Duben 2016

Kapitola 11. - Až ke hvězdám

29. dubna 2016 v 9:30 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Milá Aileen,
Omlouvám se, že se ozývám až nyní, ale měl jsem nějaké vyřizování mimo město, ale už jsem opět zpátky v Neverlandu. Jak ses poslední dny měla? Mimochodem, Louie mi prozradila, že se jí po tobě moc stýská (a nejen jí). Co říkáš na víkend v Zemi-Nezemi? Minule nám ten jeden den utekl, ani nevím jak.
Krásný den přeje,
Michael.

"Uááá!!", zavřeštěla jsem jako puberťačka a plácla s sebou mezi hromadu polšťářků na posteli. S odpovědí jsem si ale dala poměrně na čas. Ne že bych si nebyla jistá tím, zda mám Michaelovo opětovné pozvání přijmout, ale přece jen nemusí nikdo, kromě Tary, vědět, že mým největším zájmem za posledních pár dnů, bylo velmi časté, možná až přehnaně časté kontrolování emailové schránky a mobilního telefonu.
Abych byla přesná, Michael na mou odpověď musel čekat celých pětasedmdesát minut. Déle už se mi to nechtělo samozřejmě prodlužovat.

Ahoj Michaele,
Měla a mám se docela fajn, ale nebudu ti lhát, ve vzpomínkách se často ráda vracím zpátky do Neverlandu. Louie vyřiď, že se mi po ní také stýská (nejen po ní) a tak budu moc ráda, když se budeme moci zase vidět. Víkend zní skvěle.
Zdraví,
Aileen.

Sama nevím, zda to byla jen náhoda, nebo zda měl Michael stejný koníček v podobě nedočkavého klikání na ikonku emailu jako já, nicméně do pěti minut po odeslání mé zprávy se hlasitě rozcinkal mobil. Byl to vesele znějící Michael. Domluvili jsme se nakonec, že mě auto vyzvedne hned zítra po čtvrté hodině, kdy už budu z práce doma. S přáním toho, aby se mi zdálo něco hezkého, pokud možno o Neverlandu, se se mnou posléze rozloučil.

Jak jsem si asi měla jít nechat zdát o říši Petra Pana, když byl čtvrtek pozdě večer a já si potřebovala ještě zabalit věci, neboť další den už bych to rozhodně nestíhala. Lítala jsem po bytě jako splašená, vytahovala ze šatníku kousky oblečení, ukládala je do cestovní tašky a po chvíli s nimi opět nespokojeně mrštila na zem. Jednalo se v převážné většině případů o různé šaty, neboť jsem odjakživa zastávala názor, že žena vypadá nejlépe právě v nich, Michael mě ale v telefoně upozornil, že jelikož hrozí, že mě Louie třeba opět poprská, nebo s ním prozměnu budu chtít opět svést šlehačkovou bitvu, mám si s sebou vzít hlavně něco pohodlného, co nebude vadit, když se zašpiní. A tak jsem si nakonec přibalila dva páry džín, několik tílek a flanelových košil a dokonce dámské kovbojské kozačky. "Petersonová, nespletla sis Neverland s Divokým západem?", promluvil ke mě vtipně po dlouhé době vnitřní hlas. Obsah tašky jsem už ale neměnila a poté, co jsem si zaplnila důležitými drobnostmi i kosmetickou taštičku, jsem si dopřála rychlou sprchu a ulehla s hlavou plnou myšlenek do postele.


Druhý den jsem v práci byla jako na trní, trochu jsem se bála, aby nedošlo k nějakým nečekaným změnám a nemusela jsem při pátku v práci zůstávat přesčas. Naštěstí se tak nestalo a já domů dorazila poměrně včas. Na zmatky už ale i tak nebyl prostor. V rychlosti jsem překontrolovala, zda mám zabaleno vše, co jsem chtěla, bleskově se převlékla a v okamžiku, kdy jsem v koupelně bojovala s gumičkou do vlasů, se ozval domovní zvonek. Místo abych ale zvedla sluchátko, jsem rovnou zvědavě vykoukla z okna. "Hned jsem dole.", křikla jsem na Javona postávajícího na chodníku, který na znamení souhlasu a porozumění zvedl palec směrem k nebi a usmál se.

Když mi Michaelův osobní strážce po chvilce pomáhal se zavazadlem a otevíral dveře auta, zarazila jsem se. Zadní sedadlo bylo naprosto osiřelé. "Michaelovi přijel někdo ze Sony, ale prý to s tím člověkem rychle vyřídí. Omlouvá se, že nemohl přijet.", vysvětlil záhy Javon, který si všimnul mého zaraženého pohledu. Zpočátku naší cesty jsem upřímně trochu nechápala, proč tedy musel Michael povolávat na můj odvoz do Neverlandu i bodyguarda, však by jistě stačilo, kdyby dorazil pouze Henry, když on sám nemohl. Nakonec jsem ale přece jen byla ráda za přítomnost Javona, který mě po většinu cesty bavil různými historkami. Henry se pekelně soustředil na řízení a sledování vozovky a proto prakticky mlčel. "...ta holka pak začala pořádně vyšilovat, když si všimla Michaela, propukla v hysterický pláč a začala mu líbat nohy. Umíš si to představit? Brečela tam na zemi, držela ho za nohy a nechtěla ho pustit, měli jsme s ní dost práce, ale i tak to byla docela legr...A do prčič!", zarazil se najednou Javon, když jsme se blížili k neverlandské hlavní bráně. "Co je? Co se stalo, Javone.", nechápala jsem. "Kód 4078, v žádném případě neotevírejte bránu. Opakuju, kód 4078. Přijedeme zezadu. Končím.", zavelel do vysílačky. "Henry, otoč to, vjedeme dovnitř druhou bránou.", nařídil prozměnu řidiči a já stále nic nechápala. "Aileen, to nic. Jen drobná změna plánu.", řekl posléze Javon, čímž mi nijak neobjasnil situaci.

Vypustila jsem to z hlavy v okamžiku, kdy jsme po menším neplánovaném zdržení konečně zastavili. Javon vylítnul z auta jak kulomet, vysílačku opět u úst. "Kde je Bill? Kde je do háje Bill? Cože? No to si děláte pr..", hulákal tak, že jsem si myslela, že mu musí od úst za chvíli zaručeně šlehat plameny. "Javone, prosím tě, stalo se něco Michaelovi?", zpanikařila jsem opět trochu. "Ne, neboj Aileen, ten je v naprostém pořádku, pojď zavedu tě za ním.", navrhl už podstatně klidněji.
To, co jsme s Javonem spatřili v okamžiku, kdy jsme došli k železniční trati, která vedla celým Neverlandem, jen tak z paměti nevymažu. Proti nám si to velkou rychlostí šinula dokonalá funkční napodobenina starodávné parní lokomotivy, kterou vepředu řídil mohutný vysoký Afro-Američan - Bill, oficiálně Michaelův další bodyguard ne strojvůdce, jak by se na první pohled mohlo někomu zdát. Ve vozíčku hned za ním vysmátý Michael, úsměv od ucha k uchu a vedle něj jakýsi muž ve formálním obleku, s povolenou kravatou u krku a v očích vyloženě smrt. Onen muž byl v obličeji bílý jako stěna a křečovitě se oběma rukama držel železného držáku. "Rychleji, Bille, rychleji. Pořádně se do toho opři. Rychleji.", povzbuzoval bodyguarda Michael a chechtal se na celé kolo. Měla jsem v ten moment za to, že ten pán vedle Michaela se každou chvíli pozvrací. "Bille, ty vole, okamžitě zastav.", zakřičel Javon. "Jéé Aileen, ahóój, ahój, nechceš si naskočit?.", mával vesele Michael, který si nás konečně všimnul, to už ale vláček pomalu zpomaloval až zabrzdil úplně.


"Bille, děláš si ze mě dobrý den, máš hlídat a ne si tu vozit zadek na lokomotivě. Co to má jako znamenat?", rozzlobil se Javon a táhnul svého parťáka za rukáv saka pryč. "No do háje. Asi hodím šavli.", řekl náhle přiškrceným hlasem muž v kravatě a zoufale se sesunul k zemi na všechny čtyři. "Ale Tommy, jste v pořádku? Nepůjdete s námi ještě na horskou dráhu?", zajímal se Michael a nepřestával se pochechtávat. "Ani omylem. Už pojedu, Michaele. Ještě se ozvu.", prohlásil vyděšeně muž a nejistým krokem odcházel. "Papa.", odpověděl Michael tiše, aby ho Tommy evidentně neslyšel a zamával mu. "Neříkej mi, že takhle se v Neverlandu vyřizují obchodní schůzky?", otázala jsem se stále hodně udiveně Michaela, ale i tak bylo zároveň v mém hlasu znát nemalé pobavení. "No jak jinak poznat cizí lidi než hrou? A věř mi Aileen, tenhle pán nemá ani za mák cit pro hraní. Jistý Tommy M. z nahrávací společnosti Sony. ", vysvětlil mi Michael a posléze dodal. "Bože, tak rád tě zase vidím."

"Já tebe taky. Tak kam vyrazíme? Na tu horskou dráhu nebo pozdravit Louie?", zjišťovala jsem natěšeně. "Nebojíš se vkročit na horskou dráhu? To rád slyším. Od tebe by se ten panák měl učit. Ale popravdě ta horská dráha byla jen zástěrka, mám trochu jiný nápad, ale co kdybychom se nejdříve najedli, trošku mi z té jízdy vyhládlo.", navrhnul Michael a my se odebrali do jídelny, kde už nás vítal šéfkuchař William.
"Tohle si beru s sebou.", ukázal Michael poté, co jsme se najedli na láhev červeného vína a dvě skleničky, které zabalil do textilních utěrek a uložil vše do jakési kabely, kterou mu donesl William. "Tak můžeme?", optal se mě záhy a my mohli vyrazit. Kam? To jsem ještě neměla tušení.

Naše kroky vedly opět k zooparku, kde jsem se ani nestačila pozdravit s mou kamarádkou lamou Louie, jelikož Michael zabočil ke stájím, odkud jakási menší paní s kšiltovkou na hlavě vyváděla dva koně a mě začínalo hned svítat. "Michaele, ale já nikdy neseděla na koni.", poznamenala jsem. "Nebojíš se snad? Nebo ano? Neboj se Aileen, Sundance je velmi klidná a přátelská. Neublíží ti. Pomohu ti do sedla a pak už stačí jen sedět a pevně se držet." , chlácholil mě Michael. "My s Lunou vás povedeme.", ukázal na krásného bělouše.
"Nemám vám pomoci.", nabídla se po chvíli ošetřovatelka Mary, když mi Michael pomáhal vyhoupnout se na hnědou klisnu Sundance. "To nebude Mary třeba. Aileen je lehká jak pírko.", dodal Michael a já ucítila horkost na tvářích.

Michael měl ohledně Sundance pravdu a já si po chvíli mírného strachu mohla užívat krásných výhledů na Neverland. Stoupali jsme pomalu do kopcovitých terenů. Do míst, o kterých jsem původně neměla vůbec tušení, že ještě patří k pozemku. "Teda, nesmírně ti to na Sundance sluší. Působíš tak.....ladně. Nemůžu se vynadívat.", ohlížel se Michael často za sebe a nezapomínal se na mě usmívat a vysekávat mi jednu poklonu za druhou, byť o té mé údajné ladnosti bychom mohli ještě notnou chvíli polemizovat.


Bylo mi opět neskutečně dobře. Užívala jsem si ten moment, kdy jsem veškeré starosti mohla rázem hodit za hlavu. Nasávala jsem ten voňavý čerstvý vzduch do plic, podvečerní vítr si letmo pohrával s mými vlasy a kdybych mohla, samou radostí bych objala celý svět. "Kam to vlastně jedeme, Michaele.", vyzvídala jsem ve chvíli, kdy mi přišlo, že kopce neberou své konce. "Na jedno místo, které mám moc rád.", prozradil Michael a já, která nebyla zvyklá na jízdu v sedle a začala pociťovat, že mi pomalu z delší jízdy tuhnou obě půlky, nepřestávala vyzvídat. "A jak je to ještě daleko? Ne, že by mě to už nebavilo. Je to skvělý. Jen má zadní část začíná mírně protestovat.", přiznala jsem. "Druhá hvězda doprava a pak rovně až do rána.", odcitoval Michael známou hlášku z populární dětské knížky. "Dobrá, Peteře Pane.", zareagovala jsem pohotově. "Neboj, už jsme téměř tam.", zamrkal Michael posléze.

A jak slíbil, tak se také stalo. Během chvíle jsme byli na místě a mě se naskytl neuvěřitelný výhled na celý Neverland. "To je nádhera.", vydechla jsem úžasle a podívala se zároveň i na ztemnělou oblohu, na které se začaly objevovat první hvězdy. "Přijde mi, že blíž nebi už nemohu být.", kochala jsem se. "Jestli se už nechceš vrátit dolů, můžeme tu chvíli pobýt.", navrhl Michael hladíc oddanou Lunu a poté, co jsem bez zaváhání přikývla, vytáhl z kabely velkou kostkovanou deku, na kterou se posadil a posunkem ruky mi dal najevo, abych se k němu připojila.


"Michaele, ty prostě umíš překvapit. Myslím, že se mi o tomhle místě bude dnes v noci ještě zdát. Je to kouzelné. Neskutečně kouzelné. Nejsem si teď vůbec jistá, zda se mi vůbec bude chtít vrátit dolů.", přiznala jsem. "Jsem rád, že se ti tu líbí. Když mívám čas, často sem chodívám. Je to tu pro mě oáza klidu, naprosté propojení člověka s přírodou. Místo, které mě záhadným způsobem uklidňuje. Sednu si tady a jen tak přemýšlím, dívám se na všechna ta světýlka dole i nahoře....", začal vyprávět Michael.
"Ano, to máš pravdu. Já to tu vnímám pravděpodobně stejně jako ty. Najednou mám takový zvláštní pocit bezstarostnosti a bezpečí.", řekla jsem tiše a to, co náhle přišlo, bylo jako blesk z čistého nebe. "Můžeš se na chvíli položit a zavřít oči, Aileen.", poprosil mě Michael. "Co...co chceš dělat?", zeptala jsem se s nehraným údivem. "Uvidíš...", odpověděl a já přestávala chápat reakce svého těla, které se uvnitř celé rozechvělo. Zajímalo by mě, zda to bušení srdce slyšel i Michael, nicméně jsem celá zkoprnělá udělala to, co po mě žádal. Chvíli se nic nedělo a bylo ticho a já začala panikařit a mé tělo doslova řvát. Pak jsem ucítila jeho ruku na mé. Opatrně ji zvedl vzhůru a držel pevně ve výšce. "Můžeš otevřít oči, Aileen.", řekl.

V ten okamžik jsem uviděla, jak konečky mých prstů ukazují k jedné z hvězd na obloze. Až se zdálo, jako bych se ji přímo dotýkala. "Teď je to tvá hvězda, Aileen. Ode dneška už navěky." , zašeptal Michael a já úžasle vzhlížela tam nahoru, stále neschopna setřást ze sebe vlnu pocitů, která mě před chvílí ochromila. Až po nějaké době jsem konečně promluvila. "Budu ji opatrovat jako oko v hlavě. Slibuju.", řekla jsem a nespouštěla oči z oblohy. "Víš, co jednou jeden moudrý člověk prohlásil o hvězdách?", zeptal se Michael záhy. Zavrtěla jsem němě hlavou. "Trefně přirovnal lidi k hvězdám a řekl, že někdy jsme my smrtelníci jako hvězdy na nebi. Také padáme, abychom přání někoho milovaného.", dodal. "To je moc hezké rčení, ty toho asi hodně víš o hvězdách, co?", zvedala jsem se pomalu na lokty. Michael nejdříve jen pokrčil rameny a až po chvíli promluvil. "Miluju hvězdy, protože nedokáží mluvit. Miluji je, protože nikoho nikdy nesoudí.", přes jeho milý úsměv v tu chvíli přeběhl stín a já věděla, kam tím míří. Bylo to tu zas. Všechny ty lži, co se o Michaelovi psaly. Všechna ta hrozná obvinění. Jak mohou být někteří lidi tak necitelní? Kdo jim dává tu moc, aby činili takové kruté věci? Dokáže být Michael vůbec kdy ještě plně šťasntý? Všimnul si mého posmutnělého pohledu a změnil téma. "Není ti zima nebo nechceš se už vrátit? Za úplné tmy to tu pro některé může být i strašidelné., ujišťoval se. "Já se nebojím tmy. Nemůže se mi nic stát. Nemám strach, jsem přece v Zemi Nezemi. Vždyť i sám Peter Pan se tmy nebál a přiletěl za dětmi právě v noci.", odpověděla jsem a Michaelovi se začal vracet na tvář široký úsměv. "Je vidět, že toho o Peteru Panovi víš opravdu hodně. Další bod pro tebe.", poznamenal, vyndal z kabely ony sklenky a naplnil je červeným vínem. Jednu ze skleniček mi posléze podal a pak jsme si začali dlouze vyprávět o tom, jaký význam ve skutečnosti hrála tma v díle Jamese Matthewa Barrieho, že autor usiloval o vymýcení mýtu, kdy se děti mají tmy bát, jelikož s tmou přichází něco zlého a že tma byla od pradávna všeobecně vnímána jako něco negativního, zatímco světlo přinášelo v dílech mnoha jiných autorů naději a bezpečí. "U Barrieho to zas tak úplně neplatilo. Snad i proto žárlivá a škodolibá víla Zvonilka jasně zářila.", dodala jsem a už už se chtěla napít ze sklenice. "Tak, na co si připijeme?", zeptala jsem se rychle Michaela. Chvíli se na mě jen tiše a upřeně díval, až jsem začala pomýšlet na to, zda opět nechce udělat něco nepředvídatelného.

"Na to, ať se my dva nikdy nezačneme bát tmy, Aileen.", a ztichlým krajem zaznělo lehké cinknutí skleniček.


Kapitola 10. - Čekání

28. dubna 2016 v 20:49 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Ahojky, ani nemohu uvěřit, že uveřejňuji již mou desátou kapitolu. Vím, že si řeknete, že desítka ještě vůbec nic není. Pro mě, i když toho máme v příběhu ještě mnoho a mnoho před sebou, je to ale i tak krok vpřed. Hrozně moc bych chtěla poděkovat každému, kdo na můj blog zavítá a má důvůd se sem i vracet. Jste pro mě velkým pohonem. Takže díky díky díky!!!
K dnešní kapitole řeknu jen to, že budu doufat, že vás bude bavit i přesto, že se v ní Michael nevyskytuje. Už teď vám ale mohu prozradit to, že zítra během dopoledne uveřejním další kapitolu a Michaela budete mít zpět v celé jeho parádě. Navíc půjde o trochu delší kapitolu, než které běžně píšu, ale berte to jako revanž za to, že v sobotu žádný nový příspěvek nepřibude. Odjíždím totiž s manželem za jeho rodiči, takže budu bez pc. Beru s sebou ale papír i propisku, takže se pokusím zapracovat na tom, abyste tu brzy měli pokračování.]

Ač jsem si zprvu myslela, že návrat do práce poté, co jsem se vrátila z Neverlandu, bude složitý. Kupodivu mi to v pondělí v práci hezky utíkalo, nabita přílivem jakési pozitivní energie jsem navíc zvládla ještě část úkolů, které jsem měla původně rozvržené až na další den. Po dlouhé době jsem se domů dostala ještě za světla, převlékla se do pohodlného oblečení, vlasy sepnula do ledabylého drdolu, z lednice si na talířku vzala jeden ze zákusků od Williama a uvelebila se s ním a laptopem do postele.

MÁTE 2 NOVÉ ZPRÁVY, oznamovala mi má emailová schránka. První z emailů byla jen prachobyčejná reklama snažící se mi vnutit jakýsi zázračný elixír mládí v podobě luxusního krému vyhlazující i hluboké vrásky v obličeji. Nejedna známá hollywoodská herečka jej mám doma na nočním stolku a já bych rozhodně neměla váhat s koupí, pokud chci vypadat svěže a mladě. Druhá zpráva byla od mého bývalého přítele Deana žádajícího mě, zda bychom se spolu ve středu mohli večer sejít v Cody's Cafe.

Super, to jsou mi tedy vyhlídky. Nevím, co v tu chvíli bylo více tragičtější, zda to, že mě někdo cizí v klidu a bez ostychu hodil do kategorie 45+ nebo to byl snad Deanův náhlý zájem o mou osobu, ze kterého rozhodně nekoukalo nic dobrého. Nechtělo se mi nad tím v ten moment moc přemýšlet a kazit si tak náladu a tak jsem laptop raději zaklapla a odploužila se do koupelny, kde jsem si napustila horkou vanu s kopou voňavé pěny a přidala navíc pár kapek levandulového oleje. Mnoho klidu jsem si ale neužila, ani ne deset minut poté, co jsem se naložila do vany, se rozvibroval můj mobil, který jsem měla položený na rohu vany. Psala mi Tara. Naštěstí (?).

Tara: Tak jaký byl oběd s panem M. ? :)
Já: Super. A jak bylo na večírku?
Tara: Normálka. Sylvia DeLorenzová to přehnala s drinky a před půlnocí se věšela na krk polonahému sexy tanečníkovi. Je teď pro smích celému klubu. Těžko říct, zda proto, že onen sexy boy byl gay nebo proto, že pozvracela svého přítele v okamžiku, kdy jí chtěl zahanbaně odvléct z klubu ven. Jimmy jí prý dal druhý den, když byla ještě v mírném deliriu, vale. Má z ostudy kabát, holka. A do jakého podniku tě tedy vzal pan tajemný neznamý? Chci detaily, ne stručný odpovědi. P.S. jinak budu kousat! :D
Já: No víš, šlo spíše o takový venkovní piknik. Nešli jsme do žádné restaurace, ale bylo to moc fajn. A pak jsme šli do Zoo.
Tara: Kolik si říkala, že mu je? Mě teda ještě nikdy žádnej do Zoo nevzal a Rotschild to asi zrovna taky nebude, když dává přednost pikniku a domácímu jídlu na první schůzce, co? Ale zníš spokojeně, takže si těch mých poznámek vlastně vůbec nevšímej. -plácá si zahanbeně obě tváře-. Poslyš, musím končit, už teď mám zpoždění. Letím na masáž. Pusu, Tara.

Jiné zprávy ani telefonáty jsem už ten den neobdržela. V úterý už jsem navíc v práci nedisponovala takovou přehnanou efektivitou a výkonností jako předešlý den. Domů jsem se ale přesto dostala ještě v rozumný čas. Žádný nový email, žádná nová sms, žádný zmeškaný hovor. Před spaním jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že za vše může karma a to, co člověk vydává to taky získává nazpět. Možná ode mě nebylo vůbec hezké, že jsem Deana tak ignorovala a ani mu neodpověděla na jeho zprávu. Možná, kdybych to napravila, by se jisté jiné věci pohnuly vpřed. Ten večer ode mě Dean obdržel stručný email: Ok. V šest budu tam a nehodlam čekat ani o minutu dýl.


Můj bývalý přítel mě začínal udivovat čím dál tím více. Druhý den dorazil do kavárny opravdu včas a v okamžiku, kdy jsem nejistě dorazila na smluvené místo, seděl již u jednoho z volných stolků. "Aileen, no panejo, nezhubla jsi? Vypadáš čím dál tím krásněji.", přivítal mě ten mameluk. "Hele, ty lichotky si nech pro jiné.", zpražila jsem ho pohledem a usedla naproti němu. "Tak co chceš?", šla jsem rovnou k věci. "Ale no tak Aileen. Nečerti se tolik. Co ti mohu objednat? Kafe, milkshake, sodu nebo něco ostřejšího.", zamrkal suverénně. "Džus. Pomerančový.", poručila jsem si stroze a čekala, co z něj konečně vypadne. "Víš Aileen, neustále na nás musím myslet a mám za to, že náš rozchod byl obrovský omyl. Chápu, udělal jsem chybu, spoustu chyb, za které se vážně nenávidím. Ale vzpomeň si, jak nám spolu bylo dřív dobře. Chybí mi ty naše společné chvilky. Neříkej, že tobě ne?", spustil. "Ano.", odpověděla jsem a Dean se záhy zeširoka usmál.

"Ano, udělal jsi spoustu chyb. Neomluvitelných chyb. A ne!Rozhodně se mi po tobě nestýská. Co si vlastně myslíš? Napochoduješ si sem jakoby nic a začneš si tu rádoby sypat popel na hlavu v naději, že mě tím oblbneš? Copak se stalo? Pauline ti dala kopačky, tak ti nikdo nezahřívá postel?!", spustila jsem ostře a tak nahlas, že se po nás otočilo vylekaně pár hostů."Aileen, takhle se mi přesně líbíš, tak živočišná a od rány. S Pauline to dávno skončilo.", nenechal se zastrašit Dean a dotkl se mé ruky. "Nešahej na mě, Deane!", rozkřikla jsem se ještě víc a prudce odstrčila jeho dlaň. "Dej mi laskavě pokoj. Mezi námi to skončilo a já už dávno nejsem tak hloupá, abych tě neustále brala na milost a zahazovala se s někým jako ty. Mám svou hrdost.", dodala jsem příkře, čímž jsem Deana evidentně vytočila. "Fajn, zmizím ti ze života, když si přeješ. Dám ti pokoj a už nikdy tě nebudu obtěžovat přísáhám, ale...neměla bys 200 doláčů?", prozradil konečně pravý účel našeho setkání a o mě se v tu chvíli pokoušel infarkt. "Pro tebe ani dolar, idiote.", naštvala jsem se už tak, že jsem málem začala vidět rudě. Bylo mi z něj tak špatně, že jsem se na něj nemohla ani dívat, očima jsem šlehla na poloprázdné parkoviště před kavárnou, kde k mému úžasu u jednoho ojetého cadillacu nestál nikdo jiný než Pauline - Deanova přítelkyně - ta se kterou mě tolikrát podváděl. "Tak s Pauline to dávno skončilo, jo?", řekla jsem ironicky a měla sto chutí mu jednu natáhnout. "Jeden pomerančový džus a Cola.", špitla vedle mě znenadání servírka. "Díky.", usmála jsem se na ni a převzala sklenici, jejíž obsah záhy skončil na Deanovi. "Jdi k čertu, Sommersi.", zněla má poslední slova, která jsem Deanovi věnovala a se vztyčenou hlavou opustila kavárnu.

Když jsem se dostala do dostatečně velké vzdálenosti od kavárny, vytočila jsem okamžitě na mobilu Tařino číslo. Nemusela jsem jí toho až tolik sdělovat, aby pochopila, že je zle a okamžitě mi navrhla, že jede ke mě domů, kde si o všem můžeme popovídat.
"Je to vůl. Vykastrovat a pověsit ho za nohy do větru.", hrozila o chvíli později, kdy už jsme obě seděly v mém obýváku. "Víš jak se mi ale ulevilo, když jsem na něj vychrstla ten džus?", řekla jsem už o něco klidněji. Tara je prostě skvělá holka, v její přítomnosti se zaručeně musí cítit lépe i ten nejzoufalejší člověk na světě. Po chvíli už jsme se totiž obě smály jak malé holky a naštvanost ze mě začala rychle vyprchávat. "Můžeš mi říct, proč furt hypnotizuješ ten telefon?", zeptala se zhruba hodinu poté. "Nečekáš snad, že ti ten blbec Dean bude ještě volat a omlouvat se?", ujištovala se Tara a odpovědí jí bylo mé razantní zavrtění hlavou. "Takže Michael? Kdy máte vůbec další schůzku?", opět jsem nepromluvila a posunkem ramen nahoru dala najevo, že opravdu nevím. "Víš holka, mám tě hrozně ráda a nechci, aby ses už kdy vůči nějakýmu chlapovi tak trápila a pokud je ten Michael tak zabedněnej, že nevidí, o co s tebou přichází, tak je lepší na nic nespolíhat a radši se na něj vykašlat jako první. Život je příliš krátký na nějaký smutek.", radila mi kamarádka. "Michael je moc milý. Vážně. Fakt mi s ním bylo dobře. Má asi jen hodně práce, navíc jsme vážně jen přátelé, nemůžu přece očekávat, že mi bude hned volat nebo psát.", ujišťovala jsem Taru i samu sebe.


"Budu ok. Neboj se.", slíbila jsem své spřízněné duši v momentě, kdy s nepřesvědčivým výrazem odcházela.
Mezitím, co jsem se loučila mezi dveřmi s Tarou se ale na monitoru mého laptopu objevilo oznámení. MÁTE 1 NOVOU ZPRÁVU.

Kapitola 9. - Brzy naviděnou ?

27. dubna 2016 v 19:44 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Musím konstatovat, že Michael si i ve své hravé podobě dokázal udržet jistou dávku galantnosti. Neschytala jsem to se šlehačkou tolik jako on, který ji měl nejen na obličeji, ale i ve vlasech a na košili. Na malý moment jsme se tak museli chtě nechtě opět vrátit dovnitř, kde si při pohledu na Michaela připomínajícího sněhuláka personál čítájící dvě ženy, které zalévaly květiny a nějaký muž na štaflích v hlavní hale, vyměnili udivené pohledy. Michael si potřeboval převléct košili a já jsem dle jeho přesného popisu našla jednu z koupelen, kde jsem z obličeje mohla omýt zbytky šlehačky. Po chvíli jsme se oba zase sešli v hale. "Připravena na průzkum okolí?", zamrkal na mě Michael. "Jasně!", zavískla jsem radostně a natěšeně zároveň.


Bylo to opět zas tak těžko uvěřitelné, že mě to samotnou zalykalo návalem úžasu. V životě jsem už viděla pár opravdu krásných míst, ale toto se nedalo s ničím srovnávat. Procházeli jsme kolem jezera, na kterém pluly bílé labutě a kachny, přešli jsme přes kamenný most obrostlý břečťanem a a mě se z té krásy kolem začala točit hlava. Je možné, aby člověka dostala do kolen tak moc síla přírody, lidské šikovnosti a nápadu? Na jednu stránu jsem nemohla pochopit, jak se Michael může na Neverlandu cítit občas nepříjemně, tady by si člověk přál vstoupit a již nikdy neodejít, na druhou stranu mi ale bylo jasné, proč se cítí sám a neúplný. Všechny ty sošky malých dětí, které byly rozmístěny prakticky po celém pozemku tomu nasvědčovaly - hned na nádvoří před domem, kde přebýval Michael, mohl člověk spatřit dvojici dětských sošek - chlapce na dětském pojízdném autíčku a děvče držící se ho za rameno, u jezera blízko jednoho z altánků zas skotačily děti na prolézačce, z jiné strany jezera zase projížděl klouček na kole, a za ním utíkal malý psík, u výjezdu z Neverlandu pro změnu stál na rukou chlapec a poblíž něj dívka v pozici připravené udělat to samé. Věřím, že v okamžiku, kdy padla na Neverland tma a trochu světla poskytovaly pouze okolní lampy, mohl nezasvěcený návštěvník spatřit siluety a myslet si, že se na Neverlandu pohybuje skutečně spousta šťastných dětí. Realita byla však jiná a pro Michaela daleko bolestnější.

Nechtěla jsem se už ani náznakem nijak vracet k onomu tíživému tématu, díky nemuž z Michaelovy tváře mizel úsměv a tak jsme si povídali o běžných věcech a poznávali se vzájemně čím dál tím více. Podařilo se mi tak dozvědět se, jaké jsou Michaelovy oblíbené filmy, seriály, herci, herečky, že ve volných chvílích rád čte a maluje, na to jsme navázali na malíře a umělce, kteří ho inspirují a vrátili se opět k hudbě a odlehčili to vtipnými zážitky s fanoušky, které Michael často na turné zažíval. Byli jsme přímými svědky i nečekaně vtipných okamžiků, jako například když mi Michael ukázal svou Zoo a lama Louie, kterou jsem si chtěla pohladit, najednou vyplázla jazyk a pěkně mě poprskala. "Líbíš se jí, takto ona dává najevo svou náklonost, teď tě považuje za svou kamarádku.", hihňal se vesele Michael a já s ním. Dojemný moment se mi naskytnul, když jsme lahví krmili malého kolouška. Každé zvíře jsem si jednoduše musela pohladit, a ty opravdu malé i pochovat. "Moje babička často říkávala, že kdo má rád zvířata, má rád i lidi.", řekl tiše Michael, když jsem se zrovna mazlila s huňatým morčetem. Jelikož jsem se zrovna nedívala na Michaela, myslela jsem, že onu poznámku myslí spíše na sebe, v ten moment jsem prostě nevěděla, že mluví o mě. To jsem zjistila až časem.


Čas, ač se snažil být ke mě shovívavý, se ale nedal zastavit a s přibývajícím soumrakem jsem věděla, že se budu muset brzy vrátit zpátky domů, do reality, která mi přišla najednou tak vzdálená. Michael trval na tom, abych s ním ještě před odjezdem povečeřela. Bohatě obložené sendviče jsme si snědli jak jinak než na mém oblíbeném místě - u jezera, ve kterém se již zrcadlily záblesky lamp. "Budu už muset opravdu jít, ač se mi vůbec nechce a představa, že je zítra pondělí a mě čeká klasický pracovní den u LeRoye je jak bodnutí nožem do slabin.", přiznala jsem a pomalu se začala loučit s tím vším tady. Rozloučit se přišel i William a do rukou mi vtiskl plastovou krabičku s ovocnými zákusky.

Těsně po sedmé jsme nastoupili do auta a Javon dal vysílačkou opět příkaz otevřít bránu. Henry, který vycítil nejspíš mé rozpoložení jel krokem a já za sebou zanechávala osvětlený Neverland. U hlavní budovy jsem si všimla sošky pohádkového Petera Pana. "Bylo mi potěšením Peteře Pane, snad se ještě někdy setkáme...", loučila jsem se v duchu.

"Aileen, moc ti děkuji za dnešek. Po dlouhé době jsem prožil zase hezký den. Škoda, že nemám tu moc zastavit čas.", řekl mi Michael v okamžiku, kdy auto zabrzdilo u mého bytu. "To já děkuju tobě, Michaele. Bál ses, že nenaplníš má očekávání, když mě nevezmeš někam do restaurace, ale pravda je taková, že na dnešek nikdy nezapomenu. Do smrti budu vděčná, že jsem si na jeden den mohla připadat jako v pohádce.", přiznala jsem a jelikož jsem pocítila knedlík v krku, rychle jsem Michaelovi zamávala a pokusila se u toho usmívat. Pak už jsem se rychle otočila k autu zády a s klíčem v ruce mířila ke vchodovým dveřím. "Aileen! Budu šťastný, když si na mě zase někdy uděláš čas. Však jsem ti v Neverlandu ještě zdaleka nestačil ukázat vše....A..a možná to ode mě bude troufalé, ale dala bys mi svůj telefon a email? Nemyslím ten pracovní.", upřesnil Michael. "Telefon a email?", otočila jsem se a ujistila se opět stylem, jako kdyby mě snad šálil sluch. "Ano, třeba bych ti mohl někdy zavolat a...a..víš, hrozně nerad píšu textovky. Co člověk stihne sdělit v jedné krátké zprávě? Daleko raději píšu dopisy. Není nic lepšího než ručně psaný dopis, ale pravdou je, že email dorazí k adresátovi daleko rychleji.", vysvětlil. "Oh, jasně...Ehm, dáš mi minutku.", řekla jsem a ten těžký knedlík v krku se o trochu zmenšil. Schody do bytu jsem brala po dvou, neobtěžovala jsem se se zouváním a spěšně doma hledala nějaký papír. Když se mi jej po chvíli podařilo najít, napsala jsem na něj své kontaktní údaje a už zase utíkala po schodišti dolů, podpatky nepodpatky. Lísteček jsem přes otevřené okýnko podala Michaelovi. "Děkuji, Aileen....a krásnou noc", popřál mi.

Na mé opětovné zamávání, zareagoval stejně. A pak už jsem jen sledovala auto mizející mi z dohledu - Michael ruku stále vystrčenou z okna a než auto stačilo vjet do zatáčky a zmizet úplně, stihl Henry ještě dvakrát zatroubit na pozdrav.

Kapitola 8. - Trochu jiný oběd

26. dubna 2016 v 17:32 | Adelle |  povídka: terapie láskou
To, co jsem spatřila hned, co se za námi opět zavřela brána Michaelova domova, se dá jen velmi těžko popsat. Bylo to jakoby jste snad vstoupili do říše pohádek, vstup do jiné dimenze, z uspěchané městské reality do kraje fantazie. Po naší pravé straně se rozprostíralo velké jezero a všude kolem bylo tolik zeleně - bohaté keře pestrobarevných květin i mohutné stromy poskytující dokonalý stín tomu, kdo by se snad potřeboval ukrýt před žárem odpoledního slunce. Minuli jsme hlavní budovu ze světle růžových cihel na jejíž nejvyšší věžičkovité střeše vyčnívaly velké kulaté hodiny a zamířili dál do její zadní části, kde se nacházely další budovy. Tam auto zastavilo a my mohli vystoupit.

Nemohla jsem se vynadívat a uchváceně se rozhlížela kolem sebe. Jen ztěžka jsem lapala po dechu. "Jsem v pohádce a všechno se mi to nejspíš jen zdá, ale prosím tě nebuď mě ještě.", řekla jsem směrem k Michaelovi. "Líbí se ti tu?", zeptal se a rozzářil se jako sluníčko. "Líbí? Nepamatuji si, kdy mi něco tak vyrazilo dech. Je to nádhera." , vydechla jsem. "Jestli budeš chtít, mohu tě tu po obědě provést. Teď bychom se ale měli vydat do kuchyně, rád bych tě s někým seznámil.", navrhl Michael a nepřestával se tvářit potěšeně.

Následovala jsem Michaela k jedné z budov staro-normandského stylu a měla za to, že už se do konce života nepřestanu divit. Prošli jsme širokou chodbou projasněnou díky velkým francouzským oknům a vstoupili do kuchyně. Opět jsem nevěděla, co s očima, kam se dříve podívat. V kuchyni se muselo vyloženě vařit jedna báseň. To už mi ale Michael představoval šéfkuchaře Williama - usměvavého Afro-Američana středního věku. "Slečno Aileen, pane Michaele, budete si přát dnes poobědvat v jídelně?", zeptal se William. "O tom jsem právě s vámi chtěl mluvit, Williame. Myslíte, že by bylo možné přesunout se k altánu a najíst se venku?", zeptal se Michael svého zaměstance. "To je výborný nápad, pane Michaele. Dnes je venku krásně a na čerstvém vzduchu vám možná bude i lépe chutnat.", souhlasil úslužně kuchař.


Představovala jsem si menší roztomilý altánek ze dřeva, ale to co Michael nazýval altánem se záhy ukázalo jako velká venkovní kuchyň i s pecí a zabudovanou digestoří. Zastřešení prostoru poskytovaly mohutné dřevěné trámy v tmavé barvě, které skvěle ladily ke kameninovému obložení kuchyně. Posadili jsme se s Michaelem poblíž na pohodlnou ratanovou sedačku. "Je to tu kouzelné, ráj na Zemi." , zopakovala jsem už nejmíň po stopadesáté. "Víš Aileen, moc si vážím tvého názoru, ani nevíš jak. Ale musím přiznat, že ne každý dospělý to tu vnímá tak jako ty....", řekl Michael a posléze mi začal vyprávět, jak to, co se mu tu podařilo vybudovat, zůstává pro některé nepochopeno a odsuzováno. Jak by tu rád opět vídal houfy dětí a jejich smích, který byl tolik nakažlivý. Poté, co zlí jazykové začali vypouštět do světa zprávy, jak ohavné věci se ve skutečnosti dějí za branami Neverlandu, k čemuž se přidala i lživá obvinění, která Michaela dostala až před soud, zmizela z Neverlandu čistá dětská radost. "Pokud bych měl spočítat každého člověka, který na Neverlandu pracuje, od zahradníků, hospodyň po osobního poradce, dostal bych se Aileen k číslu 150. I přesto kolik lidí tu ve skutečnosti zůstává, je na Neverlandu náhlé prázdno.", dodal Michael posmutněle. "Chápu, jak se asi cítíš. Neprávem obviněný a nepochopený, ale ty jim nesmíš dovolit, aby nad tebou měli převahu a moc. Nesmíš se uzavírat do sebe a zvířit mylné pochybnosti. Napsáno bylo evidentně hodně zlých věcí, ale tím, že to uzavřeš před těmi, kdo to tu tak milovali, tím jen uděláš to, po čem ti supi od samého začátku prahli. Chceš vrátit do Neverlandu život, tak to udělej. Jistě to půjde, však pravda vyšla najevo. Nejsi vinný, neudělal jsi nic špatně.", snažila jsem dodat Michaelovi trochu odvahy, i když to šlo opravdu těžce.

V ten moment se objevil William a pečlivě si začal v kuchyni vykládat na pracovní plochu různé ingredience potřebné k vaření. "Na tom co říkáš je jistě mnoho pravdivého, ale musíš pochopit Aileen, že zlo plodí mnohdy ještě větší zlo a některé lidi není dobré dráždit. Ehm...nevadilo by ti, kdybych si teď na malý moment odskočil. Hned budu zpátky jen se potřebuju...no, neměl jsem si před cestou za tebou dávat tu ledovou Colu.", omluvil se Michael a na tváři se mu mihl nepatrný úsměv.
Nechtělo se mi tam jen tak čekat a nečinně sedět, zatímco William už byl v plném pracovním nasazení. "Co kdybych vám s tím trochu pomohla, Williame?" , nabídla jsem se. "Slečno Aileen, jste moc laskavá, ale to nepřipadá v úvahu. Nesluší se, abyste tu za mě odváděla mou práci. Užívejte si krásného slunného dne.", žádal kuchař. "Neřekla jsem, že za vás budu vařit, to by to dopadlo, jen jsem řekla, že vám s tím trochu pomohu. Nakrájím vám alespoň tu zeleninu, ukažte.", nenechala jsem se odbýt a popadla nůž. "No když jinak nedáte, ale co tomu řekne pan Michael?!", hrozil se William. "Zlobit se určitě nebude, nebojte.", ujistila jsem ho jako bych snad Michaela znala lépe než sám William. Netrvalo dlouho a měla jsem nakrájená rajčata, papriky, lilky i cukety, které jsem pak dle instruktáží šéfkuchaře vyskládala na grilovací plech. "Šálí mě snad zrak, Aileen co to vidím?", hlaholil vracející se Michael jen co se dostal do našeho zorného pole. "Pane Michaele, moc se omlouvám, ale slečna Aileen si to nenechala vymluvit.", reptal William na svou obranu. "V pořádku, Williame...", mávnul Michael klidně a zvědavě se mi naklonil přes rameno. "Nemám se k vám taky přidat?", nabídnul se posléze. "Ne chraňbůh, copak si nevzpomínáte jak to dopadlo minule. Nebo chcete mít opět pořezané prsty?", nařídil přísně mistr kuchyně.

Michael se ještě chvilku tvářil velmi dotčeně nad Williamovým odmítnutím, samozřejmě že to hrál. Pak na nás ale začal z ničeho nic házet kuličky hroznového vína a pokaždé, když se mu podařilo alespoň jednoho z nás trefit se lišácky rozesmál. Jeho náhlá změna k hravému bezstarostnému neformálnímu Michaelovi mě hodně překvapila. Jeho nezkrotný smích byl ale tak nakažlivý, že jsem se během chvilky smála s ním. A vážnou tvář neudržel dlouho ani William.

K obědu se podávalo skopové s grilovanou zeleninou a kokosovo-limetkovým přelivem, v mísách vedle byl zeleninový salát s kozím sýrem a krutony a spousta čerstvého ovoce. William se s přáním dobrého chutnání vzdálil a my tam zůstali ve dvou. "Ta grilovaná zelenina se rozplývá na jazyku Aileen, budu muset Williamovi říct, že má v tobě velkou konkurenci.", rozplýval se Michael. "Tak to přeháníš, vždyť jsem jen nakrájela zeleninu a dala ji na plech, nic světoborného.", mávla jsem rukou, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mi Michaelovy lichotky nedělaly dobře. "Ne vážně nepřeháním. Chutná to jinak. Jemně a zároveň pikantně.", dumal Michael uznale. "Kombinace pár bylinek a koření, ale víc ti neprozradím.", snažila jsem se tvářit tajemně. "Tajnůstkářko. Jen doufám, že tam není i česnek, na který mám bohužel alergii.", ujistil se Michael. "Co? Česnek? A sakra...ty jsi alergický?", zatvářila jsem se vyděšeně a Michael rázem zbledl jako stěna.

"Česnek, je tam? To....to nevadí. Za to ne-nemůžeš, Aileen.", zpanikařil Michael a začal si prstama ovívat otevřená ústa. V tom momentu jsem se ale neudržela a rozesmála se. "Michaele, klid. William mě upozornil, že nemůžeš česnek. Jen jsem žertovala. Neboj se, není tam ani špetka česneku a ničeho, co by tě mohlo ohrozit.", uklidňovala jsem ho. "Ty!!!Ty....jedna...", hledal marně správná slova Michael a smál se nahlas se mnou, až nám oběma za chvíli tekly slzy. "Kdyby si se viděl, jak ses tvářil...", nemohla jsem přestat a názorně předváděla Michaelova gesta a grimasy. Smála jsem se tak moc, že jsem ani nepostřehla, že se Michael natáhl pro šlehačku ve spreji, která tu byla připravená pro dezert, který měl přijít na řadu po obědě. "Tu máš, ty jeden posměváčku.", vykřikl Michael a na nose mi přistála napěněná bílá hrouda. Teď se zase na celé kolo řechtal Michael. Jenže to už se mezi námi rázem strhla hotová šlehačková bitva.

Nevím, jak a kdy přesně se to stalo, ale to napětí a přehnaný respekt, který jsem k Michaelovi od začátku pociťovala, byl náhle pryč. Snad šlo jen o to se trochu poznat a přestat se bát. Uvědomit si, že Michael není jen ten slavný zpěvák, kterého milují po celém světě miliony lidí, ale kterého i hodně lidí odsuzuje a nenávidí. A i když si může dovolit tak neskutečný přepych, nezpychnul ani v nejmenším a kromě člověka, kterému záleží na tom, aby se lidem vedlo pokud možno dobře, zvláště pak dětem, ve kterých viděl tolik inspirativního, má i své, pro mě do té doby, nepoznané stránky. Klukovské až dětsky milé.


Kapitola 7. - Kam to jedeme?

25. dubna 2016 v 19:27 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Ahojky, přináším další kapitolku. A předem bych ráda upozornila, že den popisovaný v této kapitole se protáhne i do dalších dvou kapitol. Kdybych vše napsala do jedné ucelené kapitoly, byl by to pravděpodobně hodně dlouhý příspěvek. Tak se nezlobte, že je to takto rozkouskované. :) ]

Všehovšudy jsem ze soboty na neděli naspala necelých 5 hodin a hned po osmé ranní již byla na nohou. Jak to vlastně celé bude probíhat? Nestačili jsme se s Michaelem ani nijak blíže domluvit. Jediné, co jsem věděla, že nechá na mou adresu bydliště poslat auto. V kolik hodin a kam vůbec má v plánu pak jet, bude on sám v témže autě co já nebo již bude čekat na nějakém předem naplánovaném místě, jsem ale netušila. Byla jsem přesvědčena, že dříve jak před polednem se tu ale nikdo neukáže. Jaké však bylo mé překvapení, když se mým bytem rozezněl úderem desáté hodiny domovní zvonek. "Haló", řekla jsem poplašeně do sluchátka. "Dobrý den, slečno Petersonová. Tady Javon, posílá mě pan Michael Jackson. Pokud jste již nachystaná, auto na vás čeká dole." Což o to, nachystaná jsem evidentně byla - oblečená do nový šatů, vlasy mírně zvlněné kulmou jsem nechala volně rozpuštěné a s líčením jsem to jako vždy nijak zásadně nepřeháněla.

Psychicky připravená jsem už ale byla o něco hůře. Nemohla jsem se zbavit trémy, která mě v blízkosti Michaela vždy přepadávala. Již dopředu jsem se bála případného ztrapnění, toho že řeknu nebo udělám něco nevhodného nebo že si spolu jednoduše nebudeme moc co říci. Hodně jsem nade vším přemýšlela a to byl nejspíše ten problém. Zatímco jindy se mi ale můj vnitřní hlas vysmíval a kritizoval, dnes mi dodával odvahu. "O nic nejde, zapomeň na chvíli na to, kdo je a co dělá. Představ si, že je to jen chlapík od vedle, co si chce přátelsky poklábosit.", nádech - výdech a klid, "Dobrý den Javone, jistě za chvíli budu tam.", odpověděla jsem vyrovnaně do sluchátka a než jsem otočila klíčkem v zámku dveří stihla jsem se na sebe ještě usmát do zrcadla. "To zvládneš, holka."

Dole už čekalo černé SUV s kouřovými skly. Přesně to, které jsem zahlédla hned první den, co jsem na Michaela narazila. U auta postávali dva muži. Jeden z nich, ten vyšší a mladší, v okamžiku kdy mě spatřil vycházet, otevřel dveře auta, ze kterých po chvíli vykoukl sám Michael. "Aileen, tak rád tě vidím. Připravena?", mrknul na mě s úsměvem. "Ahoj Michaele, snad ano.", pokývala jsem na něj. "Dovol abych ti ještě než vyjedeme představil Henryho - řidiče, díky kterému se mi daří být prakticky všude na čas.", ukázal na menšího pána s knírkem. "A to je Javon, který se stará o mou bezpečnost.", představil mi Michael jednoho z bodyguardů. Po vzájemném představení a podání si ruky jsem si nastoupila do auta a usedla vedle Michaela, Javon vstoupil předními dveřmi a usedl na sedadlo spolujezdce vedle Henryho.

"Musím říct, že ti to moc sluší, Aileen. V těch šatech vypadáš roztomile.", snažil se mi zalichotit Michael a já měla v tu ránu opět tendence pitvat se v jednotlivých vyřčených slovech a přemýšlet nad tím, zda mám slovo "roztomile" brát jako lichotku nebo spíš slušný náznak toho, že na vzor malých srdíček na vrchní části šatů jsem už jaksi dost stará. "Díky, Michaele. Ehm, prozradíš mi, kam máme namířeno?", snažila jsem se odvrátit změnou tématu jeho pohled utkvělý na mých šatech. "Neprozradím. Ale neboj se, nebudeme tě dlouho napínat. Slibuju.", odpověděl Michael a rošťácky se zachechtal. "A když už jsme u toho, jaká jsou tvá oblíbená jídla, Aileen?", zeptal se a já byla upřímně ráda, že poté, co mi odmítl říct, kam to jedeme, nebudeme zase mlčet. "No, mám ráda italskou kuchyni, těstoviny na všechny možné způsoby, Caprese i Caesar salát, mimo to fandím i francouzské kuchyni, u nich mám ale slabost hlavně pro sladké - makronky, Tarte Tatin, tartaletky a nedám dopustit ani na Mexiko. Má nejlepší kamarádka často říká, že mé domácí Chilli con Carne a tortilly chutnají snad ještě líp než od skutečného mexického kuchaře. Samozřejmě přehání, aby mi udělala radost, ale za ty roky, co mexické kuchyni holduju můžu snad s klidem říct, že jsem si pár receptů obstojně osvojila.", rozpovídala jsem se tak, že jsem se sama nad sebou divila. "A jací jsou tví oblíbenci co se jídla týče?", dodala jsem s nehraným zájmem. Michael se zdál být mírně překvapený, jen jsem nevěděla, zda díky tomu, kolik smysluplných vět jsem byla schopna během chvíle dát dohromady nebo tím, že se ho ptám, co rád jí. "Aileen, neskutečně jsi mě potěšila. Myslím, že máme společnou lásku v mexické kuchyni. Je výtečná, nejlepší, jednoduše espléndido. Nikdy se mi nepřejí. A představ si, že jsem někde četl, že takové chilli papričky jsou nejen všeobecně známé jako zaručené afrodiziakum, ale obsahují i jakési látky, které produkují hormon štěstí a člověk se tak hned cítí veselejší a šťastnější. No není to úžasné?" , básnil Michael a mě najednou přišlo, jakobychom byli staří dobří známí, co si i po letech mají stále co říct.

Michael se o jídle, různých typech mezinárodních kuchyní a gurmánských zážitcích, které při svých cestách zakusil dokázal barvitě bavit skutečně dlouho. A mě bavilo mu naslouchat tak moc, že jsem vůbec nepostřehla, že auto vyjelo z města a míří kamsi k pahorkatinám a kopcům Los Olivos. Zanedlouho Javon vepředu vytáhl odněkud vysílačku a někomu na jejím druhém konci oznámil evidnetně důležitou informaci. "Jsme na Figueroa Mountain Road, do dvou minut jsme na místě, otevřete pomalu bránu. Končím"
Než jsem se stačila pohledem z okýnka zorientovat, kde přesně se to vlastně nacházíme, stáli jsme u velké brány nad kterou se obloukovitě táhlo devět velkých písmen - NEVERLAND.

Vylekaně jsem se podívala na Michaela. "Ale, já myslela, že....tohle přece...", Michael se evidentně bavil nad mým velkým překvapením a opět se chechtal. "Aileen, neboj se, nejedu tě unést ani nějak ublížit. Je mi líto, zda jsem zklamal tvá očekávání, ale není jednoduché narychlo vybrat nějakou městkou restauraci a zavolat, aby ji kvůli mě zavřeli před veřejností. To, jak se vždy musí uzavřít jakýkoli podnik, do kterého mám namířeno, se mi už začíná příčit. Je mi líto i těch lidí, kteří si naplánovali strávit příjemný den v jejich oblíbené restauraci a nějaký Jackson jim překazí plány.", vysvětlil záhy vážně. "A nezlob se prosím tě na mě, že jsem ti o tom neřekl hned a tutlal to. Ale upřímně, bál jsem se, že kdybych ti prozradil, že si tě vezu domů, vyskočila by si vylekaně z auta a odmítala se mnou odjet.", dodal. "Já se ale přece vůbec nezlobím, Michaele. A rozhodně jsi nezklamal má očekávání. Naopak. Ale tohle jsem prostě nějak nečekala.", přiznala jsem už klidněji. Auto projelo bránou a mě se pomalu ale jistě začaly před očima zobrazovat okolní scenérie. "Vítej v Zemi-Nezemi, Aileen.", řekl polohlasem Michael.


Kapitola 6. - Tara

24. dubna 2016 v 18:02 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[V dnešním díle se bohužel budete muset obejít bez přítomnosti Michaela. Ale nesmutněte, hned v dalším díle bude zpět. Hezký zbytek neděle a moc díky všem, kteří navštěvují můj blog a čtou příběh.]

Pokud máte za kamarádku někoho jako je právě Tara, musíte počítat s tím, že vyjít si s ní na party znamená, že se se nevrátíte domů dřív než za svítání. I z toho důvodu jsem se tedy nakonec rozhodla, že na sobotní večírek bude muset tentokrát jít beze mě. Hned po příjezdu domů jsem se s ní ale telefonicky domluvila, že se setkáme ještě před večírkem, nejlépe hned v sobotu ráno a probereme alespoň, co je nového. Ještě před usnutím jsem ale řešila jedno dilema. Říct nebo neříct Taře o nedělním obědě s Michaelem a hlavně o něm samotném? Celá věc pro mě ale stále byla tak málo uvěřitelná až fantaskní, že jsem usoudila, že bude zřejmě nejlepší nezacházet moc do detailů.

"A víš, jak končí ženský jako ty, co zavrhnou mužský po jednom nezdařeném vztahu a odmtají jít s nejlepší kámoškou na party, kde bude tolik testosteronu, že by z toho mohly praskat zdi? Samy, vrásčité a seschlé obklopené minimálně devíti kočkama a s imaginární nálepkou staré panny na čele.", spílala mi Tara v sobotu ráno v kavárně Jeanine's, kam jsme zašly na snídani. "Tar, zlato, nepřeháněj tolik přece. Já na mužský nezanevřela...jen." Kamarádka významně povytáhla obočí a přestala ze své sladké palačinky odstraňovat rozinky. "Jen?", čekala se zájmem Tara, až se vymáčknu. "Jen večírky s tebou jsou tak fenomenální a skvělé, že bych se zaručeně do postele dostala k ránu. A já se na zítřek musím vyspat. Jdu...jdu totiž s někým na oběd.", zaonačila jsem. Tara okamžitě nechala pitvání palačinky a z jejího pohledu mi bylo okamžitě jasné, že z tohohle se jen tak nevyvleču. "Zpomal, zpomal, holka. Něco mi tu evidentně uniklo. Takže rande! Kdo v tom je a nesnaž se mě opít rohlíkem, drahá.", dychtivě vyzvídala. "Jako rande bych to tedy rozhodně nenazývala. Spíš jde o takové přátelské posezení s jedním mužem, kterého jsem nedávno poznala.", řekla jsem suše a dělala, že mě více než to, co jsem právě Taře sdělila, zajímají rozpouštějící se kostky ledu v jahodovém koktailu.


"Jasně. Takže je to rande. Jak se jmenuje a kolik mu je?", nehodlala ustoupit od výslechu má kamarádka. "Ech, jmenuje se Michael a.....", marně jsem v hlavě přemítala, kolik je Michaelovi let. Jako ne-fanynka jsem tuhle informaci prostě nevěděla a můžu se tak jen modlit, aby po mě Tara posléze nechtěla znát i číslo jeho bot, nebo co hůř jeho celé jméno, jelikož jsem špatná lhářka a už jen ta představa, že musím člověku, kterého znám od školky a považuju jej za člena své rodiny, zatajovat určité věci, mi nebyla vůbec příjemná. Zkuste si ale na svého nejlepšího přítele vybalit, že vás na oběd pozval Michael Jackson a jsem si jistá, že v lepším případě se vám totálně vysměje a v tom horším vás ihned odveze do nejbližší psychiatrické léčebny. "A...k čertu přeci, říkala jsem přece, že jsme se poznali teprve nedávno. Věk jsme si tedy fakt ještě nestačili sdělit, ale tipuji mu něco přes třicet..tak kolem pětatřiceti plus mínus." (pozn. Michaelovi je v té době 38 let). Tara se zakuckala a měla co dělat, aby na stůl nevyprskla obsah vanilkového capuccina. "To si děláš....Takže žádnej mladej zajíček, zkušenej chlap. Hmm. Musí to být asi kus, když s ním jdeš na rande. Ty, která si na střední neustále prohlašovala, že bys nemohla chodit ani s o víc jak tři roky starším klukem.", dodala uznale Tara.


"Sakryš, kolikrát to mám opakovat, že to není žádné rande.", připomněla jsem důrazně kamarádce. "Jo, je o něco málo starší a právě proto tam zítra nemohu napochodovat v šatech z blešáku. Potřebuju něco na sebe, ale absolutně nemám páru co a kde to sehnat. Viď, že mi pomůžeš, Tarie.", prosebně jsem spráskla ruce a udělala na kamarádku štěněčí pohled.
"Neopakoval mi tu někdo právě, že se rozhodně v žádném případě nejedná o rande? Tak proč to tak hrotíš. Vem na sebe některý ze svých pěkných, byť starších kousků, co máš ve skříni a uvidíš...starouš bude koukat.", navrhla škodolibě a vychutnávala si svou převahu. Já se nepřestávala tvářit jako malé dítě, kterému ukradli lízátko a pomyslela si v duchu. Ach Taro, kdybys jen tak věděla, že to není jen tak. O rande sice nejde, ale tak nějak jsem cítila, že nový kousek z lepšího obchodu si to žádá. Taře se mě nakonec přece jen zželelo. "No dobrá, jasně že ti pomůžu. Jsme snad ségry na život a na smrt, ne? A ty drží spolu. Takže mám pár tipů - Nasty Gal má fakt super hadry. Oslníš jimi ale hlavně mláďata (v Tařině podání muže do třiceti let) nebo naprostý sexuální loudily. Revolve má obrovskej výběr jak pro běžné nošení, tak pro formálnější akce a líbit se to bude všem věkovým kategoriím, jen ty ceny tam jsou někdy až dost přehnané a za třetí butik U Claire. Sortimentu tam mají oproti Revolve daleko míň, ale vše jsou to skvostné kousky a i ty ceny jsou přeci jen rozumnější. ", vypočítávala Tara a já se bez dlouhého rozmýšlení rozhodla pro Claiřin butik, kam jsme dorazily hned po snídani.

A jak se záhy ukázalo, Tara musí mít kontakty opravdu snad po všech buticích v Santa Barbaře. Se sympatickou majitelkou obchodu se vítala jako se starou známou. "Claire, tady má kamarádka Aileen má zítra rande...teda jen ehm ehm přátelskou schůzku...a potřebovala by něco hezkého na sebe. Pánovi je celkem dost přes třicet, takže chceme něco smyslného, ale zároveň slušného, žádný hluboký výstřihy a moc průsvitný materiál. V žádném případě mu přeci nechceme přivodit infarkt, že?", žertovala Tara a já měla sto chutí ji kopnout do holeně. Claire byla ale na podobné prupovídky asi zvyklá, a aniž by to jakkoli komentovala, odešla s úsměvem kamsi do zadní části obchodu, aby se co nevidět znovu objevila, tentokrát však ověšená spoustou ramínek, na kterých visely šaty různých barev a délek.

Nevím, jak dlouho jsme strávily v Clařině butiku, ve finále už jsem ale začínala být řádně unavená z nekonečného svlékání a převlékání. Líbily se mi snad všechny nabízené šaty a bylo tak moc těžké si vybrat jen jedny. Nakonec jsem se ale přece jen rozhodla. Šaty, ve kterých jsem měla příští den vyrazit na oběd s Michaelem se skládaly z šedo-zelenkavého topu na ramínka a roztomilým vzorem srdíček. Sukně se spodničkou byla nadýcháná a ušitá z několika vrstev kvalitního tylu. "Univerzální. Můžeš si k nim vzít lodičky, baleríny i tenisky a vyrazit v tom třeba i na svatbu.", zhodnotila spokojeně Tara. Butik jsem opouštěla se spokojeným výrazem na tváři.

"Jsi v nich sladká jak cukrkandl. Určitě se mu budou líbit a zlom vaz, holka. Budu na tebe myslet.", rozloučila se se mnou těsně před pravým polednem kamarádka a naše cesty se pro ten den rozdělily. Tara spěchala domů, řádně se připravit na večírek a já se prozměnu cestou do svého bytu stavila ještě v obchodě s obuví, kde mi padly do noty krásné lodičky, které barevně skvěle ladily k mým nově zakoupeným šatům.
Doma jsem se stejně ještě jednou do všeho navlékla a notnou chvíli se sebekriticky prohlížela v zrcadle. Ne, že by se mi mé nové já přestalo nějak líbit, ale s přicházejícím večerem a později i tmou mě schvátila myšlenka, zda má koupě nebyla přehnaná. Takhle rozhazovat? Možná měla přece jen Tara pravdu a naprosto stačilo, abych si ze skříně vybrala nějaké své oblíbené šaty. Při pohledu na čas, který ten den ubíhal snad dva krát rychleji než jindy, jsem ale věděla, že pokud nechci druhý den propadat zoufalství a naprostému chaosu, musím se co nejdřív přestat užírat myšlenkami, pokusit se něco sníst, naložit se do vany, umýt si vlasy, připravit si na viditelné místo vše, co budu v neděli potřebovat a hlavně jít brzy spát, jinak budu svými kruhy pod očima přípomínat pandu.

Vše, co jsem si uložila, se mi podařilo splnit až na jeden zásadní detail. Do postele jsem se sice dostala už před desátou, ale v klidu usnout, to byl pro mě nadlidský úkon. Naposledy, co jsem se nervozně podívala na digitální budík na svém nočním stolku, bylo téměř půl druhé ráno. Ale ani pak jsem neměla nijak tvrdý spánek a neustále s sebou vrtěla.

Kapitola 5. - Pozvání

23. dubna 2016 v 10:26 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Michaelův návrh ohledně změny oslovení a přistoupení na tykání mě na malý moment trochu vyvedl z míry. Vnitřní hlas se opět hlásil o slovo se svými posměšky a varováním, abych se držela zpátky. Já se ale rozhodla si nenechat nabulíkovat žádné pochybnosti a nenechat ze sebe promlouvat strach. "Ach, mileráda, pane Jac...tedy Michaele."

"Opravdu tě nějak nezdržuju? Pátek večer, jistě bys teď radši byla na jiném místě než tady." , nadhodil Michael a já se chytila na pomyslně hozenou udičku konverzace. "Myslíš? Kde bych podle tebe teď měla být? Věř, že pro mě není nijak nezvyklé být v pátek večer ještě tady.", nadhodila jsem a se zájmem čekala s jakou odpovědí přijde. "Nevím, ale snažím se tě tak poznat. Podle mého, ženy tvého věku a vzezření netráví páteční večery samy doma, ale na večírcích, v kinech, divadlech...s přáteli." Pousmála jsem se nad myšlenkou, která mě v tu chvíli přišla okamžitě na mysl. "Milý Michaele, můžu se s tebou vsadit o cokoli, že spousta těch žen bavících se právě teď někde venku by si to se mnou teď určitě rády vyměnily. Byť jen ze zvědavosti, aby poznaly ten pocit, jaké to je, když proti vám sedí někdo jako právě Michael, chce po vás abyste mu tykaly a dělaly mu na malý moment společnost.", to jsem mu samozřejmě nepřiznala nahlas. "Samota mi nijak nevadí, pokud ovšem netrvá až moc dlouho. Někdy člověk potřebuje být chvíli sám, ale po čase je samozřejmě třeba zase vylézt z ulity a nezanedbávat tím své přátele. Tím ti chci naznačit, že nejsem rozhodně žádná večírková královna, co by vymetala jednu party za druhou, ale taky nejsem žádný asociál. Zrovna zítra se vidím s mou nejlepší kamarádkou Tarou, takže úplně sama nebudu.", přiznala jsem a ještě netušila, co tím způsobím. Michael sklopil oči a na malý moment mezi námi vytvořil opět tichou clonu. "Tak to máš velké štěstí, Aileen. Mít vedle sebe někoho, koho můžeš nazvat tím nejlepším přítelem. Mmmm, někdy si říkám, jaké by to asi bylo si kdykoli vyjet kamkoli se mi zamane a třeba navštívit přátele, aniž by se muselo vše dlouho dopředu důkladně plánovat a dělat bezpečnostní opatření.", posmutněl a já si začala trochu vyčítat, že jsem mu raději nenamluvila, že budu sama doma a společnost mi bude dělat jen miska popcornu a televize. Třeba by se cítil lépe než teď, nebo ne?

Nevěděla jsem pořádně, co na to odpovědět. Mlčet jsem se ale bála a tak jsem vyprskla první, co mi přišlo na mysl, čímž jsem rozhodně situaci nijak neodlehčila. "Jistě máš doma ale někoho, komu na tobě záleží a kdo s tebou rád stráví volné chvíle.", "Petersonová drž zobák, je krátce rozvedený, z čehož se evidentně nemůže ještě stále dostat, a toho volného času rozhodně nemá mnoho.", nadávala jsem si záhy v duchu. Bylo nadmíru jasné, že Michaelovi tohle není moc příjemné, ztěžka se opět nadechl. "Já ti ani nevím, Aileen. Ale zkusím se někdy optat mé ochranky, hospodyně a kuchaře, zda se mnou rádi tráví čas. " , snažil se o veselý tón, ve kterém byl ale i tak cítit náznak smutku.

"Promiň, jsem neomalená, až to bolí. Víš, někdy takhle něco plácnu, aniž bych si stačila napočítat do tří. A pak si ze všeho nejvíc přeju mít tu možnost vzít to zpátky.", sypala jsem si popel na hlavu a Michaela to překvapivě pobavilo, protože se zešiřoka usmál a odkryl tak dokonale bílé zuby.
"Nejsi vůbec neomalená, Aileen. Chceš-li to ale mermomoci stůj co stůj odčinit. nebudu ti v žádném případě nijak bránit...co takhle společný oběd, v neděli?", v tu chvíli jsem spolkla pořádně těžký kámen a chvíli uvažovala, zda nemám něco se sluchem. Tak já jsem takhle netaktní a on se mnou chce ještě poobědvat? "Ale..ale..v neděli? Eh..teda to je mi opravdu nečekaný způsob odčinění, jen co je pravda. Chci říct, že a-ano, proč ne...v neděli mám volno.", vykoktala jsem ze sebe. "No teda Aileen, ty jsi fakt poděs...prý v neděli mám volno, hahaha. Ještě tu před ním ze sebe dělej člověka, co má permanentně zaplněný diář i o víkendech. Zrovna ty. Pche..", vysmíval se mi ten šílený kritik uvnitř mě. "Výborně! Mohla bys mi tedy dát svou adresu....abych věděl, kam pro tebe poslat v neděli auto?", nepřestával se usmívat Michael. "ADRESU...POSLAT AUTO.", zopakovala jsem nahlas a musela vypadat jak dokonalá adeptka na Miss Idiot. "Jo jasně, samozřejmě...hned to bude.", řekla jsem a odešla ke svému stolu, kde jsem roztřeseně na malý barevný lísteček naškrábala svou adresu.

Přesně v okamžik, kdy si Michael zastrčil papírek do kapsičky košile se ale otevřely dveře ordinace, ze kterých vyšla třesoucí se paní Hillová. "Tak vám moc děkuji, pane doktore, snad ty léky pomohou.", utírala si papírovým kapesníčkem mokré oči a aniž by se na nás podívala, rychlým krokem uháněla pryč odsud. "Michaele, rád vás vidím, nečekáte dlouho?", ozval se doktor LeRoy, hned jak se za plačící paní zavřely dveře, a s překvapeným výrazem ve tváři se podíval na své hodinky. "Ale vůbec ne, doktore. Dorazil jsem dnes výjimečně o trochu dříve.", řekl Michael a nejistě těkal mezi doktorem LeRoyem a vchodovými dveřmi, za kterými před okamžikem zmizela zarmoucená paní Hillová. "Výjimečně?!...Tak to potom jo, no tak pojďte dál, milý příteli.", rozpřáhl svou pravici, kterou Michaela zval dovnitř. "A vy Aileen? Co tady ještě děláte? Je pátek, bežte se někam bavit, děvče. Dost bylo pro tento týden práce.", stihl mým směrem říct doktor ještě než opět zmizel. Michael se ale stačil ještě hbitě otočit a zamávat mi. "Tak v neděli, Aileen.", řekl tiše.

"To se mu snadno řekne...bežte se bavit.", pomyslela jsem si a dobrých pár minut ještě netečně zírala na již zavřené dveře LeRoyovy ordinace.

Kapitola 4. - Konec pana Jacksona

21. dubna 2016 v 20:28 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Ono se ne nadarmo často říká, že něco nebo někdo přijde zrovna v okamžiku, kdy to nejméně čekáme. No a najednou tam Michael stál, v otevřených dveří, na sobě dobře padnoucí koženou bundu zpod které mu vykukovala červená košile a na očích pro něj tolik typické tmavé brýle značky Ray Ban, které ale záhy sundal a založil do kapsy bundy. Nebudu vám lhát, slušelo mu to a mě trochu udivilo, že si toho všímám teprve teď. Pochopte, nikdy jsem ale nebyla jeho skalní fanynkou. Některé z jeho písniček jsem samozřejmě znala, a líbily se mi, ale nikdy jsem si kvůli tomu nešla koupit celé album, natož snad abych si v pokoji vylepovala jeho plakáty a fotografie. Tudíž na nějaké bližší hodnocení jeho osoby se jednoduše nenabízel moc prostor.

"Dobrý večer, pane...pane Jacksone.", pozdravila jsem ho a snažila se o co možná nejpřirozenější úsměv, který ale ve výsledku určitě vypadal křečovitě. Nemohla jsem si pomoct, ale opět mé tělo ochromila tréma a nervozita. Snad proto, že jsem ještě nikdy nestála tak blízko nějaké slavné osobnosti, která by se navíc se mnou dala do řeči. "Aileen, jsem tak rád, že vás vidím usměvavou a v pořádku. Co vaše poranění? Když mi minule doktor LeRoy prozradil, že jste musela do nemocnice na vyšetření, měl jsem obavy.", vysvětloval a zároveň si svlékal bundu.

"No tak Aileen, hlavně se zase neztrapni a nestůj jak solný sloup, vždyť sis více jak dva týdny nacvičovala, co mu řekneš a když je tu, tak máš ztěžklý nohy a pusu na zámek?", ozval se zase ten proradný hlas uvnitř mě. "Jsem v naprostém pořádku a ten škrábanec už dal také pokoj. No koukněte, není po něm ani památky.", řekla jsem nakonec, natočila mírně hlavu a poklepala si na místo u spánku. Michael to očividně vzal doslova, a velmi zblízka se zadíval na místo, kam jsem si ukazovala. Těžko mi to asi budete věřit, ale stál ode mě tak moc blízko, že by nemusel udělat ani jeden krok a (opět) bychom do sebe narazili. Samou nervozitou se mi rozklepaly ruce, které jsem v tom okamžiku raději hned schovala za záda. Stejně si toho asi všiml, jelikož znejistěl i on a poodstoupil o krok dozadu. "A také jsem vám chtěla moc poděkovat za květinu. Byla moc krásná, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem si ji nezasloužila a vy na sebe po celou dobu zbytečně vztahujete vinu."

Michael si s odpovědí dával na čas. Mlčel a upřeně mě pozoroval a pak, v okamžiku kdy jsem už začala panikařit, konečně promluvil. Hlas jakoby se mu změnil. Najednou to nebyl ten jemný hlas, ale drsnější a chraplavý. "Jste opravdu moc milá, Aileen."
A to bylo vše. Nic víc neřekl. Hned si mě zase měřil zkoumavým pohledem. "Ehm...pan doktor má v ordinaci ještě jednoho klienta. Jestli nespěcháte, budete muset chviličku počkat. Na stole jsou nějaké časopisy a....a mohu vám uvařit kávu nebo čaj, jestli máte žízeň.", vysvětlila jsem a ukázala směrem k pohovce. "Děkuji Aileen, počkám samozřejmě, přišel jsem stejně o něco dříve. Žízeň ale nemám." , usednul na pohovku a opět se pousmál.

"Dobře.", broukla jsem tiše a odešla zpátky ke svému pracovnímu stolu. "Prosím tě, Aileen, co ten pocit zklámání z toho, že mu nemůžeš udělat kafe? Jsi tak vyklepaná, že bys byla schopná i připálit vodu. Tak buď ráda a nedělej ze sebe ještě větší nemehlo. Seber si svých pár švestek a jdi. Dneska už ti padla.", radil opět nemilosrdně vnitřní hlas a já se ho rozhodla uposlechnout.

"Vy už odcházíte, Aileen? To je velká škoda, myslel jsem, že byste mi tu zatím mohla tu chvíli dělat společnost. Ale....chápu, asi už vás doma rodina netrpělivě očekává a já vás zdržuji.", uslyšela jsem opět Michaelův hlas, tentokrát bez známek chrapotu.

Sebrala jsem najednou všechnu možnou sílu a rozhodla se být na chvíli trochu víc odvážná. "Pane Jacksone..", zasmála jsem se nahlas, "..je mi skoro pětadvacet, s rodiči už opravdu nebydlím pod jednou střechou a v bytě, ve kterém žiju na mě nikdo nečeká. Klidně tu s vámi tedy počkám.", pomalu jsem zase odložila lehký kabát na věšák a sedla si na křeslo umístěné naproti pohovce.
"Skvělé....a Aileen, mohl bych vás poprosit...nemohla byste mi místo pane Jacksone říkat Michaele?"


P.S. Chtěla jsem moc poděkovat za všechny komentáře k minulým kapitolám. Udělaly mi nesmírnou radost, holky. Jsem moc ráda, že touto cestou můžu poznat další fanynky Michaela a taky mě samozřejmě těší, že vás baví příběh číst. <3 Samou radostí jsem se tedy rozhodla na oplátku uveřejnit ještě dnes tuto kapitolu, byť je krátká a časově popisuje jen několik minut.

Kapitola 3.- Kdo si počká, ten se dočká

21. dubna 2016 v 8:53 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Drahá Aileen,
Kéž by tato květina mohla alespoň částečně odčinit to, co
díky mě prožíváte za nepříjemnosti.
Modlím se, abyste byla v pořádku a bolest co nejrychleji zmizela.
Nezlobte se na mě,
Michael Jackson

Četla jsem vzkaz jednou, dvakrát, třikrát. Nechápala jsem to. Rozumějte, ne že bych nerozuměla jednotlivým slovům, ale nechápala jsem, proč mi Michael posílá takovou krásnou kytici jen kvůli takové prkotině jako je boule na hlavě. Jasně, ráno před odjezdem do nemocnice bych to asi nazvala jinak než prkotinou. Uvědomila jsem si, že se na zdobné písmo vryté do papíru usmívám. Tak či tak, je to od něj moc hezké, jestli se takto kavalírsky chová běžně, jako že určitě ano, tak nechápu proč se s ním jeho bývalá žena rozvedla.

"Aileen, PROBER se, sakra. Je to slavná osobnost, má hodně peněz a nějaká kytka pro něj nic moc neznamená. Nedělej z komára velblouda. A to, že je tak slušný je sice v dnešní době už poměrně vzácnost, ale co ty o něm skutečně víš? NIC. Tak tady přestaň snít, rozplývat se nad kytkou či snad ho litovat, že si musel projít ošklivým životním zážitkem jako je rozvod. Myslíš si snad, že je velmi sám? BLBOST! Zapomněla jsi snad, kdo je? On o obdivovatelky nemá nouzi, v jeho okolí se jistě nachází mnoho krásných žen. Modelek s dokonalou tváří a postavou, kterým by byl ochoten hned snést modré z nebe. Co ho tu lituješ? Litovat bys měla spíš jeho bývalou ženu. Jistě to s celebritou jako on neměla zrovna jednoduché. Tak už se přestaň tak přiblble usmívat.", promlouval ke mě v duchu jakýsi můj přísný vnitřní hlas. Ještě jednou jsem se podívala na květinu a povzdychla si. "Ale je krásná."

Ve snaze přestat myslet na slunečnice, rudé růže a vzkaz, který jsem pečlivě založila zpátky do obálky a uložila do své kabelky, jsem se pustila do práce. Vydrželo mi to zhruba do doby než z ordinace vyšla paní Brownová a krátce po ní se mezi dveřmi objevil i doktor LeRoy. "Gentleman, co?", prohodil ke mě a prstem ukázal k místu, kde jsem měla postavenou vázu s kyticí. "Aileen, jednu věc ale stále nechápu. Pan Jackson si ke mě dnes dopoledne přišel domluvit termín našeho dalšího sezení. Pochybné už by se mohlo zdát to, že přišel osobně, neboť doposud mě ohledně vhodných termínů kontaktoval jeho tým vždy telefonicky. Teď neváhal přijít osobně a navíc v čas, kdy jsem měl v ordinaci prvního člověka a druhý - paní Morganová, seděla v čekárně. Tolik se dbalo na to, aby vše probíhalo pokud možno nenápadně bez povšimnutí běžných lidí. Nemyslíte, že jednodušší by prostě bylo zavolat a tu kytku po někom poslat? Navíc....ještě jedna věc, příští sezení se nebude konat v jeho běžný brzký čas, ale v podvečer, sice bude posledním objednaným člověkem na ten den, ale i tak mi přijde, že na to jak se ho ti jeho lidi snaží skrývat, až moc riskuje.", prozradil mi doktor. "No. Kdo ví, kdo ví..", broukal si ještě než za sebou zavřel opět dveře ordinace a já bych ruku do ohně nedala, že se usmíval. Čemu? Mě a mému jistě hodně vyjevenému výrazu ve tváři nebo snad ví nebo myslí si něco víc, než říká? Raději jsem se v tom ten den více nechtěla pitvat a vrátila se ke své práci.

Tak mi to vydrželo i po zbytek týdne. Tušila jsem, že se s Michaelem v blízké době snad opět uvidím a budu mu moci poděkovat za květinu. V duchu jsem si už sehrávala, co vše mu řeknu, jak to nemuselo být, vždyť jsem neutrpěla ani mírný otřes mozku a po nasazení léků bolest odeznívala a zmenšoval se i otok, jak mi tím ale udělal velkou radost a že ho prosím, aby se už více kvůli tomu nestrachoval. S dopředu připravenou řečí jsem se cítila bezpečněji, nehrozilo tak, že bych se snad mohla zase trapně zadrhávat. Nesčetněkrát se pokoušel ozývat i můj vnitřní hlas, já jej ale bravurně ignorovala.

Druhý týden jsem se několikrát přistihla, že jsem s sebou úlekem škubla, když jsem zaslechla zvuk otevírajících se dveří. Ani v jednom případě ovšem nevstoupil Michael. A ač jsem se o květinu snažila starat, jak o to nejcennější, co jsem kdy od někoho dostala. Sypala jsem jí do vody ve váze všelijaké přípravky a živiny, aby déle vydržela. Ten týden už ale na toho, kdo ji sem přinesl, dále čekat nezvládla a já ji uvadlou musela chtě nechtě vyhodit.

Třetí týden jsem si namluvila, že Michael nejspíš na setkání s doktorem LeRoyem dorazil během minulého týdne, kdy se dvakrát stalo, že LeRoy zůstal v práci déle než já, což se abych pravdu řekla, moc často nedělo.
Byl pátek, venku ještě nebylo zdaleka šero a doktor měl právě v ordinaci pana Smitha. Věděla jsem, že je posledním objednaným v tomto týdnu a už přemýšlela, jak strávím nastávající víkend. Má nejlepší kamarádka Tara mě už od poloviny týdne přemlouvala, ať s ní jdu v sobotu na nějaký večírek, kde se to prý cituji "bude hemžit samými nezadanými krasavci". Moc se mi zprvu nechtělo, ale čím více se přibližoval konec pracovního týdne, tím více jsem koketovala s myšlenkou, že na Tařinu nabídku nakonec kývnu.
Zabraná do svých víkendových plánů jsem zcela přeslehla vrznutí vchodových dveří. "Dobrý večer, Aileen.", zaslechla jsem najednou a nestačila se ani leknout.

Kapitola 2. - Bolestné ?

20. dubna 2016 v 7:46 | Adelle |  povídka: terapie láskou
"Aileen, kdepak jste se toulala? Přiznejte se bez mučení, že vy ste zaspala?!", zahlaholil vesele hlas doktora Leroye do té doby otočeného ke mě zády a rovnající štos desek do kartotéky. "Pane doktore, já já já...", koktavost mě evidentně nepřešla ani nadále. Překvapený doktor se ke mě konečně otočil a v tu ránu byl jeho úsměv pryč. "Ale Aileen, co se vám to propána stalo? Vy jste měla nehodu?", podivoval se LeRoy při pohledu na mé vzezření. "No, měla jsem drobnou nehodu s vaší bránou. Ehm...pane doktore, nebudete tomu asi věřit, ale právě jsem se venku srazila s Michaelem Jacksonem." Můj šéf nevypadal nijak překvapeně. "Co bych vám nevěřil. Vždyť před chvílí odtud odcházel. Mohlo mě napadnout, že si ho venku povšimnete. Chcete na tu hlavu ledový sáček?", optal se naprosto klidně jako by se nechumelilo.

"Nevěděla jsem, že se osobně znáte s panem Jacksonem.", nenechala jsem se odbýt od původního tématu poté, co mi doktor LeRoy přinesl z malé mrazničky malý sáček plný ledu. "No abych pravdu řekl, Aileen, já jej do nedávné doby znal jen z televize a novin. Pan Michael Jackson vyhledal mé služby teprve nedávno."
Co se mi na doktorovi vždy líbilo bylo to, že o lidech navštěvujících jeho ordinaci nikdy nemluvil jako o svých pacientech nebo lidech, co mají problém. Označoval je prostě lidmi, co vyhledali jeho služby případně, jako kdyby byl snad nějaký obchodník, používal označení "zákazníci".
"Vzhledem k jeho osobě, k faktu, že jde o význačnou osobnost, nehledě na to, že jsem vždy vázán slibem mlčenlivosti, vám nemohu prozradit více. Snad jen, že po rozvodu s bývalou manželkou nezažívá zrovna šťastné chvíle. Máte vlastně velké štěstí, že jste tu dnes na něj narazila. Chodívá totiž do mé ordinace velmi velmi brzy, ještě před jejím oficiálním otevřením. Je to tak z důvodu, že brzo ráno tu nejsou v čekárně žádní jiní lidé a navíc i ulice jsou téměř liduprázdné. Nechce evidentně strhávat pozornost a způsobovat přílišnou paniku. Dnešní sezení se ale o trochu protáhlo. No...konec debaty, jde se makat.", uzavřel energicky doktor LeRoy a odešel do své ordinace.

Po zbytek mého pracovního dne se na mě ale navršilo tolik práce a úkolů, že myšlenky na ono nečekané setkání, pomalu vyšuměly někam do hlouby mé mysli. Než jsem ten den stačila vyřídit veškerou administrativu padl na Santa Barbaru soumrak a domů jsem se dostala jak jinak než za tmy. Už na cestě domů autem jsem ale zaregistrovala, že bolest vycházející z mého oteklého spánku nijak nepolevuje ba naopak se zhoršuje. Doma jsem se pak snažila pokračovat v ledování a vzala si prášek proti bolesti. Efekt ovšem téměř nulový. Celou noc jsem se přetáčela z boku na bok v naději, že ráno bude líp. Tak se ovšem nestalo a mě začal nahlodávat červík pochybností, který mi našeptával, že bych mohla mít třeba i otřes mozku či jiné poranění hlavy.

Neochotně jsem tedy ráno zvedla sluchátko telefonu a vytočila LeRoyovo číslo. Zvedl to na druhé zazvonění. "Pane doktore, moc se omlouvám, ale ta má hlava...stále to bolí a přijde mi, že se to nijak nelepší. Musím se cestou do práce stavit v nemocnici, asi to dnes nestihnu do ordinace včas." Doktor byl naštěstí naprosto chápající. "Samozřejmě Aileen, hlavně ať to není nic vážnějšího.".
Poté, co jsem si vyseděla frontu na pohotovosti a prošla vyšetřením i rentgenem hlavy se naštěstí neprokázalo nic závažného. A já mohla nakonec odejít s dvěmi lahvičkami léků - jedny na splasknutí otoku, druhé na bolest. Do doktorovy ordinace jsem ale stejně přijela s téměř dvou a půl hodinovým zpožděním.

"Tak co hlava?", vítal mě na místo pozdravu nadšeně doktor LeRoy. "Naštěstí snad žádné drama.", zamávala jsem mu lahvičkami prášků a usedla ke svému stolu. "Aileen, něco tu pro vás mám.", zavolal opět doktor. Překvapně jsem se zvedla ze židle a nakoukla do jeho ordinace. "Ano, pane doktore?" Mlčky ukázal na malý stolek v rohu místnosti poblíž pohovky, na které občas ulehávali LeRoyovi "zákazníci".
Na stolku byla ve váze s vodou velká kytice slunečnic a rudých růží. Nechápavě jsem se na doktora podívala. "Ta je pro vás. No tak..vemte si jí i s tou vázou k sobě do kanceláře. ", vysvělil mi. Stále jsem se nemohla zbavit překvapení. LeRoy mi sice čas od času nosíval květiny, jelikož jich s jeho ženou měli doma plnou zahrádku, nikdy ovšem ne růže. "Ale pane doktore, to nemuselo vůbec být...", spustila jsem v domnění, že mám květinu přijmout jako nějaké bolestné a vzpomněla si automaticky na svého tatínka, který mě v dětství po kterékoli lékařské prohlídce brával za odměnu do hračkářství nebo cukrárny. "Drahá Aileen, ta kytice tentokrát není ode mě, ale je u ní vzkaz, který vám snad řekne víc. No tak...šup, popadněte kytku a do práce, mě sem každou chvilku dorazí další člověk.", vystrnadil mě s posměškem doktor z ordinace.

Položila jsem vázu na stůl a zadívala se opět na tu záplavu sytých barev. "Když ale není od LeRoye, tak od kohopak?" S bývalým přítelem jsem nebyla v kontaktu už nějaký ten měsíc a z doktorových pacientů mi na mysl nevyvstal ani jeden z nich, který by měl potřebu nosit mi květiny do práce. Nedočkavě jsem sáhla po obálce a otevřela ji.

Kapitola 1. - Sním či bdím

19. dubna 2016 v 18:49 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Ten den začal zprvu jako každé jiné pondělí a ani v nejmenším by mě nenapadlo, že odstartuje řadu zásadních změn v mém životě. Zvonící budík jsem třikrát zamáčkla než mé ospalé já konečně přijalo fakt, že už opravdu musím vstát, jinak přijdu do práce pozdě. Rychlá sprcha a snídaně klasicky ve spěchu. Při líčení jsem děkovala matčiným genům, které mi byly vloženy do vínku, jelikož stejně jako ona jsem nikdy neměla problematickou pleť a tudíž se ráno co ráno nemusela zdržovat s nanášením krycího make-upu, ale vystačila si pouze s denním rozjasňujícím krémem, světle hnědými stíny a řasenkou. Dlouhé vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku, oblékla na sebe krátké šaty meruňkové barvy a přes ně lehký bílý svetřík, do kabelky jsem ve spěchu naházela pár nezbytností k přežití nového pracovního dne a v mžiku si to ve svém malém Fiatu uháněla směrem k soukromé ordinaci pana doktora LeRoye, pro kterého jsem zhruba již půl roku pracovala jako asistentka.

Říjnové slunce hřálo již od samého rána a mě se hlavou honilo, kolik asi pacientů dnes slavný kalifornský psychoterapeut přijme a zda se mi podaří dostat se domů ještě za soumraku. LeRoy byl skutečnou kapacitou ve svém oboru, svým pacientům skutečně naslouchal a měl ohromnou potřebu je zbavit, když ne všech tak alespoň většiny trápení usazených na jejich zarmoucených duší.

Při vjezdu na Hollister Avenue, kde se nacházala ordinace mého zaměstnavatele jsem si ale všimla, že místo, na kterém pravidelně parkuji je již obsazené. Nevadí, zaparkovala jsem tedy o kousek dál ale očima dále rentgenovala "mé" místo, na kterém nyní stálo černé SUV Lexus a poblíž něj skupinka mužů ve formálních oblecích a tmavých slunečních brýlích. Když jsem procházela kolem, zachytila jsem pohled jednoho z nich, který si mě měřil vážným pohledem. "No moc nekoukej, parkuješ na mém místě a tváříš se jak ředitel zeměkoule a ještě si asi myslíš, že mi tím svým nabroušeným výrazem zkazíš den. To tak.", pomyslela jsem si v duchu a koutky úst mi automaticky vystartovaly nahoru, aby ten chlapík pochopil, že já se narozdíl od něj ještě dokážu usmát a netvářit se hned po ránu jak kakabus.

Příliš zaujatá pohledem na ony muže jsem se poslepu zachytila vysoké kované brány vedoucí k ordinaci a chtěla ji otevřít, když v tom mou pravou část hlavy ochromil prudký náraz. "Au!", vykřikla jsem. Někdo byl s otevřením rychlejší než já. "Bože, moc se omlouvám. Jste v pořádku?", ozval se ke mě mužský hlas, když jsem si s pevně zavřenýma očima mnula bolestivé místo. Zamžourala jsem a v zamlženém oparu se snažila rozpoznat alespoň kontury toho, který mě před chvilku mou vlastní blbostí udeřil pootevřenou bránou. Vysoký, štíhlý, delší tmavé vlasy...."Ale ano, to bude dobrý. Je to má chyba.", zadrmolila jsem. Čím víc se mi rozpouštěla mlha před očima, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že mi muselo asi dočista přeskočit, jelikož muž naproti mě vypadal jako zpěvák Michael Jackson. Nevěřícně jsem několikrát zamrkala, ale i po čtvrtém pokusu se mi zobrazil stále stejný pohled. Musela jsem u toho mrkání vypadat asi jako nějaký šílenec, jelikož ten, co tolik připomínal oslavovaného krále pop music znejistěl."Opravdu je vám dobře? Nepotřebujete zavolat pomoc? Nepociťujete závraťě, netočí se vám hlava?", strachoval se. "Copak závraťě, spíš halucinace", pomyslela jsem si v duchu. "Tak hrozné to vážně nebude, opravdu! Nedělejte si obavy, pane...?", upřímně nedokážu říct, zda jsem změnu intonace v otázku na konci svého tvrzení neudělala záměrně, aby se mi ten dotyčný měl důvod představit a já se pak mohla pomyslně pochlubit, za předopokladu že by jeho jméno bylo třeba John Clark, Peter Howard či já nevím jak, tím že jsem dnes potkala dokonalého dvojníka Michaela Jacksona, nebo zda mi ujel jen trochu hlas. "Oh, promiňte...Michael Jackson, těší mě a přijměte ještě jednou mou omluvu, nechtěl jsem vám způsobit bolest."

V ten moment na mě šly opět mrákoty. Ne, nezdá se mi to. "Ach ano, j..já já vás znám, pane Jacksone....Aileen Peterson. A neomlouvejte se stále, není to vaše chyba, to já měla být pozornější.", stiskla jsem mu stále trochu roztřeseně nabízenou ruku. Michael, který byl z celé vzniklé situace asi stejně tak vykulený jako já, se očividně trochu uklidnil a na tváři se mu mihl drobný úsměv. "Aileen....moc krásné jméno. Jste si Aileen ale vážně jistá? Byla to velká rána a já bych byl klidnější, kdyby se vám na to přece jen podíval lékař.", ukázal směrem na můj pravý spánek, kde se už nejspíš začala formovat pořádná modřina. "Pane Jacksone, věřte mi, není to tak tragické, jak se asi na první pohled může zdát. Je mi fajn. Lékař nebude třeba, navíc mám již mírné zpoždění a nerada bych se dostala do nějakých problémů s panem LeRoyem. Je to fantastický člověk, ale potrpí si na dochvilnost.", vysvětlila jsem omluvně. Mezi námi...trochu jsem to zdramatizovala. Pan Leroy je opravdu skvělý člověk (v tom jsem nepřeháněla), ale ne zas takový pedant, že by mě kvůli drobnějšímu zmeškání vyrazil. Celá situace mi ale začínala připadat trochu trapně. Nebo spíše, já si trapně připadala. Měla jsem dojem, že koktám, červenám se a i když jedna část mé osoby by tam u brány ordinace klidně zapustila kořeny, ta druhá volala o pomoc a potřebovala co nejrychleji zmizet. "Aileen vy pracujete u pana doktora?! To mě nenapadlo. Tak...tak to vás nebudu zdržovat, ale slibte mi, že kdyby se vám přitížilo, že vyhledáte odbornou pomoc. A....mějte krásný den.", rozloučil se se mnou a mě bylo v tu ránu jasné, proč říká, že ho nenapadlo, že bych mohla pracovat u LeRoye. Musela jsem vypadat tak zoufale hloupě, že si nejspíš myslel, že jsem jeho pacientka, která spíše než pomoc psychologa potřebuje péči psychiatra. "Slibuji a přeji vám taky krásný den...", vyblekotala jsem ze sebe a radši se dala na odchod a ani jednou jsem se už radši nepodívala za sebe.