Červen 2016

Kapitola 24. - Překvapení pro Michaela

30. června 2016 v 7:22 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Po prvotních chvílích euforie mě ale začaly nahlodávat obavy. "A myslíš, že by to mohlo fakt vyjít?", zeptala jsem se Tary. "Musí! Napadlo mě to teprve dneska, když tolik mluvil o těch dětech a tak nemám vlastně nijak naplánovaný, jak to provedu nebo spíš, jak konkrétně to Margot podám. Protože přijít za ní zítra do kanceláře a spustit: Hele Margot, můj kámoš je Michael Jackson a jeho přítelkyně je zas má nejlepší kamarádka, půjč mi alespoň třídu dětí, které pošleš expres do Neverlandu, by asi nebylo to nejlepší. Margot je stará vojna, ale věřím, že když zvolím dobrou taktiku, že zvítězíme.", cítila se Tara stále jistá v kramflecích. "Zítra mám odpolední, to už bude Margot pryč, takže se s ní osobní uvidím až v úterý ráno, do té doby na něco přijdeme, neboj.", chlácholila mě kamarádka.

"A co kdybychom se před tím ještě poradily s Javonem, aspoň by nám řekl, co si o tom myslí a třeba něco poradil.", nadhodila jsem posléze a sledovala Tařinu reakci. "No když myslíš, že ten blázen přijde na něco smysluplnějšího než my dvě, proč ne. Dám mu vědět, ale Michaelovi zatím ani muk, dokud si alespoň nepromluvím se šéfovou.", nabádala mě důrazně se zdviženým ukazováčkem, což nebylo zase tak třeba. Vyžvanit Michaelovi, že Tara jakožto vychovatelka v jedné ze santabarbarských školek, by mohla zařídit, aby se pár jejích malých svěřenců mohlo potěšit na atrakcích v Neverlandu, ještě před tím než bude vše opravdu jisté a schválené Tařinou nadřízenou, by byl dost velký risk. Navíc, kdyby to přeci jen vyšlo, bylo by hezké nic netušícího Mikea překvapit. Takže jsem rozhodně neměla v úmyslu pustit si s našimi plány hned pusu na špacír.

Odebrat se na kutě aniž bych ale slyšela jeho hlas mi přišlo nemožné. Chtěla jsem ho slyšet! Potřebovala jsem ho slyšet! Stávala jsem se na něm závislá, na jeho slovech, na tónu, kterým je pronášel, na jeho očích a pohledech, kterými se na mě díval, na jeho dotycích a polibcích...na všem. Vyťukala jsem nakonec jeho číslo s tím, že mu jako první popřeju dobrou noc, což doposud dělal právě on. "Ten lump! Já tu nemůžu usnout, chodím s hlavou v oblacích sem a tam. A on už si nejspíš v klidu chrupe.", podivila jsem se nahlas, když jsem nakonec přeci jen Michaelův hlas uslyšela, ale jednalo se jen o zprávu v hlasové schránce. "Haló, haló, já volám a nikdo to nezvedá. Chci jen popřát sladkou dobrou noc tomu nejúžasnějšímu muži pod sluncem....tobě Miku! Eh, byl to tak skvělý víkend. A já...právě teď mám v hlavě zas naši sobotní noc a....Bože!!A pak se můžu divit, že nemůžu usnout, při takových myšlenkách by snad neusnul nikdo. No nic, hezky se vyspi a....Miluju tě!", namluvila jsem do hlasové schránky svůj vzkaz a nepřestávala se usmívat.

Když jsem pak o chvíli později vycházela z koupelny v pyžamu a s turbanem na hlavě, nemohla jsem nepřeslechnout Tařin smích odrážející se od poměrně tenké vrsty skleněných výplní u dveřích vedoucích na balkón. Stála ke mně otočená záda, opírala se o bezpečnostní zábradlí a s někým se vesele bavila po telefonu. "Ty a ta tvá domýšlivost tě jednou zabije. Hehehe, si nějak moc věříš, když si myslíš, že je to jen zástěrka k tomu, abych tě zase viděla. Óóó, cože? Drzoune drzá. Hele a teď vážně, dorazíš tedy zítra? Jo? Tak fajn, Beardsi, a teď už to na tři položíme. Raz, dva, tři...hééj, ty tam furt jsi.", Tařin smích byl tak nakažlivý, tak moc, že Javonovi nedovolil položit sluchátko a mě přinutil ji ještě chvíli němě pozorovat - tu její vyrovnanost a hravost. Vypadala spokojeně a šťastně.

Vrátit se po Díkuvzdání a víkendu v Neverlandu do práce a najet do zajetých kolejí pracovního procesu byla jako facka do obličeje. Na všem je ale třeba hledat to dobré a tak jsem se uklidňovala při pohledu na kalendář. Bylo druhého prosince. Jestli bych měla vybrat ten nejmagičtější měsíc v roce, vybrala bych právě ten, který začal. Když mě ráno Tara ochotně svezla do práce, mohla jsem se z okénka dojímat nad krásou, do které se město zahalilo. Blikající zářivá světýlka, obrovské červené mašle, sobi a další vánoční ornamenty byly všude. Do města přes noc vstoupil vánoční čas a já mohla být na chvíli zase ta malá holka a těšit se na všechno to, co s Vánoci souviselo. I doktorovi klienti jakoby pocítili změnu atmosféry, mnoho z nich odcházelo z ordinace s úsměvem na tváři. Za celý den jsem nenarazila na nikoho, kdo by plakal nebo měl alespoň slzy v očích, což se jinak poměrně dost často stávalo. Doktor LeRoy byl k tomu samozřejmě skeptický. Dle něj jde jen o přechodný stav, veškeré to vánoční veselí a šílenství se přenáší na lidi, i na ty smutné, co se svými duševními bolestmi potřebují pomoci. "Počkejte Aileen v lednu, to bude čekárna k prasknutí. Prosinec lidi zblbne a leden je srazí na kolena. Rád bych to viděl jinak, ale mluví ze mě léta praxe.", oddechnul si smutně doktor a mávnul mi na pozdrav, když zahalený v kabátě a s kufříkem v ruce odcházel.

Já nikam nespěchala. Tara se mi totiž v textovce omluvila, že mě nakonec nemůže vyzvednout, jelikož Javon ji pozval do Starbucks na kafe, kde alespoň proberou náš "neverlandský plán". Zapřísahala jsem kamarádku, aby hlavně Javonovi neustále kladla na srdce, že by se jednalo o překvapení pro Michaela. Nesmí nic vyzradit, za žádnou cenu. "Rozkaz, šéfe!", zněla její další smska.
Rozhodla jsem si počkat na večerní autobusový spoj a vrhla se ještě na zbytek nevyřízených emailů. "Ruce vzhůru, kalhotky dolů.", uslyšela jsem náhlý rozkaz za zády. Naštěstí i přes to, že se mi málem zastavilo srdce, jsem identifikovala původcův hlas. "Kristepane, Michaele! Vyděsil jsi mě.", rozdýchávala jsem, ale už jsem se hrnula k setmělé mužské postavě v rohu místnosti a jen co jsem se přiblížila dostatečně blízko, začala jsem se smát. "Miku, co..co to máš na sobě?", zajíkala jsem se, když jsem si všimla jeho černé pásky přes oči. "Vypadáš jako Zorro mstitel.", prohlížela jsem si jeho maskování se zájmem. Mike se výsostně bavil a rovněž se nepřestával chechtat. "Promiň lásko, nechtěl jsem tě až tolik vystrašit.", omlouval se. "Ale Arthur před chvílí odešel...", informovala jsem ho spěšně, ale naprosto zbytečně, jak se záhy ukázalo. "Já vím. Nepřišel jsem za ním. Ale za tebou. Copak to jde vydržet, když mi posíláš takový vzkazy. Navíc mi situace skvěle nahrála do karet. Javon si zase vyřizuje něco neodkladného ve městě, tak mě napadlo se s ním svézt. A Henrymu zvýším asi plat. Bez řečí mě na mou prosbu zavezl až sem za tebou.", pochlubil se Michael. "Blázínku, tolik riskuješ, mohl tě někdo vidět.", pohladila jsem ho po tváři. "V tomhle? Ani náhodou.", ukázal si na černý šátek, ze kterého vykukovaly jen jeho oči.

Už už jsem se chystala Michaelovi ještě vyčinit za tak nezodpovědné chování, ale ukazováčkem mi přejel přes rty a umlčel mě. Prstem dál pomalu pokračoval po bradě a krku až k výstřihu bílého svetříku, kde začal zapásit s prvním knoflíčkem. Stačil jeden jeho dotek na mé holé kůži a už mě měl opět v síti. Nedalo se již uniknout a já ani nechtěla. "Zorro je břídil, chci zpátky svého pana božského...", šeptla jsem a sundala mu pásku z očí. Na nic dalšího jsme nečekali a začali se vzájemně zbavovat oblečení, doslova ho ze sebe strhávali, za malý moment už jsme byli do půl těla nazí. Dlaněmi mě tlačil do ramen, abych si před ním podřepla a pomohla mu i s kalhoty. Nejdřív bylo třeba ale sundat pásek. Nemotorně jsem lomcovala s velkou ozdobnou klopou, která odmítala povolit. Vrcholem všeho bylo, když jsem si zalomila kus nehtu. Michael se nad mým počínáním pousmál, ale zároveň nezapomněl protočit své panenky. Pásek s jeho pomocí letěl k zemi a abych snad ve své neschopnosti nepokračovala dál, rozepnul si sám i knoflíček a zip kalhot. S nabobtnalým spodním prádlem už nebyl vůbec problém, to šlo dolů lehce. Michael si chvíli pohrával s mými vlasy, nechal si mé pramínky proklouzávat mezi prsty, pak je ale pevně sepnul do pomyslného culíku a držel. "Aileen, prosím, tohle už hraničí s týráním...divé zvěře.", úpěl Michael a já se musela nahlas zasmát. "Co uděláš? Podáš na mě stížnost u PETY?", škádlila jsem ho. "Ne, ale naplácám ti na holou, jestli......", nestihl mi vyhrožovat, protože jsem v ten moment udělala přesně to, po čem toužil. Přivřel slastně oči a vychutnával si ten prožitek. Michaelova pánev tančila do rytmu, který jsem určovala. Jednu chvíli mírně zavrávoral, jako by už nebyl schopný udržet se pevně na nohou, na malý moment jsem se obávala, aby skutečně neupadnul. Naštěstí mu zezadu cestu zkřížila židle, jejíhož opěradla se záhy chytil. Zarýval se do něj tak pevně, až se mu začaly jemně třást ruce a bělat klouby.

"Co je? Co se stalo, Aileen? Proč si přestala?", nechápal Michael mou náhlou změnu, kdy jsem s sebou prudce škubla a odtáhla se od jeho rozkroku. "Pššš...Ty to neslyšíš, Miku?", oči navrch hlavy, srdce až v krku. Měla jsem špatný pocit a po těle mi naskočila husí kůže. Nikoli ze vzrušení nebo zimy, ale ze strachu. Michael se zaposlouchal do ticha a šera mísnosti. "Aileen...lásko, já nic neslyším. Jestli ty ano, budou to nejspíš jen zvuky touhy...moje a toho dole.", ukázal Michael na své mužství. Za jiných okolností bych mu i s radostí uvěřila, teď jsem ale cítila, že je něco špatně. Zřetelně jsem před chvílí slyšela divné zvuky, jako kdyby tu kromě mě a Michaela dýchal ještě někdo další, navíc ten zvláštní šoupavý zvuk, jako kdyby se někdo plížil podél zdi a otíral se tělem o stěnu. "Miláčku, jsme tu jen...." CVAK! Tak tentokrát mě už sluch nešálil. I Michael, který se mě snažil ujistit, že tu mimo nás dvou nikdo další není, zbledl. "Nemám z toho vůbec dobrý pocit, Miku. Pojď prosím, raději půjdeme..", řekla jsem rozklepaně a nepřála si nic jinýho než odsud rychle vypadnout. V hlavě mi nabíhaly scénáře, jak se sem zadním vchodem dostal nějaký deviant, který nás teď šmíruje nebo hodlá rovnou zabít. "Ale já nemůžu, lásko..Mám z tebe stále erekci.", zanaříkal Michael. "S tím už si nějak poradíme později, teď se oblíkej. Rychle!", zavelela jsem jako generál.

O chvíli později jsem již zatočila klíčem v zámku dveří. Tak a jestli tam někdo je, ven se jen tak nedostane, pomyslela jsem si tiše. Najednou jsem byla hrozně vděčná Henrymu a jeho vozu, které bylo přistaveno hned u silnice. Nasedli jsme chvatně dovnitř a ignorovali jeho vyděšené pohledy. Chudák, musel si myslet bůhví co, když nás spatřil. Já s rozcuchanými vlasy a svetříkem s přepnutým knoflíkem, Michael s rozevlátou košilí a nakřivo usazenou páskou přes oči. Svým kloboukem si vtipně zakrýval poklopec. "Dobrý večer, jste v pořádku?", uvítal nás pochybovačně. "Henry, prosím vás, nevšimnul jste si, že by se někdo támhletěmi dveřmi dostal dovnitř? Nevšiml jste si nějaké osoby nebo stínu...zvuku, čehokoli.", spustila jsem udýchaně. "Ne, slečno. Kromě asi třech lidí, kteří mezitím, co byl pan Michael s vámi, přešli na chodníku, jsem nikoho a nic zvláštního nezaregistroval.", odpověděl řidič. "Vidíš, zlatíčko. Jenom se ti něco zdálo. A ten zvuk, který jsme slyšeli oba... mohlo se jednat o nějaký spínač nebo elektrické zařízení. A nebo to byl jednoduše zvuk něčeho zvenku. Vše je v naprostém pořádku.", ujištoval mě Michael a já se začala pomalu uklidňovat. "Asi máš pravdu, Miku. Promiň, že jsem tak zmatkovala.", řekla jsem omluvně. "To je v pořádku. V naprostém pořádku, lásko.", objal mě pěvně a já se před vším schovala do jeho ochranitelské náruče. Jsem to ale pitomá, proč jen mám i po letech šílenou fóbii ze tmy, hlavně v prostorech mimo domov, proč jen se i jako dospělá bojím, že za každým temným rohem na mě může vyskočit příšera?!

"Promiň, promiň...nechtěla jsem.", omlouvala jsem se mu tiše neustále dokola a nenápadně se dotkla jeho v klíně položeném klobouku. "Uklidni se, Aileen. Vůbec se nezlobím. Je to dobré. Rozumíš? Už je to dobré.", hladil mě po vlasech Michael. "Ehm...kam to mám obrátit, pane?", ozval se Henry. Michael se nejdříve zadíval na něj a pak starostlivě na mě. "Chceš, abychom tě odvezli domů?", zeptal se poté. Prudce jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem se teď od Michaela hnout. Zvorala jsem to a domů se mi teď ani v nejmenším nechtělo. Michaelovi se v očích zatřpytily jiskřičky. "Víte co, Henry? Pusťte tam nějakou muziku.", vyslovil Michael k Henrymu svoji žádost. "A jakou stanici, pane?", zajímal se řidič. "Nějakej metal, a dejte to prosím nahlas.", poručil si Michael a šokovaně se na něj podíval nejen Henry, ale i já. METAL?? Když se Henrymu podařilo na rádiu naladit stanici, která se po celý večer zaměřovala na skladby heavymetalové skupiny Mötley Crüe, zdál se být Michael na výsost spokojený. "A Henry? Objíždějte třeba jen celý tento blok dokola, nebo se jeďte někam projet, kamkoli. Jen nezastavujte, dokud vám neřeknu.", vyslovil svou další nezvyklou prosbu Michael. Henry jen souhlasně přikývnul a nastartoval. V ten moment Michael stiskl jedno z tlačítek na svém opěradle a zadní část auta se od té přední oddělila vysunovatelnou tmavou clonou. "Kde jsme to skončili?", mrknul na mě svůdně Mike a odhodil z klínu ladně svůj klobouk.

Ještě na malý moment mnou cloumal stud z představy, že Henry je nám tak nablízku. Michaelovy polibky a ohlučující jekot zpěváka Vince Neila ozývající se z přehravače mě ale nechaly strhnout a odprostit se ode všeho. Po chvíli jsme najeli na to, u čehož jsme v kanceláři skončili. Tentokrát ještě s větší vášní a intenzitou. Tak nějak jsem cítila, že to Michaelovi dlužím. Přerývaně dýchal a jeho tělo se začalo napínat jako luk, na čele se mu objevilo několik krůpějí potu. "Umřel jsem a tohle je ráj.", zasténal a pak si mě vyhoupl na klín. Úleva, která projela po chvíli jeho i mým tělem byla až hmatatelná. Milovali jsme se rychle, divoce...jakobychom před sebou měli poslední den života a za tak krátkou dobu, která by nám zbývala, chtěli stihnout ještě zažít spousty věcí. Naše mokrá těla se v pevném objetí od sebe odmítala vzdálit byť jen na milimetr. Už se to nedalo dále snést. Síly a emoce, které mě teď ovládaly plně převzaly svou moc. Na hřbetu ruky, do které jsem se jemně zakousla, abych utlumila výkřik, zůstavaly ještě nějakou dobu stopy po zubech. Michaelovo tělo se pode mnou začalo třást a téměř v ten samý okamžik co já, došel k svému cíli i on.

"Proč mi to děláš?", opakoval neustále Michael, když jsem si o chvíli později oblékala podprsenku. "Proč jen si tak dokonalá, ty má malá čarodějko? Děláš se mnou hotový divy.", pokračoval. "Já s tebou? To snad ty se mnou, ne?", trvala jsem si na svém a políbila ho na rty. Když jsme se oba zase oblékli, stáhnul Michael clonu zpátky dolů. Henry se na na nás ale ani nepodíval. A dobře udělal. S našimi zrudlými tvářemi jsme připomínali maratonové běžce. "Pane Michaele, volal pan Javon. Velmi se podivoval, když jsem mu oznámil, že pro něj nyní nemůžeme dojet, jelikož dokola objíždím okruh kolem De La Vina a Arrelaga Street. Čeká u slečny Fieldsové.", oznámil nám bez jediného otočení hlavy a my s Michaelem vyprskli smíchy. "Díky Henry, jedeme tam.", rozhodl Michael stručně.

"Dobrou noc, lásko. Nejradši bych tě nepustil, ale vím, že mi teď nic jiného asi nezbývá.", loučil se se mnou Michael, když auto zastavilo u mého bytu. "Po tom, co se mnou provádíš, budu brzy trpět spíš insomnií, Miku.", pokývala jsem hlavou. "Dobrou..", špitla jsem a oplatila mu pusu. U vchodu do domu jsem se ještě minula s Javonem, který na mě celý vysmátý ukázal zdvižený palec. Zamávala jsem mu a už uháněla nahoru. Pořádně jsem sice nevěděla, jak si Javonovo gesto vyložit - zda ten zdvižený palec značil to, že je na mě svým výjevem zřetelné, proč jsem se s Javonovým šéfem tolik zdržela nebo zda to bylo znamení, že nárh, o kterém se Tara s Javonem chtěla poradit, vypadá slibně.

"Kde proboha vězíš?", proklínala mě ještě než jsem se stačila vyzout z bot Tara. "A co to máš na krku? Ukaž...co to je?", rozběhla se za mnou a já se před ní jako malá holka schovala do koupelny, kde jsem při pohledu do zrcadla identifikovala stopy po Michaelových polibcích. Vylezla jsem, až když jsem dostatečnou vrstvou krycího make-upu zamaskovala červené skvrnky a převlékla se do domácího oblečení. Byla jsem neskutečně vyprahlá. Do velké čiré sklenice si s vděkem nalila ochucený ledový čaj, který Tara připravila do džbánku. "Takže, pokecali jsme si s Javonem. Vyprávěl mi, že už několikrát měli obdobný nápad. Když viděli, jak moc se Michael po těch obviněních trápí, jak moc se do sebe uzavřel, chtěli mu pomoc, obvolávali tehdy pár nemocnic s tím, zda by bylo možné, aby Michael navštívil děti na dětských oddělení, že pro ně má dárky a tak. Někteří ti lidi se s nima vůbec nechtěli bavit, jiní s díky odmítli. Tady jasně vidíš, jak mocný je bulvár a že i promovaní lékaři a zdravotníci za něj vyhazují prachy, aby těm kecům pak věřili. Ale ten nápad se školkou mu nepřišel až tak marný, a rozhodně stojí za to to zkusit. Zvlášť teď, když se to kolem Michaela ohledně těch špatných věcí uklidnilo a řeší se už hlavně jeho milostný život s tebou...ehm, ty cucfleky sis fakt blbě zamaskovala. Zítra dopoledne se staví Javon ve školce a zkusí s Margot promluvit se mnou.", vychrlila na mě Tara slovní vodopád.
"No wow. Vy dva jste fakt sehraná dvojka.", musela jsem uznat ohromeně


(Druhého dne z pohledu Tary):

Od rána jsem byla pekelně nervózní, ale před Aileen jsem samozřejmě nedala nic znát. Je mi jasné, jak moc jí na tom všem ohledně Michaela, Neverlandu a dětí záleží a taky jakožto nová kámoška Michaela jsem mu prostě upřímně chtěla pomoci . Jo, možná si už i díky těm stupidním novinovým článkům lidi prostě myslí, že je divnej a že není normální, aby chlap tolik lpěl na dětech. Ale já vím víc než ta banda špinavců říkající si novináři. Dostala jsem totiž možnost ho osobně poznat. Dal mi příležitost nahlédnout do jeho soukromí a potom, co mi i Aileen vyprávěla, jaké dětství (či spíše nedětství) si musel prožít - od přísného otce, který se uchyloval často k fyzickým trestům počínaje až k víře, ke které se jeho rodina hlásila konče. Žádné dětské oslavy, Vánoce, jen tvrdá práce, trénink a otcovo bití místo objetí. Kromě sourozenců žádní skuteční přátelé. Zkuste si prožít takové dětství a pak možná i vy zanevřete na dospělé a jejich špinavé myšlení, budete k nim nedůvěřiví a nejlépe se budete cítit mezi dětmi, kteří nedokáží lhát a ubližovat. Ano, řeknete mi teď, jak jsem bláhová a jakou naivní představu mám o dnešní generaci a že ti malí andílci nejsou někdy zase tak svatí. Ale hergot, pracuju ve školce, mám ve skupině na starost přes dvacet dětí a i když se někdy pošťuchují, žalují na sebe, nechtějí poslouchat, je to furt nic proti tomu, jak dokáží ubližovat velcí. Takže, jestli někdo ještě prohlásí, že Michael je deviantský exot, tak ať si nepřeje být v mé blízkosti.

S Javonem jsme byli domluvení na půl desátou, v ten čas mají totiž děti dopolední svačinu a jsou relativně v klidu, postarat by se tedy o ně na chvíli mohla sama Hannah, která pracuje ve skupině se mnou. Beard si to ale napochodoval do školky s téměř desetiminutovým zpožděním. To už se ve mně pomalu začala vařit krev vzteky. "Je tady nějakej fešák a mává na mě.", vyjekla Hannah, když jsem malému Jeremymu otírala z tváří zbytky čokoládového pudingu. Má drahá kolegyňka mu samozřejmě celá rudá mávnutí oplatila a smyslně si před ním začala natáčet na prst pramínky vlasů. "V pohodě, Han. To je jen Javon, přišel za mnou a krasavec...spíš pořádnej pitomec, co neumí chodit včas.", proklínala jsem jeho jméno. No i když na tom, jak se Hannah o Javonovi vyjádřila možná i něco je. Rozhodně to nebyl žádný šereda, ale někdy mě tou svou namachrovanou suverenitou doháněl k šílenství. Jako právě teď. Přijde si sem jako by se nechumelilo, úsměv od ucha k uchu. Tmavý padnoucí oblek a bílá košile rozhalená u krku. Jo Hannah, je to krasavec ale neřád zároveň, pomyslela jsem si v duchu.

"Javone, kde se sakra touláš?", uvítala jsem ho místo pozdravu. "No to je mi hezký přivítání. Zapomínáš, kdo skutečně jsem? Michael má nějaké pracovní schůzky, vezli jsme ho do centra a sorry Fieldsová, ale za doprávní zácpy já nemůžu.", rozhodil rukama Javon. "Han, zvládneš to tu chviličku sama, že ano? Jdu za Margot.", vysvětlila jsem kolegyni a rychle Javona táhla ze třídy.
Celou noc jsem si sehrávala v hlavě, jak nápad s výletem do Neverlandu Margot podám. Rozčilovala se u každé varianty, která mě napadla a pak to prostě vzdala a usnula jako dřevo. Mohla jsem jen doufat, že mě v tom Javon nenechá vymáchat samotnou.

"Vstupte.", ozval se hlas Margot, jakmile jsem zaklepala na její dveře. "Ahoj Margot, omlouvám se že ruším, ale mám tu jednoho svého známého a....přicházíme za tebou s nápadem ohledně výletu dětí.", vydrmolila jsem ze sebe. "No tak tam tak nestůjte. Pojďte dál a posaďte se.", ukazovala na prázdná křesílka, do kterých jsme se poté, co si potřásla Margot na seznámení rukou s Javonem, usadili. Už jsem si připravovala, jak budu pokračovat dál, ale slova se hrdině ujal Javon.

"Paní Greenová, pracuji pro...pro jednoho poměrně hodně známého člověka. A víte...blíží se Vánoce a on...hrozně rád by dětem zpříjemnil to čekání na Santu Clause, Rudolpha a podobný hovadi....ehm, nadpřirozený postavy, ve které děti věří. Na svém pozemku má několik zábavních atrakcí - pojízdný vláček, kolotoče, autodrom...pro ty, kteří by se báli, je tam něco jako Zoo. Nebojte aligátora ani medvěda nevlastní. Jsou to ochočená zvířata, nemusíte se nijak obávat. V případě nepříznivého počasí je tam i zastřešené kino se spoustou pohádek a filmů pro děti. Plně zajištěno by bylo samozřejmě i občerstvení.", vypočítával Javon a Margot jen s údivem žasla. "No mladý muži, zní to zajímavě. Ale teď k jádru věci. Kolik?", naklonila se Margot tváří blíž k Javonovi, jako by jí snad měl prozradit největší tajemství světa. "Nerozumím, madam.", nechápal Javon. "No kolik za to ten váš člověk chce zaplatit?", uvedla na pravou míru Margot.

Javonovi se rozzářily oči. "A to je na tom madam to nejlepší. Nic. Vůbec nic, vše je zdarma. I doprava tam i nazpět.", šokoval Javon dál. Svým jednáním mi trochu připomínal obchodníka z televizních reklam. Margot se pochybovačně usmála. "A vy teď po mně asi chcete, abych vám dala svolení a poslala tam tady slečnu Fieldsovou s dětmi, že?"ujasňovala si nahlas Margot a Javon souhlasně přikývnul. "Ano, paní. A mimochodem, slečna Fieldsová na místě, kam byste mohla poslat děti na výlet, byla o víkendu, sama vám může popsat své zážitky.", dodal Javon a on i Margot se na mě podívali. "Margot, Javon má pravdu. Byla jsem tam a upřímně ti mohu říci, je to tam báječné. Děti by byly nadšené, určitě by to byl pro ně velký zážitek.", nepřeháněla jsem ani v nejmenším.

Margot si ustaraně promnula víčka. "Dobrá, dobrá. Ale o jakém člověku se tu vlastně celou dobu bavíme? Chápejte pane Beard, nemohu poslat děti někam do neznáma. Musím vědět, o koho jde.", vyměnili jsme si s Javonem vážný pohled a čekali, kdo z nás dvou to Margot řekne jako první. "Madam, mluvíme tu o samotném králi popu Michaelu Jacksonovi.", prořízl krátké ticho Javon a Margot, která se v ten moment chtěla napít ze svého šálku, zaskočilo a hlasitě se rozkuckala. "Dělá....Děláte si ze mě legraci, pana Beardsi?", pokašlávala dál šokovaně. "Ani v nejmenším, madam.", odpověděl navážno Javon a přisunul k ní jeho průkaz, kde bylo uvedeno jeho jméno, fotografie i informace, že pracuje jako bodyguard pro Michaela.

"Margot, já Michaela poznala osobně a je to skvělý člověk.", doplnila jsem v naději. Má šéfová si chvíli udiveně prohlížela Javonův průkaz ze všeh stran a všech možných úhlů, pak se na mě opět zpříma podívala. "No jo, děvče. Ale chlap a děti? Není to nějaký ťuk ťuk...", zaklepala si ještě teatrálně na čelo. "Vždyť by jim neuměl ani pořádně zalepit koleno, kdyby nějaké z nich upadlo. No jen mi řekni, co takový mužský a navíc lalálista (Margotin výraz pro zpěváka) ví o dětech?!", mínila Margot. Javonovi se však její tvrzení o mužích evidentně dotklo a rozhodl se s tím vypořádat svým stylem. "No to byste se divila, madam. Náhodou i my muži máme v sobě špetku mateřského citu. To byste koukala, jak to někeří z nás s těma mrňatama umí.", uchopil opodál ležící panenku a přitulil se k ní. V tu chvíli jsem myslela, že omdlím, ale ještě před tím vyprsknu nehorázně smíchy. Javon jemně zatřásl s panenkou v růžovém oblečku a začal vydávat podivné nosové zvuky. "Ups, asi je pokakaná, mohu ji přebalit?", pokračoval dál ve svém humoru, ze kterého jsem se svíjela smíchy, před Margot ale předstírala, že mě chytil záchvat kašle. "Nejdřív vyrazí ze dveří Javona a pak rovnou mě, a nejen ze dveří.", pomyslela jsem si, když Margot jako opařená na Javona vyjeveně zírala. "Pa-ne bo-že.", zmohla se Margot po chvíli na jediné. Javon se svým komickým číslem naštěstí přestal. "Omlouvám se, madam. Jen jsem vtipkoval. Asi nejapně, že. Ale chci vás ubezpečit, že děti budou v Neverlandu v naprostém bezpečí. Nejsme žádná banda bláznů ani úchyláků a jestli vás o tom přesvědčím jedině tak, že vám dokážu, že i já zvládnu zalepit rozbité koleno, utřít děcku zadek, dát mu najíst, když má hlad a dohlížet na to, aby se mezi sebou ti raraši vzájemně nepozabíjeli, tak prosím...najměte si mě a dejte mi den ve školce na to, abych vám to názorně dokázal.", tasil se Javon před Margot s opravdu "skvělým" nápadem. "Tak platí, mladý muži. Den ve školce. A pokud mi dokážete, že jste zcela při smyslech a umíte je uhlídat, kývnu na vaši zajímavou nabídku." Tak tohle ani jeden z nás nečekal. Rentgenovala jsem Margot svým pohledem a zjišťovala, zda to opravdu myslí vážně. Myslela! Javon zůstal chvíli jako bez dechu, pak se ale zase usmál tím svým hravým javonovským způsobem a plácnul si s Margot. "Těším se na vás zítra od osmi hodin ráno, pane Javone. Hodí se vám to, doufám?!", ukončila naši konverzaci. Odpovědí jí bylo Javonovo pokývnutí. "Jasně, bez problému. Zařídím si u šéfa volno.", odpověděl sebejistě.

Kapitola 23. - Nabídka

28. června 2016 v 8:20 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Měla jsem pocit, že jsem usnula jen na velmi krátkou dobu, přesto jsem se s ranním rozbřeskem vzbudila čilá a nabitá novou energií. Tak se mi to přece jen nezdálo. Můj první ranní pohled spočinul na poklidně spícím Michaelovi ležícím vedle mě. Věřím, že bych tak mohla strávit dlouhé minuty až hodiny - zíráním na svého nic netušícího přítele a zabýváním se každičkým nepatrným detailem na jeho těle. Byl pro mě živoucím uměleckým dílem. Bříškem prstů jsem mu jemně přejela přes rty. Bože, je vůbec možné, aby byl někdo tak dokonalý nebo jsem už dočista přišla o zdravý rozum? "Měla by sis jít dát sprchu. Pořádně studenou! A to hned.", nabádala jsem sama sebe. Michael s sebou náhle škubl a ve spánku se něčemu pousmál. "Copak se ti asi zdá, ty můj anděli.", pomyslela jsem si a opustit ho teď byť jen na krátkou dobu, bylo neskutečně obtížné. Přesto jsem se donutila vstát a odšourala jsem se do sprchy, kde jsem ze sebe postupně pod proudem dopadajících kapek smyla poslední zbytky našeho milování.

Zabalená do velké froté osušky jsem si po kluzkých dlaždičkách razila o chvíli později cestu zpátky do Michaelovy ložnice a přemýšlela, jak to provedu, abych se nějak nepozorovaně dostala ke svému kufru s oblečením, který zůstal v hostinském pokoji. "Ty uličnice, jakto že jsi nepočkala na mě.", spustil zcela probuzený Michael a já leknutím nadskočila. Seděl nahý na posteli, ruce zkřízené na prsou v rádoby dotčeném gestu. "To by tu někdo nesměl vyspávat jako Šípková Růženka. No co se dá dělat, musela jsem si já chudák holka s ranní hygienou vystačit sama. O hodně jsi ale přišel, miláčku. Sprcha byla báječná.", dobírala jsem si ho hravě. Překvapeně pozvedl obočí a strhl ze sebe pokrývku zakrývající jeho spodní část těla. V tu ránu byl na nohou. Stál tam přede mnou v celé své kráse a mužnosti jako Adonis. Tvářil se pyšně a ostražitě sledoval mou případnou reakci. Zprvu se nehýbal a dostatečně si užíval mých pohledů ulpívajích na jeho nahém těle. Pak to opět udělal! Jemné zahryznutí do kůžičky na jeho spodním rtu. Nečekaně proti mě vystartoval jako když se lev chystá k vítěznému útoku na svou kořist.

"Za tohle tě čeká trest, lásko. Ten ručník musí dolů. Ihned!", sevřel mě pevně Michael a nepouštěl. "Tůdle", vyprskla jsem smíchy a osušku si chránila jak to jen šlo. Zuřivě tahal za jeden z cípů, já se ale nehodlala vzdát. Choulila jsem se před ním a různými manévry se mu pokoušela vyvléct. "Ne, Miku, prosím.", snažila jsem se o smír a dusila smích. Bylo mi to platné asi jako hrobníkovi zimník. V jednom okamžiku mě přitiskl ke zdi a obě bránící se ruce pevně sepjal za má záda. Ručník dopadl poraženě na podlahu. Nemilosrdný boj teď sváděly při živočišném líbání naše jazyky. Ucukla jsem hlavou a tenotkrát to byla já, kdo si připsal bod na naši soukromou výsledkovou listinu. Lehce jsem ho kousla do ušního lalůčku a jazykem posléze vnikla do jeho boltce. Slastně vydechl, ale ruce mi nepřestával pevně držet za zády. Pocítila jsem jeho vzrušení, které mě tlačilo čím dál tím více do břicha. "Tak už mi přece neodporuj. Vím, jak moc mě chceš. Pojďme se pomilo:..", nestačil doříct Michael a to co mezi náma právě probíhalo bylo rázem přerušeno prudkým zaklepáním na dveře ložnice.

"Michaele. Jsi vzhůru. Miku? Jsi tam?", dožadoval se odpovědi Bill. Michael pevně sevřel víčka a hlavu si zklamaně opřel o mé ramano. Chvíli jen ztěžka oddechoval. "Jo, Bille. Už jsem...už jsem vzhůru.", vysoukal ze sebe nakonec. "Dan s Donnou odjíždí a rádi by se ještě rozloučili.", informoval ho posléze. Michael si opět dával načas s odpovědí, jakoby snad promýšlel případné možnosti. Moc dobře jsme ale oba věděli, že existuje jen jediná možnost a to poděkovat přátelům za návštěvu a nenechat je odjet jen tak bez povšimnutí, jakoby tu snad už nebyli vítaní. "Ok. Za chvíli jsem dole, Bille.", odsouhlasil s povzdechem Michael.

Když se zvuk Billových kroků vzdálil z chodby, pohladil mě Michael po tváři. "Omlouvám se, Aileen.", zadíval se na mě zmučeně. "Nemáš vůbec proč se omlouvat.", snažila jsem se vyjádřením svého pochopení zmírnit jeho zklamání. "No tebe to možná ani trochu nemrzí, ale mě je to opravdu hodně líto.", pousmál se konečně Michael. "Však tohle nebyla naše poslední a jediná příležitost, že ne.", s nadějí jsem na něj mrkla a Michael mi s vděčností věnoval dlouhý polibek.

Mezitím, co si i on dopřál sprchu, jsem se vskutku nenápadně jen v Michaelově dlouhé košili indiánským poklusem doplížila k hostinskému pokoji na konci patra, ve kterém jsem měla strávit minulou noc a kde i čekalo mé nedotčené zavazadlo. Převlékla jsem se rychle do džín a pohodlného trička a uháněla zpátky za Michaelem. Do hlavní haly jsme sešli společně. Prohodili ještě pár slov s Danem a jeho manželkou a o chvíli později zamávali jim i jejich autu opouštějící brány Neverlandu. V kuchyni, kde již čekal William se snídaní, jsme se objevili ruku v ruce. Nemohla jsem si však nepovšimnout, že neverlandský šéfkuchař je poněkud shrbený a často si rukama masíruje oblast bederní páteře. "Jste v pořádku, Williame?", zajímala jsem se. "Ale to bude dobré, slečno Aileen. Jen se to v závěru včerejšího večírku trochu zvrhlo, ale víc vám barvitě poví asi spíš támhleti dva.", pousmál se a hlavou pokýval na opačný konec místnosti, kde seděli Javon a Tara. "Williame, jestli si dnes potřebujete odpočinout, nebudu mít rozhodně nic proti, jistě to tu nějak zvládneme.", nabídnul ihned Michael. William však rezolutně zavrtěl hlavou. "Nic to není.", ujistil nás oba ještě jednou.

"Dobré ránko vy dva, tak co jste tomu nebožákovi Williamovi provedli, ven s tím.", zajímal se Michael, jakmile jsme si přisedli k jejich stolu. Javon se s chutí ujal slova a začal nám detailně popisovat, kterak s Tarou na konci večírku přistoupili na zajímavou zábavu - tanec zvaný Limbo, jehož cílem je podlézt tyč, která se s každým kolem snižuje níž a níž k zemi. Nenapadlo je nic lepšího než přemluvit Williama, aby se k nim připojil. "Je to náhodou děsnej borec. Měli jste vidět, jak to válel. Jenže pak mu prdlo z ničeho nic v zádech. To vám byla rána jak z děla, svalil se k zemi a strhl na sebe i tu tyč.", líčil Javon a při té vzpomínce se nezapomněl zachechtat. Tara byla tentokrát překvapivě ticho a nijak se k incidentu nevyjadřovala. "A kam jste se vůbec vypařili vy? Najednou jste zmizli jak pára nad hrncem.", zajímal se na plnou pusu Javon, který ihned od Tary obdržel pořádný šťouchanec do holeně. Nechápavě se na ni podíval - Tara dál mlčela a záludně si nás s Michaelem měřila. "Nó, my....my se šli projít, potřebovali jsme trochu na vzduch.", svěřil se Michael Javonovi s naším původním plánem, ke kterému ale nakonec vůbec nedošlo. "A jen tak mimochodem, Javone, jestli se William bude takhle hrbit ještě zítra, převezmeš za něj veškerou práci v kuchyni ty, dokud nebude opět v pořádku.", ukázal s posměškem Michael na svého bodyguarda, který náhle s hrůzou v očích zbledl. "Dojdu ti ještě pro džus?!", nabídnul mi posléze Mike a zvedl se energicky ze svého místa. "To budeš moc hodný. Díky.", souhlasila jsem. Než odešel věnoval mi další z jeho sladkých polibků. Tara si nahlas odkašlala, jakoby jí snad v krku uvízl drobeček z toastu. "No já...já se radši na chvíli vypařím.", prohodil spěšně Javon a uháněl před svým zaměstnavatelem hrozící mu vykonáváním "veřejno prospěšných" prací v kuchyni rychle z místnosti. U stolu jsme náhle zůstaly s Tarou o samotě.

Mlčky jsem k ní vzhlédla. "Co je? Proč se tak vyčítavě díváš? Will bude ok, Javon ho pak ještě napravoval nějakou hawajskou masáží. Zítra bude naprosto fit.", garantovala mi suverenně kamarádka. "A vůbec. My možná včera v noci zničili Williama, ale vy s Michaelem jste se koukám taky pěkně zničili.", vyprskla Tara na svou obranu. "Jak to myslíš?", zasmála jsem se nad Tařiným obratem. "Tak jak to říkám. A kouká vám to oboum pěkně z očí. Tak co...UŽ", nezapomněla se ujistit kamarádka a já náhle okamžitě zapomněla na bolavá Williamova záda a Javonovu a Tařinu nezodpovědnost. Vrátila jsem se v myšlenkách opět k minulé noci a trochu ostýchavě, přesto s blaženým výrazem ve tváři přikývla. "Uááá, jsem to věděla.", vypískla Tara a nejspíš by chtěla vědět i něco víc, ale to už se k nám blížil Michael s dvěmi skleničkami jablečného džusu.

Po snídani se Michael galantně ujal mé kamarádky a nabídnul jí, že jí provede kolem Neverlandu. Tara byla jak jinak než radostí bez sebe, hrozně moc toužila vidět Zoo i veškeré zabavní atrakce, kterých bylo po celém Neverlandu požehnaně. Procházeli jsme se tedy ve třech po pro mě již tolik zažitých, ale stále oblíbených místech. Tara hltala každé Michaelovo slovo, pozorně ho poslouchala, ale mlčet samozřejmě dlouho nezůstala. Musím přiznat, že chvílemi jsem naprosto nevnímala, o čem si ti dva povídají. Zbožně jsem si přála narazit na toho padoucha Javona, kterému bychom k práci bodyguarda, náhradního kuchaře mohli připsat další funkci - průvodce Neverlandem pro Taru.

"Bože Aileen, dopřej své nejlepší kamarádce a svému příteli možnost trochu víc se poznat a nebuď tak majetnicky lakomá. Nebo z tebe mluví estrogeny a celá tahle procházka ti teď přijde zbytečně zdlouhavá a nejraději bys ho zatáhla zpátky do jeho ložnice?", navážel se do mě opět nemilosrdný kritik - vnitřní hlas. Okamžitě jsem jej zahnala zpátky do hlubin své duše, abych mu dokázala, jak šeredně se mýlí a že vše je vlastně jak má být a já si procházku užívám. Nechávala jsem se unášet zvuky spadaného listí, které nám křupalo pod nohama, dovolila mírnému listopadovému vánku cuchat mi vlasy, nasávala vzduch, který voněl příslibem blížící se zimy a vnímala každičký dotek, který mi Michael věnoval. Nezapomínal na mou přítomnost, i když byl plně pohroužen do Tařina vyprávění, šimral mě prsty po dlani, občas mi dokonce starostlivě třel ruce, aby nebyly tolik prokřehlé.

Po obědě se William cítil a vypadal mnohem lépe, sice jsem se obávala, že jde jen o dočasný stav způsobený utlumujícími léky proti bolesti, Javon však nakonec vylezl ze svého úkrytu a s radostí se k nám připojil k odpolední vyjíždce na ruském kolu a nám se tak mohly naskytnout úžasné scenérie na ranč zahalenou do lehkého oparu. Na pár minut, když jsme se ocitli nejvýš nechal Michael kolo zastavit. Pokud by nás v tomto okamžiku pozoroval někdo další, neuniklo by mu, jak diametrálně rozdílné bylo chování dvou dvojic užívajících si na atrakci. Javon lomcoval s kabinkou, ve které seděl s Tarou, ze strany na stranu jako šílený. "Pozór, turbulence.", hulákal. Tara se řechtala jako malá a nebála se navíc rozpřáhnout zeširoka paže, jako by chtěla vnímat na malý okamžik pocit, že má křídla. My s Michaelem jsem byli o poznání potišeji, využili příležitosti, že si ti dva našli další způsob radostné dětinské zábavy a naprosto je nezajímá, co se děje v kabince za nimi. "Tady nahoře mi nikam neutečeš.", radoval se Michael mezi polibky, které jsme si vyměňovali. Bylo nám opět moc dobře a teplotu, která byla v oněch vyšších polohách daleko nižší než dole na zemi, jsme nijak nevnímali. Tělem nám opět koloval příjemný hřejivý pocit.

Jenomže okamžik, kdy jsme se měli s večerem s Tarou opět vrátit domů, jsme zadržet nedokázali. Každý můj odjezd z Neverlandu nebyl nikterak lehký a uvědomění si, že mě čeká opět na nějakou dobu odloučení od Michaela mě tížilo na srdci jako balvan. Tentokrát mi přišlo, že je to ještě více náročné. I když si Michael vždy rovněž našel způsob, jak jsme se mohli brzy opět setkat a být spolu. A na tom nadšení ze shledání, té ohromné radosti a návalu štěstí a lásky, ostatně také něco bylo. Uklidňovala jsem samu sebe, přesto jsem se toho smutku nedokázala úplně zbavit.

"Aileen, lásko...opravdu už se musíte vrátit?", zalitoval po večeři krátícího se času Michael. Přistoupil ke mně zezadu a objal mě. Hlavu zabořenou u mého krku, který jemně políbil. "Ach jo, kdy už jen objevíš ten přístroj času, kterým budeme moci ovládat ty naše společné chvíle. Věřím, že ta kouzelná věcička tu je někde schovaná. Stačí se jen pořádně podívat kolem.", zafantazírovala jsem. Michael chvíli přemýšlel, jako by mé poznámce přeci jen nadějně věřil. Pak mě pustil ze sevření a zadíval se mi přímo do očí.

"Aileen, a co kdybys tu se mnou zůstala. Nemyslím jen přes dnešní noc...ale...bojím se, že potom, co neuvěřitelně krásného jsme spolu minulou noc prožili, mě opustíš, ze strachu z toho, že ti prostě nemohu nabídnout dostatek společného času. Vím, není to se mnou vůbec lehké. Často na cestách, tu tady a tu zase tam. Nemůžu tě ani žádat, aby ses kvůli mě vzdala své práce a následovala mě všude tam, kam mě pracovní povinnosti zavedou. Ale miluju tě, máš mé srdce a já cítím, že kus toho tvého jsi zanechala i tady v Neverlandu a mohli bychom tu spolu být šťastní a přeci jenom by to pro nás znamenalo o trochu více času, který bychom spolu mohli strávit. Nečekám, že mi odpovíš hned. Jen bych byl rád, kdybys mou nabídku zvážila. Času ti dám tolik, jak jen sama budeš potřebovat. Je mi jasné, že to pro tebe nebude vůbec lehké rozhodnutí, protože je ti jistě dobře i s Tarou a jsi na svůj domov zvyklá. Jen to prosím promysli..."

A jestli se cítíš sama, budu tvé rámě
s něžným dotykem, který tak dobře znáš
Někdo jednou řekl, že to je duše, na které záleží
Děvče, kdo to může opravdu říct, když dvě srdce patří tolik k sobě?

A možná se zdi zřítí
A slunce odmítne zářit
Ale když říkám "miluju tě"
Děvče musíš vědět
Je to napořád
Děvče musíš vědět
Je to napořád

Měsíc září v tento krásný večer
Jeden horký polibek ve studem nočním vzduchu
Pro tuhle lásku, kterou mám
Bych šel kamkoliv
Pokud bys tam byla ty

A možná se zdi zřítí
A slunce odmítne zářit
Ale když říkám "miluju tě"
Děvče musíš vědět
Je to napořád
Děvče musíš vědět
Je to napořád
[část překladu Michaelovy písničky For All Time ]


Michaelova nabídka mi rezonovala tělem ještě několik sekund po vyřčení a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi neudělala velkou radost. Chtěla jsem být samozřejmě s ním a moc, ale Michael měl zároveň i pravdu s tím, že to nebylo zase tak docela snadné rozhodnutí a tam, kde jsem žila doposud, jsem byla skutečně zvyklá a nepříliš velké prostory, které mi můj byt nabízel, mi k životu bohatě stačily. "Promyslím to, slibuju. A děkuju....děkuju, že mě netlačíš s odpovědí nijak do kouta a jsi tak neuvěřitelně ohleduplný a laskavý a.....", přitáhla jsem si jeho tvář blíž. Nešlo jinak než si opět přivlastnit jeho rty.

"Dávej mi na ni pozor, Taro. A děkuju za zpříjemnění víkendu. Jsi super holka, věřím že se brzy zase uvidíme.", rozloučil se před odjezdem u auta Mike s Tarou a přátelsky ji objal. "Bylo to tu úžasné, Michaele. Užila jsem si tolik zábavy a neboj se, nespustím Aileen z očí, máš mé slovo. Brzy naviděnou.", mávla celá zjihle Michaelovi a nastoupila do auta, kde již seděl Henry a Javon. Poslední polibek, poslední pohlazení. "Už teď mi chybíš", zašeptala jsem mu do ucha a pak si přisedla za kamarádkou. Henry opět vycítil situaci a jel krokem, umožnil tak Michaelovi snadno ještě pár metrů následovat ujíždějící auto. Jeho posmutnělá tvář se mi ale po chvíli pomalu vzdalovala a za branou zmizela úplně.

Doma se mi Tara svým veselým štěbetáním snažila neustále zaměstnávat mozek a nedovolit mi sklouznout k velkým lítostem. U latté s dýňovým sirupem, které se tolik hodilo k aktuálnímu ročnímu období, jsme se vrátili opět k sobotní noci. I když jsme před sebou nikdy neměly velké zábrany a náš milostný život pro nás nebyl tabu, teď jsem nějak cítila, že tohle je pro mě něco jiného, intimního, soukromého, a některá tajemství prostě musí zůstat jen mezi mnou a Michaelem. "Zcela upřímně ti ale můžu říct, že ani ve své největší bláznivé zamilovanosti a naivitě, kterou jsem v minulosti kdy k Deanovi chovala, jsem s ním nezažila to, co jsem zažila a zažívám s Mikem. Někdy mi přijde, zda to není nějaká božská bytost či anděl seslaný na Zem z nebe. Dokonalý v každém směru. Vše, co udělá, se mu výtečně daří...", přemýšlela jsem nahlas. "Hmm...takže nejen král popu, taneční mág, ale i bůh sexu a jasně...vše, na co sáhne, rozteče jak kostička ledu. Chápu, zlato. Kouknu na tebe a vše do sebe rázem zapadá. Stačí mi jen jediný pohled na tebe. Víš, jak se tomu říká? Láska! A to totální!", shrnula vtipně a pohotově kamarádka. "Ale děsně vám to přeju a jsem šťastná za tebe", zakřenila se Tara a objala mě. Lepší kamarádku, pokrevní sestru a vrbu, které se kdykoli mohu vypovídat, jsem si v životě nemohla skutečně přát. "A co ty a Javon? Hodně jste se sblížili...", změnila jsem téma, jednak proto, aby Tara neměla pocit, že jsem hodně sebestředný tvor řešící jen svůj život a své vztahy, ale hlavně taky proto, že mě to jednoduše opravdu zajímalo. "Je to poděs. Ale člověk se s ním alespoň pořádně zasměje. Jo..bylo to s ním fajn.", sdělila mi na své poměry poněkud stručněji Tara. Nedůvěřivě jsem povytáhla obočí. "Co? Jsme jen kámoši. Fakt!", zasmála se Tara a tvářila se na oko pohoršeně, že bych si snad mohla myslet něco jiného.

Od tématu mužů jsme záhy volně přešly k večírku, hostům, mých dojmů z Elizabeth a také samotnému Neverlandu. "Víš, na jednu stranu, to musí být fakt mazec, žít v takové nádheře. Ale Michael měl pravdu, když mi při dnešní procházce po ranči řekl, že Neverlandu chybí jedna zásadní věc.", uznala kamarádka a já ihned zpozorněla. "A to?", zajímala jsem se a prozradila tím pádem na sebe, že jsem je dnes odpoledne místy vůbec ale vůbec neposlouchala. "Děti a jejich smích.", odpověděla kamarádka vážně. "To místo k tomu přece úplně vybízí. Co jsou komu nějaké atrakce...ruské kolo, kolotoče, obrovské kino a herny, když je na to na všechno sám. Teda ne úplně sám, ale ty lidi, co tam pro Michaela pracují, si toho nemohou plně užít. Ne tak jako děcka.", udeřila Tara hřebíček na hlavičku. Naše diskuze rázem o hodně zvážněla a já musela dát samozřejmě kamarádce za pravdu.

"Jo, přesně tak. A trápí mě, když vidím a vím, jak moc ho to bolí. Často o tom mluví, o tom jak už Neverland není tím, čím býval. Strašně...opravdu strašně moc bych mu chtěla nějak pomoc vrátit do Neverlandu radost, aby tak ranč alespoň částečně splnila účel, pro který ji Michael nechal upravit. Ale přijde mi, že Mike se z všech těch nechutných obvinění ohledně zneužívání ještě úplně nedostal. Jako by v něm byl stále strach či nějakej blok oslovit dětská oddělení v nemocnicích nebo dětské domovy.", pocítila jsem velkou úzkost ve slabinách. "Má strach, že ho lidi odmítnou a budou se na něj dívat skrz prsty jako na zločince.", odhadla přesně Tara Michaelovy pocity. "No jo, ale jak ho přesvědčit, aby se tolik nebál...", rozmáchla jsem rukama bezradně. "Přesvědčit těžko...někdy nějaké přesvědčování prostě nestačí, ale něco udělat přece jen můžeme...", dostala mě Tara svou bleskovou odpovědí. Nechápavě jsem se na ni podívala. Stála přede mnou ruce v bok, tajemně se usmívala, i když v tom jejím úsměvu byl i doušek výsměchu, že se tvářím jako trubka. A pak blik blesk!Spojení s našimi mozkovými buňkami bylo navázáno a já si uvědomila, že řešení stojí přímo přede mnou! "Ááá, bože, Tar!", vlítla jsem jí kolem krku.


Kapitola 22. - Večírek s překvapením

26. června 2016 v 17:51 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Tak holky, je tu nová kapitolka. Na její závěr padla sklenka Avanti. Jinak bych snad nebyla schopná ji dopsat. :-D Jestli budu takhle popíjet pokaždé, kdy budu popisovat něco podobného, tak se začnu o sebe a své "téměř" abstinenství asi fakt bát.]

Druhého dne jsem myslela, že se snad ani nedočkám. Kvalitně usnout se mi samozřejmě moc nedařilo, v žilách mi stále koloval adrenalin způsobený nečekanou návštěvou Michaela, z čehož se jak vtipně řekl můj tatínek budeme vzpamatovávat nejen my, ale i zbytek sousedství ještě minimálně do Vánoc. A tak vlastně nebylo divu, že jsem další den nejenom že vstala nekřesťansky brzo, ale byla i neskutečně rychle sbalená a připravená hned po snídani vyrazit zpátky za Tarou.

Těsně před tím, než jsem vyrazila s cestovní taškou ke svému autu mi cestu zkřížila mamka spoře oděná jen v lehkém župánku, v každé ruce držela papírový sáček. "Ten menší je pro Taru. Holka si chce držet linii, tak jsem to nepřeháněla. A ten větší je pro Michaela. Včera mu tolik chutnalo - dýňový koláč, batátový salát a krocan.", referovala důležitě. "Mami, Michael má ale doma vynikajícího kuchaře. Myslíš, že je to opravdu nutný?", zapochybovala jsem. "Tse, toho kuchaře bych chtěla vidět. Michael je hubenej jak vyžle. Bůhví, co mu tam vyvařuje.", spustila mamka. Měla jsem chuť oponovat, ale bylo mi jasné, že by to nikam nevedlo. "Díky, mami.", řekla jsem namísto toho a políbila ji na tvář. "Užij si večírek, zlato.", popřáli mi nakonec s tátou. Poslední zamávání z okénka, zvuk klaksonu a hurá domů.

"Že nevíš, kam si vyrazíme zítra?", rozkřikla jsem se vesele na celý byt, jakmile jsem dorazila domů. "A víš, že vím.", ozvalo se ihned z koupelny, odkud záhy vystrčila mokrou hlavu Tara. "Ráno tu byl ehm..pošťák a doručil mi oficiální pozvání na večírek v Neverlandu.", rozzářila se kamarádka a zamávala mi před očima obálkou. Překvapeně jsem zírala na pozvánku, kde bylo nejen Tařino jméno, ale i vlastnoruční Michaelův podpis. Bylo vidět, že neponechal nic náhodě a vše bylo velmi důkladně naplánováno. "No páni.", zmohla jsem se na jediné a vtiskla Taře výslužku od mamky. "Ó, dýňový koláček. Hmm. maminka je báječná. Díky.", rozplývala se Tara. "A jak proběhla večeře s budoucím zetěm?", dorazila to nakonec. A já, i když už byla na odchodu do své ložnice, jsem se prudce otočila a mrštila po ní opodál pověšený ručník. "Ty!!!", zasyčela jsem z legrace. "Myslím, že to už ti dávno tvůj údajný šestý smysl napověděl.", zatvářila jsem se tajemně a odešla si vybalit.

V pokoji jsem pak zjistila, že mám na mobilním telefonu dva nepřijaté hovory od Michaela. Srdce mi zaplesalo radostí, okamžitě jsem vytočila jeho číslo a byla úspěšná. Michael to vzal na druhé zazvonění. Povídali jsme si snad celou věčnost, mezitím si Tara stihla kompletně vyfénovat vlasy, nalíčit se, obléct a vypít hrnek svého oblíbeného kafe. Michael mi také stihl prozradit něco bližšího k večírku. Mělo se jednat dle jeho slov jen o menší sešlost, nic velkého. Mezi hosty ale padla taková velká jména jako herec Dan Aykroyd s manželkou, rovněž herečkou, Donnou Dixon, David Copperfield s přitelkyní. Brooke Shields či Elizabeth Taylor. Šly na mě mdloby, že jsem měla co dělat, abych udržela telefon u ucha.

"Nikam zítra nejdu. Tohle nedám.", pomyslela jsem si, sesunula se zoufale na podlahu a opřela hlavu o roh postele. "Stalo se něco?", nakoukla nakonec ustaraně do pokoje Tara. "Já tam nemůžu, Tar. Bude to tam jedna hvězda vedle druhé, nehledě na to, že vedle přítelkyně Davida Copperfielda - Claudie Schifferové, budu vypadat jak chudá příbuzná.", přiznala jsem. "No a co. Tak budeme taky za hvězdy. A z Schifferky bych si hlavu nelámala, to už spíš z Brooke. Víš vůbec o tom, že v minulosti randila s Michaelem?", sdělila mi s klidem v hlase Tara a mě tím naprosto paralyzovala. Samozřejmě, že jsem o tom neměla ani tušení. Odpovědí Taře bylo mé mlčení a úděs v očích. "Ale neboj, Brooke přijde s Aggasim. Hlavu vzhůru. Bude to jistě super a Mike tě strašně miluje. Pro něj budeš číslo jedna ty. Na to ti dám klidně ruku do ohně. A teď se seber a neseď tu jako hromádka neštěstí.", nakázala mi kamarádka.

Přemítala jsem tam o samotě ještě dobrých pár minut než mi došlo, že Tara je informovanější než já sama. Odkud takové novinky čerpá a že pošťák, co doručil Taře pozvánku, nebyl tak docela skutečný pošťák, mi bylo jasné po chvíli.
Co si jen mám vzít na sebe?! Věčný problém mnoha žen a dívek. Na to, abych vyrazila na nákupy a pořídila si nový kousek do šatníku nezbývalo moc času. Po někonečném rozmlouvání s mou skříní jsem nakonec vybrala šaty nad kolena se zářivým květinovým potiskem. Výběr bot už nebyl tak velkým oříškem a já se mohla přesunout k dalšímu bodu - výběru doplňků.

U zrcadla jsem si zkoušela jednu náušnici za druhou a Tara sedící opodál u barového stolku byla přímým svědkem mého neustálého vzdychání a výrazu ala ulítly mi včely. "Stále vystresovaná ze zítřka?", prořízla Tara po chvíli neúnosné ticho. "Trochu. Víš, nevím co jsem si myslela. Že na ten večírek přijdou neznámí lidé vykonávající běžná zaměstnání? Bez předsudků? Chtěla jsem se jen cítit dobře, sebevědomně. Ale teď? Už vidím, že se budu neustále kontrolovat a Mike...jistě se bude muset věnovat plně hostům. Což je naprosto pochopitelné a já proti tomu v zásadě vůbec nic nemám, jen....myslela jsem, že bychom si na sebe zase mohli vyšetřit trochu času pro sebe, ale takhle?", spustila jsem lítostivě. Tara mě jen chvíli mlčky pozorovala než promluvila. "Hele Aileen, čeho se vlastně doopravdy tolik bojíš? VIP hostů nebo toho, že si podle tebe Michael na vás dva nenajde tolik času?", zamžourala Tara podezíravě.

"Bojíš se zbytečně. To, kdo jsi nebo co děláš, tam nikdo z těch lidí řešit nebude. A cítit se méněcenně je největší hloupost, kterou můžeš udělat. Jsi krásná holka, nemáš nejmenší důvod myslet si, že jsi něco míň než ostatní hosté. Navíc...ty nejsi pro Michaela "jen" host, ale něco víc. A ehm.. Michael je taky přece jenom chlap a dlouho ti odolávat nezvládne. Trochu soukromí si určitě najde", vyprskla smíchy Tara a já zrudla snad i za ušima.


Tak či tak měla pro mě Tara vždy dobrou radu a slova útěchy. Mohla jsem se tedy dál užírat ve svých obavách nebo se tomu postavit. Mohla jsem po zbytek dne vzlykat nad tím, že se Michaelova večírku jednoduše nemohu účastnit, nebo si konečně přiznat, že ve skrytu duše tam stejně chci, protože se nehodlám okrást o jedinou příležitost být s ním...s Michaelem. To, jak na mě zareagují Michaelovi slavní přátelé a co si budou myslet, jakmile zjistí, že nejsem žádná talentovaná herečka, zpěvačka a showbusiness je pro mě na hony vzdálený svět, se ukáže až další den. Co se má stát, se stane a já to nijak neovlivním.

"Jak vypadám?", špitla jsem druhý den dopoledne, když jsem po dlouhých procedurách nejistě vyšla ze své ložnice - oblečená, učesaná a s žaludkem tak sevřeným, že jsem si nedokázala představit, že do sebe budu schopná dostat byť jen trochu jídla. "Wow! Být Michael, okamžitě ty šaty z tebe servu.", vypískla Tara a já upřímně nevěděla, zda se mám začít smát nebo upadnout do rozpaků. "Tak se mám jít převléct do nečeho.....delšího?", zhodnotila jsem kriticky délků svých šatů. "To byl doufám vtip. Žádný převlékání. Vypadáš úchvatně.", řekla přísně Tara. "A stejně už nemáme čas. Ten řidič od Michaela tu má být každou chvilku.", mrkla Tara spěsně na hodinky na svém zápěstí, vyskočila jak nabodnutá ze židle a spěchala si pro kabelku. "Ty Tar...", zastavila jsem ji v půli cesty. "Moc děkuju, že tam jdeš se mnou. Vím, že s tebou to všechno zvládnu líp a promiň, že jsem taková...na proplesknutí. Moc ti to sluší. Javon bude koukat.", řekla jsem upřímně a Tara mě záhy pevně sevřela. Neříkaly jsme už nic. Jen jsme tam tak stály v objetí, jako bychom se snad měly na dlouhou dobu rozloučit.

"Užijeme si to, holka. Tak jdem na to!", řekla odhodlaně Tara, když dole u vchodu skutečně po chvíli zazvonil řidič. Chytly jsme se obě za ruce a vyšly dobrodružství vstříc. Henry nám kavalírsky ještě před nastoupením stačil vyseknout poklonu a když jsme po nějaké době opustili rušné centrum a napojili se na klidnější silnici vedoucí k Los Olivos, obeznámil nás s tím, že většina hostů již dorazila do Neverlandu. Čeká se již na nás a na příjezd Liz Taylorové. Polila mě opět hrůza a klouby na rukou mi zbělaly sevřením. Tara do mě ale jemně ťukla. "Ty největší hvězdy přijíždí až na konec.", zašeptala mi do ucha a šibalsky zamrkala. Chtělo se mi ji opět obejmout.

Hned poté, co se nám otevřel vstup do snového Neverlandu, bylo zřejmé, že tentokrát je něco jinak. U hlavní budovy byla zaparkovaná drahá auta. Hosté již byli opravdu na místě. Keře a menší stromky byli ozdobené světýlky, která sice v denním světle nezářila, ale já si už dokázala představit, jak kouzelně to tu bude vypadat za soumraku a úplné tmy. Tara se uchváceně rozhlížela kolem. "Tak tohle je teda gól.", pokývala hlavou a já si vzpomněla sama na sebe, jak jsem nedokázala uvěřit vlastním očím, když jsem poprvé navštívila Michaelův domov. Po chvíli se před námi objevil vysoký muž, který stejně jako Javon a Bill patřil k ochrannému týmu Michaela. Matt, na jehož jméno jsem si po pár minutách vzpomněla, nás zavedl k rezidencím. Našich zavazadel se mezitím ujali další lidé a odcházeli s nimi do pokojů. "Asi umírám.", vyhrkla náhle Tara a já na ni vyděšeně šlehla pohledem. Poté jsem zaostřila do míst, kam směřoval Tařin zrak a bylo mi vše jasné. Blížil se k nám Michael. Jakmile se naše oči setkaly, objevil se na jeho tváři úsměv. Přesně ten, který jsem tolik zbožňovala a ze kterého se mi stále podlamovala kolena. Kdyby se nejednalo o prvotní osobní setkání Michaela s Tarou, neváhala bych a rozběhla bych se k němu. Tentokrát jsem však emoce držela na uzdě a po boku Tary postupovala klidným krokem směrem k Michaelovi.

"Aileen, Taro. Konečně!", zvolal vesele Michael. "Ahoj Miku. Tak jsme tu..", vykoktala jsem ze sebe. "Dovol, abych ti představila svou nejlepší kamarádku.", ujala jsem se hrdině seznamování. "Taro, ani nevíš, jak moc jsem rád, že tě konečně mohu poznat osobně. Vítej v Neverlandu a buď tu jako doma.", spustil vřele Michael a na místo formálního podání ruky Taru políbil na tvář a posléze přátelsky objal. "A díky za všechno.", zašeptal a Tara byla evidentně naprosto ohromená. Oči jí zářily jako ty nejjasnější hvězdy na nebi. "Ahoj, Michaele. Moc ráda tě poznávám a děkuju moc za pozvání. Vypadá to tu opravdu pohádkově.", přiznala kamarádka. "Michaele, omlouvám se, že ruším. Jen jdu vyřídit, že vrtulník paní Taylorové právě přistává.", objevil se vedle nás další z Michaelových věrných zaměstnanců. "Skvělé, jsme tedy kompletní. Doprovoďte s ostatními Liz prosím dovnitř.", požádal Michael a my s Tarou si vyměnily překvapené výrazy. "Vrtulník?", gestikulovala tiše a my záhy následovaly Michaela, který nám oběma nabídnul rámě, do jedné z budov.

Uvnitř to bzučelo jako v úle. Zvuky hudby linoucí se z reproduktorů se mísily s hlasy lidí a cinkáním nádobí. Těsně u vstupu do místnosti jsme narazili na Javona, který k nám, jakmile si nás povšiml, zamířil. Cítila jsem, že si Tara i přes svou suverenitu, oddychla. "Teda Fieldsová. Wow.", zhodnotil vesele kamarádku a věnoval jí uznalý pohled od hlavy až k patě. Teprve pak Javon zaregistroval Michaela a mě samotnou.


Dál už jsme pokračovali ve čtyřech a já i přes získání větší jistoty pocítila další záchvěv v břišním okolí. "Michael. Michael je tady!", uslyšela jsem záhy někoho zvolat v místnosti a ucítila oči přítomných hostů dívající se přímo na nás. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale během chvíle jsem si už podávala ruku s Danem Aykroydem a jeho manželkou. Oba byli neskutečně milí a my s Michaelem jsme se s nimi na několik dalších minut zapovídali tak, že jsem prvotně ani nepostřehla, že Tara s Javonem se někam vzdálili, když jsem kamarádku po chvíli objevila na opačné straně místnosti v družném rozhovoru s Davidem Copperfieldem a jeho božskou Claudií, musela jsem uznale přiznat, že Tara dostala do vínku neskutečný dar - tu správnou dávku seběvědomí, bezprosřednosti a pozitivního nadhledu, díky čemuž jí nedělalo problém bavit se s kýmkoliv a o čemkoliv. Nebyla nikdy tou malou šedou myškou v rohu. Působila na lidi jako magnet a už jen svým vystupováním je vábila ke společné konverzaci.

Když se Dan s Donnou po chvíli vzdálili k jednomu z cateringových stolů, zůstali jsme na malý okamžik s Michaelem o samotě. "Aileen, musím ti něco říct.", zadíval se na mě Michael vážně a bez úsměvu, což mě jak jinak než vylekalo. Třeba mi chce naznačit, že se neumím pořádně bavit s váženými hosty, místy klopím zrak a mám zrudlé tváře studem, napadlo mě okamžitě. "Ano, Miku?", zlomil se mi trémou hlas. "Vypadáš nadpozemsky krásně.", přistoupil ke mně blíž a pohladil mě po odhalené šíji. Balvan obav mi pomalu padal ze srdce, které bláznivě bubnovalo do rytmu jakési rychlé písničky a mé oči se začaly topit v těch jeho, okolní svět pro nás předstával existovat. Michaelovy měkké rty jsem ucítila na těch svých a s vděčností mu polibky vracela. Nával vzrušení a lásky se hromadil uvnitř mého těla a tlačil na okolní orgány.

"Michaele, miláčku!", přerušil náhle naše počínání ženský hlas a já si v okamžiku uvědomila, že stojím tváří tvář skutečné legendě filmového plátna - Elizabeth Taylorové. "Liz!", rozpřáhl Michael obě paže a objal svou dlouholetou přítelkyni. Ti dva vypadali tak šťastně, že by i nezasvěcený člověk záhy pochopil, že Michaela a Elizabeth pojí velmi silné pouto. "Pojď, někoho ti chci hrozně rád představit.", špitnul směrem k paní Taylorové. "Liz, to je má milovaná Aileen...Aileen, to je Liz - má spřízněná duše a anděl strážný.", představil nás Michael. "Paní Taylorová. Je mi ohromnou ctí, že vás osobně poznávám.", rozklepaně jsem k Elizabeth napřáhla ruku. "Aileen, říkejte mi prosím Liz. Tady si na formality nijak nepotrpíme, drahoušku.", objala mě k mému úžasu. Takovou vřelou reakci jsem nečekala a do očí se mi v tu ránu hrnuly slzy. Ve svém životě bych nikdy neřekla, že s nějakým mužem pocítím to, co s Michaelem a že díky němu poznám ženu, ke které vzhlížely a vzhlíží miliony mužů a žen. Dámu, která teď stála přede mnou, zbožňoval i můj dědeček a já si stále vzpomínám, že v garáži měl v jedné ze skříní tajně nalepenou Elizabethinu fotografii v nádherných rudých šatech a boa andělské barvy ležérně přehozené pře ramena. "Dědo, až budu velká, budu taky tak krásná, jako tahle paní.", ťukala jsem svým malým prstíkem na fotografii a dědečka tím neskonale rozesmála. "To víš, že budeš, Aileenko.", slíbil mi děda. Oči se mi opět nebezpečně zaleskly a hrozilo, že se doopravdy rozpláču. "Ach dědo, kdybys tu teď tak mohl být.", zalitovala jsem bolestně ve vzpomínkách k dědečkovi, který mě navždy opustil před třemi lety.

Během odpoledne, které záhy přeslo do večera, jsem se tak seznámila i s ostatními Michaelovými přáteli. Žádné ze setkání už ve mě ale nezpůsobilo takovou emotivní explozi, jako při setkání s Liz. Navíc měla Tara opět pravdu. Nikdo z hostů neřešil to, že jsem jen obyčejná asistentka, nikdo ke mně ani k Taře neshlížel shora. Nikdo mě za celý večer nenazval zlatokopkou, jako tak učinila má bývalá spolužačka Amber u nedávného táborákového setkání. Mé obavy z Brooke Shieldsové byly také naprosto zbytečné. A upřímně jsem se ani nedivila, zda do ní byl Michael v minulosti skutečně zamilovaný. Měla všechno to, o čemž jsem byla přesvědčená, že dospělý muž u ženy hledá. Milá, veselá, žádná zakřiknutá chudinka a navíc moc hezká. Z toho, jak se o Michaelovi rozpovídala v okamžiku, kdy se vzdálil k jednomu z hlavních stolů, aby posléze pronesl děkovnou řeč a vyjádřil tak velkou vděčnost nad tím, že se tu po nějaké době opět mohl setkat se svými kamarády, mi bylo jasné, že pro Brooke je Michael stále důležitým mužem v jejím životě a vždy to tak bude. A já tak pochopila, že někdy je přátelství daleko silnější a váženější vztah než nějaká mladistvá poblázněná, i když krásná zamilovanost.

"Jak to jde, krásko? Vše ok?", naklonila se ke mně Tara a zašeptala, když místo vedle mě, které patřilo Michaelovi, bylo stále ještě prázdné. Ujistila jsem kamarádku, že jsem v pohodě a stihla si navíc vyposlechnout, že Claudie pochválila Taře šaty a že ten její německý přízvuk je skutečně vtipný, ale jinak je to milá holka, David jí pro změnu prozradil pár jeho tajných kouzelnických triků a manželce Dana Aykroyda zase Tara doporučila salón, kde jí udělají skvělou francouzskou manikůru i s malými ozdobnými kamínky, které se Donně na Tařiných nehtech tolik líbily.

Více jsme si s Tarou říct nestihly, jelikož i Javon se chtěl bavit v její společnosti a často si ji odváděl z jednoho rohu místnosti do druhého. Rozhodla jsem se, že než se Michael vrátí zpátky ke stolu, zajdu nám oběma pro něco k pití. Než jsem ale došla k provizornímu baru, uslyšela jsem opět Elizabethin hlas volající mé jméno. "Aileen?", otočila jsem se a mírně s sebou škubla. "Nevylekala jsem vás, drahoušku?", řekla Liz s menší obavou v hlase. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a přistoupila blíž.

"Chtěla jsem si s vámi popovídat trochu o samotě. Víte, když mi Michael o vás poprvé řekl, byla jsem šťastná ale k smrti ustaraná zároveň. Štastná jsem byla proto, že bylo tak nádherné slyšet opět jeho hlas plný radosti a lásky. Cítit, že je mu opět dobře. Starosti jsem měla ale proto, že už si zažil nejedno nehezké zklamání, ve kterém hlavní roli sehrála žena. Jeho bývalá žena...ne, nechci o ní vlastně mluvit, nebylo to ke konci vůbec pěkné. Bylo to zlé. Tolik bolestné. Neuražte se prosím, miláčku. Dnes jsem vás trochu pozorovala, vaše reakce, gesta....To, jak se vždy raději držíte v pozadí, nesnažíte se nijak na sebe upozorňovat. Ta vaše drobná nesmělost je až roztomilá, ale hlavně pohledy, které věnujete Michaelovi mluví za vše a já vám věřím, děvče. A moc vám to oboum přeji.", Elizabethiny slova se mi vryly hluboko pod kůži. "Liz, já...já, moc vám děkuji. Vaše slova pro mě hodně znamenají. A chci vás ubezpečit, že bych Michaelovi nikdy nechtěla ublížit. A záleží mi na něm, tak moc mi na něm záleží a záleželo by, i kdyby nedělal to, co dělá a nebyl tím, kým je.", vyblekotala jsem ze sebe rozklepaně. "Já vím. Já to vím, Aileenko.", přitakala Elizabeth a pohladila mě po ruce.
Aileenko!!Srdce dostalo přímý zásah a já se ocitla zpátky v čase a byla opět tou malou holčičkou s copánky, která seděla dědečkovi na klíně. Z očí se mi řinuly slzy jako hrachy. "Zlatíčko, proboha, proč pláčete?", vylekala se Elizabeth a přivinula mě na svou hruď. Chvíli jsem jen tiše vzlykala a snažila se nápor slz co nejrychleji zadržet. "Moc Michaela miluju, Liz. Opravdu. Miluju ho nade vše.", doznala jsem tiše.

"Ale to je přece báječné, holčičko. Tak už neplač. Láska, to je to nejcennější, co si můžete vzájemně dát.", přešla Liz důvěrně na tykání a otírala mi z tváří slzy. Usmála jsem se na ni vděčně a zastavila další vlnu pláče. "Jsi báječná žena. Běž, běž mu říct, co jsi mi teď řekla. Běž a buď s ním. Čeká na tebe...", zašeptala a podívala se dozadu k hlavní místnosti, u jejíhož vstupu stál Michael a zmateně přihlížel výjevu, který mu byl naskytnut.

"Jsi v pořádku, sluníčko?", zeptal se, když jsem k němu stále mírně otřesená došla. "Ano, Michaele. Jsem naprosto v pořádku.", usmála jsem se a chytila ho za ruku. "Zatancujeme si?", nabídl mi posléze, když jsme vstoupili zpátky do místnosti, kde probíhal večírek. Přikývla jsem a následovala ho ruku v ruce na parket. Tóny pomalé písničky When You Tell Me That You Love Me od Diany Ross se rozezněly všude kolem. Pevně jsem se k Michaelovi přitiskla a nenápadně přičichla k jeho kůži, která voněla směsí čistého lehce parfémovaného mýdla a kořeného pánského parfému, ze kterého jsem ucitíla pačuli a cedr. Pak tu ale byla ještě další vůně...Michaelova vůně. Vůně muže. Zamotala se mi z toho omámeně hlava, kterou jsem posléze položila na Michaelovo rameno a zavřela oči. Ucítila jsem Michaelovu ruku, jak mi jemně přejíždí po zádech. Miniaturní chloupky na mé kůži se mi vzrušením naježily. Jeho ruka směřovala níž a níž až se dotkla mého zadku. Překvapením jsem oči zase otevřela a zadívala se na něj. Ne pohoršeně, ne nesměle. Jeho ruka se nehnula z místa a já poznala, že si Michael můj pohled vyložil naprosto správně. Toužila jsem ho políbit. Opět ucítit to lehké šimrání a vibrace v mých rtech těsně před tím než se jeho rty přitisknou na ty mé. Ale písnička bohužel skončila a my se vrátili zpátky ke svému místu u stolu.


Po chvíli si k nám přisunuli židle Dan s Donnou a Elizabeth a my si mohli zase nějakou dobu společně povídat. Nikdo z přátel nezaregistroval, že má i Michaelova ruka ale zůstává pod stolem s bělostným ubrusem. Dotýkali jsme se jeden druhého, hladili se, pohrávali si s prsty. V momentě, kdy jsem se dotkla Michaelova stehna, jsem si nemohla nepovšimnout, že na malý okamžik strnul. Překvapeně se na mě podíval, ale jeho úsměv mi dal jistotu, že rozhodně nemá nic proti.

Těsně před půlnocí jsme u stolu osiřeli. Někteří z hostů se již odebrali do svých pokojů nebo jako v případě Brooke a Andrého odjeli zpátky do svých domovů. Na parketě křepčila už jen Tara s Javonem a u ostatních stolků občas posedávali někteří z Michaelových zaměstnanců, kteří ten den dostali volno a rovněž pozvánku připojit se k večírku. "Nechceš se jít projít?, špitnul tiše Michael a já souhlasila. Jakákoli možnost být spolu o samotě ve mně rozdmýchala vlnu vzrušení. Došli jsme do horního patra, které bylo nezvykle ztichlé a setmělé. Pohroužena do myšlenek jsem zpočátku ani nezaregistrovala, že se Michael zastavil a dál mě v mých krocích nenásleduje. "Michaele?", otočila jsem se k němu tázavě. "Jsi tak krásná.", vydechl tiše Michael a mě zaplavila vlna ohromné radosti. Přistoupila jsem zpátky k němu. A tentokrát to byla já, kdo ho políbil. Okamžitě na naši hru přistoupil. Hladila jsem ho po vlasech a s vděčností přijímala jeho ruce, které klouzaly po mém těle. Nohou jsem se přitiskla ještě více k té jeho a polibky zahrnovala nyní jeho krk. "Ai...Aileen..", sykl najednou Michael a přerušil naši intimní chvíli. Ve tváři zmučený výraz, jako by mu to způsobovalo velkou fyzickou bolest. "Udělala jsem něco špatně?", ujišťovala jsem se překvapeně?.

"Ty? Vůbec ne, Aileen.", snažil se mě ujistit Michael. Jeho bolestně zhrubělý hlas mi však příliš odvahy a jistoty nedodával. "Tak co se děje?", snažila jsem se z něj vymámit zklamaně.

"Neděláš nic špatně. Naopak. Ale je to už moc těžké...", začal Michael a já se bála toho, co přijde. V hlavě už jsem si psala scénáře, kterak mi Michael každou chvílí sdělí, že už v našem vztahu nemůže dál pokračovat. "Dýchej, dýchej, nebo ještě omdlíš.", volal o pomoc můj vnitřní hlas.

"Je moc těžké ti takhle dál odolávat. Už to nezvládám, Aileen. Nedokážu už se kontrolovat. A ty tvé šaty...ty šaty to vůbec neulehčují.", přiznal a po tom, co jsem si již několikrát během tohoto dne hluboce oddychla, mě zaplavila opět ta nesnesitelně úžasná vlna lásky.

"Já být Michael okamžitě ty šaty z tebe servu. - Běž mu to říct. Běž a buď s ním.", uslyšela jsem v hlavě opět hlasy Tary a Elizabeth.

Liz měla pravdu a já si uvědomila, že Michaelovi, který mě od samého začátku našeho vztahu zahrnoval lichotkami a milými slovy a díky, kterému jsem se také cítila jako nějaká princezna - opečovávaná a milovaná, hodně dlužím. Tím, co k němu cítím, jsem si už nějakou dobu byla stoprocentně jistá. Jen s ním jsem se cítila kompletní a naprosto naživu. Zasloužil si to vědět. "Miku...třeba nechci, aby ses teď ovládal. I pro mě je nesmírně obtížné určité city držet na uzdě.", začala jsem a Michael mě s vážností pozoroval. "Změnil jsi můj život. Udělal jsi ho hezčím a veselejším. Jsi to ty, na kterého si jako prvního vzpomenu, jen co se probudím a jsi to ty a vzpomínky na tebe, které mám těsně před usnutím. Bože Miku, vždyť ty mi nedáš pokoj ani ve snech.", snažila jsem se to vtipně odlehčit a na Michaelovi tváři se mi na moment podařilo vykouzlit úsměv. "Miluju tě, Miku!", přiznala jsem konečně. Michael při té poslední větě zpozorněl ještě více, chvíli vstřebával mé doznání a spaloval mě mlčky pohledem, který nepřestával být tolik smyslný. Jemně si zuby stiskl dolní ret, jakoby nad něčím stále přemýšlel a jazykem si posléze přejel přes rty. "Michaele Josephe Jacksone, proč jen si tak neskonale sexy.", pomyslela jsem si v duchu. Ustát tuhle situaci relativně v klidu se zdálo být téměř nemožné. Nejen pro mě, ale pro nás pro oba.

Michael udělal dalších pár kroků ke mně. Srdce se mi opět rozbušilo o závod. Ještě nepatrnou chvíli mě trýznil jeho pohledem a mlčením, než si mě k sobě prudce přitáhl a začal líbat. "Ne Miku, už se nemusíš ovládat.", slabikovala jsem překotně mezi polibky.

Na další popud už nečekal. Nepřestávajíc v líbání jsme se dostali až k Michaelově ložnici. Michael jednou rukou otevřel dveře a druhou si pohrával s pramínky mých vlasů. Nohou prudce dveře zabouchl. Kdesi uvnitř mě samotné se ale objevila jakási trýznivě mučivá síla nabádající mě trochu zpomalit a to, co se mělo každou chvíli odehrát, ještě na pár chvil pozdržet. Byla mezi námi rozhodně telepatie. Nic jsem nemusela říkat a Michael přistoupil na mé pomalejší tempo. Převzala jsem iniciativu. Nejdříve ho zbavila saka a potom se zaměřila na jeho červenou košili. Milovala jsem, že s takovou oblibou nosil košile a ne jen trička s bláznivými potisky či bez nich. Košile mají totiž jednu výhodu (nebo i nevýhodu?) - nejen že na mužích a na Michaelovi zvlášť působí hodně sexy, ale mají také knoflíčky. Spoustu knoflíčků! Ty jsem teď jeden po druhém rozepínala. Když už k rozepnutí nezbyl ani jeden, naskytl se mi pohled na Michaelovu mužnou hruď. Svými polibky jsem na Michaelově těle zanechávala cestičku - od ušního lalůčku, krční tepny po bradavky a pupík. Tělem jsem se přitom několikrát záměrně otřela o Michaelův rozkrok, který začal nabírat na objemu.

Michael mě po chvíli jemně zatáhl za ohon vlasů. Z podřepu jsem se opět postavila na nohy a dovolila Michaelovi vyhledat na zádech zip mých šatů, kterých mě posléze zbavil. Netrvalo dlouho a na podlahu dopadla i má bílá podprsenka. Zahříval dlaněmi má prsa a jemně je hnětl. Pomalými kroky mě směroval blíž a blíž k posteli. Na mém těle zbýval pouze jediný kousek oblečení, proti Mikovi jsem si v tu chvíli přišla odhalenější a zranitelnější. Zaměřila jsem se opět na jeho kalhoty a začala pomalu rozepínat jeho kožený pásek. "Teď jsme si kvit.", usmála jsem se na něj, když k hromádce našeho oblečení přibyly i Michaelovy kalhoty. Hladila jsem ho tam dole - na těch nejcitlivějších partií. Začínala jsem se ale obávat o Michaelovy boxerky, které byly každou vteřinou těsnější. "Aileen, prosím. Už nemůžu...", přerývaně dýchal Michael. "Chceš abych tedy přestala?", spustila jsem laškovaně. "Ne....prosím, ne.", úpěl Michael. Po chvíli mě Michael pevně sevřel a vyhoupl výš, nohama jsem se mu propletla podél těla. Odnesl si mě k posteli, na kterou mě ihned položil. Tam jsme se po chvíli vzájemně zbavili i posledních kousků našeho ošacení. Michael se lokty zapřel o pevnou matraci a já po chvíli pocítila jeho tělo na mém. "Aileen, jsi tak krásná a já....nechci ti způsobit bolest. Kdyby ti bylo cokoli nepříjemného, řekni mi.", zašeptal Michael. "Neboj se...", zmohla jsem se samým vzrušením na jediné a ještě víc si ho k sobě přitiskla. Za malý moment jsem pocítila, jak se naše těla spojila. Další vlna extáze projela celým mým tělem, že jsem měla co dělat, abych nevykřikla nahlas. Naše pohyby se sjednotily a tančily v jednom rytmu. Zpočátku byl Michael velmi něžný. "Aileen, to...je...nádherné.", zasténal mi do ucha Michael. "Lásko, prosím nepřestávej..", nemohla jsem se ho nasytit, čímž jsem naše nahá těla po chvíli vyburcovala k rychlejšímu tempu. Takto to pokračovalo ještě nějakou dobu, vzrušení se již nedalo ustát a já měla dojem, že se musím každou chvíli rozletět na miliony kousků. Chňapla jsem menší polštářek, který jsem měla jako první po ruce a přitiskla si ho na ústa. "Ne!", ohradil se náhle Michael a vytrhnul mi ho z ruky. Naše pohyby se ještě více zrychlily. Vykřikla jsem. Nikoli bolestí, ale neskutečnou extází, která zaplavila každičkou část mého těla. Po chvíli jsem pocítila na Michaelově těle první záchvěvy. Jeho tělo se roztřáslo..."Miluju tě.", vykřikl a po chviličce došel i on k samotnému vrcholu.

Ještě chvíli mě Michael zasypával polibky než si vysílením položil hlavu o mé rameno a zavřel oči. Já měla v těle ale stále proudy adrenalinu a prožité vášně, zamhouřit oka se mi nijak nedařilo. Nedokázala jsem pochopit, že může člověk prožít něco tak krásného. Byla jsem si jistá, že té noci nebylo na světě šťastnější ženy než jsem byla já...

Kapitola 21. - Díkuvzdání

22. června 2016 v 14:52 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Uběhly další dva týdny a Amerika se chystala oslavit další svátek - tentokrát Díkuvzdání. Bylo to také období, kdy se vše kolem začalo oblékat do vánočního pláště. Chýlil se konec listopadu a mé nejoblíbenější období roku klepalo na dveře. Michael byl i nadále dost pracovně vytížený, což jsem mu samozřejmě nezazlívala a těšila se až opět nastane třeba jen pár dnů, které budeme moci zase strávit spolu. I přesto, že jsme se posledních 14 dnů osobně neviděli, mě nepřestával překvapovat. Volali jsme si denně, několikrát mě i v práci zastihl někdo z Neverlandu, kdo mi předal od Michala kytici nebo krabičku čokoladávých pralinek s milým vzkazem - Tolik mi chybíš. Jak se mám soustředit na práci, když veškeré místo v mé hlavě a srdci zaujímáš ty a mé myšlenky na tebe? nebo Ta čokoláda je vskutku dobrá a tak sladká. Ne však tolik jako ty, Aileen.

Posledních pár dní jsem se rozhodla na tyto malé barevné lístečky, do kterých byl vtisknut Michaelův rukopis, i odpovídat. Vzkazy jsem si četla ihned při doručení. A můj šťastný smích a široký úsměv uváděl doručující do rozpaků. Předávala jsem jim pak na oplátku podobné lístečky ovšem s ne tolik originálními vzkazy. Nemůžu se dočkat chvíle, až se opět uvidíme. Taky mi šíleně chybíš. Začínám být na tvých vzkazech závislá. Mám pocit, že mi na zádech rostou křídla a já co nevidět vzlétnu.

Byla jsem zrovna na cestě z práce domů, zasekaná v neuvěřitelné dopravní zácpě - lidé se evidetnně před Díkuvzdáním rozhodli vykoupit všechny obchody - když se bláznivě rozvibroval můj mobil. Michael. Rozbušilo se v naději mé srdce. Při mrknutí na display mi ale bylo jasné, že jsem se spletla, přesto mi z tváře nezmizel úsměv. "Dobrý den. Mluvím se slečnou Petersonovou?", ozvalo se vtipně na druhém konci. "Dobrý den i vám. Ano, mluvíte.", přistoupila jsem na hru a dusila v sobě smích. "U telefonu zástupce doručovatelské společnosti MJJ s.r.o, Javon Beard. Mám tady zásilku od nějakého pana Michaela pro slečnu Aileen.", představil se Michaelův bodyguard a zároveň náš společný kamarád v jednom. "Skvělé, pane Bearde. Nejsem teď ale bohužel ještě v místě svého bydliště. Uvízla jsem v zácpě. Myslíte, že byste mohl vyčkat před mým bytem i s onou zásilkou? Věřím, že do hodiny se snad konečně dostanu domů. Byla bych vám nesmírně zavázána.", spustila jsem úslužně. "Ale jo, jasně. Počkám, Aileen. V klidu.", odpověděl už Javon svým nehraným hlasem.


O několik málo minut později u bytu Aileen. (Vyprávěno z pohledu Tary):

Přituhovalo. Ač na Santa Barbaru, kde se ještě před pár týdny proháněli lidé v tričkách s krátkých rukávem, to bylo dosti nezvyklé. Ale počasí se během pár dnů rapidně zhoršilo a já musela ze šatníku vytáhnout i dlouhý kabát. Neuvěřitelně jsem se těšila domů. Nesnášela jsem zimu a pocit zkřehlých nehybných prstů. Nemotorně jsem vytáhla z kapsy svazek klíčů a když se mi konečně podařilo odemknout hlavní vchod, už jsem si vesele plánovala jak si uvařím hrnek kafe a rozplácnu se na gauči. Cestu mi však skřížil mužskej. Ne že by to bylo něco neobvyklého. Nežiju v klášteře plném žen. Ale ten chlápek byl vysokej jak hora a musela jsem uznat i dost namakanej. Což by stále nebylo nic tak extra nezvyklého, kdyby nestál přímo u našich dveří. "Hledáte někoho?", spustila jsem místo pozdravu a nedůvěřivě si ho prohlížela. "Jo, čekám na Aileen.", odsekl stručně, rovněž bez pozdravu a věnoval mi stejně nepřátelský pohled jako já jemu.


Mladej namachrovanej Afro-Američan, co tu dychtivě přešlapuje u dveří a čeká na mou nejlepší kámošku? Rozhodně nevím o tom, že by se Aileen rozešla s Michaelem - ještě včera zamilovaně vzdychala nad jeho textovkou. Takže tohle nemůže být její novej frajer. A jestli jo, bere to holka dost hopem. Ale Aileen taková není. Takže kdo ksakru je tenhle týpek? Doufám, že ne nějakej pošahanej pacient od doktora LeRoye, co se do Aileen platonicky zabouchnul a teď ji bude nahánět jako nějaký stalker?! "Hele, teď vážně, co tu chcete? Jestli obtěžujete mou kamarádku nějakejma úchylnejma návrhama, čekáte tu zbytečně. Je šťastně zamilovaná. Takže si dejte zpátečku, než zavolám policajty.", vyhrožovala jsem a nebezpečně blízko se přiblížila k tomu chlápkovi. Dívali jsme se jeden druhému zpříma do očí a stáli proti sobě jako dva rozzuření býci. Chyběl tu už jen nějaký toreador s rudou muletou.

Jo, uznávám. Dost jsem si zahrávala, ale místo abychom se do sebe pustili, se ten floutek na mě opovážlivě usmál a odkryl tak bělostné zuby. "Kámoška, jo? Nejsi ty náhodou Tara?", zachechtal se a mě tím dost překvapil. Vzal mi vítr z plachet a já na něj chvíli jen zírala. Nebyla jsem schopná slova. "A neboj, nejsem žádný úchyl. Teda, jak se to vezme. Ale o tvou kámošku Aileen se bát nemusíš. Nehodlám ji tu znásilnit ani nic podobného. A vím, že je zamilovaná. Do Michaela. Jsem Javon...Javon Beard, z ochranky Michaela Jacksona.", dodal a natáhl ke mně pravici.

Tak tohle se povedlo. Svou postavou skutečně připomínal bodyguarda, který se s ničím a nikým nemaže, i když stále hrozilo, že lže a je to nějakej všivej novinář. Ale odkud by asi znal mé jméno? Jeho nabízenou ruku jsem tedy přijala a rozhodla se, že mu budu věřit. "Ahoj....jo, jsem Aileenina kamarádka. Tara Fields. Těší mě.", stiskla jsem jeho dlaň a snad po stopadesáti milionech letech pocítila horskost ve tvářích. "Co kdybys na Aileen počkal uvnitř?", nabídla jsem mu posléze a on mě bez rozmýšlení následoval do útrob bytu.

"Dáš si kafe, čaj nebo colu?", nabídla jsem Javonovi jen co jsem se vysvklékla z kabátu, který jsem pověsila na věšák v předsíni. "Třeba Colu..Dík.", řekl Javon a pohodlně se uvelebil na gauč, jako by to tu snad znal roky a stal se naším čestným hostem. "Máte to tu fakt pěkný.", pochválil posléze a rozhlížel se do všech stran. "Jo, to jo. Ale je to především Aileenina práce. Já tu s ní bydlím krátce.", vysvětlila jsem a podala mu orosenou plechovku Coly. "Jo, já vím." pokýval Javon pohotově.

Když se mi dovařila voda ve varné konvici a já si tak mohla zalít hrnek s kávou, posadila jsem se vedle Javona a zmerčila krabičku zabalenou v dárkovém papíru v jeho klíně. "To je od Michaela?", kývla jsem ke krabičce. "Nebuďte zvědavá, slečno Fieldsová.", zamrkal Javon. Tomu drzounovi sebevědomí fakt nechybí, pomyslela jsem si pobaveně. "Tak hele, Beardsi, ty o mě můžeš vědět bez mého vědomí spoustu věcí a já ne? Jen jsem měla za to, že bodyguardi chrání své klienty ve dne v noci a ne že si hrají na pošťáky a doručují přitelkyním svých svěřenců záhadné balíčky.", spustila jsem a mrknutí mu opětovala.

Opět z Aileenina pohledu:

V odhadu jsem se tolik nemýlila, když jsem Javonovi tvrdila, že se domů dostanu snad do hodiny. Přesněji řeceno mi to trvalo 64 minut a 36 sekund. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem na Javona nenarazila ani před domem, ani uvnitř v hale. No nic, nemohu přece očekávat, že tu na mě bude čekat celou věčnost. "Tar, jsem doma. Promiň, ale v centru je šílená zácpa. Ty lidi se snad dočista....", spustila jsem jen co jsem odemkla a vyzula se z bot. To, že se z našeho bytu line smích a další hlas jsem jaksi, zaměstnaná myšlenkami na Michaela, přeslechla. A tak se vlastně ani není čemu divit, že když jsem spatřila chechtajícího se Javona sedět na našem gauči v těsné blízkosti mé kamarádky, byla jsem nemálo překvapená. "Bože Javone, ahój! Já už myslela, že jsi nevydržel to čekání a odjel. Vůbec by mě nenapadlo, že na tebe narazím přímo v našem obýváku.", rozesmála jsem se.

"Bez obav, Aileen. Vůbec jsem se tu při čekání na tebe nenudil. S Tarou jsme si zatím skvěle pokecali.", prozradil mi Javon a já na ty dva koukala nevěřícně jak na osmý div světa. "Jo, to jo. Ale málem jsme se do sebe na chodbě pustili. Měla jsem tady Javona původně za nějakého LeRoyova pacienta trpícího nějakými nechutnými sexuálními obsesemi. Fakt jsem o tebe kámoško měla obavy. , zalíkala se smíchy Tara. "Copak vypadám jako nějakej úchylák. No řekni, Aileen?", spustil na oko dotčeně Javon a já musela uznat, že ti dva se stačili skamarádit dost rychle.

"Jo abych nezapomněl, tohle posílá Michael.", zvednul se ze sedačky a podal mi balíček. Nečekala jsem na nic. Před Tarou jsem ostatně už neměla žádné tajemství, a hořečně přijatou zásilku rozbalovala. Spíš než hlavní obsah mě zajímal lísteček. Sháněla jsem se po barevném lístečku, který jsem ale tentokrát nikde nenašla. Balící papír jsem nechala dopadnout na zem a otevřela víko krabice, uvnitř byl plyšový medvídek v pruhovaném tričku a noční čepičce. U ouška měl cedulku, na které bylo napsáno - Stiskni mi bříško. No dobrá, méďo. Stiskla jsem a najednou ta roztomila huňatá hračka ožila a promluvila legračním hláskem. Ahoj Aileen, Michael ti vzkazuje, že se mu moc a moc stýská, ale brzy se už uvidíte a budete moci být zase spolu. Móóc tě miluje. A teď mi dej pusu, pusu, pusu!, skandoval skřehotově méďa a opakoval namluvený vzkaz a my tři se okamžitě hlasitě rozesmáli. "Šéf v tom lítá až po uši, no to mě podržte dámy. Kam jsem to dopracoval? Doručuju mluvící plyšové medvědy. Tak to konečně vidíš Taro, tohle je má skutečná pravá náplň práce.", smál se na celé kolo Javon. "Jéjda, to je roztomilé. Sakra, chci mít taky kluka, který mi bude posílat kytky a plyšové medvídky a nepůjde mu jen a jen o to jedno.", rozplývala se Tara. "Pusť to ještě jednou.", povzbuzovali mě záhy oba dva. "Ne, ne, ne!", nedala jsem se, pusinkovala méďu jako kdyby mi bylo pět a byly zrovna Vánoce a bláznivě před těma dvěma prchala.

Toho večera s námi Javon pobyl pravděpodobně mnohem déle než jsem si já nebo on mohli původně vůbec pomyslet. "Jak vůbec strávíte Díkuvzdání, holky?", zeptal se zvídavě. "Já tady obklopená miskou popcornu, sodovky a mých oblíbených seriálů. A Aileen odjíždí strávit svátek za rodiči, že?", ujala se slova Tara a já nemohla nijak než souhlasit. "Jo, to jo. Ale nebudu lhát, raději bych byla o Díkuvzdání s někým jiným. Jsem to ale špatná dcera, co?", dodala jsem posmutněle. "Ale vůbec ne, doufej v medvědova slova. Brzy se přece už uvidíte.", chlácholil mě Javon a já mu samozřejmě dala za pravdu. Tak nějak jsem věřila tomu, že Michaela opět uvidím hned po svátcích. A abych se ve své naději utvrzovala stále víc a víc, tahala jsem Brumlu, tak jsem plyšáka pojmenovala, téměř všude s sebou a když se zrovna nikdo nedíval, nebála jsem se stisknout mu břicho a poslechnout si vzkaz znovu.

Brumla se mnou o dva dny později cestoval i za rodiči. K mému úžasu panovala doma mnohem klidnější a vyrovnanější nálada, než při mé minulé návštěvě. "Schovávám si všechny články, co o tobě v novinách vyjdou. Dělám si vystřížky a lepím si je pak do takového bločku. Počkej...ukážu ti ho.", hlásila vesele má maminka. "Mami, proboha. Nejsem žádná celebrita. A doufám, že ty bulvární články splachujete přímo do záchodu.", děsila jsem se. "Ne, nesplachujeme. Nad těma se s tátou při večerech bavíme.", svěřila se mamka a já nepřestávala žasnout. Kde byly najednou ty obavy z Michaelovy osoby a to, co se o něm kdy lživě napsalo? Záhy se ty tři dny, které jsem s rodiči měla strávit, zdály být opět zalité sluncem jako dřív.

I přesto, že mi bytostně chyběl Michael, bylo fajn být opět na pár dnů zpátky doma. Bylo to jako vrátit se zpátky v čase do dětství, prošla jsem si všechna má oblíbená místa a zákoutí, kde jsem si jako dítě hrávala. Byl tu klid a člověk by si tu snadno připadal jako někde na venkově. Druhý večer, den před Díkuvzdáním, jsem se dokonce odhodlala zúčastnit se večerního táboráku s některými svými dětskými přáteli, kteří tu stále žili, nebo stejně jako já, navštívili na svátky své rodiče.

Zpočátku mě sice sužovaly obavy, jak na mou osobu budou reagovat ostatní. Protože, ač jsem svůj vztah s Michaelem nijak neventilovala, nechlubila se jím, necítila se jako ta slavná, byla jsem přesvědčená, že alespoň část mých známých čte noviny, vlastní internet a v neposlední řadě jsem si nedělala iluze a bylo mi nadmíru jasné, že se tu v sousedství o tom prostě mluví, nejspíše i díky mamce, která se svým diářem plným novinových výtisků pochlubila minimálně svým kamarádkám - matkám, nekterých z mých přátel a bývalých spolužáků.

Večer u ohně však proběhl skvěle. Samozřejmě, že někteří z kamarádů se přišli ujistit, zda to, co se poslední dobou píše, je pravda. Na to jsem s úsměvem odpovídala jednoduše. "Záleží, co čtete. Těhotná nejsem a ani jsem nedostala snubní prstýnek.", reakce ostatních tak byly ve většině případů pozitivní. Přáli mi štěstí a ať nám to vyjde. Pěli na Michaela chválu, kterak je to skvělý umělec a lidumil se srdcem na správném místě. Poslouchalo se to moc dobře a náladu mi nakonec nezkazila ani Amber Livingstonová, která se o mě rádoby nevědomky mírně ztichlým hlasem vyjádřila ke sklonku večera jako o nechutné zlatokopce. Po očku ovšem neustále pokukovala mým směrem, zda ji dostatečně dobře slyším. Co možná nejzářivě jsem se na ni usmála a zamávala ji. Jak jinak jsem ostatně asi měla zareagovat?


Následující den jsme s mamkou již od časného rána pracovaly na přípravách. Nejdříve jsme se pustily do nádivky do krocana, taťka - aby se neřeklo, se chopil výroby brusinkové omáčky a ochotně oloupal i batáty. Já nakonec stihla upéct ještě dýňový koláč podle receptu mé prababičky Mary. "Mami, musí toho jídla být tolik? Copak zveme celé sousedství?", hrozila jsem se nad horami jídel v mísách a talířích. "Nemel jako kafemlejnek a šup šup. Vidíš, jak ti to jde krásně od ruky. Co se nesní dnes večer, zbyde na zítřek. Pozvala jsem pár sousedů.", vysvětlovala mamka. "Řekněte sýr.", zahulákal z ničeho nic vesele taťka, který ten den fungoval nejen jako náš menší pomocník, ochutnavač ale i fotograf. "Sýýýýr", vycenila mamka na jeho povel zuby a objala mě kolem ramen. Hned co se taťka vzdálil do mě ale jemně ťukla. "Jak se má Michael, nevolal nepsal?", zajímala se. "Má teď hodně práce. Volá nebo píše spíše po večerech. Ale často mi taky posílá hrozně hezké vzkazy.", svěřila jsem se. Načež mamka zareagovala udiveným zvednutým obočím a já jí tak mohla v tichosti vylíčit, jak mi Michael často posílá různé pozornosti, ke kterým rád dodává osobní vzkazy na veselých barevných papírcích. Připadala jsem si v tu chvíli jako malá holka, které se své mamince svěřuje s první pusou od kluka.

Večer se pomalu nachýlil, my měli veškeré jídlo nachystané. Domem se linula vůně dýňového koláče, který jsem vytáhla z trouby, taťka zapálil v krbu a mamka zase pár svých oblíbených vonných svíček a já si to namířila do svého bývalého pokojíčku, kde jsem se chtěla převléct do šatů a něco provést s vlasy. Nedalo mi to a musela jsem zkontrolovat i svůj mobil. A vida. Čekala tam na mě textovka. Po rozkliknutí jsem si přečetla, že je od Tary. "Ahojky, tak jak probíhá rodinná idyla? Vše ok? Pozdravuj ode mě mamku i taťku a nesmutni. Můj šestý smysl mi říká, že už budeš brzy s Michaelem.", následovalo asi deset rozřechtaných smajlíků. Tara byla neustále nad věcí a hodně veselá, i když v podstatě trávila Díkuvzdání sama a bez rodičů. Ta holka zasluhovala velký obdiv. V rychlosti jsem jí odepsala. "Kéž bys měla pravdu. Je to tu fajn, ale...však víš. Přivezu ti kus dýňovýho koláče. Pusu. Aileen.", odeslala jsem zprávu a poté si spletla vlasy do francouzského copu a tepláky a košili vyměnila za šaty těsně ke kolenům.

K prostřenému stolu jsme společně usedli zhruba o tři čtvrtě hodiny později. A taťka započal modlitbu. "Otče na nebesích, v tento den Díkuvzdání, odevzdáváme naše srdce tobě a modlíme se. Vzdáváme ti slova...Do prkenné vohrady, co je to za randál.", zaklel najednou táta a já i mamka jsme úlekem nadskočily. Teprve pak si uvědomily nezvyklý hlahol ozývající se zvenku. Skřípání brzd, které vystřídalo bouchnutí dveří auta a povyk. Nesrozumitelný povyk! Taťka se nahrnul k oknu a zblednul jako stěna. "Noro, to je tvůj nápad?", udeřil vážně na mamku, která se ale stále tvářila nechápavě. "Aileen, tvůj přítel stojí za naším plotem a jde sem. A je tam i nějakej blboun s kamerou. A hele....Myrtha Walkrová a spol. Super, místní drbny a Michael Jackson do toho. To nám ještě chybělo. Bůh s námi. ", pokřižoval se vyděšeně taťka. V tu ránu byla na okně nalepená i má maminka. "No fakt, zlato. To je Michael. Bože, takhle v reálu vypadá vyšší a hezčí. ", komentovala matka uchváceně. "Davide, ježiši, nemám rozcuchané vlasy a jéje, měla jsem si vzít ty lepší šaty. Ne ne, já rozhodně nemohu otevřít.", propadla po vteřině v hysterii. Teprve teď jsem se probrala z mrákot. "Co budeme dělat?", vyhrkla jsem úzkostně.

"Já mu půjdu otevřít a rozehnat ty čumily. A vy dvě se koukejte sebrat.", nařídil nám taťka a odhodlaně zamířil ke dveřím. "Jak vypadám?", zeptala jsem se rozklepaně mamky. "Krásně jako vždy. A jak já?", nezapomněla dodat maminka. "Mami!Proboha...sluší ti to.", ujistila jsem ji a snažila se usmát. "Já vím, já vím. O mě tu nejde. Jen nechci, aby si myslel, že tvá matka je nějaká neupravené špindíra.", vysvětlila záhy a nepřestávala mě držet za ruku. "Pojďte dál, pane Jacksone. A vy ostatní se rozejdete. Jste na soukromém pozemku. A vy tam vzadu, jestli okamžitě nevypnete tu kameru, zavolám policii. Copak máte ode mě povolení mě natáčet?", zaburácel tátův hlas až k nám. Dveře se zavřely a hluk utichnul. "Moc mě to mrzí, pane Petersone. Nerad bych, abyste si myslel, že toho kameramana jsem sem vyslal já, aby to tu zdokumentoval. Snažil jsem se k vám dostat nepozorovaně, ale často se stává, že mě cestou vystopuje někdo z tisku nebo televize.", uslyšela jsem Michaelův omluvný hlas. "To je v pořádku, pane Jacksone. Nemusíte se omlouvat a vítejte..", odpověděl na to přátelsky můj táta, jako by snad jeho návštěvu sám očekával.

Dál už jsem to nevydržela a rozběhla se do chodby. "Michaele!!Jak jsi mě našel?", vypískla jsem radostně a během chvilky ucítila jeho vřelou náruč. "Aileen, tolik jsi mi chyběla.", šeptal mi do vlasů Michael. Pak se ode mě jemně odtáhnul a já si teprve v ten okamžik všimla, že jednou rukou svírá rudou kytici a já při našem objetí trochu pomačkala lesklý papír, který kytici chránil. "V New Yorku jsi mi přece prozradila, že mě tvoji rodiče pozvali na Díkuvzdání. A když si mi pak nesdělila ani přesnou adresu. Musel jsem tomu pomoci trochu sám. Javon se mi svěřil, že se spřátelil s tvou kamarádkou Tarou. A když jsem mu sdělil můj plán, že tě a tvou rodinu navštívím, zjistil pro mě přes Taru i kam přesně se mám vydat.", vysvětlil záhy Michael. "Ale pokud jsem přijel nevhod, pochopím to a půjdu..", dodal ihned. "To ať vás ani nenapadne. Moc rádi vás konečně poznáváme.", objevila se na chodbě i má matka a oči se jí zvláštně leskly. "Paní Petersonová, moc rád vás poznávám.", zamířil k matce Michael a vtisknul jí onu rudou kytici. "Říkejte mi Noro, Michaele....A moc vám děkuji. Je to opravdu krásná kytice.", přiznala dojatě mamka.

O chvíli později jsme usedli opět ke stolu. Já vedle Michaela a rodiče hned naproti nám. Otec už se o modlitbu nepokoušel a tak jsme se mohli pustit do jídla. "Bylo to neskutečně dobré, Noro. ", pochválil po prvním chodu Michael a já měla pocit, že má matka se vznáší někde v oblacích blaženosti. "Michaele, jste tak laskavý. Ale musím se vám přiznat, hodně mi s tím pomáhala Aileen.", přiznala mamka. "Tak teď už chápu, po kom je vaše dcera tak skvělá kuchařka.", pokračoval v pochválách Michael a já měla pocit, že se maminka radostí rozletí na tisíc kousků. Michael mě v tu chvíli pod stolem nenápadně chytil za ruku a pohrával si s mými prsty. Okamžitě jsem přehodnotila své myšlenky. Na těch tisíc kousků se nerozletí máma ale já.

Byl to opravdu hodně dlouhý večer. Po jídle jsme si všichni společně povídali. Rodiče přeskakovali od tématu k tématu. Táta se zajímal o to, na čem Michael právě teď pracuje, kde všude sbírá inspiraci ke skládání. Načalo se i nepříjemné téma lživých obvinění a toho, zda po všem tom špatném, co si musel Michael s médii zažít, nemá občas chuť se na showbusiness vykašlat. Když jsme se vrátili k osobnějším tématům a Michael se zmínil, že tohle je jeho první Díkuvzdání, které měl důvod oslavit, dojal mou matku k slzám.

"Noro..Davide, chtěl jsem vám říci ještě něco. Vím, že po všem, co jste si o mně mohli přečíst, můžete mít jisté pochybnosti. Chci vás ale ujistit, že vaši dceru upřímně miluji. Aileen je báječná žena, která mi dodává neskutečnou sílu, energii a chuť do života. I díky ní mám teď pocit, že zvládnu daleko více než dřív. A taky...ty řeči ohledně zneužívání. Nikdy bych neublížil dítěti. Nikdy. Vím, nemusíte mi to vůbec věřit, ale říct jsem to musel.", sklopil posléze Michael oči. Mámě se po Michaelovu proslovu leskly opět oči a tak se slova ujal táta. "Víte Michaele, samozřejmě to pro nás nebylo lehké, když jsme se dozvěděli, s kým se naše dcera stýká. Ne vyloženě proto, co nechutného se občas napíše v novinách, ale jisté obavy tu byly. Vy jste nám dnes večer ale ukázal svou pravou tvář a věříme vám...já i tady má manželka. A dokud bude šťastná naše dcera, budeme šťastní i my a samozřejmě za váma oběma budeme stát."

Neskutečně jsem si vážila tátových slov a i Michael vypadal nesmírně potěšeně a jakoby mu ze srdce spadl velký těžký kámen. Nachýlil se čas rozloučení. I když se oba moji rodiče snažili Michaela přesvědčit, že jim rozhodně nebude nijak vadit, když tu dnes přespí a máma bude i klidnější, protože řízení za úplné tmy také není zrovna bezpečné. Michael nedal jinak. "Byl to opravdu skvělý večer. Moc vám děkuji, že jsem ho mohl strávit s vámi.", děkoval mým rodičům Michael a posléze už telefonicky žádal Henryho a Billa, aby ho přijeli vyzvednout a snažili se to provést co nejméně nápadně.

Já i Michael jsme záhy osiřeli v obývacím pokoji, zatímco rodiče se vytratili do kuchyně. "Ani v nejmenším bych neočekávala, že se tu dnes večer objevíš. Moc si vážím tvé odvahy setkat se s mou mírně bláznivou maminkou a striktně vypadajícím otcem.", zašeptala jsem tiše. "Tví rodiče jsou báječní lidé, Aileen. Hrozně rád jsem je poznal. Máš velké štěstí, víš to.", pohladil mě Michael po tváři. "Vím, že mám štěstí. Mám totiž tebe...", přiznala jsem a Michael mi odpověděl tím, že přitiskl své rty na ty mé. "Tolik jsi mi chyběl. Kdy budeme zase spolu?", šeptala jsem mezi polibky. "A co hned pozítří? Pořádám v Neverlandu takový menší večírek a budu neskutečně rád, když neodmítneš mé pozvání.", prozradil mi Michael. A já samozřejmě neodmítla. "Báječné. A vem s sebou klidně svou kamarádku Taru. Moc rád ji osobně poznám a věřím, že i Javon bude rád.", tiše se zachechtal Michael. "Platí.", odpověděla jsem stručně a výstižně. Na víc jsem se nezmohla. Slova jsme totiž s Michaelem opět vyměnily za polibky.

Vracím se

22. června 2016 v 7:12 | Adelle
Ahoj,

jak už z názvu vyplývá - vracím se na blog a vracím se samozřejmě k psaní příběhu a mým milovaným postavám a nejmilovanějšímu Michaelovi. Dlužím vám asi vysvětlení, proč byla taková pauza. Hodně se to zkomplikovalo a tak začnu hezky popořadě, již přes 3 měsíce jsem měla jisté zdravotní komplikace. Myslím, že nikoho nepohorším, když řeknu, že mě bolela prsa, zvláště pak pravé, což se dříve nikdy nedělo. Naklusala jsem na ultrazvuk a ukázaly se jen drobné cysty a "něco" co byla podle doktorky buď další cysta nebo tukový lalůček. Měla jsem přijít po 3 měsících na kontrolu, s tím, že se nemám obávat, i tak jsem byla ale docela dost vystrašená. Kontrola proběhla teď v pondělí, v jednom prsu cysta naprosto zmizela, v druhémto zůstalo stejné, ale nic se nezvětšuje a skutečně jde jen o tukovou bouličku.Z hodnocení Birads 3 - pravděpodobně benigní jsem dostala ohodnocení Birads 2 - benigní. Oddychla jsem si neuvěřitelně a další kontrola mě čeká až za rok.

Jenže....

onemocněl můj tatínek. Zcela nečekaně a náhle. On, který byl vždycky štíhlý, nekouřil, nepil, zdravě jedl a měl i poměrně dost pohybu onemocněl hnusnou zákeřnou nemocí. Našli mu velký nádor na ledvině a v pondělí - v den, kdy já sama byla na té mé kontrole, ho operovali. Vzali mu celou ledvinu a nádor vyjmuli. Někdo by si řekl, že teď už je to špatné pryč, ale bohužel boj ještě nekončí, jelikož taťkovi našli nejspíše metastáze v játrech. Takže jsem poslední dny brečela tak, jako snad nikdy v životě. Říkám si neustále PROČ? Taťka si myslí, že to zapříčinilo to, že když před lety bouchl reaktor v Černobylu, on byl zrovna na Ukrajině s kolegy a dostaly prý vysokou dávku. Holky, já mám takovou zlost, že jsem byla prvotně schopná na tu Ukrajinu napsat a žalovat je. Vím, že by to neprošlo, ale zkuste mě aspoň pochopit.

Všichni v mém okolí mi říkají, že se nesmím uzavírat a jen truchlit a nějak musím zaměstnat mozek, abych nemyslela jen na ty zlé věcí. Proto se vracím k psaní. Michael mi chybí a dnes se mi o něm i zdálo, což beru za jisté znamení....:) Kapitolku čekejte v několika následujících hodinkách či dnech, podle toho, jak mi to samotné půjde od ruky..

Díky za pochopení,

Adelle

Dočasná neaktivita na blogu

2. června 2016 v 18:09 | Adelle
Ahoj,

vím, že za poslední cca 2 týdny se tu nic moc nového neděje a nepřispívám tak často, jak bych sama chtěla. Vy, co jste si blog oblíbili - nebojte, nekončím s příběhem, jen teď potřebuju pár týdnů na to vyřešit určité osobní záležitosti.

Díky za pochopení,

Adelle