekala Tara s Javonem. "Veselé Vánoce, lidičky.", vrhla se kamarádka mě i Mikovi kolem krku. "Chtěl jsem vám všem ze srdce poděkovat. Díky vám netrávím svátky sám a díky vám se je učím zbožňovat. Mám vás rád. Opravdu.", pronesl Michael a do očí se teď řinuly slzy nejen jemu, mně, ale i Taře, která nemohla jinak a znovu nás objala. "A mě tu nikdo neobejme?", objevil se u nás Javon a věnoval nám všem jedno velké medvědí objetí.
"A už dost toho sentimentu. V noci tu byl Santa, sám jsem ho tu slyšel šramotit. Přísáhám na tyhlety uši, že se s tím svým pivním pupkem a napěchovaným pytlem dárků prodíral hlasitě komínem. No jen se podívejte, sušenky zmizely a dárky pod stromem přibyly.", zahulákal Javon a my s Michaelem si vyměnili pobavený úsměv. "Tak jdem na to, děcka!", zvolal radostně. My se všichni chytili za ruce a jako děti vyběhli ke stromku. Tolik dárků bylo i pro nás čtyři dost. Prodírali jsme se jednotlivými krabičkami, strhávali dárkový papír a překřikovali se navzájem. V jednu chvíli ke mně Michael nenápadně přisunul dárek v luxusním černo zlatém obalu. Na jmenovce bylo napsáno: Pro nejkrásnější ženu pod sluncem. - Michael. Když se mi podařilo zbavit se papíru, otevřela jsem víčko krabičky, která byla uvnitř a…...lapala po dechu. "To….to je nádhera.", vydechla jsem a opatrně vzala do rukou krásný řetízek s náramkem. Oba šperky vypadaly jednoduše úchvatně. "Moc děkuju, Miku.", políbila jsem ho a on mi polibek opětoval. Když jsem si náramek zkoušela připnout na zápěstí, nemohla jsem si ale nepovšimnout, že měl takové smutné oči. Nevěděla jsem proč, ale i když se usmíval, jeho oči byly na chvilku zklamané. Napadlo mě, že jsem mu své poděkování a radost asi nevyjádřila dost jasně. "Opravdu se mi hodně líbí. Miluju tě." zašeptala jsem a Michael si mě konečně přitáhl k sobě a objal v pase. "Taky tě miluju…", usmál se.

Dojetí střídaly salvy smíchu. To, když si Michael rozbalil sadu dětských vodních děl či gelových míčků, které dokáží při dopadu obarvit vodu různými barvami a vytvářet mají navíc ještě jakýsi šumivý efekt. Nadšený byl i z mého výběru knih různých žánrů, které si přál přečíst a se zaujetím ocenil i štůšek zvláštních kupónů, které jsem pro něho vytvořila. Stálo na nich například: Horká společná koupel, Hodinová masáž celého těla, Večeře na přání, Filmoví večer dle vlastního výběru a nechyběla i celá řada docela dost odvážných služeb. Michaelovi zářily oči nadšením. Vyjmenovávat tu ale každý dárek, který nám toho dne udělal radost by bylo na dlouho a ve výsledku ani nešlo o radost z vlastních dárků, ale o radost těch, které jsme obdarovali a o čas, který jsme spolu mohli strávit.

"Mám tu ještě jeden dárek...takovou obálku. Pro vás pro všechny.", řekl nakonec Michael a podal mi ji. Vytáhla jsem z ní velký tvrdý papír a četla nahlas. "Tři noci v lyžařském středisku Aspen v Coloradu?", oči se mi rozšířily překvapením. "My jedeme na hory?", vyhrkla Tara. "Jestli se mnou budete chtít jet, tak ano.", přikývnul Michael. "Strávili bychom tam i první hodiny nového roku.", dodal a my sborově vypískly nadšením. Jediný, kdo v tu chvíli mlčel jako zařezaný byl Javon. Podívali jsme se na něj. Upřeně zíral směrem k oknu a my pro něj přestali existovat. "BO-ŽE MŮJ!", nedokázala jsem věřit vlastním očím a několikrát zamrkla, abych se přesvědčila, zda se mi to jen nezdá nebo nemám halucinace, i ostatní nebyli schopni slova. Venku sněžilo! Na Neverland dopadaly opravdové mohutné vločky sněhu. Po zhruba 20 letech zažila Kalifornie bílé Vánoce.


Kapitola 29. - Vánoční zázrak (1.část)

15. července 2016 v 8:21 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Ahojky, je tu nová kapitola. Myslela jsem, že co se týče délky kapitol, tak kapitoly z New Yorku a večírku s Liz Taylor jen tak něco nepřebije. Přebilo. Tato kapitola. Nechtělo mi jí to ucelenou uveřejnit, že prý je článek omezený na 40.000 znaků a já měla pravděpodobně víc. V textovém editoru jsem se při psaní dostala na 11.stranu. No stane se...Tato kapitola je tedy rozdělena na 2 části. Tu druhou uveřejním během chvíle..Díky za pochopení]

Uteklo to velmi rychle a než jsem se nadála byl tu dvacátý první prosinec. Hned následujícího dne jsem měla odjet na Neverland, kde jsme s Michaelem hodlali strávit naše úplně první společné Vánoce. Neviděli jsme se od mého osudného víkendu, kdy jsem měla nehodu v koupelně, Mike pak na pár dní odjel do Austrálie a vrátit do Ameriky se měl právě každou hodinou.
Co se týče dárků, stihla jsem v týdnu naštěstí vše pro své blízké obstarat a přede mnou už byl jen úkol to všechno zabalit do dárkových papírů a krabiček.
Mezitím, co byl Michael mimo Státy, jsem každý den jezdila za rodiči. Jednak jsem se cítila trochu provinile, že s nimi o Štědrém dnu nebudu a jednak jsem se prostě potřebovala dostat do svého starého pokoje, kde jsem večer co večer pracovala na svém dárku pro Michaela. Výsledkem jsem si stále nebyla vůbec jistá, ale utěšovala jsem se tím, že o mém plánu nemá nikdo ani ponětí, a že když se na to prostě nebudu cítit, vzdám to a nikomu tím neublížím a nikdo mi to nebude ani vyčítat.
Pár dní před Vánoci tak náš byt s Tarou připomínal elfí dílnu na Severním pólu. Všude se povalovaly pestrobarevné papíry s vánočními motivy, jmenovky, mašle a stužky. "Hele, už to bude.", vypískla natěšeně Tara a rychle sáhla po ovladači, aby zesílila zvuk u televize, kterou jsme měly při našem předvánočním šílenství zapnutou.


"Vánoční atmosféra již dopadla i na mnohé slavné celebrity. Jednou z nich je i král popu Michael Jackson, který dnes v dopoledních hodinách po jeho pětidenní návštěvě Austrálie odletěl svým soukromým letadlem z letiště Kingsford Smith v Sydney zpátky domů do Kalifornie. Pro slavného zpěváka to budou překvapivě teprve třetí Vánoce, které oslaví.
Michael Jackson i jeho rodina se dlouhá léta hlásili k víře Svědků Jehovových a Vánoce ani jiné svátky neslavili. Před necelými deseti lety se ale Michael Jackson vzdal své víry. Své první Vánoce oslavil ale až v roce 1993 na popud jeho herecké přítelkyně Elizabeth Taylor. Před nástupem do letadla stihl zpěvák našim reportérům prozradit, že v Austrálii strávil příjemné chvíle a hodlá se v následujícím roce vrátit. Na dotaz jak a s kým letos oslaví vánoční svátky, odpověděl následovně - Budu tam, kde je mé srdce. Doma v Neverlandu a s lidmi, které miluji. O tom by Vánoce měly být. O lásce a nikoli o hmotných statcích."

Hltaly jsme s Tarou každé moderátorčino slovo a když se na obrazovce objevily záběry na Michaela mávajícího fanouškům na rozloučenou, srdce mi poskočilo radostí. "Ó la la, copak to nese? Že by nějaký dárek pro naši Aileenku?", utahovala si ze mě Tara. Upřímně bych si asi ani té dárkové tašky, co si Michael odnášel do letadla, nevšimla. Oči jsem měla přišpendlené jiným směrem. "Jak může být někdo takhle zatraceně sexy?", vyklouzlo mi tiše z úst a Tara vyprskla opět smíchy.

Z pohledu Javona:

Byli jsme zpátky doma a mě přišlo, že jdeme z jednoho blázince do druhého. Pištící dav australských fanynek jen vystřídal hlas Nata Kinga Colea a jeho vánočních písní. Nemám v zásadě nic proti Natovi nebo Vánocům, ale připočtete si do toho, jak se tu každý vzájemně překřikuje - v kuchyni William hlasitě vyřizuje objednávku několika krocanů, do toho stíhá ještě mluvit k pomocné kuchařce, aby se nezapomněla podívat, zda jsou tu ještě nějaké zásoby brusinek nebo zda je má připsat na seznam, chlapi z ochranky se dovnitř snaží nacpat obrovský strom. Bill nadává, že mu při tom Matt šlápl na nohu. "Co je mi po tvé noze, ty jehlice mám všude, snad i v pr….", ošívá se nervózně Matt. Michael na štaflích jen v trepkách se pokouší pro změnu pověsit kolem dokola girlandy. "Mám chuť tančit…", seskočí rázem dolů jako kamzík a vlní se mi před očima. Bože, zbláznil se! Tak tahle začínají prosím pěkně Vánoce v Neverlandu.
Maká se tu pozdě do noci, pak se většina z nás odebere na kutě. Jediným bdělým tu zůstává Michael a já. "Něco hledáš?", zeptám se ho v okamžiku kdy už se asi pět minut ve své pracovně přehrabuje v taškách, které si po návratu z Austrálie nestačil ještě vybalit. "Měl jsem tu takovou krabičku. Tady. Přesně v této tašce.", ukazuje na velkou dárkovou tašku. "Někde tu určitě bude, jsi si jistý, že je to zrovna tahle taška?", pokouším se ho uklidnit. "Ano, jsem si stoprocentně jistý. Byl to dárek pro Aileen.", zoufá si Michael a mně je hned jasné, o jaké krabičce mluví. Michael v Sydney koupil u Tiffanyho pro Aileen nějaký řetízek s náramkem na ruku. Co nám to s Billem a ostatními dalo práce, držet ho co nejdál od médií, která by hned v jeho návštěvě klenotnictví viděla minimálně důvod ke koupi snubního prstenu. "Podívej se pořádně do všech tašek.", radil jsem dál. "Všude už jsem se díval, není tu.", chytl se Michael nešťastně za hlavu. "Hned zítra ráno řeknu Henrymu, ať se pořádně podívá do auta. Třeba tam ta krabička někde vypadla.", napadá mě řešení a Michael nepatrně pokývne hlavou. "A co když tam ta krabička nebude? Víš Javone, popravdě teď už si nejsem ani jistý tím, kdy jsem tu krabičku v tašce viděl naposledy? Co když se ztratila na letišti?", děsí se dopředu Michael. "Ráno moudřejší večera.", řeknu a následně ho přemluvím k tomu, aby si šel raději lehnout.

Krabička se nenajde ani druhý den. Michael propadne hysterii a zamkne se v pracovně. Po necelé hodině si ale dá říct. Zjišťujeme, že tentýž komplet šperků, který Michael pro Aileen vybral v Austrálii, mají i v Los Angeles. Objednávka se rychle vyřizuje telefonicky a Michael pak okamžitě posílá Billa, aby šperky dojel vyzvednout. "Už to ale nebude takové…", bručí Michael zlostně a já nechápu. O peníze mu nikdy nešlo a to, že se ta předešlá krabička někde ztratila, nemusí kromě nás nikdo další vědět. Takový věci se prostě čas od času stanou, zvlášť v takovém zmatku, jaký běžně vládne na letišti. Důležité je se z toho nezbláznit.

Aileenin pohled:

"Javie, Javie.", pištěla radostně Tara, když se druhý den lehce po poledni objevil Javon, aby nás odvezl do Neverlandu. S Tarou se neviděli stejně dlouhou dobu jako my s Michaelem a i když se jednalo jen o pár dnů, vrhli se ti dva na sebe jako by se snad neviděli několik měsíců. Nad jejich vřelým přivítáním jsem se ale nepodivovala ani v nejmenším. Trochu mě bolestně píchlo ve slabinách při představě, že narozdíl od Tary asi nikdy nezažiju to, že se tu ve dveřích objeví Michael jen tak.


Neverland mi přišel kouzelný za každé situace - za slunečního svitu, zatažené oblohy, bouřky, deště, na podzim i na začátku zimy. Pokaždé to mělo nepopsatelnou atmosféru, byla jsem přesvědčená, že už mě nemůže nic překvapit, že už není možné, aby toto místo bylo kouzelnější. Spletla jsem se. Ranč oblékla vánoční kabát a já lapala po dechu. Stromy a keře u hlavního vjezdu byly ověnčené světelnými řetězy. Nasvícená byla i pěší cesta, podél které byly nahodile rozmístěny malé lucerničky. Nic přeplácaného a kýčovitého, dekorace byly barevně sladěny do bílé a zlaté barvy. Michael si potrpěl na detaily a já musela uznat, že za ten den, který výzdobě zatím věnovali, toho stihli opravdu hodně. Nemluvě o tom, jak krásně to vypadalo uvnitř. U krbu v obývacím pokoji již byly zavěšené velké červené punčochy. Podél zábradlí u točitého schodiště se jako had vinuly jehličnaté girlandy dozdobené malými i většími mašlemi. V kdejakém rohu či místečku, které jinak zůstávalo nevyužité, vykukovaly sošky roztomilých buclatých andílků nebo vonných svíček ve velkých skleněných nádobách a stříbrných stojanech se starodávnou patinou. Jediné, co snad ještě čekalo na dozdobení, byl vánoční stromeček, i když použít pro ohromnou kanadskou jedli tuto zdrobnělinu, mi v oné chvíli přišlo až nemístné.

"Líbí se ti to?", zašeptal mi do ucha Michael plný očekávání. "Zda se mi to líbí? Blázníš, to je slabý slovo, je to nádhera.", vydechla jsem a rozhlížela se úžasle kolem. "Stromku jsme se ani nedotkli, čeká na tebe. Vzpomněl jsem si, jak jsi mi říkala, že už jako malá jsi ráda zdobila. To ty jsi rozhodovala o tom, jakou ozdobu kam pověsíš a nikdo další do toho nemohl zasahovat.", připomněl mi Michael a já se k němu láskyplně přivinula. "Děkuju…moc! Ale to já bych se tu měla snažit dělat ti krásné Vánoce, zasvětit tě do všech svých tradic a zvyků.", přiznala jsem trochu zahanbeně. "Však je děláš krásnými, už jen tím, že jsi tu se mnou.", políbil mě jemně do vlasů. "Vlastně...je tu ještě jedna věc, kterou bys pro mě, mimo své krásné přítomnosti, mohla udělat?", zarazil se Michael a já zbystřila. "Jaká? Ven s tím. Předem je splněna.", vypískla jsem aniž bych věděla, co bude následovat.

"Půjdeš se mnou zítra do nemocnice?", zeptal se a já na malý moment strnula. V první chvíli mě totiž problesklo hlavou, že má Michael nějaké náhlé zdravotní problémy. "Do nemocnice? Co...stalo se něco?", vydrmolila jsem a z tváře mi zmizel úsměv. "Ne, neboj se, Aileen. O mě nejde. Já jsem v pořádku. Jen….po tom nedávném článku v novinách o návštěvě dětí v Neverlandu, mě kontaktovala místní nemocnice, zda bych nechtěl teď před Vánoci navštívit děti. A já bych chtěl. Moc bych chtěl a byl bych rád, kdybys mě doprovázela", prozradil mi Michael a já si nemohla nepovšimnout dojetí v jeho očích. Byla to skvělá zpráva, ale radovat jsem se vzhledem k tomu, že šlo o nemocné děti, nemohla a ani nechtěla. Dobré na tom jednoduše bylo to, že se nemocnice ozvala sama od sebe, nebyl to Michael, kdo by musel žádat o svolení a byl to i důkaz toho, že lidé snad přestávají věřit těm sprostým lžím v bulváru. "Půjdu s tebou ráda.", přikývla jsem a pokusila se o úsměv.

Zbytek dne jsme pak strávili v ryze vánočním duchu. U zapáleného krbu a při šálku horkého svařeného vína jsme si všichni společně povídali, Javon s Tarou se nám bravurně starali o zábavu. Jejich zážitkům a poznámkám se jednoduše nedalo nesmát za žádné situace.

Druhý den krátce po obědě jsme se já, Michael, Henry jako řidič a skupina bodyguardů bez Javona, který se měl na Michaelovu žádost zodpovědně starat o Taru a hlídat Neverland před slídícími paparazzi, vydali směr nemocnice Cottage Hospital v Santa Barbaře. Auto zajelo přímo k hlavnímu vchodu, i tak jsme se ale nemohli vyhnout skupině novinářů. Nechápala jsem to, jak vždy s předstihem věděli, kde na Michaela narazí, aniž by sám Mike musel dávat nějaká prohlášení, o tom, kam se právě chystá. Přes tmavé sluneční brýle jsem se vyhýbala jejich pohledům i cvakajícím fotoaparátům. Rychle jsme za pomoci bodyguardů proklouzli dovnitř. Několik novinářů nám ale bylo stále v patách. Nemocnice byla veřejným místem a tak jim nikdo prakticky nemohl zakázat vstoupit do prostor nemocnice. Modlila jsem se jen za to, že jim snad někdo z personálu zatrhne fotografování. Jeden z členů ochranky se na malý moment vzdálil k recepci. Chvíli o něčem mluvil s mladou slečnou, ta pak pokývla hlavou a zvedla sluchátko telefonu. Na konci chodby jsme pak nastoupili do výtahu a někdo z Michaelova týmu stiskl tlačítko s číslem tři. Očima jsem rychle bleskla po plánku nemocnice, který byl vyvěšený v kabině výtahu. Po krátkém zorientování se jsem zjistila, že míříme na oddělení dětské chirurgie a traumatologie.

Před vstupem na oddělení na nás již čekala lékařka a dvě zdravotní sestřičky. "Vítáme vás v naší nemocnici.", usmívala se a vřele si podala ruku nejdříve s Michaelem a pak k mému překvapení i se mnou. Doprovázejících bodyguradů si nikdo z lékařského týmu moc nevšímal natož pak opodál stojících novinářů, které lékařka ihned vykázala slušně pryč mimo oddělení. "Děti se na vás už moc těší.", prozradila směrem k Michaelovi a my postupovali dál na oddělení. "To já také. Přinesli jsme jim i nějaké hračky. Snad je to alespoň teď před Vánoci trochu potěší.", odpověděl tiše Michael a nenápadně se podíval dozadu na dva své bodyguardy, kteří drželi tašky plné překvapení. "Určitě. Víte, není to pro ně nijak jednoduché, když vědí, že letošní Vánoce stráví tady v nemocnici. Snažíme se jim to tu co nejvíce zpříjemnit, ale rodinu jim nahradit nedokážeme.", zadívala se doktorka vážně na Michaela, v jejích očích se zračil ale i ohromný soucit nad všemi jejími malými svěřenci.

Postupovali jsme od jednoho pokoje k druhému. U každého lůžka se zastavili. Michael se o každého pacienta zajímal a bylo naprosto jedno, zda tu leží jen s nějakou poměrně banální věcí jako je třeba zlomenina nohy nebo jde o něco mnohem vážnějšího. Pohled na nemocné děti snášel Michael dobře. Usmíval se, povídal si s nimi. Některé se mu dokonce podařilo rozesmát. Já to snášela mnohem hůř. Snažila jsem se nedávat najevo emoce, vnitřně jsem však sama se sebou sváděla velký boj. To byly ty chvíle, kdy si člověk uvědomí, jak malicherný a sobecký občas bývá. Žene se za věcmi, o kterých si myslí, že jsou nesmírně důležité. Touží po prestiži, uznání a přitom co z toho, když vám najednou do života vstoupí nemoc nebo vážný úraz? Vše ostatní je najednou nepodstatné.

Byl tu však jeden pokoj, ve kterém jsme se zdrželi déle než v ostatních. Již při prvním pohledu na malého chlapce mi bylo jasné, že tohle nebude lehké. Michael se otočil směrem k lékařce. Nemusel se na nic ptát, vyslovit byť jen jediné slovo. "To je malý Finley Parks. Popáleniny v obličeji, na ramenou i pažích. Ten, kdo požár způsobil, byl jeho vlastní otec. Msta za to, že ho opustila Finleyho matka. Ta bohužel neměla takové štěstí jako její syn. Čeká ho minimálně ještě jedna operace. Až se z toho chlapec dostane, poputuje nejspíše rovnou do dětského domova, pokud se tedy neobjeví nějaký rodinný příbuzný, který by měl zájem o to, vzít si ho do své péče.", popsala lékařka situaci.

"Ale to přece...musí existovat někdo z rodiny, kdo by se o něj postaral?!", bylo v podstatě to první, co jsem od příchodu na oddělení řekla. "Ano, tomu bychom taky rádi věřili. Z otcovy strany o něj ale nikdo nejeví zájem a matčina rodina nežije ve Státech, takže tím se to vše poněkud komplikuje.", odpověděla mi doktorka. "Ahoj Finley, já jsem Michael. Jakpak se cítíš?", slyšela jsem po chvíli říct Michaela, když si přisunul k chlapcově lůžku židli. Pro Finleyho bylo přes jeho zranění v obličeji poměrně těžké odpovídat. Přesto se tolik snažil, byť mu ne vždy bylo dobře rozumět. V jednu chvíli sjel očima ke stolku, na kterém ležela dětská obrázková knížka. "Kniha džunglí? Chceš abych ti chvíli četl?", zeptal se Michael a Finley nepatrně přikývnul.

I z pouhého předčítání dokázal Michael udělat něco výjimečného. U každé postavy dokázal měnit hlas, bravurně zvládal napodobovat i zvuky zvířat. "Aileen...udělej opici.", obrátil se najednou ke mně. "Co?", vyhrkla jsem nechápavě. "Potřebuju, abys napodobila zvuk opice...teď když čteme o Mauglím a opičím národu.". vysvětlil. Trochu jsem se ostýchala a styděla zároveň, pak jsem se ale přece jen osmělila. A z úst mi vyklouzlo něco, co mohlo vzdáleně skutečně připomínat šimpanze či gorilu. Michael se začal hlasitě smát. "To se ti povedlo. Udělej to ještě jednou. Ještě jednou, Aileen.", pobízel mě Michael a já opět dělala drahoty. "No ták, podívej se, i Finleymu se to líbí.", žadonil Michael a opravdu si nevymýšlel. Finley se skrze své obvazy zeširoka usmíval a tvář se mu drobně chvěla. Co bych pro ně tedy neudělala. Opět jsem ze sebe udělala lidoopa a odměněna jsem byla dalším výbuchem smíchu.

U Finleyho jsme zůstali tak dlouho, dokud ho čtení a smích nevysílilo natolik, že usnul. K jeho postýlce pak Michael položil tak trochu i tématicky velkou plyšovou opičku ve slamáku, která měla opakovat slova i celé věty. Na podpisovou kartičku s fotografií se pak podepsal a připsal menší vzkaz, citát z knížky - Jak znějí ta klíčová slova? Ty a já jsme jedné krve.

Než stačil Michael obejít každý pokoj, byl již pomalu večer. Do Neverlandu jsme se tak vraceli za tmy. Překvapilo mě, jak prudce se během těch pár hodin, ochladilo. "No kde jste? Už jsme si začínali dělat starosti.", spustil Javon, hned jak jsme se objevili mezi dveřmi. "Snad se zase tolik nestalo, ne?", usmála jsem se na něj. "Jo ne, copak jste neposlouchali ani rádio? Hlásí to už od odpoledne. Žene se sem pořádná bouře. Ještě že už jste tady.", informoval Javon a my s Michaelem si vyměnili překvapené pohledy. Další bouře?!

Po večeři jsem se konečně pustila do zdobení stromu. Tara mi ochotně pomáhala a Javon prskal, jelikož jsme si neustále poroučely další a další krabice s ozdobami, které nám z patra musel snášet. Chtěla jsem, aby se k zdobení připojil i Michael, ale ten se krátce po příjezdu domů omluvil a odešel do své pracovny s tím, že potřebuje ještě něco zařídit. Doufala jsem, že se ještě ukáže, ale bohužel se tak nestalo ani po dvou hodinách, které jsme strávili nad dekorováním.

Neodolala jsem a ještě před tím, než jsem se odebrala do koupelny, zaklepala na dveře Michaelovy pracovny. "Stromek je hotový. Nechceš se podívat?", zeptala jsem se. "Aileen!!Já teď nemůžu.Později.", upozornil mě rázně Michael a začal vyťukávat jakési číslo na stolním telefonu. "Promiň, nechtěla jsem rušit…", omluvila jsem se zklamaně a zmizela. Pro tentokrát jsem vynechala Javonův a Tařin večerní dýchánek u krbu a po sprše zamířila rovnou do postele. Místo vedle mě bylo ovšem stále prázdné. Usnula jsem poměrně brzy a tvrdě. Kdy a zda vůbec se dostal do postele Michael jsem již nezaregistrovala. I ráno jsem se v posteli probouzela sama.

Dobrá zpráva

14. července 2016 v 10:02 | Adelle |  Z mého života
Jen takové drobnější osobní info. Dneska byl můj taťka na kontrole a byli mu sděleny konečně i výsledky histologie. A.....JE Z TOHO VENKU! Sice se prý jednalo o zhoubný nádor, ale ten nejméně agresivní. Metastázy na játrech se nepotvrdily. Jak jsem to tak pochopila, tak už ho nečeká žádná další léčba (ozařování atd.). Bude muset jen pravidelně docházet na kontroly a to již do konce života. Na to, jak to ze začátku vypadalo špatně, je tohle prostě velký úspěch. V těch nejhorších chvílích jsem vstala ze země a začala se z toho smutku vypisovat v kapitolách. A ten nahoře mi opět pomohl. Přijde mi to skoro jako zázrak!!!

Díky moc všem, co drželi pěsti!

P.S. Nová kapitola už je v procesu, snad se tu brzy (možná již dnes večer) objeví.


Jackson 5 a Groupies (2.část)

12. července 2016 v 18:28 | Adelle |  zajímavosti
Osoba, která znala Michaela od roku 1974 mi kdysi řekla, že měla diskuzi s Rebbie, která se svěřila, že Michael nemá čas na holky. "Co za chlapa nemá čas na holky?", zeptal(a) jsem se. Řekla, že tam byly určité zvláštní okolnosti ohledně Michaela.. Když jsem se jí zeptal(a), o čem to přesně mluví, pověděla mi hrozný příběh.

Řekla mi, že když bylo Michaelovi 15 let, určitá osoba z rodiny, které Michael důvěřoval - nebudu říkat jaká, došla k názoru, že je Michael už dost starý na to mít pohlavní styk a proto ho tedy MUSÍ mít. Tato osoba pak zajistila služby dvou lehkých holek a zamknula je do pokoje s Michaelem s tím, aby mu daly (doslova řečeno).

Rebbie mi pak řekla, že tato údalost naprosto traumatizovala jejího bratra. Nevím, zda Michael měl nebo neměl s těma dvěma holkama sex. Rebbie to neřekla.

James McField - bývalý pianista skupiny vzpomíná: Kdysi - jednou možná dvakrát, potřeboval Michael někoho s kým si popovídat a tak mu v takovém případě byla představena nějaká žena s tím, že jde o milou dívku, která by mu mohla dělat společnost. Neměl s ní ale sex. Co já vím, tak k ničemu intimnímu nedošlo. Měl rád milé, nevinné dívky, které neměly postranní úmysly.

K jedné takové schůzce došlo po koncertě v New Yorku. "Pohybovala jsem se v zákulisí. Pracovala jsem tehdy v šatnách Medison Square Garden, vzpomíná Lillias Harris, když ke mě někdo, kdo se představil jako zaměstananec Jackson 5, přistoupil a zeptal se mě, zda bych chtěla strávit večer s Michaelem. "No do háje ANO", řekla jsem. Pak se mě zeptal za kolik a já řekla, že to udělám zadarmo. Chtěla jsem mít sex s Michaelem Jacksonem. Kdo by nechtěl?

Ten člověk mě vzal do šatny. Michael tam byl sám a řekl mi, abych zavřela dveře. První, co vzešlo z jeho úst bylo "Proč jsi prostitutka?", odpověděla jsem, že pořebuju peníze.

"Chtěla bys mít se mnou sex?", zeptal se pak. "Ano samozřejmě, chtěla bych.", odpověděla jsem a on se zeptal, kolik by to stálo a já řekla, že nic. Vypadal, že má zájem a tak jsem si rozepnula blůzu a ukázala mu svá prsa. On však ale otočil hlavu. "Přestaň. Nemůžu mít s tebou sex.", řekl. "Prosím, zandej je zpátky.", dodal a měl na mysli má prsa.

Když jsem se ho zeptala proč, odpověděl "Protože prostě nemůžu..."., já si myslela, že tím myslí to, že nemá erekci. , vypadal tak smutně a pak řekl "Mohli bychom si povídat o tobě a tvém životě, prosím?". Nechtěla jsem se o tom bavit, kvůli tomu jsem tam nešla. Takže jsem mu dala své telefonní číslo.

"Zavolej mi, kdykoli si budeš chtít užít.", řekla jsem a Michael se na mě podíval. "Co to znamená "get off" = užít si?", byl naprosto upřímný. "To znamená zasouložit si, Michaele.", řekla jsem. "Kdykoli si budeš chtít zasouložit, zavolej. Chápeš?"

On pak řekl: "Ah ok. Možná ti jednou zavolám, ale pochybuju o tom." Pak jsem odešla.

"Působil na mě osaměle a naivně.", shrnuje Lillias Harris. "Byl to milý, dobře vypadající kluk, který chtěl dámskou společnost. V žádném případě ale nehodlal mít ten večer sex. Byl vyděšený k smrti. Přemýšlela jsem pak, zda mi někdy zavolá. Nikdy nezavolal."

(opět se jedná o můj překlad z knihy Michael Jackson 1958-2009 The Magic. The Madness. The Whole Story od J.Randy Taraborrelliho)

Jackson 5 a Groupies (1.část)

12. července 2016 v 12:30 | Adelle |  zajímavosti
Rhonda Phillips byla jednou z tzv. J5 Groupies (groupies je označení pro věrné fanynky, které skupinu doprovází z jednoho koncertu na druhý a často se nebrání ani intimnímu styku s někým ze skupiny). Dnes je jí 49 let, je rozvedená a žije se svými třemi dětmi na Long Beach v Kalifornii. V srpnu 1972, kdy potkala svého idola Jackieho Jacksona, jí bylo osmnáct. Jackiemu bylo 21. Rhondu si vybral z publika jeden z manažerů skupiny, když byli bratři na podiu ve Forum v Inglewoodu. V zákulisí dal pak Jackie Rhondě kousek papírku s adresou a řekl jí, aby se s ním za hodinu setkala na dané adrese. Za Rhondou stál ale v tu chvíli Michael. "Byl to takový malý roztomilý kluk", říká Rhonda. "A všiml si lístku v mé ruce."

"To ti dal Jermaine?", zeptal se
"Ne, Jackie."
"On se s tebou chce setkat, že?", zeptal se.
"Ano", odpověděla Rhonda. "Nevím, zda bych měl.....", přerušil ji Michael.
"Nechoď", řekl. "Nemyslím si, že by ses s ním měla setkat."
Rhonda se zeptala Michaela, proč by neměla jít. Dodnes si pamatuje jeho odpověď: "Moji bratři se nechovají k dívkám dobře. Mohou být zlí. Prosím, nechoď."

Rhonda věděla, že Michaelovi je pouhých 14 let, co tedy mohl vědět? Změnila téma a požádala Michaela o autogram. Podala mu papírek, který jí dal Jackie. Michael na něj něco načmáral a vrátil jí ho.
V autě, které vezlo Rhondu k Jackiemu, se pak na papír podívala a zjistila, že tam Michael napsal víc než jen své jméno. Byla tam zpráva: Doufám, že tam nepůjdeš - Michael Jackson.

Rhonda se ale s Jackiem stejně vyspala. "Po tomhle už tě nebudu moci vídat.", řekl jí, když bylo po všem. Rhonda se rozbrečela.
"Najednou jsem se tolik styděla.", vzpomíná o mnoho let později. "Chvíli mě ještě držel a pak řekl, že někdo z Motownu na mě bude čekat venku, aby mě odvezl domů. Políbil mě a já odešla. Celá ta věc netrvala více jak půl hodiny."

Na ulici však Rhonda narazila na bílý Rolls Royce, ve kterém na zadních sedadlech seděli Marlon a Michael. Auto sjelo k obrubníku, chlapci vystoupili ven, Marlon proběhl kolem Rhondy, ale Michael šel přímo k ní.

"Co tady děláš?", zeptal se? "Ty jsi byla u Jackieho?"
"Ano, byla.", odpověděla.
"Měli jste spolu sex?", chtěl vědět Michael.

Rhonda začala opět brečet. Michael smutně zakroutil hlavou. "Je mi to líto.", řekl. "Donutil tě k tomu?"
"Ne, samozřejmě, že ne. Chtěla jsem to."
"Ty jsi to chtěla?", zeptal se Michael překvapeně. "Ale proč bys to chtěla?"

Rhonda nastoupila do auta a stáhla okýnko. Michael stále stál u obrubníku. "Budeš v pořádku?", zeptal se.
"Ano, budu..", odpověděla Rhonda.
"V tu chvíli jsem začala natahovat.", vzpomíná. "Stáhla jsem okýnko a auto se rozjelo. Podívala jsem se ven a poslední, co jsem uviděla, byl Michael Jackson, který tam tak stál a mával mi na rozloučenou."


(můj volný překlad z knížky Michael Jackson 1958-2009 - The Magic. The Madness. The Whole Story od J.R. Taraborrelliho.)

Kapitola 28. - Vše je jinak

7. července 2016 v 13:46 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Dneska kratší kapitola a odpovědi na některé vaše otázky vám to asi stejně moc nedá. Příště nás čekají již Vánoce, takže se třeba trochu v těch vedrech ochladíme. Z tohoto důvodu je i ta dnešní kapitola kratší, nechtěla jsem ji totiž spojovat s tím, co přijde dál.]

Stmívalo se. Na Národní lesní park Los Padres, vzdálený od Santa Barbary zhruba 40 mil, což mimo jiné odpovídá téměř tří hodinové jízdě autem, dopadala tma. Začalo mi kručet v břiše a byla mi trochu zima. Zip růžové mikiny s Minnie jsem si povytáhla až úplně nahoru a kapucu narazila hluboko do čela. Znovu jsem se podívala na obrázek veselé myšky s růžovou mašlí a rukou se jemně dotkla potisku. Chtěla bych být jako ona, ale místo toho trčím tady v tomhle lese. Ta hra na schovávanou mě už moc nebaví a přijde mi to už moc dlouho. Nejraději bych se vrátila zpátky do stanu, zalezla si do spacáku a prohlížela si s baterkou v ruce nejnovější číslo časopisu Disney Junior. Mamka mi ho koupila ráno na benzínce. S taťkou se asi trochu pohádali, protože mamka chtěla zastavit a koupit si kafe, ale taťka zastavovat nechtěl, že prý bychom na mamku museli zase dvě hodiny čekat než si na záchodě přepudruje nos. V časopise byl i dárek - balíček nálepek s Disney princeznami. Nejraději mám samozřejmě Sněhurku. Přijde mi hodně hezká a líbí se mi, jak hezky se starala o trpaslíčky. Tar ji ale ráda nemá, prý je to pitomá husa, když se nechala oblbnout zlou královnou a snědla jedovaté jablko. Ona by se nikdy tak nachytat nenechala. Její oblíbenkyní je Popelka a mě přijde, že Tara je Popelce i trochu podobná. Má totiž taky takové dlouhé světlé vlasy. Kdyby tu Tar byla, rozdělila bych se s ní o nálepky.
PRASK! Co to bylo? Jako kdyby někde za mnou praskla větvička. Určitě to byla větvička, co by to bylo také jiného? Však strašidla a příšery jsou jen v pohádkách. Říkal mi to děda a děda nikdy nelže. HŮ HŮ HŮ. A co bylo tohle? Nějaký pták? Musím se vrátit k tábořišti, ale touhle cestou jsem už přece šla a na náš stan jsem nenarazila. Všude jenom stromy, stromy a tma. PRASK! Néé, já se bojím. Maminko, kde jsi?

"Aileenko, drahoušku. Už je dobře. - Bože Davide, je celá prokřehlá.", chtělo se mi hodně spát a stěží jsem vnímala hlasy svých rodičů. Ale jakto, že jsme se najednou ocitli tady? Jak jsem se dostala z lesa? Tohle není náš dům. Nebo ano? Ne, rozhodně nejsme doma. Kde to jsme? Mami, tati? Dýchej Aileen, dýchej zhluboka. "A co vana s kopou voňavé pěny? Levandule prý uklidňuje." Vanu ne, ale sprcha ta mi teď rozhodně pomůže. Musím do koupelny. Nemůžu jít do postele aniž bych se umyla. Koupelna. Kde je tady v tomhle velkém domě koupelna? Mami, tati? "Rodiče tu nejsou. Už jsi velká holka, Aileen. Jsem tu pro tebe teď já." Michaele? Miku! Potřebuju do koupelny. "Tudy, lásko."

Voda byla příjemně teplá. Půjčila jsem si Michealův sprchový gel, který krásně voněl po grepu a celá se jím namydlila. Podáš mi prosím osušku, Miku? Michaele?


"MICHAELE!!!", vykřikla jsem hrůzou a prudce s sebou škubla tak až jsem se posadila. "Aileen, jsem tady. Jsem u tebe. Bolí tě něco?", přivinul mě do své náruče Michael a pevně držel mou hlavu přitisknutou k jeho hrudi. Bylo ráno a já se probudila v jeho ložnici. Cítila jsem rázem neuvěřitelnou úlevu a bezpečí. Úlevu proto, že jsem si okamžitě uvědomila, že mě jen pořádně potrápila noční můra a bezpečí proto, že tu byl jednoduše on. "Jen ošklivý sen. Promiň.", políbila jsem ho omluvně na rty. "Co tvá ramena, miláčku?", tvářil se stále ustaraně. I když jsem Michaela ihned ujistila, že žádné nepříjemné pálení již necítím, nedal jinak a chtěl se sám přesvědčit. "Mohu?", ukázal na velkou hydrogelovou náplast, kterou mi předešlé noci nalepil na bolavá místa. Přikývla jsem. "Teď to možná maličko zaštípe.", upozornil mě a pomalými tahy začal odlepovat náplast. "Je to stále trochu zarudlé, Aileen.", oznámil mi a bříšky prstů se dotkl místa. Tiše jsem zasyčela, přeci jenom to bez té chladivé náplasti, nebylo zcela ideální. "Bolí?", zeptal se a já si opět hrála na hrdinku. Nebolelo to skutečně moc, ale já ze sebe před Michaelem jednoduše nechtěla dělat nějakou velkou ufňukanou citlivku. "Mám nápad. Vydrž, hned jsem tady.", ožil překvapivě Michael a v cuku letu byl pryč. Neměla jsem v úmyslu mu někam utíkat, a tak jsem poslušně čekala a v duchu si nadávala, jaký jsem zmatkař. Kdybych se minulé noci tolik nevyděsila a snažila se zachovat klid, mohlo to všechno dopadnout líp. Ale místo toho jsem radši před vším zavřela oči a kričela, jak když mě na nože berou. Michael se během chvíle objevil a v ruce nesl mističku s kostkami ledu.

Jednu si vložil mezi palec a ukazováček a jemně začal kostkou kroužit po mém narůžovělém rameni. Led se tak začal postupně rozpouštět a chladivé kapky začaly stékat z mého ramene dolů. Do cíle se však nedostaly. Michael ke mně naklonil hlavu a každou kapku slízával. "Je to tak lepší, lásko?", chtěl vědět, jakmile byla první kostička ledu zcela roztátá. Byť bych mu ráda odpověděla, z úst mi vyšel jen slastný vzdech, což ho donutilo sáhnout po další kostce. Zmrzlá voda příjemně chladila. Navíc vše umocněno tím, jak skvěle si počínal Michael, ve mně vyvolávalo nepředstavitelné blaho. Do těla se mi začínal dostávat endorfin a oxytocin. Bolest či jakékoli nepříjemné pocity zázračně vymizely jako mávnutím kouzelného proutku. "Když už jsem se musela tak hloupě opařit vodou, proč se tak nestalo o pár dní dýl.", zaskuhrala jsem nahlas po chvíli. Michael jen nechápavě povytáhl obočí. "To bych ti pak mohla nakukat, že nejenom ramena mám jako v ohni.", zasmála jsem se a Michael rázem pochopil. "Už jen ty představy mě dohání k šílenství. Ale na doktora si můžeme zahrát i příště. Kdykoli, Aileen.", zašeptal. "Beru tě za slovo.", vydechla jsem mezi našimi polibky.

V podobném duchu jsme vydrželi ještě nějakou dobu, dokud se do nového rána nezačal probouzet i zbytek Neverlandu. "Myslím, že bys měla něco sníst, zlato. Včera jsi tomu jídlu kromě té zmrzliny moc nedala.", zmínil Michael a já musela souhlasit. "Hlavně už nic sladkýho, prosím.", zvolala jsem s mírnou nechutí a nechala se jím vést za ruku do kuchyně.
"Miku, je tu Frank. Chce se podívat na ten...ohřívač.", přišel nám oznámit Bill, když Michael dojídal poslední sousto míchaných vajíček se zeleninou. "Hned jsem tam. Williame, postarejte se tu prosím zatím o Aileen.", požádal Michael. "Za chvíli jsem zas u tebe.", špitnul ke mně a spěchal nahoru do patra.

Dojedla jsem svou porci, chvíli si ještě povídala s Williamem, ale když se Mike stále nevracel, rozhodla jsem se vydat za ním. Už na schodech se ke mně linuly mužské vzájemně se překřikující zvuky. "Ne, trvám si na svém.", uslyšela jsem sveřepě vykřiknout Michaela z otevřené koupelny. "Ale Miku, posloucháš mě vůbec, ten ohřívač je v naprostém pořádku. Nenašel jsem žádné známky po zkratu či přepálení. Změnil jsem jen nastavení teploty a času. Ten, co tu ten ohřívač montoval, byl asi pěkný pako. Po deseti minutách nastavené teploty teplé vody, to jest 47 stupňů, určil zvýšení teploty na 60. ", slyšela jsem vysvětlovat nějakého muže. "Frank tím Miku chce říct, že Aileen by voda včera večer evidentně neopařila, kdyby se stihla vysprchovat do těch nastavených deseti minut.", ozval se Bill. "Ale to je nesmysl. Sprchuju se tu i já. A často taky delší dobu. Nikdy mě ta voda neopařila. Nevykládej mi tu Franku nic o tom, že s tím krámem je vše v pořádku. Musel do toho prostě nějak uhodit blesk a způsobit chybu na tom nastavení. Já jsem se toho ani nedotkl a nikdo jiný kromě mě a mé přítelkyně tuhle koupelnu nevyužívá.", trval si Michael na svém. "Prostě ten krám vem, odmontuj ho a vyměň ho za nějaký bezpečný.", nařídil přísně. "Ale Miku....", snažil se ještě něco říct instalatér. "Za co tě platím, Franku? Za blábolení rozhodně ne. Udělej, o co tě žádám, prosím.", byl Michael ve svých rozhodnutí pevný jako skála.

Tiše jsem si odkašlala a rozbouřené hlasy utichly. "Ach Aileen, hned jsem u tebe, tady už jsem to vyřídil.", věnoval Frankovi ještě vážný pohled a odešel. "Miku, nerozčiluj se zbytečně. Ten Frank za to ani nemůže...Omlouvám se, že jsem vás tam tak poslouchala, ale to vaše dohadování prostě nešlo nepřeslechnout. Jsem už v pořádku. Vážně. O nic nejde.", opakovala jsem mu, jakmile jsme se oba dostali do jeho pracovny. Mikovu roztrpčenou tvář jsem pevně držela v dlaních. "Aileen, lásko, není to vůbec v pořádku. Netoužím po ničem jiném, než abys tu jednou byla se mnou. Nejen na víkendy a svátky. Ale to už přece víš. Mrzí mě, co se stalo. Chci, aby byl pro tebe Neverland místem, kde se budeš cítit v bezpečí a dobře, chápeš?", odpověděl již podstatně klidnějším hlasem Michael. Chápala jsem ho. Kdyby se něco podobného stalo jemu a bylo by to třeba v mém bytě, měla bych jistě taky zlost a výčitky. Ale když se to tak vezme, nedošlo přece k žádné tragédii. Jsem tady a je mi fajn. "Cítím se tu dobře. Protože jsem tu s tebou. Kdybych se tak necítila, nevydržím tu ani další minutu. Už na to nemysli, ok?", uklidňovala jsem ho a snad se mi to i po chvíli povedlo.

Z Neverlandu jsem odjížděla opět za soumraku. Již v autě jsem si ale rezolutně nakázala se soustředit na příjemnější věci. Na blížící se svátky a to, jak je s Michaelem strávíme. Těšila jsem se na vánoční dovolenou neuvěřitelně, sama jsem cítila, že potřebuju volno a trochu víc se zrelaxovat. Tělo ke mně vysílalo varovné signály, že začíná být po celoročním shonu unavené a chce odpočinek. Za posledních pár týdnů jsem nefungovala nejspíš tak, jak bych asi sama chtěla. Byla jsem roztěkaná, zmatkovala jsem víc než kdy jindy. Slyšela zvuky a viděla přízraky, tam kde vůbec nebyly. Směšné! "Tvým jediným úkolem je teď vymyslet, čím obdarovat k Vánocům nejbližší.", úkolovala jsem si v hlavě. Moc dobře jsem věděla, že z pomyslného Michaelova seznamu přání nejsem schopná splnit všechno. Neměla jsem bohužel tu moc zastavit křivdu, bolest a násilí ve světě. Na něčem málo z jeho výčtu jsem ale zapracovat mohla a jako překvapení mi v hlavě už nějakou dobu ležel ještě jeden nápad. Možná hodně naiviní či troufalý. Odkládala jsem ho do nejvzdálenějších koutů mé mysli na později. Čas byl ale neúprosný a pokud jsem se do něj přeci jen chtěla pustit, byl nejvyšší čas začít. Možná to nestihnu, nezvládnu, ale pokusit se o to mohu. Nebude to snadné, přeci jen to vyžaduje jistou dávku úsilí, trpělivosti a hlavně dovednosti - dovednosti o které jsem doufala, že jsem ji za ta léta zcela nezapomněla. Tak směle do toho....

Z pohledu Tary:

Posledních pár dní bylo pro mě docela převratných. Oficiálně tak mohu říct, že už nejsem singl. A tak to vypadá, že bych letos o Vánocích přece jenom nemusela zůstat pod jmelím nepolíbena?! Já a Javon jsme spolu začali chodit a je nám fajn. Vyplynulo to všechno tak nějak samo a přirozeně, aniž by kdokoli z nás musel toho druhého nějak nahánět. Je to asi trochu zvláštní, ale vzájemně docházíme k názoru, jako bychom se znali už léta. Nedokážu asi najít ta správná slova, ale je to, jako bychom byli vzájemně naladěni na stejnou vlnu. I když jsme stále ve fázi vzájemného oťukávání se, máme si stále co říct, o čem se bavit. Nezažíváme vůbec ty tísnivé chvilky ticha, kdy se jeden druhému úsečně díváme do očí a v hlavě těžce lovíme vhodná témata k diskuzi nebo přemýšlíme nad tím, zda je dobré se vůbec ptát na to či ono - zda to je vhodné, zda to ten druhý nevezme jako troufalost či urážku, zda se před sebou vzájemně neztrapníme. Neřešíme to a jsme sví. Cítím se po dlouhé době vedle chlapa skutečně dobře. Nezaobírám se kvůli němu ani zbytečně moc tím, jak vypadám, zda jsem to nepřehnala s barvou rtěnky nebo volbou oblečení. Můžu se jen modlit, aby mi tenhle pocit zůstal co nejdéle a nešlo jen o nějaké počáteční pobláznění mysli.

A má kámoška Aileen? Nadále těžce zamilovaná do Michaela. I když mi poslední dobou přijde, že je nějak zamlklá a zahloubaná do vlastních myšlenek. Poté, co se po víkendu vrátila z Neverlandu, nebyla moc sdílná. Je to zvláštní, protože jindy by o něm i celém Neverlandu dokázala básnit dlouhé hodiny a mě upřímně baví ji poslouchat. Starost mi teď dělá i tím, že se každý den vrací domů velmi pozdě. Zpočátku jsem si myslela, že má jen v práci více úkolů než jindy a zůstává proto přesčas. A kdybych od Javona nevěděla, že jsou Michael i všichni z ochranky mimo Neverland a doprovází ho na nějakém natáčení v Los Angeles, měla bych i podezření, že se jen ti dva zamilovaní holoubci někde zašívají. Aileen tvrdí, že teď jezdí za rodiči, ale mně se to skutečně moc nezdá. Každý den? To jim snad takto vynahrazuje fakt, že s nimi letos nestráví Štědrý den?

Jo...a ještě jedna věc. Asi začnu věřit na vánoční zázraky. Včera vyšel v novinách - v tom nejprodávanějším bulvárním plátku v celé Kalifornii článek o Michaelovi. Ještě jsem o tom neměla možnost mluvit s Javonem, ale myslím, že až se ty noviny dostanou k Michaelovi, že bude mít radost. Jednou taky někdo použil srdce a ne jazyk plný jedu.


Kapitola 27. - Dej si sprchu

6. července 2016 v 10:15 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Domů jsem se z Neverlandu dostala až za hluboké tmy. Tara pohodlně usazená na gauči sledovala jakousi talk show a chroupala popcorn. "Čau...", pozdravila jsem jako první. "Můžem si promluvit?", pokračovala jsem. Michael mi kladl na srdce, ať si v klidu promluvíme a vyjasníme si to. Poslechla jsem ho. Tara s sebou zavrtěla a uvolnila mi místo na pohovce. "Hele, už se nechci hádat. Jsi má nejlepší kámoška. Jen mě prostě mrzelo, že jsem tobě a Javonovi nemohla nijak pomoc, vše jste si zvládli zařídit sami a potom, co jsi cokoli, co jsem navrhla, zamítla, jsem už neměla chuť se ti svěřovat s tím napádem s Mickeym a Minnie.", přiznala jsem. "Tohle všechno dokážu pochopit. Je mi líto, že ses cítila vyšachovaná ze hry, ale nebyla to žádná soutěž o to, kdo pro to udělá nejvíc. Chtěla jsi Michaelovi pomoc, aby se necítil tolik sám, a my ti prostě jen pomohli s tím to uskutečnit. Ale když si to tak zpětně promítám v hlavě, chápu tě. Co mě ale ve skutečnosti štve je to, že si myslíš, že bych byla schopná něčeho tak podlýho, abych dala nějakým paparazziům tip. Jo, dokážu být někdy pěkná mrcha, ale my dvě se známe snad od dětství a myslela jsem, že mě znáš natolik dobře a že víš, že bych ti nic takovýho v životě neprovedla.", odpověděla stále trochu nabručeně Tara. "Já vím, ale když si zmínila toho svýho známýho, co píše pro nějaký noviny...Nevím, prostě mě v tu chvíli nic jinýho nenapadlo.", sklopila jsem oči a začala se v tom trochu topit. Taře jsem asi opravdu hodně ukřivdila. "Marc je seriózní žurnalista a nepíše jen o celebritách. Nepídí se po tom, kdo ze slavných spí s kým, kdo koho podvádí a kdo je závislý na návykových látkách. V tomhle prsty prostě nemá, nehledě na to, že pokud s někým chce udělat rozhovor nebo o někom napsat, nepřiletí helikoptérou. Kde by ji taky ksakru vzal?", hájila svého kamaráda Tara. "Fajn, omlouvám se.", zopakovala jsem tiše. "Asi za to mohly trochu i hormony a premenstruační syndrom. Těsně před tím, než to mám dostat, bývám taková podrážděná a ještě víc přecitlivělá.", doplnila jsem a Tara se konečně zasmála. "Jo, PMS je pěkně na nic. Aileen, taky se omlouvám, přehnaly jsme to asi obě. Takže už jsme v pohodě?", ujistila se s povytaženým obočím. "Jasně, že jo.", pevně jsem stiskla její ruku a usmála se.


"Dáš si popcorn?", nabídla mi záhy Tara přátelsky. S díky jsem odmítla, ale v tomto období mě více než chutě na slané trápily právě chutě na cokoli sladkého. "Ty Tar? Můžu se ještě na něco zeptat?", napadlo mě. Tara si do pusy hodila další kousek popcornu a přikývla. "Vy spolu s Javonem chodíte? Já, že to vaše dnešní loučení bylo takové...poněkud vřelé. Nebo se takhle běžně loučíš se všemi svými kámoši?.", uchechtla jsem se a úspěšně se vyhnula jejímu šťouchnutí. "Jako chození bych to tedy zatím nenazývala. Však jsme neměli ani skutečné rande, pokud bych do toho tedy nepočítala naše dostaveníčko ve školce, kde vrchol veškeré naší romantiky bylo to, že jsme spolu skončili v ohrádce plné dětských míčků a Javon o mně složil fakt "sexy" básničku. Moment...myslím, že se v ní povídá něco o kakání a dětských prdelkách.", vracela se Tara ve vzpomínkách zpátky k poněkud netradičně strávenému dni v práci. Nezapomněla ale posléze dodat, že je Javon správně praštěnej. A vtipný, veselý chlap, který je navíc hezký a jak Tara řekla "tak akorát nasvalovanej"...no to by byla přece blázen, aby mu ani trochu nepodlehla. Zbytek večera jsme strávily typicky holčičím tlacháním o Michaelovi a Javonovi a bylo nám zase moc prima.

Do Neverlandu za Mikem jsem se vracela zase až o víkendu, konkrétně v sobotu. Vtipné na tom bylo, že jsem už nemusela mít žádné výčitky, že nechávám Taru na pospas samotě. S Javonem jsme se míjeli prakticky ve dveří. Tara a Javon měli v plánu si zajít ten den odpoledne na oběd do restaurace a večer stihnout kino. Oficiálně to bylo jejich první opravdové rande. "Připravena na schůzku století?", vítal se Javon s Tarou a pak se ti dva pozdravili skutečně netradičním způsobem - netradičním hlavně tedy pro mě. Nejdříve se dotkly svými zkříženými lokty, jako největší parťáci, poté se k sobě na kratičký moment přitiskli hrudníky a podobný pohyb provedli nakonec se svou pánví. Ruku na srdce, musela jsem si přiznat, že jim trochu závidím. To, že spolu mohli vyrazit kamkoli, aniž by u toho musel být přítomen zástup bodyguardů a přijato nespočet bezpečnostních opatření.


"Užijte si oběd i kino.", loučila jsem se s nimi a sháněla se spěšně ještě po mé oblíbené rtěnce. "Díky, vy si to taky s Michaelem užijte.", křenila se vesele Tara, která se na schůzku s Javonem řádně vyparádila. V červených šatech s tříčtvrtečním rukávem jí to seklo. "A nezapomeňte na ochranu, děcka.", neodpustil si Javon poznámku a spiklenicky na mě mrknul. "Bez obav, tati. Už jsem velká holka...", vyprskla jsem smíchy a uháněla už raději ke svému autu.

Netrvalo dlouho a už jsem se tetelila radostí v Michaelově náruči. "Cítil bych se líp, kdyby tě pokaždé mohl vyzvednout Henry. Neodpustil bych si nikdy, kdyby se ti cestou něco stalo.", zašeptal mi Michael do vlasů. "Ale ale, tady někdo nedůvěřuje mým řidičským schopnostem?", vykulila jsem překvapivě oči. "Ale vůbec ne. Jsi perfektní ve všech směrech, i v řízení. Jen to počasí bývá poslední dobou hodně zrádné.", povzdechl si Michael starostlivě. Podívala jsem se k oknu a chtě nechtě mu musela dát za pravdu. Počasí s námi v posledních pár dnech skutečně hrálo zajímavou hru. Zatímco ráno byla obloha jako vymetená, k poledni už byla pokryta zlověstně šedivou pokrývkou plnou mohutně naducaných mraků. Vítr zoufale skučel nad střechou a duněl v okapech. "Hmm, vypadá to tam opravdu divoce. Ideální doba se dneska jen někde zašít a lenošit.", navrhla jsem. "Proti tomu nemám rozhodně nic proti.", prozradil Michael mírně zastřeným hlasem. Odebrali jsme se do obývacího pokoje a na okenní tabulky po chvíli začal bubnovat déšť. Přesně, jak jsem očekávala. K dovršení naprosto dokonalé atmosféry zapálil Michael v krbu a postavil před nás skleničky červeného vína. "Chceš se dívat na nějaký film?", zeptal se posléze. "Jak chceš ty. Já osobně se klidně spokojím s tím, co vidím a slyším právě teď.", pohladila jsem ho po tváři. Zvuk praskajícího dřeva v krbu, záře jiskřiček mihotajích se kolem, teplo a odlesky ohně, které se promítaly na Michaelovy tváři ve mně opět vyvolaly pocit, že nemůžu být spokojenější a zamilovanější. Udělali jsme si pohodlí a lehli si na pohovku. Zezadu mě objal v bocích a položil svou hlavu na mé rameno. Chvíli jsme jen naslouchali tomu úžasnému přírodnímu orchestru.

"Co si přeješ letos k Vánocům?", překvapil mě Michael svým dotazem. Ano, do Vánoc už zbývaly jen necelé dva týdny, ale nečekala jsem, že Mike naši diskuzi stočí na toto téma - téma, které v něm jistě muselo vyvolávat bolestné vzpomínky. Vlastně jsem neměla zatím koupený ani jeden dárek, zatímco ještě minulý rok jsem již touto dobou měla veškeré dárky zabaleny a převazány velkými mašlemi. Neměla jsem tušení, co koupím Taře, rodičům, Mikovi. Natož abych věděla, co si sama přeju nalézt pod stromečkem. Upřímně bych se letos v klidu obešla bez dárků. Tím největším byl pro mě stejně Michael. Co jsem si měla tedy přát? Nepotřebovala jsem žádné hmotné dary, žádné drahé šperky, zlato vysázené diamanty, luxusní oblečení a dovolené v exotickcýh zemí. Měla jsem jeho a to bylo nejvíc. "Santa byl na mě letos moc hodný, obdaroval mě už předčasně, víš.", prozradila jsem a Michael se zdál, že nechápe. Byl tak sladký, když se v těch jeho čokoládově hnědých očí zračila drobná zmatenost spojená s očekáváním. Tvářil se jako malý prvňáček, který nemůže přijít na řešení záludné otázky, přesto by však rád své oblíbené paní učitelce odpověděl. "Nadělil mi totiž tebe, Miku. A to je dar nad veškeré dary. Víc nepotřebuju.", nemohla jsem ho dál svým mlčením trápit. "Óhh Aileen.", má odpověď ho evidentně skutečně překvapila a dojala. Přivinul mě k sobě ještě pevněji. "Miluju tě, holčičko moje.", zašeptal. "Přece ale musí kromě mě existovat ještě něco...", zkoušel to lišácky dál Mike.

"Vlastně jo.", vzpomněla jsem si náhle. "Je to něco, po čem toužím už od dětství.", napínala jsem ho a bavilo mě pozorovat jeho reakce a pohledy, které mi doslova visely na rtech. "Chtěla bych zase jednou zažít bílé Vánoce. Sníh. Jako malá jsem strašně záviděla všem těm dětem v pohádkách a filmech, pro které byl sníh na Vánoce naprosto běžnou záležitostí.", svěřila jsem se. Se suchým a po většinu roku velmi teplým podnebím, které vládlo v celé Kalifornii, jsem se se sněhem mohla ale prakticky rozloučit. "Od doby, co jsem začala skutečně vnímat Vánoce, jsem zažila sníh jen jednou.", uvědomila jsem si nahlas. "Pokusím se Santu trochu obměkčit. Slibuju, zlatíčko.", uchechtnul se Michael. Někde v dáli se ozvalo zahřmění. "A co ty? Co ty sis napsal na seznam přání?", zkusila jsem to. "Nic. Mně už Santa taky nadělil dřív.", opičil se po mně Mike a já se natáhla pro svou skleničku. Opět zahřmělo. "Tak hele, ty opičáku jeden. Koukej něco vymyslet, já své druhé přání přece taky prozradila.", škádlila jsem ho. "Šup, nebo uvidíš.", vyhrožovala jsem a zkoušela, zda je lechtivý. Byl. Začal se okamžitě svíjet a řechtat. "Dobrá, dobrá. Stop, Aileen. Hehehe. Né, pomoc! Vzdávám se nebo se tu počurám.", prosil Michael a já tedy přestala. Ruce ale stále ve střehu, kdyby si ten pacholek opět dával na čas s odpovědí.

"Mám ve skutečnosti spoustu přání.", řekl udýchaně a stále se trochu pochechtával. "Aby už nebylo země, ve které by se válčilo a prolévala krev. Aby už nikdo netrpěl hladem a měl kde noc co noc složit svou hlavu. Aby konečně někdo vynalezl lék na všechny nemoce. Aby si rakovina a jiné strašlivé nemoce nevzali už ani jeden lidský život. Aby se matky nevzdávaly svých dětí jen proto, že se narodily postižené. Aby už nebylo potřeba tolik dětských domovů, protože všechny ty malé bezbrané opuštěné děti by našly lásku. Aby pytláci v Africe či kdekoli jinde nevraždili zvířata, neodtrhávali malá opičí mláďata z náruče svých matek a neprodávali sloní kly a kůži na černém trhu. Aby pochopili, že se mohou uživit i jinak. Lépe, čestně. Legálním způsobem!", všimnul si, že se mi oči zaleskly a několik slz už si razilo svou cestu po mých tváří. Rozbrečel mě, opět se mu to podařilo. Bylo v něm tolik lásky a bolesti zároveň. Ani jednou nezmínil ve výčtu svých přání sebe, nemyslel na sebe, i když i jemu bylo už nesčetněkrát ukřivděno. Nezmínil senzacechtivé lovce z bulváru ani lži, které se rojily kolem. V prvé řadě vždy myslel na ostatní. To byl prostě on. Můj milovaný Michael. Jemně mi bříšky prstů setřel slzy a chvíli mě jen tiše kolébal v náruči.

"Usměj se na mě, Aileen...Prosím.", zašeptal, když mi z tváře nechtěl zmizet zdrcený výraz. Pokusila jsem se mu vyhovět, ale vsadila bych se, že ten úsměv, o který jsem se pokusila, působil trochu křečovitě. Ozvalo se další zadunění a záblesk, který se mi prudce vpil do vlhkých očí až to zaštípalo. "Mám ještě v zásobě další přání.", usmál se láskyplně a já si v duchu říkala, zda to budu schopna ještě snést. "Přeju si, abychom Vánoce strávili spolu, ty a já. Abych ve svém srdci našel stejně takovou lásku, jako tu, kterou chováš k Vánocům ty. Přál bych si, abych se naučil ty svátky zbožňovat s tebou. Abych na těch pár dní v roce uvěřil v dobro a kouzla a veškerou tu tajemnou magii. V to, že ty sušenky a mléko, které nechám noc před Štědrým dnem na stole u krbu, jsou skutečně pro Santu a že Rudolfův nos je červený. Přeju si už nikdy nezavřít oči a nespatřit zase sebe, když mi byly asi čtyři roky a s Jermainem jsme klečeli ve tmě u okna a zírali na vánočně osvětlené domy v ulici, zatímco ten náš byl ponořený do tmy. Chci si ty letošní Vánoce užít, protože to budou první s tebou a já to beru jako výzvu k tomu začít pracovat na nové tradici. Smazat všechno to špatné a vykročit do nového začátku. Chci se smát a radovat. Vybrat vánoční stromek, který bychom spolu mohli ozdobit. Přecpat se cukrovím, zpívat vánoční písničky a......milovat se s tebou každé boží ráno a každou noc.", při posledním bodu značně pookřál.

V mírném polosedu jsem se rukou dotkla jeho rudé saténové košile a přitáhla si ho blíž. Rukama jsem ho pak objala kolem krku. "Taky už se těším, až budeme o Vánocích spolu. A slibuju, že udělám všechno pro to, aby sis je zamiloval.", zastrčila jsem mu volně spadlý pramínek zvlněných vlasů za ucho. Michael si přejel jazykem přes rty, kterými se pak dotkl těch mých. Nejdřív jen velmi nepatrně a když jsem nijak neprotestovala začali jsme se líbat naplno. Moc dobře znal má slabá místa a tak po chvíli dravě zamířil k místečku na boční straně mého krku. "MI...-KU", vydechla jsem. "Aileen, musím ti něco říct....", šeptnul a hned zase zabořil hlavu k mému krku. "Když je venku bouřka, přestávám se kontrolovat a bývám hodně nadržený.", svěřil se mi. PRÁSK. Venku zlověstně zahřmělo a tentokrát velmi blízko. Věděla jsem, že jsem v háji. Michael se svými polibky sjížděl níž a níž a prsty už se oháněl po knoflíčcích na mé tmavé halence. "Pojď, lásko..Pojď.", pobízel mě. "Miku....pros..", snažil se mě asi umlčet polibky. Ucítila jsem, jak moc je vzrušený. "Michaele! Prosím...ne!", odtáhla jsem se od něj. Ne nějak prudce, aby si snad nemyslel, že jsem na něj naštvaná, protože v tento moment jsem mohla nadávat tak akorát sobě a zákonu schválnosti.

"Promiň, dělám něco špatně?", chtěl ihned vědět. Zavrtěla jsem tiše hlavou a zapínala si knoflíčky. "Tak co se děje?", nespouštěl ze mě oči a já mlčela. "Aileen, proboha. Mluv na mě!", zvýšil trochu hlas. "Miku, já...omlouvám se. Je mi to opravdu líto, ale dneska....prostě nemůžeme.", začala jsem trochu litovat, že jsem mu to neřekla hned, ale jak by to asi vypadalo, kdybych mu hned mezi dveřmi řekla něco jako ahoj Miku, ráda tě vidím, ale dneska žádný sex nebude?! "Proč ne? Musel jsem udělat něco, co se ti nelíbilo nebo jsem snad něco řekl? Nechápu to, Aileen.", zlobil se Michael a já ho nadále mučila mlčením a bezduchým civěním do země. Hlavou se mi honilo, jak vhodně mu to vysvětlit, aby to pochopil. "Je tu nějaký problém? Má to nějakou souvislost s tím, k čemu málem došlo, když jsme spolu zůstali sami u tebe v práci? Ty zvuky a tak?", snažil se hledat důvod Michael a já opět němě zavrtěla hlavou. "Tak o co ksakru jde?", zaklel Michael. "Michaele, prosím tě, nekřič na mě.", osopila jsem se lítostivě na něj. "Budu křičet. Protože tomu nerozumím a ty tu sedíš a odmítáš mi říct pravdu. Ale jestli je tohle jenom nějaká tvá hra. Způsob předehry, jak mě ještě akorát víc vyprovokovat. Tak fajn. Chceš to drsně? Nemám problém a klidně si tě tu přehodím přes rameno, odtáhnu nahoru a ohnu přes stůl...", chrlil rozčíleně. "Michaele, opravdu to nejde. DNESKA ne.", dala jsem záměrně důraz na slovo dnes a doufala, že mu to konečně dojde.

Nemohla jsem se už na ten jeho roztrpčený pohled plný otazníků dívat a zbaběle utekla do kuchyně. Neměla jsem sem vůbec jezdit a nechat to na příště, ale to by byl Michael možná ještě víc rozmrzelý. Měla jsem se prostě na něco vymluvit a zůstat doma ležet v posteli s nahřívacím polštářkem na břiše, honilo se mi zlostně hlavou. Michael si dával na čas, ale po nějaké době se přece jen ukázal u vstupu do kuchyně. Naskytl se mu tak pohled na můj rozteklou řasenkou zbědovaný obličej, jak nabubřele sedím u stolu a láduju se zmrzlinou ve velkém kelímku. "Aileen, promiň. Nechtěl jsem zvyšovat hlas.", omlouval se. Položila jsem velkou plastovou lžíci, kterou jsem si nabírala zmrzlinu. Z toho sladkého mi už začínalo být pořádně zle. Přistoupila jsem k němu. "Ale to je v pořádku, Miku. Já....prostě. Chci říct, že...víš, hrozně ráda bych, ale nemůžeme, protože....protože mám teď svý dny. Vinu nehledej u sebe.", přiznala jsem se studem. "Co?", vyhrkl Michael a začal se smát. "Aileen, proboha, to se mi snad zdá.", řekl úlevně. "Proč jsi to neřekla rovnou? Už mě zase přepadaly představy, že jsem se ti zprotivil a jsi se mnou jenom ze soucitu.", přiznal a opět se zasmál. "Já...snažila jsem se se ti to nějak naznačit.", koktala jsem. "Aileen, lásko! Myslel jsem, že jsme se už snad sblížili natolik, že před sebou nebudeme mít žádné tajnosti a že pro tebe nebude tím pádem tak těžké mi říct naprosto přirozenou věc jako je to, že máš právě měsíčky.", káral mě, naštěstí stále s úsměvem, Michael. "Já vím, promiň. Jsem trubka.", zastyděla jsem se. "Už žádný tajnosti. Slibuješ?", objal mě a já vděčně přikývla.

Kyblík zmrzliny jsem vrátila opět do mrazáku a doufala, že mě ty chutě už každým dnem přejdou a rozbouřená hormonální hladina se vyrovná do normálu. Papírovými ubrousky jsem si z obličeje setřela zbytky řasenky. Michael, který se posadil na židli, se zájmem pozoroval mé počínání. "Zlato?", posadila jsem se mu poté na klín. "Ano, Aileen?", přitiskl si mě opět k sobě. "To s tou předehrou...a tím tvým rozčíleným výrazem a návrhem mě odtáhnout nahoru. Šel z tebe opravdu až strach. Ale....líbilo se mi to.", zašeptala jsem mu do ucha a ucítila slabé zachvění jeho těla. "Tak se mi to líbí. Žádný tajnosti, Aileen.", pochválil mě. "Tak až příště budeš chtít, aby ze mě šel zase strach, nezapomeň mi říct.", dodal a oba jsme se museli zasmát.

Z kuchyně jsme se po chvíli opět vrátili k dohořívajícímu krbu. Michael zapnul přehravač, ze kterého se záhy začaly linout první tóny Debussyho Předehry k faunovu odpoledni. Naplno si vychutnat opět vládnoucí pohodu jsem si však přes celkem dost nepříjemnou křeč v břiše nemohla. "Nechceš abych tě namasíroval nebo co kdybych ti napustil vanu plnou voňavé pěny? Levandule prý uklidňuje.", všiml si Michael mé ztuhlosti a ruky masírující bolestivý podbříšek. Byl opět zase tak pozorný a milý. "To bude dobrý. Myslím, že sprcha mi ale bodne. Vana by teď asi nebyla úplně ideální.", zauvažovalo jsem. "A s tou masáží počítám, jen co se vrátím.", mrkla jsem ještě na něj. "Vaše přání je mi rozkazem, mylady. Skočím zatím pro nějaké olejíčky.", potěšeně za mnou zavolal Michael.

V koupelně jsem ze sebe svlékla oblečení, k umyvadlu si připravila osušku, vlasy sepla nahoru a otočila kohoutkem. Proud teplé vody dopadající na mou kůži působil blahodárně a účinně. Bolest postupně pomalu odeznívala. Zaujala mě plastová tuba sprchového gelu položená v rohu koutu. Otevřela jsem zvědavě víčko. Na první přičichnutí jsem ucítila ovocnou vůni. "S výtažky Geránia, grepu a mořské řasy. Netestováno na zvířatech. Bez živočišných složek s výjimkou včelího vosku a medu.", četla jsem si nahlas popisek na zadní straně. "Wow.", ohodnotila jsem a vymáčkla si kapku do dlaně. Bohatě vytvořenou pěnu jsem si pak roztírala po pažích a krku. Zaměstnaná důkladným mydlením bych málem přeslechla tiché příchozí kroky. "Ty rošťáku. Tušila jsem, že se tu objevíš.", pronesla jsem otočená zády hravě a mírně se zavlnila v bocích. PRÁSK! Kdesi za okny opět zahřmělo. "Bál si se tam sám, přiznej se a tak jsi přišel za mnou. Malý Mikey se bojí bouřky, chudáček.", utahovala jsem si vesele. PRÁSK! "Prozraď mi, Miku. Líbí se ti, co vidíš?", smyslně jsem se opět pohupovala v bocích. "No tak Michaele, jen se neostýchej.", odvázala jsem se, ale překvapilo mě, že i tentokrát bylo ticho a jediným zvukem byly zurčící proudy vody doplněném naším dechem a tlumeným duněním větru v trubkách a základech domu. Otočila jsem se a...."Áááááááááááh", tělem mi projela šílená bolest a já šokovaně vykřikla. Na tělo se mi valily proudy ne doposud teplé ale přímo vařící vody. Kůži jsem měla okamžitě jako v ohni. Slepě jsem šátrala po kohoutku. "Ńéé ááá", dralo se mi bolestivě z úst. Jakoby se ten zatracený kohoutek vypařil, zády jsem dopadla na skleněné dveře sprchového koutu a rukou nahmatala kliku. "B...BO-ŽE, néé", nešly otevřít a já si připadala rázem uvězněná v hořícím pekle.

"Miku...MI...KU, prosím pomoz mi.", volala jsem a polykala slzy. PRÁSK. KLAP. CVAK. "MIKUUUUUUUUUU", křičela jsem v naprostém úděsu a znovu lomcovala klikou. Dveře sprchového koutu konečně povolily. Z těžkého dusna, které se drželo v koupelně se mi zamotala hlava. Vysílením jsem dopadla k zemi. "Aileen. Bože. Je tam snad zamčená. Aileen, Aileen, slyšíš mě?", znělo mi vzdáleně v uších. BUCH! Někdo kopnul do dveří. Dlaždičky podlahy příjemně chladily mou zrudlou pokožku. Chtělo se mi spát. "Aileen, otevři ty dveře. Ty dveře..Aileen, slyšíš mě." BUCH "Bille, Javone...kde jste kdo?" BUCH BUCH. "Miku, Miku.......seš?", slyšela jsem vzdáleně a ne moc srozumitelně další hlasy. Bolest se teď přesunula do mé hlavy. "Opravdu je vám dobře? Nepotřebujete zavolat pomoc? Nepociťujete závratě, netočí se vám hlava?", ..."Nedělejte si obavy, pane..?", ..."Oh promiňte...Michael Jackson, těší mě a přijměte ještě jednou mou omluvu, nechtěl jsem vám způsobit bolest.", "Miku, ty mi přeci žádnou bolest nezpůsobuješ. Ty květiny, Miku. Ty květiny. Rudé růže se slunečnicemi, vzpomínáš? Přines mi ty květiny a všechna bolest zmizí. Ty květiny, Miku. A od kdy si vykáme? Miku...Miku?", drmolila jsem. BUCH BUCH BUCH. "Nejde to. KSAKRU! Já ty dveře vyrazím, uhněte.", BUCH. "Miku ne, nech mě to zkusit. PRÁSK! "Aileen, lásko..Ai Aileen.", někdo se dotknul mých holých zad. "Bože...děkuju Bože. Dýchá. Aileen, miláčku. Otevři oči, lásko. Otevři ty oči.", studený vzduch proudil z chodby do koupelny. "...zavolat 911?", "Aileen, lásko, prosím, prosím." Ten vánek byl tak příjemný. Tma se začala rázem rozpouštět a z páry se mi začaly rýsovat obrysy tváře. Michalovy tváře. "Miku, miláčku. Co ty slzy? Už neplač. Nedovolím, aby ti ještě někdy kdokoli ublížil.", znělo mi v hlavě. "Miku", vyklouzlo mi nakonec z úst těžce jediné slovo. Zasmál se na mě přes uslzené oči. "Přichází k sobě.", "Bude to dobré.", "Aileen, jsem u tebe, jsem u tebe.", utěšoval mě ve své náruči. "Co tak zíráte? Otočte se a podejte mi tu osušku.", zvýšil hlas.

Upřímně nevím, jak jsem se dostala z koupelny. Probrala jsem se pořádně až v obývacícm pokoji. "Aileen, jak ti je? Miku, nemám přece jenom zavolat doktora?", zajímal se Bill. Nechápala jsem jak se tu vzal. Nemluvě o tom, že Javonova přítomnost mě překvapila ještě víc. Vylekaně jsem s sebou cukla. Měla jsem přes sebe přehozenou obrovskou osušku. Oddychla jsem si, protože sedět tu před třemi muži zcela nahá by mi rozhodně nebylo nijak příjemné. "Lásko, bolí tě něco?", hladil mě po mokrých vlasech Michael. Až na to, že mě stále trochu pálila kůže na ramenou a připadala jsem si totálně zmatená, se ale nezdálo, že bych musela spěchat na pohotovost. Zavrtěla jsem hlavou. "Mám jen žízeň.", dodala jsem přiškrceným hlasem. V krku jsem měla jako v polepšovně. Vyprahlo a sucho. Javon, který měl na sobě koženou bundu mi do ruky vtiskl sklenici s vodou. "Kde je Tar?", zajímala jsem se. "Doma. Po kině jsem ji odvezl do bytu a vrátil se sem zrovna v okamžiku, kdy jsem uslyšel volat Michaela.", vysvětlil. "Aileen, co se stalo? Tolik jsi mě vyděsila", skočil nám do řeči Michael. "Sprchovala jsem se a pak najednou začala téct vřelá voda. Vylekala jsem se a hrozně to pálilo. Nemohla jsem se dostat ven. Asi jsem zazmatkovala. Pak dveře přece jenom povolily a já spadla...a pak jsem tě slyšela a ostatní mi už splývá.", shrnula jsem a pořádně se napila. "Zavolám doktora, ať se na tebe podívá.", rozhodl rázně. "Ne, Miku. Už je to dobré. Opravdu. Zatočila se mi z toho tepla jen hlava, ale už je mi mnohem lépe.", ubezpečila jsem ho.

"Dobře...Pojď, odnesu tě do postele. Musíš si odpočinout.", nedal jinak a vzal mě do náruče. Nahoře v pokoji mi pak pomohl se převléct do suchého oblečení. Držel u mě obětavě stráž ještě následující hodinu, dokud jsem neusnula.

Z pohledu Javona:

Seděli jsme s Billem v obýváku a přemýšleli, co se tak mohlo stát. "Ta bouřka mohla něco provést na ohřívači. Nějakej zkrat. Zítra dáme vědět instalatérovi, ať se na to podívá.", zauvažoval Bill. Pokýval jsem souhlasně hlavou, i když mi to nepřišlo moc pravděpodobné. Michael měl v koupelně nově zabudovaný průtokový ohřívač - plně elektronicky regulovatelný. Žádnej staletej šumt. To už budu spíš věřit tomu, že Aileen se nějak nevědomky dotkla kohoutku. Zavadila o něj, což spustilo tu horkou vodu, která ji pak opařila. Hlavní je, že je snad v pořádku. I když to zpočátku vypadalo dost ošklivě.
Po nějaké době se dole objevil Michael. "Usnula.", oznámil nám a posadil se do křesla proti nám. Unaveně si promnul spánky. "Bude ok.", snažil jsem se ho povzbudit. Vypadal stále hodně otřeseně. "Říkali jsme si s Javonem, že bychom zítra zavolali Fredovi, ať se podívá, zda je vše v pořádku s tím ohřevem.", promluvil Bill. Michael sepjal ruku v pěst. "Ten krám vyrvu ze zdi a vyhodím ho z okna.", procedil skrz zuby. "Nejradši bych si nafackoval.", sklopil hlavu do dlaní. "Ale ty za to nemůžeš. Kdo vybíral tehdy ten ohřívač? Myslím, že to byl ten naparfémovanej týpek...interiérový architekt. Jak jen se jmenoval? Trevor..Taylor? Jo Taylor, určitě se jmenoval Taylor.", pokýval jsem hlavou. "Ale houby, ten ohřev šel přes toho šilhavýho vola Mishua. Copak si nevzpomínáš?", oponoval mi Bill. "No jo, to je fakt. A jsme hned u jádra věci. Šilhavej pitomec jménem Mishu Chang. Bůhví, jak ten ohřev nastavil, když na to viděl šejdrem, pidlookáč.", dal jsem Billovi za pravdu a ten se mé poznámce nosově zasmál. Když ho Michael ale sjel nakvašeným pohledem, přestal. "Nejde o to, kdo sem dostal ten krám z pekel. Ale o to, že jsem jí nedokázal hned pomoc. Volala o pomoc. Volala mé jméno a já se k ní dostal, až když ležela bezvládně na zemi. Co jsem to za chlapa, když ji nedokážu ani ochránit?!", sypal si naprosto zbytečně na hlavu popel Mike.

"Tohle neříkej, dostal jsi se za ní včas. Nemá cenu si cokoli vyčítat, dopadlo to dobře, je v pořádku. Vyspí se z toho šoku a ráno bude zase fit, uvidíš.", vložil se do toho Bill.
"Houby s octem!", zařval Michael a mávnul nám před obličejem prudce rukou, jako že už nic víc nechce slyšet.
"Ba ne, jsem slaboch. Jako chlap jsem kompletně pohořel.", kroutil nesouhlasně hlavou a dál pokračoval v sebetrýznění.
"Přestaň!", namířil jsem na něj ukazováčkem. "Ty dveře jsi vyrazil ty. Slyšíš mě, byl jsi to ty. Bill to zkoušel a nešlo to. Ty jsi je vyrazil a dostal ses k ní jako první. Dokázal jsi v tu chvíli víc než my dva dohromady. Takže mě přestaň srá....ehm vytáčet a dělat ze sebe slabocha.", nebral jsem si servítky a na malý moment zapomněl, že mluvím se svým šéfem.
"A Miku? Ještě jedna věc. Za ten tvůj hmat by se nemusel stydět ani sám Bruce Lee.", řekl jsem zcela vážně bez jakékoli známky přehánění. Je třeba vědět, že Michael nedře denně v posilovně, aby nabral svaly jako Arnold. To, že mu krejeme záda a že sám svou postavou klame a někdo by si tak lehce mohl myslet, že jen slabě zafouká a on se zlomí vejpůl, jde proti němu. Ale je to právě on, kdo má černý pásek v karate. Takže si setsakramentsky dávejte bacha!!

Po chvíli se Michael naštěstí trochu uklidnil a přestal si nadávat. Na Billa už lezla únava a tak se rozloučil a vzdálil. Zůstali jsme jen já a Mike. "Já ji miluju. Nade všechno na světě. A když jsem ji tam dnes viděl ležet. Nehybně a bezvládně jako hadrovou panenku...Javone, nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Můj život by tím skončil."

Kapitola 26. - Minnie v Zemi Nezemi

4. července 2016 v 8:26 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Byla jsem radostí bez sebe, když mi Tara oznámila, že ředitelka školky povolila výlet do Neverlandu. K uskutečnění překvapení pro Michaela tak zbýval jen nepatrný krůček - souhlas rodičů dětí. Druhý den dopoledne mi Tara volala do práce, ztěžka do sluchátka oddechovala jakoby snad předtím zdolala Mount Everest. Z celkového počtu pětadvaceti dětí nepojede jen jedno jediné. Tara mi sice nedokázala vysvětlit proč, prý své rozhodnutí rodiče nijak neodůvodnili a oni nemají to právo nijak vyzvídat. I tak jsem ale měla pocit, že se štěstím rozskočím. Radost jsem pak doma přenesla i na Taru a dobrých pár minut jsme ruku v ruce poskakovaly po bytě jako splašené, pištěly, smály se a záhy se objímaly. Nemohla jsem se dočkat úterku a toho, až opět uvidím Michaela a upřímně jsem byla i hodně zvědavá na to, jak na překvapení zareaguje. Těch pár dnů, co do výletu zbývalo mi připadalo jako celá věčnost.


U Arthura jsem si na úterý vyžádala den volna, naštěstí nijak neprotestoval, jen se na mě skrze obroučky svých brýlí šalamounsky podíval. "Neletíte zase do New Yorku nebo tak nějak?", usmíval se a bylo zřejmé, že je mu naprosto jasné, kvůli komu si beru volno v práci.
Měly jsme s Tarou před sebou víkend jen samy pro sebe. Michael byl pracovně opět mimo město a já se rozhodla, že volně nabitého času využiju. "Co kdybych pro děti na pozítří napekla muffiny a připravila i něco dalšího k jídlu?", nabídla jsem se Taře. "Budou mít s sebou svačiny a o ostatní jídlo už se podle Javona postará William.", řekla stručně aniž by se na mě podívala a dál něco vyťukávala do mobilu. "Tak co třeba, kdybych vymyslela nějaké soutěže nebo tombolu? Mohla bych pro děti koupit nějaké drobnější hračky jako ceny?", zkoušela jsem to dál. "Aileen, zlato. V klidu, relaxuj. Proč bys vymýšlela soutěže, děcka budou mít už tak ze všech těch houpaček a kolotočů oči navrch hlavy. Na to prostě nebude čas. Navíc děti v tomto věku bývají děsně soutěživé a ne každý se dobře vyrovnává s prohrou.", zamítla můj nápad opět Tara a konečně ke mně vzhlédla. "Poslyš, mě ale něco napadlo....", rozzářily se jí oči a já v naději čekala, že má pro mě nějaký úkol, který bych si mohla vzít na starost. "Jeden můj kamarád pracuje pro místní noviny. Nic velkého, je to ale seriózní plátek, žádný bulvár a hledání špín. Mohl by jet s námi a nějak ten den zdokumentovat a popsat. Konečně by těm všivákům z bulváru někdo naservíroval pod frňáky, jak to skutečně vypadá, když Neverland navštíví děti. Udělalo by to třeba Michaelovi dobrou reklamu a konečně vymýtilo ty lži.", pochlubila se Tara se svým nápadem a mně se okamžitě začalo dělat černo před očima. "Děláš si ze mě srandu? Novinář? To jako fakt? Pro tvou informovanost, Michael novináře nesnáší. Chceš za každou cenu Neverland ještě více zmedializovat? Jediné místo, kde se Mike cítí relativně v pohodě a bezpečí?! Nebo se chceš sama zviditelnit, hvězdo?", vyprskla jsem na ni vztekle. "Opovaž se toho svýho kamarádíčka pisatelskýho vzít s sebou. Michaelovi by se to nelíbilo. Tak se to nesnaž zkazit.", dodala jsem ještě než jsem utekla do ložnice a hlasitě práskla dveřma.

Chtělo se mi křičet nahlas. Cítíla jsem se bezradná a naprosto k ničemu. Celý ten plán s dětma a Neverlandem vymyslela a zařídila Tara s Javonem. Já neměla možnost přiložit nějak ruku k dílu - zapojit se. Mé návrhy Tara hned automaticky zavrhovala a ještě se vytasila s tím nápadem pozvat tam nějakého novináře. To už pro mě byla poslední kapka. Chtěla jsem Michaelovi udělat radost, pomoci mu, ale místo toho, to všechno za mě udělali ostatní. Utřela jsem si slzy ledabyle do svého šedivého trička, které jsem si před lety koupila v Orlandu v resortu Walta Disneyho. Když v tom mě doslova něco osvítilo. Přestala jsem brečet a tryskem se vrhla k laptopu, kde do vyhledavače vyťukala adresu webové stránky zábavního parku Disneyland v Anaheimu, který byl odsud vzdálený téměř 200 kilometrů, přesto to bylo stále lepší než Orlando na Floridě a přes šest hodin letu. Při rozkliknutí kolonky s ceníkem se ale mé naděje rozplynuly. "Na tohle prostě nemám", usoudila jsem zklesle. A i kdybych měla...tím, že bych do Neverlandu zatáhla bez Michaelova vědomí cizí lidi, byť by se jednalo o profesionály a téměř skoroherce, by nebylo to pravé ořechové. Nebyla bych tím o nic lepší než Tara a její kámoš od novin.

Jenže ten nápad se mě i potom držel jako klíště a nechtěl pustit. Když to nejde takto, může to jít i jinak a já se rozhodla to zkusit. Na nic dalšího jsem již nečekala, hodila na sebe bundu a vyrazila. "Kam jdeš?", chtěla vědět Tara. "Má věc.", odbyla jsem ji jen pokrčením ramen a opět si neodpustila řádně za sebou zabouchnout. V prvním obchodě s kostýmy jsem byla neúspěšná, ale hned v tom druhém se na mě usmálo štěstí a já si hrdě do auta odnášela dva nové "pasažéry" - kostým myšáka Mickeyho a jeho přítelkyně Minnie. "Tak Minnie, o tebe už se bát nemusím, ale jak nechat obživnout tvého milého?", zadívala jsem se k hromádce na zadním sedadle. Dle mého se vhodné řešení nabízelo jen jediné a já nastartovala auto a vydala se tam k pahorkatinám Los Olivos.

U brány jsem se ohlásila jménem. "Slečno Petersonová, ale Michael tu není. Vrací se dnes pozdě v noci.", vysvětlil mi někdo na druhém konci. "Já vím, nejdu vlastně ani za ním, mohl byste mě ale prosím pustit na chvíli dovnitř, potřebuju....potřebuju mluvit s Williamem. Ten tu přece zůstal, ne?", toho člověka to evidentně překvapilo, jelikož na malý okamžik mlčel, pak se ale brána začala pomalu otevírat. Do kuchyně jsem vrazila jako velká voda. "Williame, Williame....uff, jsem tak ráda, že tu jste.", padla jsem šéfkuchařovi uříceně kolem krku. "Propána krále, slečno Aileen, stalo se něco? Jste v pořádku?", divil se. Kývla jsem souhlasně hlavou, abych ho uklidnila a přijala jeho výzvu k tomu, abych se posadila na barovou židličku. Pak jsem vyšla s pravdou ven a vše mu detailně vylíčila. "...s přípravou jídla a pohoštění vám hrozně ráda pomohu, Williame. Přijela bych sem hned v úterý brzy ráno, ještě než sem dorazí děti. Musím to provést ale nějak nepozorovaně. Mike o tom nesmí vůbec vědět. V okamžiku, kdy se Michael bude vítat venku s dětmi, se my dva můžeme převléct a pak přijít za nimi. Věřte mi bude to zábava, Michael miluje disneyovské pohádky a to nemluvím o dětech. Budou jistě nadšené. Prosím...Moc prosím, Williame. Jste má jediná záchrana.", s dlaněmi pevně u sebe jsem žádala neverlandského šéfkuchaře o pomoc a byla si schopná snad i před ním pokleknout. "Tak dobře, Aileen. Ale jenom pro to, že....jste tak milá dáma, Aileen. A je vidět, jak moc vám na panu Michaelovi záleží. Máte velké srdce, Aileen. Připomínate mi trochu mou sestru. Ta by se taky rozdala pro ty, co milovala. Bohužel zemřela dost mladá. Nebylo jí ještě ani osmnáct.", podělil se se mnou William o jednu ze svých tajných bolestí. "To s vaší sestrou je mi moc líto...opravdu.", zašeptala jsem a objala ho, pak mu snad desetkrát děkovala za poskytnutou pomoc. William se toho dne navíc ještě uvolil k tomu si převlek ihned zkusit. "Tak co na mě říkáte?", ozvalo se o chvíli tlumeně zkrz hlavu myšáka Mickeyho. "Jako ten skutečný z Disneylandu. Walt by vás okamžitě najal. Je to perfektní. Padne vám to dobře.", nadšeně jsem vypískla a když jsem Williama nasměrovala k nejbližšímu zrcadlu, aby se sám mohl přesvědčit, rozesmál se i on na celé kolo.

I v pondělí, den před dětským výletem, jsme s Tarou moc nemluvily. "Dneska se tu k večeru na chvíli zastaví Javon, chceme se domluvit jak to všechno zítra provedeme, tak aby to až do poslední chvíle zůstalo pro Michaela překvapení.", pokusila se, ještě než jsem odešla do práce, o konverzaci Tara. "Tak ho pozdravuj..", odpověděla jsem suše. "No počkej, snad bys u toho měla být i ty, ne? Nebo už ti na tom výletu nesejde?", rozohnila se a nechápavě se na mě dívala. Nějak se mi nechtělo pouštět se do nových hádek a aniž bych jí cokoli odpověděla, odešla jsem. Tentokrát už jsem si ale teatrální třísknutí s dveřmi odpustila.

V práci jsem toho dne zůstala záměrně co nejdéle. Nějak se mi jednoduše nechtělo naslouchat tomu, jak Tara a Javon vesele spřádají plány, které si sami vymysleli a zařídili. "Vy ještě nejdete domů?", zajímal se jak Arthur tak i uklízečka - paní Whyattová. Odpovědí jim bylo jen mé tiché zavrtění hlavou. Když už jsem v kanceláři zůstala jen já, prořízlo ticho vyplněné do té doby jen tikotem nástěnných hodin a ševelením větráku počítače, zazvonění mého mobilu. Byl to Michael a mě se okamžitě rozjasnila tvář úsměvem. "Lásečko, jedu právě teď z focení, jsi stále v práci? Co kdybych se zastavil a mohli bychom spolu zase poslouchat tajemné zvuky. Jeden už se ozývá teď...ten z mého ehm...poklopce. Nechceš se o tom přesvědčit na vlastní oči?", řekl Michael svůdně a já...jasně, že jsem ho chtěla vidět a klidně bych se tu s ním rozhodla opět bát, kdyby mě mohl ukrýt do své mužné náruče, ale chtěla jsem své překvapení dotáhnout do konce se vším všudy. To, co jsem mu musela odpovědět, mi trhalo srdce. "Miku, promiň, ale dnes to nepůjde, mám hodně práce. To víš, konec roku se blíží. A je tu i Arthur. Má ještě někoho u sebe. Je mi to líto, miláčku.", zalhala jsem. "Takhle pozdě večer tam u Arthura ještě někdo je?", podivil se Michael. "Jo, však říkám, konec roku za dveřmi....", koktala jsem. což mi na důvěryhodnosti nijak nepřidávalo. "Ok, tak co třeba hned zítra? Mám volno, mohli bychom....", zkoušel další možnost Michael. "Miku, já se ti ozvu, ano? Určitě ti to vynahradím, slibuju.", skočila jsem mu náhle do řeči. "Aha, chápu. Promiň, že jsem vyrušoval. Dobrou noc, Aileen.", ukončil náš hovor Michael a položil sluchátko. Na jeho hlasu bylo slyšet zklamání. "Nic nechápeš, lásko.", povzdechla jsem si do ticha a na druhém konci telefonu mě již nikdo neslyšel.

"To tě ani nezajímá, na čem jsme se s Javonem ohledně zítřku dohodli?", zeptala se dotčeně Tara, když jsem se pozdě večer dostala domů a zamířila z koupelny hned do ložnice. "Tar, je to váš plán, vy jste si vše zorganizovali, já do toho nemám co kecat.", odpověděla jsem jí a vlastně už to bylo to jediné, co jsem jí ten den vůbec řekla.

Budík mi zazvonil před pátou ranní. V pět už jsem byla kompletně nachystaná a připravená k odjezdu. "Co tady prudíš tak brzy ráno? Snad se se mnou a dětmi svezeš, ne? Máme ještě fůru času, tak co tu strašíš?", zamžourala stále ještě unaveně Tara, když jsem ji evidetně svým ranním rachocením vzbudila. "Mám práci, Tar. Čau.", odbyla jsem ji a vlastně ani nelhala. "Jestli jdeš do práce. Tak jsi to ty, kdo to dnes zkazí. To mu nemůžeš udělat. Proboha, vrať se.", volala za mnou a měla pravdu. Nemohla jsem to Michaelovi udělat a ani to neměla v plánu, o čemž Tara ale neměla tušení.

Cestu do Neverlandu už bych snad zvládla i poslepu. "Prosím, neříkejte Michaelovi, že tu jsem, je to překvapení. Díky.", vysvětlila jsem ještě spěšně u brány, kterou mi otevíral ten samý hlas, co v den, kdy jsem jela za Williamem. I přes šíleně brzkou hodinu a fakt, že za okny se teprve rozednívalo, byl William v kuchyni už v plném nasazení. Jen co jsem přes sebe přehodila zástěru, pustili jsme se do vaření společně. Pro větší počet hostů se vařilo hned v několika velkých hrncí. Tu se chystal slepičí vývar, tam zase brambory, ze kterých se měla udělat kaše. Maso a zelenina přišlo na řadu poté. Vše připravené tak, aby to bylo vhodné pro malé hosty. "Teď se musíte na chvíli někam schovat, mám takové tušení, že se tu pan Michael brzy objeví na snídani.", upozornil mě William. Učinit tak jsem už ale nestihla. Z chodby se k nám jako naschvál linuly příchozí kroky. Vylekaně jsem rychle podřepla a schovaná jen za kuchyňskou linku ani nedutala. "Brý jitro. Hoď mi tam něco pro Michaela.", rozpoznala jsem Billův hlas. "Pan Michael dnes nebude jíst v kuchyni?", chtěl vědět William. "Nemá ani chuť. Je nějakej rozmrzelej a nechce vylézt z pokoje. Ale přísáhám, že to jídlo do něj narvu, i kdybych ho měl krmit jako nemluvně.", konstatoval přísně Bill. "Snad nebude nemocný. Nechuť k jídlu většinou značí nějakou přicházející nemoc.", začal nahlas uvažovat William. "Ne, nemocně nevypadá. Je jen zamilovanej a nějak se asi nepohodli s Aileen. Aspoň tak to na mě působí. Musíme doufat, že ho ta děcka dnes přivedou na jiný myšlenky.", odpověděl Bill a s talířem i hrnkem teplého čaje mizel zase nahoru do patra.

Z toho co jsem si vyposlechla, mi bylo trapně a úzko u srdce najednou. Nejraději bych to divadélko na schovávanou okamžitě ukončila a vyběhla za Michaelem nahoru a tu vzpurnou hladovku mu ukamžitě rozmluvila, ale William mě přemluvil, abych přece jenom vydržela a nedělala to. Spolu jsme pak ještě stihli upéct muffiny, které Tara tolik zavrhovala. Pak už to šlo všechno velmi rychle a po desáté hodině zavládl v domě chaos. "Děcka jsou tady. Otevřete bránu. Já přivedu za chvíli Mikea. Všichni ať jste na svých místech a hlavně nic nepose...nepodělejte.", byl opět Javon s vysílačkou v ruce ve svém živlu a úkoloval ostatní. Já se nenápadně dle Williamových instrukcí vyplížila bočními dveřmi ven, aby mi neunikla ani vteřinka.
Schovaná za jedním z okrasných stromů jsem měla vše jako na dlani. Z miniautobusu začaly postupně vystupovat děti s batůžky na zádech a zaujatě se rozhlížely kolem, některé dokonce s pusinkama dokořán otevřenými. Prstíkama ukazovaly všude možně a neustále něco vykřikovaly. Jako poslední, držíc za ruku malou holčičku, vystoupila Tara. I ona se rozhlížela kolem, jakoby tu snad byla poprvé. V jednu chvíli se dokonce podívala mým směrem a já s sebou úlekem před vyzrazením cukla.
Mou pozornost poté upoutaly hlasy po mé pravé straně. "Javone, co to zase má být? Javone, já nikam....ó bože!", Michael i s Javonem vyšli před dům. V ten moment, kdy vzpouzející se Michael, kterého Javon držel za rukáv saka, spatřil hlouček dětí, sklonil hlavu do svých dlaní. Hlavu na malý moment opět zdvihl a znovu se zadíval vykuleně na děti. Snad se chtěl přesvědčit, že se mu to jen nezdá. Hlavu poté opět schoval. "Překvapení", zvolali rázem všichni od dětí počínaje, po Taru, Javona a ostatní přihlížející pracovníky konče. Michaelova ramena se začala slabě chvět. Byl naprosto dojatý. Už už jsem chtěla udělat krok k nim, rozběhnout se prostě za ním, když v tom mi zaklepal na rameno William. "Aileen, měli bychom se už asi převléct.", upozornil mě tiše. "Ale já...ale. Nemůžu, musím hned za ním.", začala jsem v hlavě rychle přehodnocovat naše plány. "Budete u něj už za chvíli, jen to pojďte dokončit, dřív než si nás ti malí všimnou.", chytil mě za ruku William a táhnul zpátky dovnitř. Dojetí plně dopadlo i na mě a stejně jako Michaelovy oči, i ty mé se rázem zalily slzami. "Podívejte, toho pána já znám. Z televize.", "To je přece Michael. Ahój Michaele.", slyšela jsem ještě hlásky několika dětí.

Narvat se do kostýmu Minnie mi dalo docela zabrat, jak jsem byla celá rozklepaná. Nakonec se přeci jen za asistence Williama i dvou hospodyň, které naší proměně přihlížely, podařilo. Vyrazili jsme společně rychle ven, srdce mi bušilo jako šílené. Hned jak jsem se ocitla na denním světle, naskystl se mi okamžitě pohled na šťastného Michaela v obležení dětí, které ho objímaly za nohy, držely za ruce a skákaly po něm. Jeden z chlapců se k mému překvapení držel za ruku s Javonem a přítomnost Michaela ho tolik nerozrušila. Tara stála vedle Javona a neustále se rozhlížela kolem. "Ahój děti.", zvolal najednou William hlubokým hlasem a získal si automaticky jejich pozornost. "Jéé, to je Mickey a Minnie.", halekaly jeden přes druhého děti a už se k nám hrnuly. Michael se rozesmál tak, že se mu z očí opět koulely slzy. "Jak jste to dokázali?", obrátil se k Taře a Javonovi a ty na sebe jen udiveně pohlédli. Javon si nás měřil nepřátelským pohledem a po chvíli vystartoval k Williamovi, nenápadně si rukou zajel pod sako ke svému pasu. Došel až k nám a postavil se těsně za Williama. "Tak hele, kdo jste a jak jste se sem dostali. My vás nepozvali. Máte minutu na to odsud okamžitě vypadnout, nebo vytáhnu zbraň.", vyhrožoval tiše. "To jsem já William...a vedle je Aileen.", zasyčel vylekaně šéfkuchař v převleku. "Ty vole, málem jsem už po tobě vystartoval.", vydechl překvapeně Javon.

Dál jsem si ho nevšímala, mé pozornosti se však dožadoval malý chlapec, který chtěl mermomoci obejmout. "Ahoj Minnie, mám tě moc rád.", zaševelil sladce a natahoval ke mně ruce. Vzala jsem ho do náruče a pomalu se i s ním blížila k Michaelovi. Chlapec mi stačil prozradit, že se jmenuje Joshua. "To je moc krásné jméno, Joshuo.", pohladila jsem ho velkou bílou rukavicí po tváři. Když jsem se přiblížila dostatečně blízko k Michaelovi, pobídla jsem chlapečka, zda by se nechtěl přivítat i s Mickeym. Souhlasně přikývnul a utíkal k Williamovi. "Ahoj Miku.", dostala jsem konečně příležitost ho pozdravit, svůj hlas jsem záměrně nijak neupravovala. "Bože Ail...Minnie!Co tu děláš? To se mi snad zdá.", rozchechtal se Michael a objímal mě tak pevně, že jsem měla opravdu velký problém popadnout dech. "Lásko, jsi tady. Bože, jsi fakt tady.", opakoval tiše a já litovala, že ho nemůžu hned políbit. Vychutnávala jsem si tedy alespoň jeho těsnou blízkost. "Podívejte Michael miluje Minnie. Oni se mají rádi.", smály se děti a ukazovaly si na nás. Bill stojící opodál vše dokumentoval fotoaparátem a Tara mi věnovala kyselý pohled, Javonovi ten nepřátelský pohled naštěstí zmizel z tváře a smál se společně s ostatními.
Dlouho jsem si ale Michaela přivlastňovat pro sebe nemohla. Byl tu pro děti a děti tu v ten moment byly jen a jen pro něj. Společně jsme všichni vyrazili k atrakcím. Jakmile je děti spatřily byly naprosto konsternované. "Tady chci bydlet.", "Napíšu si Santovi taky o takovej kolotoč.", "Michaele, můžeme na autíčka?", vykřikovaly radostně. "Jasně, že můžete. Ale buďte prosím opatrní, každý z vás si sedne do autíčka s jedním z dospělých. Nikdo nebude řídit sám. Nebojte se, vystřídáte se všichni.", ubezpečoval Michael děti, které už začaly obsazovat prázdná místa. Jako dohled dětí využil Michael profesionálně kde koho - Billa, Javona a další dva muže z ochranky, přivolán na pomoc byl i zahradník a údržbář, nemohla chybět samozřejmě ani Tara a do autíček přizval Michael i mě a Williama. "Tak co myslíte, porazíme Mickeyho?", zvolal hravě Michael a autodrom se rozjel a s ním i jednotlivá autíčka. Jízda už pomalu končila, když do našeho auta prudce vrazila Tara a nějaké děvče. Náráz byl opravdu silný a auto s sebou nekontrolovaně škublo a stočilo se předkem k obrubníku. Cukla jsem s sebou a jelikož jsem v kostýmu působila jaksi rozložitě a toporně, uhodila jsem se volantem do hrudníku. Vypískla jsem úlekem i bolestí. Tara jen mlčky pokrčila rameny. "Neublížila sis?", ptal se hned, co jsme vystoupili Michael. "Jsem ok...", ubezpečila jsem ho, v pořádku byl naštěstí i Joshua, který seděl v autíčku vedle mě.

Podobně blbnout děti bavilo ještě dlouhé chvíle, dokud se nenachýlil čas k obědu. Pro nás s Williamem to byla doba, kdy jsme se jako Mickey a Minnie měli rozloučit. "Nezapomeneš na mě, Minnie?", vzlykal Joshua a nechtěl mě pustit. "Nezapomenu. Nikdy, slibuju.", bylo mi malého tolik líto. Udělali jsme si s dětmi ještě pár vzpomínkových fotografií a zpátky k nim už se vrátili v našich lidských podobách. Usadili jsme se všichni kolem zahradní kuchyně, William s mou a Tařinou pomocí rozléval kuřecí vývar, ze kterého se ještě kouřilo. Děti si jídlo vychutnávaly tak jako by snad týden pořádně nejedly. "Konečně tě mohu políbit, ty má myško.", ucítila jsem náhle Michaelovy ruce na mém boku a jeho rty pro změnu na krku. "Abyste ty děcka nezkazily, chudáky.", dobíral si nás vtipně Javon.

Po obědě následovala prohlídka Zoo. Michael dětem představil každého z jeho zvířecích kamarádů a neúnavně odpovídal na každý dotaz, který ze strany dětí padl. Pár zvířat - těch, u kterých nehrozilo, že by se mohla polekat a ublížit dětem, si přinesl i z výběhu a dovolil dětem si je pohladit či pochovat. "Já si chci pohladit tu opičku.", "Koukněte ona nosí kalhoty jako člověk.", "Neklovne mě ten papoušek, Michaele?", spustila se další slovní smršť, kterou ovšem přehlušil zvuk helikoptéry. "Éro, éro. Podívejte se nahoru.", ukázal jeden z chlapců. "A sakra, vyčmuchali nás, ty jedovatý zmije!", zaklel Javon a mně, jakmile jsem uviděla tvář muže naklánějící se z helikoptéry s fotoaparátem u obličeje, bylo vše jasné. Novináři! Šlehla jsem po Taře ošklivým pohledem. Michael mírnil Javona, který by byl snad schopný vytáhnout zbraň a střílet po nich do vzduchu. "To je dobrý, Javone. To je dobrý.", opakoval mu. Nakonec se mu ho přece jen podařilo zklidnit a jediné, co si tak Javon neodpustil, byl zdvižený prostředníček směrem k nebi. Ani děti si už poprasku v oblacích nevšímaly a vrátily se opět k mazlení se se zvířátky. Pár z nich se dokonce odvážilo a projelo se za pomoci ošetřovatelky na ponících. "Můžeš na chvilku?!", zasupěla jsem Taře vztekle do ucha a odtáhla ji stranou.

"Tak se ti to přece jen podařilo, co? Nevěděla jsem, že ten tvůj kamarádíček dorazí rovnou v helikoptéře. Jak si mohla?", rozčílila jsem se naplno. "Přeskočilo ti? Já ty novináře nezavolala. Není to má práce.", vysmála se mi Tara do obličeje. "Ale jen nepovídej, za celou tu dobu, co jsem Neverland navštívila, tu ani jednou nelítala helikoptéra s čmuchalama. Ale jen, co se ty jen tak čirou náhodou zmíníš o svém údajném kamarádovi od novin, už tu krouží jako supi. To fakt nehorázně prahneš po tom, aby se v novinách objevila tvá fotka?! Jakou hru tu Taro hraješ? Skvěle sis to naplánovala, fakt že jo. Všechno sis to zvládla zařídit sama, bez mé pomoci, kterou jsi odmítala. Bravo! Teď na sebe můžeš být pyšná.", chrlila jsem dál oheň vzteku. "Co to s tebou je? Chováš se hůř než rozmazlený fracek, Aileen. Nijak jsem si ten plán s Neverlandem nepřivlastňovala. Bylo to naše vítězství, naše společné. To ty jsi se od nás distancovala a rozhodla ses jet na vlastní pěst a pak se tu jako hvězda vytasit v převleku Minnie. Opakuju ještě jednou. Ty novináře jsem nezavolala a tohle celý, z čeho mě tu podezíráš, je více než směšné.", snažila se bránit Tara. "Je všechno v pořádku, holky?", objevil se u nás záhy překvapený Michael. "Jo, v naprostým. Už musím za dětma.", vyprskla Tara dotčeně a zmizela. Michael se na mě zvídavě zadíval a evidetně očekával odpověď alespoň ode mě. "Jen menší výměna názorů.", nechtěla jsem ho tím více zatěžovat.

I když se nezdál být naprosto spokojený s mým stručným vysvětlením, vrátili jsme se se i my mezi ostatní - mezi děti - tam, kde bylo Michaelovi tak dobře. Do odjezdu dětí zbývalo ještě pár hodin a my díky vyvstalé situaci zavrhli plán se jít společně podívat na nějaký kreslený film a zůstali raději venku, kde jsme neustále vymýšleli nějaké hry, při kterých by se děti zabavily a hlavně zahřály. "Zalezeš s nima do kina, tam kam ty blbáci bulvárský nemohou a hned se začne o tobě psát, že je tam osaháváš. Ne, ne! Zůstaneme hezky tady venku, ať viděj...ať jim třeba bulvy vypadnou!", začal se zase vztekat Javon.
Povídali jsme si zrovna s Michaelem a jedním chlapcem, který seděl přátelsky Michaelovi na klíně, když ke mně přispěchal Joshua. "Ty máš hlas přesně jako Minnie.", zasnil se a pohladil mě po vlasech. "Vážně? A nezdá se ti to jenom?", divila jsem se na oko a byla jeho gestem mile překvapena. "Ne, nezdá. Joshuo, mám pro tebe špatnou zprávu. Ale ta Minnie, co tu byla dneska, nebyla opravdovou Minnie z Disneylandu, ale byla to Aileen, víš.", nezapomněla dodat nakvašeně Tara a celé to kouzlo rázem zkazila. "To není pravda!", zavzlykal Joshua a pevně schoval svou tvářičku v mém objetí. "To víš, že to není pravda, Joshuo. Paní učitelka tě jen zkoušela. Dělala si legraci. No tak.", začal konejšit chlapce Michael a posunkem očí dal Taře najevo, že její reakci opravdu nechápe. O další povyk se tak Tara už nepokoušela.

Zimní období má kromě chladného počasí další nevýhodu, začíná se dříve stmívat. S přibývajícím soumrakem nastal čas loučení a Tara měla plné ruce, aby děti usměrnila. Samozřejmě že nikomu z dětí se nechtělo domů. "My tu zůstaneme s Michaelem.", volaly a ani v nejmenším se nezdálo, že svou paní učitelku hodlají poslechnout. Poskakovaly kolem něj jako malí rarášci a Michael začal být opět z jejich čiré a upřímné radosti dojatý. Pak k němu přistoupila holčička s brýlemi a chvíli si ho jen mlčky prohlížela. "Miluji tě, Michaele Jacksone!", spustila z ničeho nic. "Emily, přestaň!", krotila ji Tara. Emily se však ze svých citů vyznala Michaelovi znovu. "Ale já tě mám rád víc.", zazubil se na ni Michael a objal ji. "Opravdu?!", vydechlo děvče nadšením. "A vezmeš si mě za ženu?", brala to hopem holčička. To už z nás dospělých nikdo nevydržel a začali jsme se smát. Pak Tara dotlačila do autobusu i nebohou vzpouzející se Emily. "Né, já tu zůstanu se svým snoubencem, Michaelem Jacksonem.", volala nešťastně. "Díky za všechno, Michaele. Děti jsou, jak sám vidíš, nadšené. Tenhle zážitek jim jen tak něco nepřebije.", loučila se Tara. "Brány Neverlandu jsou jim ode dneška kdykoli otevřené. A jsem to já, kdo děkuje. Bylo to báječné.", rozplýval se Michael a nepřestával dětem mávat. Pak se Tara rozloučila i s Javonem, k mému i Michaelovu překvapení, se ti dva políbili, mě věnovala prosté "čau, uvidíme se doma." a naskočila do autobusu za dětmi. Emily přilepená na skle posílala k Michaelovi vzdušné polibky. "Uvidíme se na svatbě, Emily.", zavolal ještě za ní. "Divím se, že ti neříkala Pablo-Emilio.", naklonil se k němu Javon a Michael se zatvářil opět mírně v rozpacích. "Dlouhá historie...", dodal Javon ještě než se Michael stačil na cokoli zeptat.


Skládala jsem si v jídelně pečlivě kostým Mickeyho i Minnie, který jsem měla následující den vrátit v půjčovně. "Nechceš mi už konečně prozradit, co se stalo?", zašeptal mi za zády Michael. "Vidím to na tobě, máš takové smutné oči. Pohádaly jste se s Tarou, že?", nenechal se tentokrát odbýt Michael a jelikož jsme zůstali sami, rozhodla jsem se mu svěřit s tím vším, co jsem cítila a čeho se bála. Musela jsem začít od začátku, jak mě Tara v podstatě na nápad přivézt do Neverlandu děti ze školky, sama navedla. Protože já trubka s dlouhým vedením bych na to sama asi nepřišla. Napráskala jsem tak trochu i Javona a prozradila mu, jak skvěle to s Margot uhrál. Doznala jsem se i k tomu, jak moc jsem ohledně organizování chtěla pomoci, ale že Tara už mou pomoc nijak nepotřebovala a tak jsem přišla na nápad s Mickeym a Minnie, když vím jak moc Michael miluje filmy od Disneyho. Nadhodila i Tařin návrh ohledně údajného kamaráda od novin a to, jak jsem se vyděsila, když se nad Neverlandem objevili ti z bulváru. Řekla jsem mu prostě vše a Michael, který mě neustále hladil po ruce, pozorně poslouchal až do posledního slova. "Chtěla jsem tě jen udělat šťastným. Ale když jsem se začala ohledně toho plánu cítit, jako že jsem navíc a nemůžu k tomu nijak přispět, napadlo mě to s těmi kostýmy a nikoho kromě Williama jsem do toho nezasvětila. Teď mi Tara vyčítá, že jsem jí o tom neřekla a připadá mi, že si myslí, že jsem chtěla to překvapení s dětmi pro tebe přebít svým nápadem. Přijdu si teď jak všivá zrádkyně.", sklopila jsem před ním oči.


"Aileen, to co jste pro mě dneska udělali, bylo neuvěřitelné a tolik krásné. Do smrti budu vaším dlužníkem a prosím tě, nic si nevyčítej. Tara tě určitě nechtěla nijak zatěžovat, když už byla většina záležitostí zařízených, ale nechci abys měla pocit, že jsi v tom byla ta navíc. I to, že se člověku snažíš pomoci, se přece počítá. A to s tou Minnie byl opravdu bezva nápad. Víš, když jsem viděl všechny ty děti a tu radost, která mě záhy zaplavovala, hrozně mě mrzelo, že tu nejsi...že tu nemůžeš být se mnou a pak se stal zázrak a ty jsi tu rázem byla. Říkáš, že jsi mě chtěla udělat šťastným, ale to už mě lásko přece nějakou dobu děláš. Už jen tím, že existuješ. Helikoptéru a novináře vem čert. Vyslídí všechno a velmi rychle. Že by za tím stála Tara, se mi i když ji znám přece jen kratší dobu, nezdá. Říkala jsi přece, že ten její kamarád píše jen pro nějaké místní a ne moc známé noviny. Nepřijde mi tedy moc věrohodné, aby si na to ten člověk pořídil rovnou helikoptéru. Kdepak....tohle bude asi jinej ptáček.", konejšil mě Michael a já se mu schoulila do náruče a tiše se rozbrečela.

Kapitola 25. - Hrdina dne

2. července 2016 v 12:18 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Dnes kapitola bez Michaela a větší prostor k vyprávění dostala Tara. Snad se nebudete zlobit. A mimochodem, "Javonova básnička" vzešla ve skutečnosti z hlavy mého manžela. :)]

Když mi Tara předešlého dne večer vylíčila, jak probíhalo jednání s ředitelkou školky a jaký dojem na ni asi Javon udělal a že v podstatě celý plán teď závisí jen a jen na něm, zatmělo se mi před očima. "Neměl z toho udělat tak velkou rošádu, ne každý ty jeho vtípky pochopí.", litovala jsem a předem už vše vzdala. "Neboj, kdyby byla Margot vyloženě proti, nepřistoupila by na ten jeho bláznivej návrh. Určitě máme ještě šanci.", neviděla to narozdíl ode mě tak černě Tara.

Ještě na cestě do práce jsem si v hlavě těžce rozebírala možné alternativy, pokud náš plán pohoří. Duchem nepřítomna bych byla jisto jistě ještě nějakou dobu, kdybych si nepovšimla, že před LeRoyovou ordinací stojí policejní auto. "Co se jen takhle brzy ráno mohlo stát?", pomyslela jsem si a přidala do kroku. U vchodu jsem narazila na dvojici uniformovaných strážníků a doktora, který je jak se zdálo vyprovázel ven. "Tak ještě jednou díky za pochopení, pánové. A pokud možno klidný zbytek dne.", loučil se Arthur a já z toho usoudila, že nešlo zřejmě o nic vážného. "Co tu chtěli? Stalo se snad něco?", nedala mi přece jenom zvědavost, když policejní auto zmizelo z dohledu. "Žádný strach, Aileen. Jen takový menší problém s bezpečnostním zařízením...", mávnul rukou doktor ale do mě jakoby rázem někdo zabodnul ostrý nůž. Opět se mi vracely ty strašidelné zvuky z minulého večera - plíživý zvuk otírající se o zdi chodby, nejdříve vzdálený, jakoby snad někde na samém konci chodby tekla sprcha, pak ale mnohem zřetelnější. Nepravidelný dech, přesně takový jako když člověk sleduje napínavý film a na několik vteřin zapomene dýchat a pak mu z úst vyzklouzne hlubový výdech. A co to cvaknutí, které slyšel i Michael?

"Ale...ale já včera zakódovala, to vím naprosto přesně.", vyhrkla jsem v obraně. "Aileen, to je zcela zřejmé, nikdo vás tu ani neobviňuje, že byste snad zapomněla. Jen ten alarm...asi se něco porouchalo. Kolem půl osmé večer začal houkat, což samozřejmě přivolalo policii. Museli to tu nakonec celé prohledat, zda se sem někdo nevloupal. Ale nenašli žádné stopy. Hlavní dveře byli zamknuté a zcela neporušené, okna taky, navíc všechna důkladně zavřená. Zadní vchod taktéž, u něj ale poničili zámek, aby se dostali vůbec dovnitř. Většinou takový planý poplach způsobí průvan, pootevřené okno, které způsobí třeba bouchnutí dveří uvnitř, což alarm zhodnotí jako pohyb, ale jak jsem řekl, vše bylo pečlivě zavřené. Policie to vyhodnotila jen jako nějaký zkrat v kabelech. Byli moc milí, Aileen. Skutečně! Nebudou si účtovat ani za výjezd a dokonce mi doporučili jednoho odborníka, který by mohl na tom našem zařízení provést údržbu.", ubezpečil mě Arthur a já si trochu oddychla, ale ne úplně. Kdyby jen tak Arthur znal celou pravdu, kterou jsem mu samozřejmě sdělit nemohla... a možná to tak nakonec bylo dobře. Ještě by si mohl myslet, že trpím paranoiou.

(Z pohledu Tary)

S Javonem jsem od minulého večera nemluvila, sice neustále opakoval, že to, na co si s Margot podali ruku, platí a on dorazí. Počítala jsem ale spíš s opakem, že vezme kramle a vycouvá z toho. Nedivila bych se tomu ani v nejmenším, přeci jen je jeho hlavní pracovní náplní zajistit Michaelovi bezpečnost a doprovázet ho na místa, která pro něj nejsou vyloženě bezpečná, což mimo jeho vlastní domov je snad úplně všude. Nechtěla jsem ale Aileen zklamat, poznala jsem jí na očích, jak moc si přeje, aby ten náš nápad vyšel a doslova se k té představě veselých dětích skotačících po Neverlandu upíná. Rozhodla jsem se, že pokud to Javon prostě odpíská, zkusím s Margot ještě jednou promluvit. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem ho ráno před osmou skutečně uviděla postávat u brány školky. Dorazil dokonce s předstihem a dřív než já.

"No já nestačím zírat, ty jsi fakt tady?", uznale jsem si ho měřila. "Čemu se jako divíš, Fieldsová? Však jsem ti dal slovo. A pamatuj si, když jednou bodyguard řekne, že dorazí, nekecá!", kasal se důležitě. "A jak jsi to vysvětlil Michaelovi? Doufám, že jsi nic nevykecal?", zajímalo mě a Javon se opět tvářil pohoršeně. "Nejsem žádná slepičí prdelka. Mlčím jako hrob. No...už asi po pátý mi umírá babička, takže teď v podstatě nestojím vůbec před školkou a už vůbec se tu s tebou nevybavuju, ale jsem na cestě do Los Angeles, abys věděla.", dorazil mě. "Ty jsi ale zvíře, Beardsi! Lepší výmluvu sis asi fakt vymyslet nemohl. Tak už pojď, babička na smrtelný posteli..ehm tedy chtěla jsem říct děti tu budou každou chvíli.", táhla jsem ho dovnitř, abychom zbytečně nemrzli a nevystáli na chodníku důlek.

"Svlíkej se.", poručila jsem mu o chvíli později uvnitř a horečně se přehrabovala ve velké šatní skříni, která sloužila učitelům. "Fíha, ty to bereš ale hopem. Myslel jsem si, že máme hlídat děti a hrát si, ale že si chceš hrát se mnou ty na doktora, to by mě nenapadlo.", pookřál Javon a začal bláznivě poskakovat na jedné noze, jak moc se snažil se vyzout z bot. Spražila jsem ho rádoby přísným pohledem. "Ha ha ha, velmi vtipný. Ale vážně....v tom obleku tu nemůžeš být, tu máš, zkus si to, snad ti to padne.", hodila jsem po něm erární zelené tričko s logem školky a světle hnědé kalhoty. Javon si kousky nedůvěřivě prohlédl. "Neboj se, je to vypraný a vyžehlený. Před tebou to tu nosil jeden náš bývalý kolega, podobná korba co ty, malý by ti to být nemělo.", ujistila jsem ho. Po očku jsem šlehla pohledem po do půl těla vysvlečeném Javonovi a musela uznat, že má fakt pěkný a vypracovaný tělo. Michael se v jeho blízkosti asi moc bát nemusí, pomyslela jsem si a zatoužila ho na chvíli vidět i v akci, jak odhání rozvášněný dav fanynek nebo co lépe vrhá se po nějakém všivém novináři. Úderem osmé začaly do školky proudit zástupy dětí se svými rodiči. Zavedla jsem Javona do šatny, kde jsme si děti postupně vyzvedávali. Rodiče si okamžitě povšimli nové tváře a se zájmem si Javona měřili. Jeden z tatínků se s nim dokonce dal do řeči. "Dobré ráno. Vy jste tu nový? Já jsem Jonathan Clark, těší mě. Mohl byste prosím dnes dohlédnout pořádně na Brandona, aby neodmlouval a snědl si svou svačinu. Trochu s tím jídlem bojujeme.", svěřil se starostlivě otec. "Zdravím, jen tu dneska zaskakuju ale buďte bez obav, dohlédnu na Brandona.", slyšela jsem Javona přislíbit.


Poté, co děti zamavály svým rodičům, jsme se všichni přesunuli do hlavní místnosti, kde se děti již automaticky posadily do kroužku a z naší "svaté trojice" - mě, Hannah a Javona nespouštěly oči. "Dobré ráno, děti. Dnes se tu na vás přišel podívat Javon. Bude si tu s vámi hrát a pokud byste měly jakýkoli problém, nebojte se mimo nás s Hannah obrátit i na něj. Tak ho hezky přivítejte.", objasnila jsem dětem a ty to rázem pochopily. "Ahoj Javone!", spustily sborově s radostí. "Zdarec děcka.", plácnul Javon a zakřenil se na ně.

Uvítací ceremonii jsme měli za sebou a přesunout jsme se měli k dalšímu bodu. "Na, nasaď si to na hlavu.", podala jsem Javonovi nenápadně pestrobarevnou klaunovskou paruku. Opět se na mě zadíval stylem tápajícím nad tím, zda jsem se náhodou nezbláznila. "Jsi měla říct rovnou, že tě vzrušují vlasáči. Jen, co se dostanu domů, vyhodím ten strojek a nechám si narůst pořádný afro.", přejel si dlaní po své vyholené hlavě. "Ok, dostals mě. Ale teď už si to nasaď, budeme se s dětmi učit říkadla a dnešním tématem jsou šašci.", zasyčela jsem. "A proč si to nedá na hlavu Hannah?", nedal se odbýt Javon. Jeho rozmlouvání mi už začínalo trochu lézt na nervy. "Protože jediným šaškem jsi tu právě ty. I bez té paruky, i když s ní budeš vypadat ještě líp.", dobírala jsem si ho. "Ve stručnosti, jde o pohybová říkadla, děti se nejenom naučí novou básničku, ale i se u ní předvádí určité pohyby. My s Hannah budeme recitovat slova, ty jako šašek budeš předvádět vše, co se bude v básničkách říkat...koukni na to.", nechala jsem ho nahlédnout do papíru, kde jsme měli vytištěná říkadla. "Důležitá jsou pro tebe slova nahoru - začneš hodně vysoko skákat, pak budeš hýbat rukama, nohama, cválat jako na koni..", začala jsem důkladně vysvětlovat. Dělala jsem, že jsem jeho poznámku o tom, zda u toho nemá dělat i íhahá, naprosto přeslechla. O chvíli později jsme se vrátili k dětem a pustili se společně do první básničky.

Když se tahá za šňůru
šašek skáče nahoru
rozhazuje rukama
vykopává nohama
potom jede na koni
nakonec se ukloní

Javon se předvádění ujal skutečně s chutí a děti se nad jeho kousky, u kterých skákal jako opice, bláznivě šermoval rukama i nohama a cválal na imaginárním koni, hlasitě smály. Brzy se osmělily a přidaly se k němu. Zapamatovat si slova říkadla tak dalo poloviční práci. Hannah nedala jinak a rozhodla se, že když to dětem tak hezky jde, naučíme je ještě jednu básničku, která už ovšem nebyla nebo spíš neměla být pohybovou.

Au, au, au, volá klaun
Ouvej, ouvej, to to bolí
slon ho bouchá dlouhou holí

Děti byly ale tak v ráži, že i při této říkance se rozhodly vše napodobovat a tak se z těch učiněných andílků rázem stalo stádo rozzuřených slonů, které se okamžitě vrhalo po Javonovi. Jeden z chlapců se proti nebohému klaunovi hnal dokonce s plastovým svítícím mečem z Hvězdných válek. "Pomóc, vzdávám se.", křičel Javon svíjející se na koberci v obležení dětí. Dalo nám to docela práce je od něho odtrhnout a opět je usměrnit.

Už už jsme chtěly recitování říkadel ukončit, když v tom se Javon, který se opět hrdině postavil na nohy a upravil si své duhou hrající háro, ujal slova. "Tak děti. Pěkně to na mě vaše paní učitelky ušily. Nyní vám přednesu básničku já - klaun Javon.", odkašlal si a zatvářil se smrtelně vážně.

Naše učitelka krásná Tara
za prohřešky nás tak ráda kárá
když děláme, že všichni spíme
i ona chrápe, to my víme

když nás učitelka až moc nudí
v obličeji jsem hnedka rudí
naráz všichni zatlačíme
jako sbor se pokadíme

učitelka nám pak zadky meje
každý z nás se potom směje

Pokoušel se o mě infarkt. Vylekaně jsem šlehla ke dveřím do chodby a modlila se, aby v nich nestála situaci sledující Margot. Naštěstí se tak nestalo. Děti propukly v ještě větší smích, někteří z nich dokonce nezvládly sedět a padly rozřechtaně na zem, kde ve vzduchu kmitaly nožičkama jako brouci v posledním tažení. Hannah se otočila do strany, aby tak alespoň částečně zakryla tvář a dlaněmi krotila výbuch smíchu. "Tak hele vy dva, jestli se ty děcka rozhodnou i tohle ve všem napodobovat, tak si ty zadky mejete vy a mě z toho vynechte.", upozornila jsem je zcela vážně. "Ještě jednou, ještě jednou.", skandovaly děti směrem k Javonovi, který se ale do zopakování jeho básničky ze strachu před mým vražedným pohledem znovu nepouštěl. Děti přešly do útoku a vystartovaly proti nám. Tlačily nás s Javonem svýma malýma ručičkama někam dozadu až najednou bác. Spadli jsme do ohrádky, která byla téměř až po okraj naplněná barevnými míčky. "Uhmm...ááá.", úpěla jsem tiše. Javon, kterému ze záplavy míčků koukala jen hlava a koleno se na mě překvapeně podíval. "Jsi čím dál zvrhlejší, Fieldsová. Ale chápu, ženy si prostě rádi hrají s kuličkama.", dostal mě svou další hláškou a drápal se ven. "Šašku, mám asi vyvrklej kotník.", vzdychala jsem dál a jeho posměšných pohledů si nevšímala.

Jakž takž zmátořit se se mi podařilo až s dopolední svačinou. Děti se již také uklidnily a vzorně seděly u svých stolečků. Podával se jogurt s banánem a jahodové mléko. Javon seděl mezi malým Brandonem, který se opět v jídle znechuceně šťoural a brýlatou Emily, která z Javona nemohla spustit oči. "No tak Brandone, aspoň to zkus, vždyť je to dobré.", snažil se Javon. Chlapec však rezolutně odmítal pozřít byť jen malé sousto. "Copak chceš, abys byl slabý a bez energie? Opravdu chceš, aby si pak na tebe každý vyskakoval? Poslyš, také jsem, když jsem byl v tvém věku, nechtěl moc jíst. Vystačil bych si v klidu s arašídovými bonbóny a vanilkovou zmrzlinou. Byl jsem slabý a hubený. Kůže na mě div ne plandala. Byl jsem pro smích ostatním klukům. Říkali mi racheťáku, kostlivče a podobně. Pak se objevil jeden opravdu zlý kluk, který se nebál do mě i bezdůvodně strkat. Jak jsem byl zesláblý, tak jsem se neuměl bránit. A tak jsem si řekl dost, a poslechl mou mámu. Začal jsem jíst a nejen, že jsem najednou nebyl tolik unavený, ale dokázal jsem se časem ubránit před útoky toho zlýho kluka a nikdo už si ze mě ani neutahoval.", vyprávěl Javon a já nevěděla, zda to co říká, se mu skutečně jako dítěti stalo nebo se jen snaží Brandona chytře přinutit k jídlu. "Jídlo je velmi důležité, Brandone. Jen musíš umět rozpoznat jaké. Bonbony a zmrzka. Ne ne, kámo. Ta jen někdy za odměnu. Ovoce, zelenina, maso a jogurty. Jo! Už nikdy jsem se jídla neštítil a koukni na mě. Dneska jsem tu u vás jen na návštěvě, ale prozradím ti tajemství, chceš? Mou skutečnou prací je to, že chráním jednoho pána. Jsem něco jako superman, chápeš? Chceš být jako superman? Přestaň se bát jídla.", pokračoval Javon a nezapomněl Brandonovi ukázat své vysvalované tricepsy.

Pak se stalo něco, o co jsme se s Hannah pokoušely už nějakou dobu. Brandon začal normálně jíst, netvářil se, neušklíbal se a s chutí polykal velké lžíce jogurtu a s chutí se zakousl i do banánu. Javon radostí zatleskal a chlapce poplácal po rameni. V ten okamžik jsem si i všimla, že u dveří stojí Margot a s úsměvem pokyvuje. "Javone? A ten pán, kterého chráníš? Ten pán...taky nechce jíst, jako jsem nechtěl jíst já a proto je slabý a nemůže se bránit? Proto ho musíš chránit?", upínal Brandon své velké oříškově hnědé oči ke svému novému hrdinovi. "Ne tak úplně. Jen toho pána zná hodně lidí. Umíš napočítat do deseti?", zeptal se Javon a chlapec přikývnul. "Tak si představ, že bys takhle musel počítat celý den a možná ještě celý další. Tolik lidí ho zná. A ne každý je ale na něj hodný a má ho rád. Já ho chráním hlavně před těmi zlými, ošklivými lidmi, aby mu neublížili. Postavou to sice není žádný Rambo, ale duchem...duchem je to moc silný člověk, Brandone.", nemohla jsem jinak a dojatě jsem poslouchala Javona.

Brandon snědl celou svou porci, vypil mléko a Hannah mu u kuchařky protekčně vyžebrala ještě jeden banán. Tak za tohle by Javon zasloužil metál. To už se ale jeho pozornosti dožadovala culíkatá Emily tahajíc ho za rukáv trička. Javon si konečně povšiml, jak na něj holčička zírá a usmál se na ni. "Miluji tě!", přiznala nahlas a udržovala s ním dokonalý oční kontakt. Javon po mě šlehnul napůl vyděšeným napůl pobavenýn pohledem. "Miluji tě, Pablo-Emilio. Ano, říkám ano. Ráda se stanu tvou ženou. Máš celé mé srdce.", podávala Emily bravurní herecký výkon. "Ale...já se nejmenuju Pablo Emilio. Jsem Javon, Emily. A o ruku jsem tě taky nepožádal.", ohradil se vesele Javon. "Co? Zopakuj ta slova ještě jednou, Pablo Emilio.", vyzvala ho rozhořčeně posléze. "Jsem Javon! A jsem pro tebe moc starý, holčičko. A ty moc mladá na to se vdávat", nevydržel už to Javon a rozřechtal se. "Ty sviňáku, tak ty jsi mi nevěrný s Manuelou Isidorou?! Ty zrádče, zlomil si mi srdce. Ponížil jsi mě. Za tohle zaplatíš, ty cochino!", vylila ta malá čertiče najednou na Javona ze sklenice mléko, které se mu rozprsklo po obličeji i tričku. "No tak Emily, co to proboha děláš?", rozkřikla jsem se a běžela i s Hannah k nim. "To dítě mi řeklo sviňáku, řekla mi sviňák!", opakoval překvapeně mokrý Javon. Hannah zatím kárala roztrpčenou Emily a stírala ze stolu spoušť. "Promiň Javone, Emilyina matka má obsesi v latinsko-amerických telenovelách. Bohužel je tím poznamenaná už i Emily.", vysvětlovala jsem, když jsem Javona táhla rychle do umývárny, kde jsem mu z obličeje pomáhala dostat zbytky sladkého mléka. "Ty Tar, co to znamenalo to cochino?", chtěl ještě pobaveně vědět Javon. "To je španělsky prase. Ale pochybuju, že to ta holka věděla.", začala jsem se už i já nad celou vzniklou situací usmívat.

Javon se z mokrého oblečení musel chtě nehtě převléct zpátky do svého. A my pak mohli společně vyrazit ven na hřiště, kde se Javonovi podařilo děti pořádně utahat. U oběda už někteří z nich bezmocně klimbaly hlavičkama a tentokrát ani tolik neprotestovaly, když se měly odebrat k odpolednímu spánku. My tak měli dobrou hodinu k tomu si užít klidu. Postavila jsem před Hannah a Javona hrnek kafe a se zájmem sledovala ten neuvěřitelný úkaz, když děti spokojeně oddychovaly v postýlkách. "Zvládáte to skvěle, pane Javone.", lichotila Hannah Javonovi a já ji musela dát za pravdu. Jo, až na tu ranní básničku, mě dost mile překvapil. Absolutní ticho, která vládlo ve třídě přilákalo opět Margot. Věnovala nám opět rychlý úsměv a v tichosti se po chvíli zase vzdálila do své kanceláře.

Před námi ale bylo ještě několik hodin, které zbývaly do konce. Hannah končila k poledni směna a ještě před tím, než se děti vzbudily nám zamávala na rozloučenou. Zůstali jsme na třídu s Javonem sami. Jakmile už z dětí nikdo nespal, místnost se rázem změnila z tichého oltáře na včelín. Děti byly opět plné sil. A všichni do jednoho si Javona zamilovaly. "Javone, pojď si s náma stavět lego. Javone, nakreslíš mi tygra? Javone sem, Javone tam.", ozývalo se všude kolem nás a já si rázem přišla zcela neviditelná. "Kolik ještě času?", vyzvídal ode mě uříceně Javon. "Školka zavírá v pět.", sdělila jsem mu a začala ho trochu litovat. Děti byly k neutišení. Každé by si nejraději přivlastnilo Javona pro sebe. "To je můj kámoš.", hlásil hrdině Brandon a odháněl od sebe šátrající ručičky svých kamarádů. Emily se evidentně smířila s tím, že se nestane Javonovou manželkou a tak se rozhodla, že se od něj nechá alespoň adoptovat a sápala se mu vesele kolem krku. Dvojčata McCallisterovy zase zkoušely, zda je Javon lechtivý. "Né, nechte toho. Odstupte, satanášové.", uhýbal Javon jejich atakům. Dařilo se mu to ale jen na malou chvíli. "Máte mě na svědomí, bando.", zakvílel posléze a padnul poraženě k zemi. . Nezapomněl tomu dodat ještě trochu komičnosti a strhnul s sebou ze stolku dvojici velkých umělohmotných dinosaurů.

V podobném duchu se dokázali bavit ještě do doby než si děti začali vyzvedávat rodiče. "Ne, já ještě nechci domů, mamí.", slyšela jsem v šatně nejedno dítě říkat. U dveří se objevil i Brandnův otec a já se rozhodla podělit se s ním o velkou novinu. Jeho synek byl však rychlejší. "Tatí, tatí. Dnes byl dobrý oběd, a ke svačině jsem dostal o banán navíc. Teď už nebudu slabý a až vyrostu, budu taky Superman jako Javon a spolu budeme chránit toho hodného pána, kterého zná tolik lidí, že bych musel počítat do deseti i dva dny.", vydrmolil klučina. Otec zmataně těkal z Brandona na mě. Jedno ale pochopil jasně, jeho syn konečně dostal chuť jíst. "Jak jste to dokázala, slečno Fieldsová?", zajímal se. "No, tentokrát musel pomoci Javon...", rozhlížela jsem se kolem, ale nikde jsem hrdinu dne neviděla. "Toho pána, co jste tu potkal ráno.", dodala jsem tedy. "Tak ho prosím pozdravujte a vyřiďte mu mé poděkování.", kladl mi na srdce Brandnův táta a šťastně si syna odváděl domů.

A po chvíli bylo najednou opět ticho a klid. Děti i jejich rodiče byli pryč. V budově už se se mnou nacházelo jen pár dalších učitelů z ostatníh tříd, Javon a....Margot, která se najednou téměř zázračně zjevila přede mnou. "Kdepak máme našeho nového pana učitele? Ráda bych si s ním popovídala.", usmívala se a rozhlížela se po třídě. Javona jsme nakonec našly zalezlého v dětském koutku. Zkroušeně seděl na dětské židličce, ruce bezvládně položené na kolenou, v očích netečný výraz směřující kamsi do neznáma a od jeho plných narůžovělých rtů se táhla dlouhá slina. "Už nemůžu, vzdávám se, paní Greenová. Tohle je záhul, daleko horší než uhlídat deset Michaelů najednou.", blábolil jako ve snách. "Ale co to povídáte, pane Bearde? Zvládl jste to výtečně. Copak vás nezajímá, jak jsem se tedy rozhodla ohledně vašeho návrhu?", zašvitořila Margot k vysílenému Javonovi. Ten jen ledabyle pokýval hlavou a všichni jsme se přesunuli do Margotiny kanceláře.

"Takže, několikrát jsem se na vás byla podívat, jak si počínáte a musím uznat, klobouk dolů. S dětmi to, i když jste k práci vychovatele či učitele nikdy nepřičichnul, opravdu umíte. Navíc, děti si vás opravdu hodně oblíbily a to jste s nimi strávil jen pár hodin. A věřte mi, jsou to právě děti, které by vycítily neupřímného špatného člověka. Mají v sobě jakýsi senzor, který nám dospělým už tolik nefunguje. Zvážila jsem všechna pro a proti. A k výletu na ranč pana Jacksona nemám žádné námitky. Máte můj souhlas a podporu, pane Bearde.", vyřknula Margot svůj verdikt a my zvítězili! "JÓ", vypískla jsem nekontrolovaně. "Pojďte ještě dohodnout drobné formality. Kdy by si pan Jackson tak představoval, že by děti Neverland navštívily?", zajímala se Margot a my si fakt, že Michael o tom doposud neměl ani tušení, nechali pro sebe. "Co nejdříve. Ideálně, kdyby se to stihlo ještě před vánočními svátky.", mínil okamžitě Javon. "Dobrá tedy, ať je po vašem. Zítra, to jest čtvrtek, budeme se slečnou Fieldsovou informovat rodiče. Před jakýmkoli výletem musí rodiče také podepsat souhlas. Nebudeme jim dávat zbytečně moc času na rozmyšlenou, to se pak až zbytečně táhne. V pátek se uvidí, kolik dětí nám přinese po rodičích podepsaný papír. Slečna Fieldsová by vás pak poinformovala, jak to celé dopadlo. A výlet by se mohl uskutečnit hned jakýkoli všední den následujícího týdne. Záleží na tom, jak to bude spíše vyhovovat panu Jacksonovi..", shrnula Margot a jakmile Javon vstřebal její slova, začal se prohrabovat v náprsní kapse saka, ze které vytáhl malý diář. "V pondělí to asi nepůjde. Michael má schůzku se svým dermatologem a poté nějaké focení ve studiu. Ale hned v úterý a středu tu mám volný okno.", zaradoval se. "Skvělé. Takže výlet domluvíme na úterý 10. prosince. Krásné datum, co říkáte?". zkonstatovala Margot a my jak jinak než souhlasili. "Musím vás ale ještě upozornit na to, že je těžké odhadnout, jak rodiče zareagují na to, kam a za kým se jejich potomci mají vydat. Věřme ale v to dobré....že tolik nevěří bulvárním plátkům.", vyslovila nakonec ještě Margot a naši radost z vítězství na malý moment zahalil temný stín. Nebyl by to ale Javon, aby ani v takové situaci nepronesl něco na odlehčení. "Madam, mohl bych vás poprosit ještě o jednu laskavost? Nemohla byste na ten papír, který mají rodiče podepsat, napsat do poznámky, aby matky dětí neposílaly po dětech žádné dopisy s nemravnými návrhy a své spodní prádlo? Michael je poměrný plachý člověk v těchto ohledech. Měla jste vidět, jak vyváděl nedávno, když jsme mu doručili balík s dámskýma kalhotkama a žádostí o ruku od nějaké ženy z Texasu. Dvě hodiny pak odmítal vylézt ze své pracovny.", podělil se s námi Javon o další ze svých soukromých zážitků s Michaelem. Margot ho jen počestovala pobaveným úsměvem. "Bylo mi potěšením vás poznat, pane Bearde. Děti na vás jen tak nezapomenou. Pevně věřím v to lepší a to, že se s vámi velmi brzy zase shledají.", zněla Margotina poslední slova.

"Dokázali jsme to, Javone. My jsme to dali. Jsi fakt dobrej a díky.", vrhla jsem se mu hned venku kolem krku. Tvářil se na výsost potěšeně. "Myslíš, že nebudou mít rodiče nic proti?", zeptal se v mírných obavách. "Doufám, že ne. Většina z nich je v pohodě. Nezaručuju ti, že do Neverlandu odjede plný počet dětí. Pár rodičů se sveřepými názory by se tu taky našlo, ale jsem si jistá, že tohle klapne.", ubezpečila jsem ho. "Jsi fakt třída, Fieldsová. Obdivuju tě, že to s těma děckama takhle zvládáš a vypádáš i po šichtě dokonale fit.", vyseknul mi poklonu Javon. "Prosím tě, to ty jsi to dneska zvládl až obdivuhodně dobře. Tak dobře, že bych to sama nečekala. Aileen bude nadšená, až jí to všechno povyprávím a Michaelovi snad také uděláme naším překvapením radost. ", rozzářila jsem se a až po chvíli si uvědomila, jak blízko jsme proti sobě stáli. Ani pořádně nevím, jak se to všechno událo a zda za to mohla jenom naše vzájemná radost nebo i něco víc, ale ozáření jen světlem okolních luceren, vánočních girland a jiných ozdob (což ve výsledku působilo děsně kýčovitě), jsme se políbili. "Tak a co teď?", zašeptala jsem. "Teď? Teď se vrátím domů a padnu za vlast.", uchechtnul se Javon. "Takže přece jenom cesta za rodinou a evidentně zcela zdravou babičkou do L.A.?!", vrátila jsem se k Javonově ranní výmluvě. "Ale ne, domů...do Neverlandu.", uvedl na pravou míru Javon. Ještě chvíli, než jsem došla ke svému autu, mě jen tak nehybně pozoroval. Mávla jsem mu na pozdrav. "Zavoláš mi?", zakřičel najednou a já bez zaváhání přikývla.