Poslední info

15. ledna 2018 v 15:04 | Adelle
Blog přesunut na adresu: http://michaeljackson-fictions.blog.cz/

Nebudu se omlouvat za neaktivitu. Prostě jsem potřebovala pauzu a dostat zase chuť psát. Trvalo to. Ne všechno jde vždy hned. Nevím, zda tuto zprávu bude ještě někdo číst, jelikož jsem si původně myslela,že se na svůj účet už ani nedostanu a blog.cz mi jej dávno smazal. Na tento blog již přispívat nebudu. Kdo by mě chtěl jakkoli kontaktovat může na nové adrese, případně na emailové adrese: colettinka@gmail.com

Všem krásný zbytek dne,

Adelle
 

NOVINKY

3. června 2017 v 12:53 | Adelle
Nezáhálím, i když to tak někdy může vypadat. V nejbližších týdnech tu pravděpodobně dojde k drobým změnám. Blíží se pomalu konec školního roku a přede mnou je hezká vidina dvou měsíců volna a tím pádem mnohem více času na psaní. Pár novinek vám snad mohu prozradit již nyní.

1) Vracím se opět k překladům z knížek. Tudíž čekejte i články mimopříběhové.
2) Pod mýma rukama vzniká druhý příběh! Nebojte s Terapií láskou nekončím, ale momentálně jsem v drobnější stagnaci, kdy se nedokážu pořádně odpíchnout. Problém je ten, že časově jsem co se týče skutečných událostí v pořádným skluzu. Michael by už měl být nějakou dobu otcem. A hlavní zápletku/zápletky rovněž nemám vyjasněné. Stále se neví, kdo škodí kolem Michaela a Aileen. (Tedy já to vím, ale vy stále ne...) a čas běží...:)
I z toho důvodu jsem druhý příběh zasadila do dřívější doby. Terapie láskou začíná kolem roku 1996. Můj chystaný druhý příběh začíná rokem.....1988! Pár "špeků" vám k němu ještě prozradím.

  • Jiný je styl vyprávní. Příběh není vyprávěn v ICH formě, jak to je u "Terapie".
  • Na hlavní hrdinku si tentokrát budete muset počkat. Neobjevuje se totiž v příběhu hned.
  • Opět se snažím o téměř nemožné a to alespoň trochu napodobit děj samotné skutečnosti. Hrabu se ve starých článcích z té doby a pokouším se pořádně porozumět časovému období, byť mě samotné v té době byly jen 3 roky.
  • Bohužel se v příběhu nesetkáme s mým oblíbeným Javonem a Billem. Za to se tu budou objevovat jiné známé postavy - Frank Dileo, Quincy Jones, Bill Bray. Stejně jako v "Terapii", tak i v novém příběhu bude figurovat Wayne. Své zastoupení tu bude mít samozřemě i celá Michaelova rodina. Ze slavných žen zmíním například oblíbenou či neolíbenou Madonnu, a milovanou Elizabeth Taylor. Lisa Marie Presley a Debbie existovat v příběhu nebudou. Takže...které se vlastně podaří Michaela ukořistit? Jóó, tak zrovna tohle vám neprozradím.

Mějte krásný prosluněný víkend a brzy AHOJ!!


Edit. (14:46) - A tady máte menší lákačkovou koláž i se jménem nového příběhu....:) Vypadá to jako pěkná divočina, co?


Kapitola 51. - Hotová Itálie

6. května 2017 v 20:03 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Vědět dopředu, co se přihodí při mém příletu do Itálie, cestu do Evropy bych si asi pořádně rozmyslela. Ovšem v životě se běžně dějí věci, které člověk nedokáže předvídat. Bohužel nebo bohudík? Těžko říct...záleží vždy na okolnostech. Let do Milána probíhal vcelku poklidně jen s jedním mezipřistáním ve Frankfurtu. A byť se většinou takové lety zdají nekonečné, nad vodou vás drží fakt, že jednou to musí skončit a vy budete konečně v cíli.

O tom, že jsem měla namířeno do Itálie, nikdo kromě Janet nevěděl. Nedala jsem dopředu vědět ani Taře. Ještě na letišti v L.A. jsem si ale obstarala novou sim kartu a nemohla se dočkat okamžiku, až z milánského letiště Malpensa vytočím kamarádčino číslo a oznámím ji, kde se právě nacházím. Unavená, ale zároveň příjemně napnutá z plánů, které jsem si naivně malovala v hlavě, jsem vystoupila z letadla a příjemně chladným letištním koridorem si to mířila k hlavní hale, abych si mohla vyzvednout své zavazadlo. Už z povzdálí jsem postřehla tři uniformované policisty vyčkávající u vstupu k terminálu. Jeden z nich se střetl s mým pohledem a na čele se mu rázem vyrazily zvlněné vrásky, jak moc se na mě zamračil. Štouchl loktem do svého kolegy. Nedívali se na mě vůbec přívětivě a já se snažila ujišťovat v tom, že možná ani nekoukají na mě, ale na někoho za mnou. Čím více jsem se ale přibližovala jejich směrem, tím více mě tato myšlenka opouštěla. Zírali na mě jako na zjevení a ten třetí si přiložil vysílačku k ústům. "No jo, pánové. Nešálí vás zrak. Jsem to skutečně já. Podle toho, jak kysele se tváříte, asi nebudete Michaelovi příznivci, že?", pomyslela jsem si v duchu. To, že na mě jeden z nich promluví a druhý mě chytne za paži, bych ale vůbec nečekala. "Buongiorno, Polizia di Milano. Vieni con noi, signora.", pronesl ke mně jeden z policistů. Načež druhý se mi angličtinou s italským přízvukem, který jednotlivé hlásky šíleně natahoval, takže to ve výsledku znělo, jako by zpíval, pokoušel vysvětlit, abych je následovala.

V ten moment mě napadlo jediné. Michael. Něco se stalo. Co konkrétně? Napadalo mě tisíc věcí. Nějaká nešťastná náhoda, vyčerpání a kolaps způsobený nepravidelnou stravou a nedostatečným spánkem, možná i útok fanoušků nebo co když Michael nesnesl to, jak ošklivě jsem se k němu v posledních dnech chovala a…..? Byl by něčeho takového vůbec schopný? Ne, určitě ne. I když ve slabších chvílích člověk může udělat ledascos. "Bože, Michael ne. Prosím, ať už jde o cokoliv, Michael ne!", zašeptala jsem úpěnlivě. "Pardon?", naklonil se ke mně italský příslušník zákona. "Kam jdeme? Co se stalo?", chtěla jsem vědět ale strážník jen pokýval hlavou a nataženou paží mi ukázal, kudy mám jít. "Zavazadlo. Mám tady zavazadlo.", vyjekla jsem zoufale, když jsme míjeli pás. Zastavili jsme se a muži si vzájemně vyměňovali pohledy a něco si mezi sebou šeptali v italštině. "Tam.", vyhrkla jsem, když se na pásu objevil můj kufr. Nejvyšší policista okamžitě zareagoval, chňapl zavazadlo. "E ora possiamo andare.", zavelel. "A teď můžeme jít." Kam a proč mi stále nebyli schopni říct.

Ocitli jsme se nakonec v místnosti bez oken. "Posaďte se, prosím.", vyzval mě jeden z policistů. "Mohu?", zeptal se druhý a sebral mi pas, který jsem svírala v ruce. Vlastně to ani nebyl dotaz - prostě si ho vzal aniž by čekal, co odpovím. "Dostali jsme hlášení, že pas, na který cestujete, je falešný.", promluvil policista sedící naproti mně. "Co prosím?", zalapala jsem šokovaně po dechu, zároveň ale se značnou úlevou, že nejde o Michaela a ten je pravděpodobně v pořádku. "Dostali jsme oznámení od našich amerických kolegů, že pas….", začal opět. "Ne ne, já vám rozuměla dobře. Jen...tohle musí být velký omyl. Můj pas není v žádném případě fal…", utnula jsem ho zavčas. "To tvrdíte vy, madam. My jsme tu od toho, abychom to prověřili.", skočil mi opět ten hlavní policista do řeči.

"Co na tom chcete prověřovat?", vyprskla jsem troufale a rozmáchla rukama. Policista otevřel pas na stránce, kde byla má fotografie a střídavě pohlížel přímo na mě a střídavě do mého cestovního dokladu. S pasem všemožně kroutil a nastavoval ho ke světlu, jako by snad doufal, že objeví něco nezákonného. "Za jakým účelem jste přijela do Itálie?", promluvil dosud nejtišší policista, který do té doby vše jen nečinně pozoroval. "Přijela jsem za svým přítelem.", zdůraznila jsem a na tváři se mi mihl pošetilý úsměv. Co si vlastně myslí? Že jsem sem přijela dealovat drogy nebo točit porno?! "Váš přítel tu žije?", zajímal se druhý. Zkouší to snad na mě nebo skutečně nepoznali, kdo jsem a ke komu patřím? Ne, že bych si o sobě díky Michaelovi myslela, že jsem nějaká celebrita, kterou jednoznačně musí poznat každý, ale celé mi to přišlo dosti zvláštní. Na letišti mě hned poznali, teď nevědí, která bije. Kdo jim dal můj popis? Kdo vůbec nahlásil, že je můj pas údajně falešný? "Ne, můj přítel tu nežije. Je to Američan, stejně jako já.", odpověděla jsem a protočila panenky. Pohledem jsem šlehla po hodinkách. Sakra. Jak dlouho mě tu plánují ještě držet? "Váš přítel je v Itálii proč?", pokračoval výslech. Mohou si něco takového vůbec dovolit? Bez jakéhokoli povolení? "Pracovně. Na krátkou dobu. Zítra odlétá...odlétáme zpátky do Států.", zdůraznila jsem množné číslo, abych jim dala jasně najevo, že sem nehodláme ani já ani Mike emigrovat. "To se ještě uvidí.", broukl si pod vousy hlavní policista a výsměšně si mě měřil. "Controlla, Lorenzo.", předal následně můj pas druhému policistovi, který se posadil k počítači a začal do něj něco vyťukávat.

"Dáte si něco k pití? Kávu, vodu, čaj?", nabídl mi a usmál se na mě, jako by se vlastně nic nedělo. V jeho úsměvu bylo však něco povrchního. Cítil nade mnou moc a jako by ke mně vysílal jasný signál, že tohle bude ještě na dlouho. "Nechci nic. Chci už jít. Nemáte právo mě tu takhle držet.", upozornila jsem ho ostře. "Slečno, my jen plníme žádost LAPD, abychom vše prošetřili.", pronesl důležitě. "Pokud nechcete dobrovolně spolupracovat, můžete si najmout právníka nebo ho pro vás povoláme my. Upozorňuji ale, že se vše akorát zbytečně zdrží a pokud došlo, jak vy sama tvrdíte k nedorozumění, nemusela byste tak stihnout svůj zítřejší let. Takže?", dával mi na vybranou policista. "Jděte k čertu s právníkem. Já jsem já. Copak nevěříte vlastním očím a tomu, co máte přímo před očima? Nevydávám se za nikoho cizího. Můj pas je v pořádku.", pokývala jsem hlavou k Lorenzovi, který stále zadával údaje z mého pasu do paměti počítače.

"Žádné záznamy. Čistý rejstřík.", prohlásil Lorenzo o chvíli později a vrátil pas hlavnímu policistovi. "Tak vidíte. Nic jsem neprovedla.", zopakovala jsem vítězoslavně. "Questo significa solo che la persona di nome Aileen Peterson è certificata di non avere documenti criminali.", vyprskl v mateřštině ten, který měl po každé hlavní slovo a jehož jeho kolegové oslovovali Luigi. Italsky jsem neuměla zhola nic, ale italština patřila do skupiny románských jazyků a jistá podobnost s francouzštinou tu přece jen byla. Luigiho poznámku jsem si po svém přeložila tak, že to dokazuje pouze a jen to, že osoba jménem Aileen Peterson je trestně bezúhonná. "But are you a real Aileen Peterson?", přešel Luigi z italštiny do angličtiny a odvrátil zrak od Lorenza přímo na mě. To se mi snad jen zdá. Tohle musí být jen zlý a dost hloupý sen, pomyslela jsem si v tu chvíli. Ve stručnosti, to že se jim na mě nepodařilo nic vyštrachat ještě vůbec nic neznamenalo, protože tu mohla být stále ještě možnost, že bych vůbec nemusela být já, ale někdo jiný. "Podívejte se, nevím jak jinak bych vám tu teď mohla dokázat, že já jsem skutečně já. Víte co…", natáhla jsem se pro papírek a z kapsy Luigiho saka troufale vytáhla propisku. "Zavolejte na tato čísla. Ti lidé jsou schopni mě okamžitě identifikovat.", poklepala jsem prstem na právě napsaná telefonní čísla. "To je na vašeho údajného přítele?", zjišťoval Luigi a
pochybovačně si papírek prohlížel. "Ne! První je číslo na jeho manažera, druhé na mou kamarádku a třetí na….na zaměstnance mého ehm...přítele.", zamyslela jsem se nad tím, jak mám vlastně nazvat Javona. "Můžu vám těch čísel nadiktovat víc. A vsaďte cokoli na to, že jeden do jednoho vám tu pak potvrdí mou totožnost.", docházela mi už s těmi třemi trpělivost. "Tak moment, říkala jste, že jste přijela za vaším přítelem. Je vás tu víc? Co jste skutečně zač?", kroutil udiveně hlavou Luigi. "Merda!", zaklel z ničeho nic Lorenzo od počítače. "Lei è penalmente irreprensibile, ma Internet è piena di nomi", snažila jsem se zaostřit na monitor počítače a měla jsem za to, že Lorenzo právě našel na internetu mou fotografii s Michaelem. "Volete sapere chi è l'amante della signora Peterson?", otočil se udiveně ke svým kolegům. "No jen jim to řekni Lorenzo, kdo je můj amant?", vyzývala jsem ho tiše a koutky úst mi i přes únavnou a nepříjemnou situaci cukaly. Oči policistů spočinuly na monitoru počítače. "E 'Michael Jackson.", zvolali téměř unisono. Ha, a bylo to venku!

Najednou byl Luigi samá zdvořilost. Signora sem, signora tam. To, že by mě ale okamžitě propustili ven, se nestalo. Lorenzo se vypařil i s lístečkem, na který jsem napsala telefonní čísla a vrátil se za několik minut s tím, že ani jedno z čísel jeho hovor nepřijalo. "Co kdybych to zkusila já?", navrhla jsem zklamaně. "Jak je libo. V tom vám nemůžeme bránit. Zatím!", zdůraznil Luigi a na tváři se mu opět mihl ten jeho škodolibý úšklebek. Samozřejmě, že jsem dopadla stejně jako Lorenzo. Nikdo to na druhém konci nebral, jak by taky mohl. Nikdo z nich nevěděl o mém novém čísle a k novým neznámým kontaktům by byl obezřetný asi každý. Poslala jsem hromadnou textovku s tím, že ať už jim zavolá jakékoli číslo, ať to prosím vezmou. Luigi mi celou tu dobu civěl přes rameno.
Pak se nějakou dobu nic nedělo. Luigi se nakonec zvedl ze svého místa a odešel telefonovat. Skrz zavřené dveře ke mně doléhala jeho zpěvná angličtina. Odvodila jsem si rychle, že volá do Států a bezradně se radí, co se mnou dál. Nic na mě neměli a já bych jim mohla pořádně zavařit. Cítila jsem v kapse své trumfy, ale pohled na ručičky hodin mě nesmírně znervozňoval. "Proč jste nám neřekli, kdo je vlastně ta Petersonová? Jo, Jackson. Přiletěla údajně za ním. Zjistili jsme, že se skutečně momentálně nachází v Miláně. Nestojíme o problémy a z tohohle by mohl být pořádný malér, pokud tu držíme skutečnou Aileen Petersonovou. Věřím tomu, že on má právníky, které by nás i vás roznesli na kopytech a jsme rázem všichni na dlažbě. Ne, ten pas je platný. Ověřili jsme to. A pokud ta ženská tady není Aileen Petersonová, pak je to nejvěrohodnější dvojnice, jakou jsem kdy viděl."

Věci nabraly spád, když se Lorenzovi konečně podařilo dovolat na Tarakovo číslo. "Jede sem pan Ammar.", informoval mě a přisunul ke mně další kelímek s kávou. "Skvělý.", procedila jsem skrz zuby a modlila se, aby dorazil, co nejdříve, i když bych tu mnohem raději viděla Taru s Javonem než jeho. O dalších několik desítek minut se z chodby začal ozývat nápadný hluk. Dveře do místnosti se rozrazily a v nich můj zachránce - Tarak doprovázený vyjukaným Lorenzem. "Ah, tady jste. Zdravím vás, Aileen.", pokynul ke mně. "Takže pane Ammar, vy tvrdíte, že tady ta žena je paní Aileen Petersonová?", ubezpečoval se Luigi, který byl náhle červený až za ušima. "Jasně, to je. Můžete mi pánové říct, co se to tu děje za šaškárnu?", rozhodil rukama Tarak a následně mu bylo poskytnuto detailní vysvětlení, kterak policejní oddělení v Los Angeles obdrželo oznámení o ztrátě cestovního pasu vydaného na jméno Aileen Petersonová s datem narození 1972 a trvalým bydlištěm v Santa Barbaře. "Bylo vzneseno podezření, že pas byl odcizen a použit k nelegálním důvodům. Tuto zprávu obdrželi američtí kolegové ale v době, kdy tady paní už byla na cestě do Itálie. Letiště potvrdilo, že skutečně odbavilo osobu, která se prokázala pasem na jméno Aileen Petersonová a policie nás tak okamžitě požádala, abychom dotyčnou osobu při jejím příletu do Milána prověřili.", drmolil Luigi. "To je nesmysl. Slečna Petersonová, jak sami vidíte pas neztratila. Nejspíš si z vás někdo vystřelil nebo se holt v roce 1972 narodili v Kalifornii dvě děvčátka se jménem Aileen Peterson. Myslím, že dalšího vyšetřování není v tomto případě zapotřebí. Pánové spěchám, takže pokud byste…", zaťukal si Tarak na hodinky. Luigi pokýval směrem ke svým dvěma kolegům. "Podepište mi to tady.", přisunul ke mně jakýsi dokument. "Pravděpodobně se vám ozve ještě losangelská policie.", upozornil mě škrobeně a já se na něj zadívala s povytaženým obočím. "Omlouváme se vám za vzniklé komplikace.", utrousil rozrušeně. Spokojeně jsem pokývala hlavou a teprve pak lejstro podepsala.
Mohla jsem jim dát pořádnou slovní sodu, zanadávat si, vyhrožovat, požadovat informaci o tom, kdo konkrétně podal na policii hlášení o údajné ztrátě mého pasu, ale byla jsem volná a ubíhající čas byl momentálně mým nepřítelem. Na dlouhé rozepře již nezbýval čas. Vytrhla jsem Luigimu z rukou můj pas, převzala si od Lorenza zavazadlo a následovala Taraka pryč z tohoto místa. Celou cestu k vozu jsme nepromluvili. "Co to proboha zase vyvádíte, slečno Petersonová?", vyprskl na mě Tarak, jakmile jsem se usadila do sedadla. "Jaké zase? Copak jste neslyšel toho policistu? Já za nic nemůžu, jsem z toho všeho překvapená stejně jako vy. Nemám ale náladu, chuť ani čas na to, abych to teď nějak více řešila. Přijela jsem za Michaelem, to je teď prioritní.", odpověděla jsem. "No právě.", broukl Tarak. "Ví...ví o tom Mike?", snažila jsem se přeslechnout jeho rýpavou poznámku. "Ne, je už v divadle. Připravují ho tam na ten večerní přenos s Lucianem Pavarotti. Ani neví, že jsem odjel. Nemyslím si, že by bylo dobré ho nějak rozrušovat. Dovedu si představit, co by to s ním udělalo, kdybych mu sdělil, že mi volala milánská policie. Celé vysílání by bylo rázem v ohrožení.", rozohnil se Tarak. "To je v pořádku. Jsem ráda, že jste mu nic neříkal. Opravdu...Díky.", přiznala jsem a Tarak po mně šlehl rychlým pohledem plným překvapení. "Vezmete mě za ním do televize?", broukla jsem v naději. "Byl bych radši, kdybyste na něj počkala na hotelu. Nebudu vám nic nalhávat. Nejsem vůbec nadšený z toho, že jste se tu tak objevila.", nebral si servítky Tarak. Krev ve mně opět pěnila, ale věděla jsem moc dobře, že případnou hádkou nic nevyřeším. "Taraku, prosím. Dám mu o sobě vědět, až po skončení pořadu. Nebudu ho předem nějak….rozrušovat. Slibuju.", zaúpěla jsem. "Co mám s váma dělat?!", pokrčil odevzdaně rameny.

"Takhle tam ale nemůžete jít.", upozornil mě, jakmile auto přizastavilo u skvostné budovy národního divadla , ve kterém se celá akce měla odehrávat. "Je to významná společenská událost. Předávání cen.", sjel mě skepticky od hlavy až k patě. "Na to jsem myslela. V kufru mám šaty. Kdybyste mi dal...jen chvilku o samotě, mohla bych se rychle převléct.", zadupala jsem okamžitě jeho naděje v to, že na Michaela budu muset přece jen počkat v hotelu. Tarak se neochotně vysoukal z vozu. A já se se ihned začala zbavovat svršků. Osvěžila jsem se několika navlhčenými hygienickými ubrousky. Ano, sprcha by byla v daném okamžiku nejlepší. Ale nebyl čas a v určitých momentech si člověk musí vystačit s tím málem, co mu je nabízeno. Navlékla jsem se do šatů a tenisky vyměnila za lodičky. Lehce zvlněné vlasy prohrábla prsty. Do tváře si přes zavřené oči stříkla několikrát ochlazující dermální vodu ve spreji. Lekhý make-up držel stále jako přibitý. Rty jsem nakonec přejela bezbarvým leskem. Víc úprav nebylo třeba. Na výraznější líčení jsem neměla pomyšlení. Navíc mě dělalo o něco starší, což byla někdy výhoda, ale zrovna v onen okamžik, jsem potřebovala být za nevinnou holčičku, které musí jen pro ten její pohled, odpustit každý. "Hotovo.", vypískla jsem a vystoupila z auta. Tarak na mě uznale pohlédl. "Musím uznat...jste neskutečná, Aileen. A berte to tentokrát jako poklonu.", kývl ke mně potěšen faktem, že mi to netrvalo přehnaně dlouho, jak asi původně očekával.



Dovnitř jsem se díky Tarakovi dostatla bez problémů. Míjela jsem krásné ženy v dlouhých róbách a muže v oblecích. Šlo jistě o slavné herce, herečky, zpěváky a zpěvačky. Italská scéna mi ale byla poměrně vzdálená. Nepoznávala jsem nikoho. Ocenění tu ten den měl dle Tarakových informací převzít i americký herec Johnny Depp. "Posaďte se tady. Přinesu vám ještě něco k pití, chcete?", nabídl mi slušně Tarak. "Ale já bych…", snažila jsem se oponovat. "Víte, co jste mi slíbila, že?", vztyčil ke mně varovně ukazováček a já musela přikývnout. "Máte místo v první řadě. Budete ho mít jako na dlani. Po skončení pro vás někoho pošlu.", mrkl Tarak. "Ale...kde je Tara?", napadlo mě. Mezi všemi těmi cizími lidmi jsem se necítila úplně dobře a známou tvář bych nesmírně uvítala. "Na hotelu s Omerem.", prozradil mi a postupně se ode mě vzdaloval. Za moment se opět objevil se sklenkou jemně perlivé vody. "Pokuste se nevzdalovat a nestrhávat na sebe pozornost.", požádal mě. Věnovala jsem mu nechápavý pohled. Za co mě má? Proč bych na sebe měla strhávat pozornost?! To si snad myslí, že se tu za moment vytasím s nějakým obřím transparentem?
Nedlouho poté se na jevišti objevili moderátoři slavnostního večera Pippo Baudo a Milly Carlucci. Jestli jsem měla za to, že se Michael jako jedna z hlavních hvězd večera objeví na samotném začátku, spletla jsem se. Na pódium si pro cenu přišlo nesčetně významných osobností než moderátoři konečně přizvali italského tenora Luciana Pavarottiho. V ten okamžik mi svitla naděje, že přichází i Michaelova chvíle. Nepletla jsem se. "Dámy a pánové, Michael Jackson.", zahlásil slavnostně Pippo a sálem se ozval ohlušující potlesk. Mike vstoupil na jeviště a mně vždy při takových chvílích zatrnulo. Snad za to mohla ta jeho vyzařující aura, která mě pokaždé tolik paralyzovala. V mých očích byl dokonalý jako vždy, jen ve tvářích možná ještě více pohublý. Na očích sluneční brýle a na hlavě klobouk. Slušelo mu to, přesto mě svírala obava, zda je vše v pořádku, když se rozhodl skrýt uvnitř budovy za nepropustnými skly brýlí. To vždy znamenalo jen dvě možnosti - za prvé pouho pouhou image a za druhé problém - nedůvěřivost, odstup, strach…



Na uvítanou políbil Milly na tvář, potřásl si s Pippem rukou a objal Luciana. Milly něco italsky drmolila k publiku, následně přešla do angličtiny, aby Michaelovi řekla, že všichni ti lidé v hledišti na něj dnes netrpělivě čekali. Slovo si vzal Pippo. Nerozuměla jsem mu a Michael také ne. Vypadal v rozpacích, nepřestával se usmívat ale jasnými signály těla ke mně vysílal zprávu, jak mu jazyková bariéra není příliš příjemná.Prsty si podpíral bradu a soustředil se na každé Pippovo slovo. Znenadání někdo v hledišti zavolal jeho jméno. Michael se rozzářil, zamával a poslal do publika vzdušný polibek. Sálem opět rezonoval potlesk. Michael nemusel z úst vypustit ani jediné slovo a lidé kolem něj šíleli. Stačilo jim jen to, že tam stojí. Vnímali jeho přítomnost a plně ji na sebe nechávali působit. Moderátoři se opět mezi sebou začali bavit. Do hovoru se rázem vložil Luciano. "Chceš to říct?", podíval se na Michaela, který se k němu natočil. "Kvůli čemu tu jsme…", doplnil. Michael jeho poznámku zopakoval, aby se nejspíše ujistil, zda dobře rozuměl. Načež na pomoc přispěchala rozverná Milly. "To, co ty a tenoři máte v plánu..", upřesnila. "Oh ano, samozřejmě.", prohlásil úlevně Michael. "Byl to náš sen už dlouho. Udělat něco pro děti z celého světa. Je to má vášeň i jeho.", pokračoval. "Miluju tě, Michaele.", zakřičel jakýsi muž v publiku. Jak moderátoři, tak lidé v hledišti se dali do smíchu a dalšího potlesku. Slova se pak ihned chopila Milly a začala opět mluvit k publiku. Pro ty méně anglicky zdatné nejspíše převyprávěla Michaelova slova. Postupně se k ní přidal Luciano i Pippo. Nechápala jsem, proč prostě jeden z moderátorů nemluví anglicky, tak aby Mike mohl rozumět a druhý nemluví rodným jazykem k publiku i televizním divákům. Italská krev se v nich jednoduše nezapřela a já si místy připadala jako někde na rušném tržišti než v divadle. Michael už to taky nemohl vydržet a utnul celou italskou debatu. "Takže myšlenkou bylo, že Luciano a já oznámíme světu naši spolupráci a dáme dohromady kavalkádu hvězd, která nás podpoří ve společné písni. Celý výtěžek pak půjde na děti z celého světa. Milly na Michaelovo prohlášení zareagovala tak, že opět jeho slova transformovala publiku v italštině. Z celého jejího projevu jsem porozuměla jen dvěma slovíčkům - cantare (zpívat) a tuti bambini (všechny děti). Pippo pak navázal na svou kolegyni a prstem ukazoval na Luciana. "Budete spolu v Modeně 17. června?", přeložila rychle Milly Michaelovi a máchala dlaní mezi ním a Lucianem. "Chceš udělat prohlášení?", doplnila. "Oh ano, je tu vlastně ještě jedno oznámení.", uvědomil si Mike a v jeho hlasu bylo již jasně patrné, jak je nesvůj. Chtělo se mi vlítnout na jeviště a vysvětlit moderátorům, že světově uznávaným jazykem není italština, nýbrž angličtina. Bože, do téhle akce Michaela musel jistě zatáhnout Tarak. Celé mi to připadalo zorganizované narychlo bez možnosti důkladnějších příprav. Pravý italský chaos. Michael se zahanbeně usmíval a začal prohledávat kapsu svého saka. Milly a Pippo vedli opět svou diskuzi. Očima jsem rentgenovala Michaela a poznala jsem, že se něco děje. Překotně šátral v náprsních kapsách. Něco hledal. Do toho všeho se snažil věnovat pozornost Pippovi, který mu cosi říkal, ukazováčkem ťukal k podlaze a tvářil se, jako by Michael jeho jazyku naprosto rozuměl.

"Stupido italiano. On ti nerozumí. Anglicky. Mluv anglicky.", zaúpěla jsem a dáma sedící vedle mě si mě změřila pohledem plným opovržení. Naštěstí Milly ovládala poměrně obstojně angličtinu a natočila se opět k Mikovi. "Budeš tady v Itálii. 18.června. Budeš tu zpívat, že ano?", upřesnila a Mike pokýval hlavou. "Ano, budu tu mít koncert.", přisvědčil a jeho ruce byly v ten okamžik zabořené hluboko v kapsách kalhot. Milly se opět otočila k divákům, aby jim oznámila, že Michael vystoupí osmnáctého června v milánském stadionu San Siro v rámci svého turné History. V té chvíli Michael vítězoslavně vytáhl z jedné kapsy papírek, který očividně celou dobu hledal. Radostně ukazoval lísteček k Lucianovi a Pippovi, který ho okamžitě vyzval k tomu, aby se ujal slova. "Takže koncert Tří tenorů, 17.června v Modeně. Chci je podpořit.", potvrdil tak lidem svou účast na akci, na které měl vystoupit mimo Luciana i José Carreras a Plácido Domingo. "Moc děkujeme.", vyjádřila Milly. "Michaele, ty jsi tu ale také proto, abys převzal cenu ve velmi důležité kategorii a tou je Nejlepší show roku. A my jsme na to skutečně pyšní.", objasnila Michaelovi a hnedle energicky přestoupila do italštiny. Na podium vyzvala skupinku mladých lidí z publika - tři muže a dvě ženy. Muži si potřásali rukou s Pippem a ženy okamžitě směřovaly k Mikovi. Jako první k němu přispěchala štíhlá brunetka v dlouhých krémových šatech, které obepínaly její postavu. Pozdravila se vesele s Michaelem, který ji políbil. Snědá Italka z toho byla tak uchvácena, že se posléze musela ovívat rukou. "Tak tohle jsem teda vidět nemusela.", blesklo mi hlavou a oči jsem demonstrativně zabořila do svého klína. V mžiku se na jejím místě vystřídala další mladá slečna. Flirtovně Michaelovi zamávala. Ten držíc v ruce zlatou sošku se k ní okamžitě naklonil a stejně jako v předešlém případě ji políbil na obě tváře. Odlepila jsem oči od země a kysele se zadívala k pódiu, na kterém opět zavládl chaos nebo jak by možná Italové nazvali "normální běžná situace".

Pippo opět najel na italskou notu, reagoval na ostatní hosty na pódiu. Do toho se Milly naklonila k Michaelovi. "Chceš jim předat cenu?", zeptala se a Michael znejistěl. Nechápal stejně jako já. Mě však opustila v onen moment jakákoli lítost. "Jen si to vyžer, nemáš se s nimi tak vroucně vítat.", napadlo mě. "Děkujeme, děkujeme.", vykřikoval Pippo. "Michaele, nechceš si podat ruku s Fábiem nebo Claudiem?", nabídla Milly Michaelovi. "Bože, mlč!", protočila jsem panenky. "Co to proboha je za diskuzi? Kdo je tu vážený host večera? Neměli by snad oni podávat ruku Michaelovi?"Emoce se ve mně bouřily jako při té nejsilnější bouři. Michael svorně přikývl a potřásl si rukou s mužem, který se objevil za jeho zády. Pippo po chvíli Michaelovi podržel sošku, jelikož kdosi z přihlížejících k němu natáhl papír s prosbou o podpis. "Fajn, takže ke všemu ještě veřejná autogramiáda, kde Michaelovi určují, co má dělat a komu má potřásat pravičkou.", zhodnotila jsem a nevěřícně se plácla do stehen. Ze sedadel za mnou se opět ozval ten samý mužský hlas, který se na začátku Michaelova vstupu vyznal ze svých citů ke svému idolu. Michael začal gestikulovat paží, aby muž přišel za ním na jeviště. Otočila jsem se za sebe. Mezi sedadly postával mladý muž v černém obleku a rudé košili. Před ním ho blokoval jakýsi další muž a za ním….Javon!

"Javone!", vyjekla jsem, ale přes halas ostatních mě neslyšel. Bezradně vzhlížel k Michaelovi. "Pusťtě ho.", požádal Michael. Šťastlivec měl volný vstup a namířil si to přímo na jeviště, kde se kromě něj objevila další mladá žena, na krátko ostříhaná blondýnka. Stejně jako mladý fanoušek podávala Michaelovi kartičku k podpisu a cosi mu šeptala do ucha. Neměla jsem slov a začala jsem se bát, že se za chvíli zvedne celá vlna příznivců, kteří to po vzoru vezmou přímou cestou na jeviště. "Javone!!", zvolala jsem podruhé. Opět mě neslyšel. Celý nesvůj přešlapoval z jedné nohy na druhou a sledoval vzniklou situaci. Vyhrocený okamžik pocítil i samotný moderátor a s italským "Grazie a Ciao" se rozloučil a "odvolal" Michaela z pódia. Ten zamával naposledy do hlediště a zmizel.


Dle Tarakova doporučení jsem se neměla vzdalovat. To mi v tu chvíli ale bylo naprosto jedno. Viděla jsem dost a musela pryč. "Aileen??" Vlastně ani nevím, na koho jsem byla naštvaná víc. Zda na průběh akce, která byla neskutečně chaotická a mateční, na moderátory - Pippa, který nebyl schopný přejít při konverzaci s Michaelem do angličtiny. Milly, která za váženějšího hosta uznala jakéhosi Fabia. Sličné fanynky - krásné, štíhlé, dokonalé Italky, které po Michaelovi házely flirtovně očkem nebo samotného Michaela, který po mně očividně vůbec netesknil a tetelil se radostí z přítomnosti svých obdivovatelek a v klidu se vystavoval nebezpečí a bez bližšího dozoru ochranky k sobě přivolával další lidi z publika. "Aileen??", měla jsem dojem, že za sebou slyším překvapený hlas Javona. Nebyla jsem schopná se ale otočit a přesvědčit se. Vypálila jsem z divadla jako namydlená střela.


________________________
(!!malý SPOILER!!)
Michael se s Lucianem setkal znovu o pár měsíců později na jeho koncertě v Modeně, přesně tak, jak slíbil při udílení cen. Ke společnému vystoupení na pódiu však nedošlo. Z akce Michael na poslední chvíli předčasně odešel.Druhá šance ke společnému vystoupení nastala o dva roky později v roce 1999. I v tomto případě se vše událo bez Mikovy přítomnosti.Jeho píseň We Are The World musel Luciano společně s hvězdami jako Lionel Richie, Mariah Carey, Gloria Estefan , Ricky Martin, Joe Cocker nebo skupina Boyzone zazpívat bez něj. V obou případech jsem za to tak trochu mohla já. Dodnes mě to velmi mrzí. Ti dva spolu už nikdy společně nevystoupili. To ale značně předbíhám událostem. Takže vraťme se teď zpátky ke květnu roku 1996…..
 


Kapitola 50. - Útěky 2/2

27. dubna 2017 v 23:00 | Adelle
Janetino auto doprovázely ještě další dvě a já jejich odjezd tiše pozorovala u okna. Nad Atlantikem zapadalo slunce a já se v duchu přesunula do jiného časového pásma, kde byl již nový den, o devět hodin více - zhruba půl páté ráno. U srdce jsem cítila zvláštní pocit. Sourozenecký vztah mezi Janet a Michaelem jsem vnímala jako hodně výjimečný a hluboký - plný citů a vzpomínek. Janet svého bratra obdivovala a milovala. Jak by asi zareagovala, kdybych se jí doznala s tím, že jsem jejímu bratru dvakrát třískla se sluchátkem a předčasně ukončila hovor? Byla by ke mně stále tak přátelská? Pochybuju. Bylo pro mě obtížné si zrovna v ten moment sáhnout do vlastního svědomí, ale vnitřně jsem věděla, že mé reakce vůči Michaelovi v posledních dnech byly poněkud přehnané. Ale co mi zbývalo, co jsem měla v daný okamžik udělat? Šíleně mě vytáčel tím svým tajnůstkařením a zatloukáním. Podle Janet jsem si měla udělat pohodlí a odpočívat. Dům byl ale tak velký a hlavně nezvykle tichý, že jsem jednoduše nevěděla, co dělat a nechtěla jsem tu jen tak bloumat po domě z místnosti do místnosti. Nepřišlo mi to vhodné. Naložila jsem se tedy v hostinské koupelně do vany a čas zabíjela obklopená hromadou voňavé pěny. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležela se zavřenýma očima a s hlavou zahlcenou myšlenkami, když se ozval ten zvuk. Oči otevřené dokořán. Na nepatrnou chvíli jsem se ujišťovala v tom, že se mi jen něco zdálo. Když se ale do ticha ozvalo jasné bouchnutí hlavních domovních dveří, bylo mi jasné, že nejde o žádný výplod mé fantazie. Z vany jsem vystartovala jako střela a překotně na sebe házela jednotlivé kousky oblečení. Někdo byl v domě. Z chodby se ozývaly kroky a jakýsi šum. Na příchod Janet mi to přišlo moc brzy. Neslyšně jsem se vyplížila z koupelny.

S mokrými vlasy, holými chodidly a nastraženýma ušima jsem hodnotila situaci. Kdo by to jen mohl být? Hospodyně (takto pozdě?) nebo snad někdo z ochranky? Pak se ozvalo zadunění a rána způsobená dopadem nějakého těžkého předmětu. Na hluk zareagoval cizí ženský hlas zachichotáním. Ten hlas jednoznačně nepatřil Michaelově sestře. Tím jsem si byla již skálopevně jistá. K ženskému smíchu se přidal posléze mužský hlas. Dole byli dva naprosto cizí lidé - muž a žena - a já měla zlé tušení, že se nejedná o nikoho z Janetiných zaměstnanců a ti dva tu nemají, co pohledávat. Po špičkách jsem se rozhodla dostat do pokoje k telefonu a zavolat Joyemu. Ovšem to bych se nesměla cestou střetnout s vysokým květináčem, ve kterém majestátně trůnil cykas. Narazila jsem do něj v okamžiku, kdy jsem nedávala pozor na cestu a otočila se za sebe. "Slyšels to?", zeptala se neznámá žena dole. "Haló? Kdo je tam?", zvolal ke mně do patra muž. "Dopr…", procedila jsem tiše skrz zuby. Co když jsou to zloději? Lovci trofejí. A co si počnu, pokud má ten chlap u sebe nějakou zbraň? Rozmýšlet jsem se dlouho nemohla a možnosti byly jen dvě. Buď se dát na útěk, zamknout se rychle v nějaké místnosti, doufat, že se ke mně nedostanou a čekat na příchod Janet nebo se těm dvěma ukázat. Já jsem tu ostatně host, ale oni? Něco mi tu ale trochu nehrálo, pokud má Janet v domě zloděje, proč jsou tak nebojácní? Neměli by se spíš oni bát než já? "Kdo je tam?", vyhrkla jsem rozechvěle a udělala několik kroků ke schodišti. Doléhal ke mně šum a hlasité zrychlené šeptání. Naklonila jsem hlavu víc dopředu, abych viděla ze schodiště dolů. Nohama jsem ale zůstávala na stejném místě. Další krok jsem již odmítla udělat a v případě potřeby byla rozhodnutá, že uteču. V místnosti stál vysoký štíhlý muž snědší pleti. Hispánec nebo Mexičan s bradkou a knírkem. Žena vedle něj vypadala jako dospělejší a vyvinutější verze panenky Barbie. Nehezky se zamračila, jakmile spatřila mou tvář. "Kdo jste?", zopakoval rázně muž a nepřestával ženu v bledě modrých minišatech držet kolem pasu. "Má mokrý vlasy. Od kdy se tu uklízečky mohou koupat?", odfrkla opovržlivě Miss Vyperoxidovaný silikon. Byla mi nesympatická nejspíše stejně tak jako já ji. "Nejsem žádná uklízečka. Jsem tu na návštěvě. Co tu děláte vy? A radím vám pospíšit si s odpovědí, jinak volám policii.", osmělila jsem se, jakmile mi přišlo, že od těch dvou nehrozí žádné větší nebezpečí. "Co tu dělám? Miláčku, já tu bydlím. Ale o tom, že by měla dorazit nějaká návštěva vůbec nevím, takže tu policii zavolám spíš já, co říkáš?". Zaraženě jsem na něj vykulila oči. "Vy jste René? Janetin manžel?" , nemohla jsem uvěřit vlastním očím a uším. Svou poznámkou jsem ho očividně překvapila. Cukl sebou a jeho výsměšný úsměv mu ztuhl na rtech. "Kdo sakra jste?", znejistěl. "Aileen…", pokrčila jsem ledabyle rameny a prvotní strach ze mě kompletně opadl. "To je vona...no přece ta Aileen od…", šťouchla blondýna do Janetina manžela. "Tak ona je to přece jen pravda. Žádná vykonstruovaná kachna. Věčný panic Michael má fakt holku.", podivoval se na oko René a na tváři se mu mihl opět ten jeho křivácký úsměv. Jeho milenku rozesmál tak, že měla co dělat, aby se nezakuckala.

Takto jsem si seznámení s Janetiným manželem tedy vůbec nepředstavovala. Bylo mi z něj špatně. Nejen, že Janet podváděl a využil její nepřítomnosti, aby si do jejich společného domu přitáhl milenku, ale měl i jedovaté poznámky na Michaela. Před očima jsem měla rudo a upřímně jsem měla, co dělat, abych se po těch dvou něčím neohnala. Bylo mi jasné, že ti se jen tak nehnou a já neměla zapotřebí poslouchat případné další posměšky. Vystřelila jsem proti nim. Záměrně jsem ramenem vrazila do té vyprsené krasavice. "Jau, co děláš, ty….", ohnala se po mně. "Meredith, klid.", vložil se do toho René. "Aileen, počkej...no tak, to byl jen blbej fór. Můžem se přece dohodnout.", zkoušel mě na poslední chvíli zadržet. "Máte pravdu, René. Byl to dost blbej fór. Vyjednávat s vámi ale nehodlám. Hezký zbytek večera.", popřála jsem jim ironicky, do ruky čapla své lodičky a vypálila ze dveří, jak nejrychleji jsem dokázala.
Možná, že jsem neudělala dobře. Že jsem tam nakonec měla zůstat a dohodnout se s Reném, že okamžitě odejde i s tou svou nádherou a já ho za to nenakopu do zadku hned, ale dám mu třicet sekund náskok. S pár drobnými v kapse svých džínsů a bez telefonu jsem toho moc nezmohla. To, co mi se mi podařilo vylovit z kapsy, stačilo tak možná na dvě kafe. Dočasné útočiště jsem nalezla v plážovém baru La Costa, který byl od Janetina domu vzdálený necelých deset minut.

Barmanovi se mě asi zželelo nebo v tom snad bylo mé bílé elastické tílko, pod kterým jsem neměla žádnou podprsenku. Druhé kafe, o které jsem ho požádala, nechal na sebe. Ochotně mi i nabídl, že bych si po zavíračce mohla zavolat domů. Přiznat se ale svým rodičům, že jsem namísto v Los Olivos v Malibu, jelikož na ranči mi hrozí jakési nebezpečí a z domu Michaelovy sestry jsem prchla, abych se dál nemusela dívat na jejího chlípnýho manžela, se mi ale upřímně moc nechtělo.
Čtvrt hodiny před zavírací dobou se ale ve dveřích objevil Joey. "Pojďte se mnou, prosím. Odvezu vás za Janet.", dotkl se jemně mého loktu. Jeremy - barman - se zatvářil sklesle. "Díky za všechno, Jeremy. Třeba se ještě uvidíme.", pípla jsem k němu, podala mu prázdný šálek a dovolila mu chvíli stisknout mou dlaň v té jeho. Janetin bodyguard mě dovedl k prázdnému autu. "Joey, ale jestli je tam s Janet i René, tak nikam nejedu.", upozornila jsem ho důrazně a kývla hlavou směrem, kde se nacházel Janetin dům. "Je tam sama a hrozně se vyděsila, když jste zmizela. Pojeďte prosím se mnou.", požádal mě ztichlým hlasem.
"Aileen, proboha.", chytila se Janet za hruď, jakmile mě spatřila ve dveřích. "Jsi v pořádku?", zajímala se. "Jsem naprosto ok. Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit, jen…", koktala jsem a i přes dvojitou dávku kofeinu se cítila slabá a unavená. Janet mě za paži táhla daleko od Joeyho, který vše přísně sledoval. "Byl tu René, že ano?", zeptala se, jakmile se za námi zavřely dveře ložnice. Tiše jsem pokývala hlavou. "A nebyl sám!?", následovala další otázka, která na druhou stranu otázkou zase tak úplně nebyla. Zbaběle jsem sklopila oči. Nechtěla jsem se dívat na smutek v jejích očích, když jí potvrdím to, co už nejspíše tušila. "To je v pořádku, Aileen.", dotkla se prstem mé brady a povytáhla ji nahoru, aby mi viděla lépe do obličeje. "To je v pořádku!", zopakovala a přes skelné oči se usmála. "Je mi to fakt líto. Já…", chtěla jsem jí nějak vyjádřit svou podporu, ale Janet mě zastavila. "Pšš...nic se neděje. Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo." Nechápala jsem, jak ji mohu zajímat více já a to, že jsem v pořádku než to, kvůli čemu mě pravděpodobně nechala hledat svým bodyguardem.
"A co bude teď mezi tebou a Reném?", zeptala jsem se o chvíli později, když jsme se obě uvelebily s hrnkem teplého čaje na pohovku. "Nic, co by, vše zůstane tak jako doposud.", pokrčila rameny. "Jako doposud? Chceš říct, že už jsi to věděla delší dobu?", lapala jsem po dechu a Janet přikývla. "Jak s ním ale dokážeš takhle žít?", nedokázala jsem to pochopit. Janet chvíli mlčela jakoby si rozmýšlela vhodnou odpověď. "Víš Aileen. Jsem často pryč. Ty chvíle, kdy se ale vracím domů, tak….Chci jen říct, že je hezké nevracet se do prázdného domu a vědět, že tam na tebe někdo čeká.", řekla posmutněle, i když si na tváři stále snažila udržet úsměv. "Navíc, vem si mého otce. Taky to nebyl zrovna příklad dokonalého manžela. Já jsem byla v té době ještě hodně malá, ale Mikey by ti o tom mohl vyprávět. Ty doby, kdy s bratry koncertoval a Joseph jim dělal manažera. Měl milenky a nesnažil se to před chlapci skrýt. Vodil si je na pokoj a…..do vedlejšího pokoje k bratrům doléhaly všelijaké ty zvuky. Mike je hodně citlivý, řekla bych, že z nás všech možná i nejcitlivější. Hrozně špatně to nesl….ale o tom teď vlastně ani mluvit moc nechci. Důležité je, že přes to přese všechno zůstali moji rodiče spolu. Moje matka je hodně silná osobnost. Drží od samého začátku rodinu pohromadě. Jestli mám nějaký vzor, tak je to právě ona." Bylo to pro mě dost těžké, ale na druhou stranu jsem cosi v tom, co Janet vyprávěla, chápala.
"Dost už ale o mně. Co ty a Mike?", zakřenila se Janet a přitáhla si kolena víc k bradě. "Janet?...", polkla jsem na sucho. "Myslíš, že bych si mohla půjčit na chvíli ještě laptop?", začala jsem. "No jasně.", odpověděla a mírně svraštila obočí. "Chci si totiž zarezervovat letenku do Itálie.", pokračovala jsem a Janet se zamračila ještě víc. Ovšem ne na dlouho. Jakmile jí došlo, že po Německu je další Michaelovou destinací Itálie, rozzářila se jako sluníčko. "Itálie? Letíš za Michaelem?", vyhrkla a já energicky přikývla. "Supér!", vypískla a já se nad její bezprostřední radostí musela zasmát. "Teda, né že bych měla radost z toho, že odjíždíš. To vůbec. Ale Mike bude tak nadšený.", sevřela vesele obě pěsti. "Mike to hlavně ještě vůbec netuší a prosila bych tě, abys mu to neříkala.", požádala jsem ji. "Takže ho chceš překvapit?", ujišťovala se ve své domněnce Janet.
Ano, chtěla jsem Michaela překvapit. Možná jsem byla částečně i zbabělá mu to dát předem vědět po tom, jak jsem se k němu chovala po telefonu. Stýskalo se mi a když už jsem nemohla zůstat sama s Bhattiovými na ranči, rozhodla jsem se pokračovat ve svém cestovním dobrodružství po Evropě. Dlužila jsem mu ale předně omluvu. U Jeremyho v baru, kde bylo i internetové připojení k jednomu postaršímu stolnímu počítači, se mi podařilo dostat na svého emailového klienta. Ve schránce jsem měla zprávu od Deana.
"Zas tolik tomu svému králi nefandi. Ne, nedal mi přes hubu. A i kdyby chtěl, myslím že by si netroufl. Nemyslíš, že by to slušně zamávalo s tou jeho image lidumila?! :) - Dean."

Kapitola 50. - Útěky 1/2

27. dubna 2017 v 23:00 | Adelle |  povídka: terapie láskou

Vlastně jsem pořádně ničemu nerozuměla a chtěla se zeptat na tolik otázek, ale Michaelova sestra Janet ke mně vysílala jasné signály, že na dotazy nyní není čas. A to ani nemusela nic říkat. Stačilo, jak svým vysokým jehlicovým podpatkem podupávala o dřevěnou podlahu a očima neustále těkala k náramkovým hodinkám na zápěstí. Ze šatní skříně jsem vytáhla cestovní kabelu a házela do ní spěšně to nejdůležitější, co jsem v tu chvíli měla po ruce. Malibu. To bylo ze Santa Barbary něco málo přes sto kilometrů. Co proboha budu teď dělat v Malibu. Zrovna teď, když jsem musela vyřešit, co se svým profesním životem provedu dál. "Hotovo?", zeptala se Janet, jakmile jsem s plným zavazadlem vyplula z ložnice. Nejistě jsem pokrčila rameny. Z balení takto narychlo jsem nikdy neměla dobrý pocit. "Neboj, co ti bude scházet, dokoupíme.", usmála se přívětivě a objala mě kolem ramen. Opouštěla jsem Neverland, nechápala jsem pořádně proč a u srdce cítila nemalou tíseň. "Šťastnou cestu.", vyprovázela nás slova Henryho, který nám galantně otevřel vstupní dveře. "A co bude s Bhattiovými?", napadlo mě v okamžiku, kdy nás k Janetinu vozu, za jehož volantem seděl statný Afroameričan, kterého jsem tipla na bodyguarda, vyprovázel překvapený pohled Omerovy sestry Shaisty. "Jim nic nehrozí.", broukla polohlasně Janet a její hlas zněl stále klidně. Zato ve mně se vše bouřilo jako při hurikánu. "Aileen, to je Joey, bodyguard a zároveň dobrý přítel.", ukázala na snědého muže s oholenou hlavou, který pro ten den fungoval zároveň i jako osobní řidič. "Joey, to je Mikova Aileen.", představila mě posléze. Joey ke mně napřáhl paži a na pozdrav mi stiskl dlaň.

Nasedli jsme v rychlosti do auta a zamířili k hlavní bráně. Otočila jsem se za sebe. Odpolední slunce se svými paprsky opíralo do zděné budovy, v korunách rozkvetlých stromů se nepohnula ani větvička, blankytně modré nebe nad námi zaručovalo hezký teplý den bez větších změn. Na záhony růží dopadaly svěží kapky vody ze zavlažovače, který se automaticky před malým okamžikem sepnul. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tahle malebná oáza klidu pro mě měla představovat nebezpečí. Tolik jsem chtěla požádat Janet o vysvětlení, ale před Joeym se mi důvod mého odjezdu, nechtěl příliš řešit. "Vše v pohodě?", otočila se za mnou ze sedadla spolujezdce Michaelova sestra. Ne! Nebylo to v pohodě, ale změnilo by mé přiznání něco? Nepatrně jsem tedy pokývala hlavou a raději před Janet rychle odvrátila zrak, aby snad na mých očích nepoznala, že tvrdím něco jiného než si ve skutečnosti myslím. Většinu cesty jsem promlčela a ubíhající čas si krátila sledováním krajiny přes okénko auta. Čas od času k mým uším doléhaly útržky diskuze mezi Joeym a Janet, která střídavě podepisovala své fotografie vytištěné na kvalitním tvrdém papíru a střídavě telefonovala. K mé smůle však ani jeden z volajících nebyl Michael.
"Za chvíli jsme tam.", mrkla ke mně Janet, když jsme se ve Ventuře ze státní silnice číslo 101 přibližovali k hlavní Pacific Coast Highway, která nás měla dovézt až k Janetinu domu na pobřeží. "Asi bych tě měla upozornit, Aileen.", usmála se Janet a naklonila se přes opěrku sedadla důvěrně ke mně. "Neverland to není, ale snad se ti tam bude líbit.", upozornila mě a já si začala tiše nadávat za svou zamlklost. Janet byla milá, neustále se usmívala a pravděpodobně jen dělala to, o co ji Michael požádal. "To určitě bude.", vykoktala jsem a pokusila se o úsměv, na kterých bych ale s klidem vsadila boty, že působil příliš křečovitě.

To, že se opravdu blížíme ke svému cíli jsem brzy poznala na vlastní oči. Projížděli jsme honosnou čtvrtí, kde nebyly domy namačkané jeden na druhý, ale dělily je od sebe poměrně dost velké vzdálenosti a vysoké zdi. Pro prostého kolemjdoucího bylo prakticky nemožné přes oplocení dohlédnout na pozemek.
Janet měla pravdu. Nebyl to Neverland. V Neverlandu si člověk okamžitě připadal jako ve snové pohádkové říši. Michael si potrpěl na sebemenších detailech. Rýpalové a lidé z bulváru by jistě ale použili jiná slova jako například serepetičky nebo kýč. Z Neverlandu dýchalo i cosi z dávných dob, o čemž svědčil i fakt, že interiéry byly ve většině případů vybaveny starodávných masivním nábytek z tmavého dřeva. Dům Michaelovy sestry byl v jistých směrech naprostým opakem, což ale neznamenalo, že by se mi nelíbil. Jednalo se o velkou moderní rezidenci. Prostorné místnosti byly prakticky vybavené a laděné povětšinou do bílé, béžové a světle zlaté barvy. Kombinace mramoru a světle hnědého dřeva posunula level luxusu ještě o příčku výš. Vše působilo dokonale čistým a uklizeným dojmem. Z hlavní haly jsme sešly do obývací místnosti. Můj zájem se po chvíli stočil k černobílým fotografiím ve velkých i malých rámech rozestavěných na naleštěné komodě. Netrvalo mi nijak dlouho, abych pochopila, že se jedná výhradně o rodinné poklady. Jeden z největších rámů zaujímala Michaelova a Janetina maminka Katherine. V duchu jsem odhadovala, že obrázek musel být pořízen zhruba v době, kdy nebylo Katherine nejspíše ještě ani 20 let. Zastavila jsem se ale u menší fotografie, na které byly zvěčněné tři malé děti. Janet uprostřed a kolem ní její bratři. "To je Marlon…", zachytila můj pohled Janet a ukázala prstem na chlapečka v bílých šortkách, který si opíral usměvavou tvář o ramínko své malé sestry. "A to vedle je Mikey.", dodala a nespouštěla ze mě oči, které jakoby se přímo vpíjely pod mou kůži. "Trochu vyčnívá, co?", řekla po chvíli pobavaně. Odlepila jsem oči od fotografie a nechápavě po ní šlehla pohledem. "No my dva s Marlonem jsme takoví hezky kulaťoučcí. Než kluci podepsali smlouvu s Motownem, museli rodiče šestřit každý cent. Ale rozhodně jsme nikdy netrpěli hlady, i když nás bylo pod jednou střechou tolik. My s Marlonem jsme toho jasným důkazem.", vysvětlila a neubránila se opět smíchu. "To Mike ne, ten všechno hned vyběhal a vytancoval." Souhlasně jsem pokývala hlavou. Rentgenovala jsem očima toho hezkého černouška na fotce a i když už od pořízení fotografie uběhla hezká řádka let, určité rysy Michaelovi zůstaly. Jeho neodolatelný úsměv, kterým dokázal rozzářit celý den, rošťácké jiskřičky v očích, dlouhé úzké prsty na rukou a ano...štíhlá tancem vypracovaná postava. Ucítila jsem horkost ve tvářích. Zastyděla jsem se tiše nad sebou, že tu takhle hodnotím tělo desetiletého chlapce.

Dopadl na mě stesk po Michaelovi i samotném Neverlandu. Tím, že jsem nebyla na ranči, jsem si přišla od Mikea ještě více vzdálená. Sklopila jsem rychle oči a nával emocí se pokusila skrýt za dlaň své ruky. "Je ti dobře?", všimla si mého podivného chování Janet starostlivě. "Ehm...ano. Jsem v pohodě. Jen….", vykoktala jsem ze sebe. "Jen ti chybí Mike, že?", dodala Janet a dotkla se mých ramenou. "To taky...ale...já Janet tomu stále moc nerozumím. Myslím tomu nebezpečí, který mi údajně hrozí v Neverlandu.", zavrtěla jsem hlavou. "Zlato, je mi líto, jestli jsem tě nějak vyděsila, ale nevím pravděpodobně o nic víc než ty sama.", tvrdila Janet, když jsme se společně posadily na velkou pohovku. "Mike mi zavolal a postěžoval si, že se poslední dobou kolem ranče motají různí lidé. Nějaký novinář, snad? Bylo mu líto, že s ním neodlétáš do Německa a tak mě požádal, zda bychom spolu nemohly strávit pár dní společně tady v Malibu. Nevím, jestli se kolem ranče motal i někdo jiný, než ti drzouni z tisku. Předpokládám, že ne. Snaž se ale Michaela trochu více pochopit, nemá s těmi lidmi dost dobré zkušenosti. Neznají své hranice, hledají špínu tam, kde není. Nebojí se lhát, nabourávat se lidem do soukromí a ničit jejich životy." Všemu, co Janet říkala, jsem samozřejmě rozuměla a naprosto to chápala. Nikdy by mě ale nenapadlo, že paparazzi přelézající zdi Michaelova pozemku budou důvodem toho, že pro mě bude nutné místo opustit. "Tohle já chápu, Janet. A souhlasím s tebou v tom, že neznají hranice. Na druhou stranu, co mi ale takový bídák od novin dokáže udělat kromě toho, že mě do příštího výtisku vyfotí, jak se po Neverlandu promenáduju nenamalovaná a v teplákovce?! Na ne zrovna oslňující fotky jsem si už zvykla….a má rodina taky.", doplnila jsem. "Líbíš se mi, Aileen.", zakřenila se Janet. "To, že se dokážeš povznést nad věcmi, které by pro jiné ženy mohly být velkým problémem a šrámem na jejich psychice.", šťouchla do mě přátelsky Michaelova sestra. "Jenže skutečnost je taková, že nemůžeš spoléhat, že ti od nich nikdy nic vážného nehrozí. Ti lidé jsou nepředvídatelní a nevypočitatelní.", zněla Janet opět vážně. "Ale kdo ví, třeba jen Mikey nechtěl, aby se provalilo, že jsi s ním neodletěla do Evropy. Zavdala bys tak určitě semínka pochybností, zda se mezi vámi něco neděje.", snažila se hned situaci odlehčit.


Janetina verze sice nebyla úplně scestná, nicméně až tolik pravděpodobná také ne. Za Michaelem jsem sice do Evropy létala, ale nezůstávala jsem s ním pořád. Vracela jsem se domů předně kvůli své práci, což už teď neplatilo, ale o tom neměl nikdo kromě mě a doktora LeRoye ani tušení. A tak by fakt, že já jsem na ranči, zatímco Mike v Evropě, neměl média nijak nadzvednout ze židlí. To jsem ale ještě nevěděla, že ještě téhož večera nabera situace zcela jiný spád. I když ze mě začal postupně opadávat počáteční šok způsobený překotným odjezdem z ranče, což byla zásluha samozřejmě i samotné Janet, která byla neuvěřitelně přátelská, milá a starostlivá a já si díky tomu uvědomila, že z Michaelových sourozenců k ní má zatím nejblíž, úplně v pohodě jsem ještě i tak nebyla. A tak jsme si nenechaly ujít pozdní televizní přenos o Michaelovi, který vysílala jakási německá stanice. Dle Janet mě to mělo přivést na lepší myšlenky, já se ale vnitřně obávala, že mě pohled na Mikea opět pořádně rozlítostní. Přesto jsem ale nedokázala odejít jen tak spát, aniž bych ho viděla, i když nás od sebe dělila velká plocha obrazovky a přes čtyři a půl tisíce mil vzdušnou čarou.
První záběr na Michaela a na tváři se mi automaticky mihl nadšený úsměv, který ale bleskurychle nahradilo znepokojení. "Co to má Michael s rukou?", vyhrkla jsem nekontrolovaně nahlas, když jsem si povšimla Michaelovy zavázané ruky. Janet zaostřila pečlivě na obrazovku a chvíli mlčela a prohlížela si svého bratra. "Nevím, Aileen. Ale vypadá v pořádku. Podívej, usmívá se. Nebude to nic vážného.", zhodnotila klidně. "Co...co říká ten komentátor?", šponovala jsem uši jako lovecký pes, jako by mi to snad mělo pomoci k tomu porozumět cizímu jazyku. "To opravdu nevím. Neumím německy.", odpověděla mi zklamaně Janet. "Ta němčina zní hrozně drsně, nemyslíš?", mluvila ke mně ale já ji už moc nevnímala a snažila se pochytit něco...cokoli, co by dokázalo alespoň trochu odpovědět na můj dotaz. "Sakra, teď by se mi tady hodil Dean.", vzpomněla jsem si tiše na toho, na kterého jsem se měla snažit úplně zapomenout. Zatímco já se na škole učila francouzsky a španělsky. Dean si namísto francouzštiny vybral němčinu. A právě tato nepatrná myšlenka zapříčinila to, co se odehrálo poté. Dean - Michael! Když jsem opouštěla LeRoyovu ordinaci, seděl Dean v čekárně. S monoklem na oku. Spojit si Deanovo nateklé oko s Michaelovou ovázanou rukou a jeho silnou nelibostí, kterou vůči Deanovi choval, bylo jako dát si jedna a jedna dohromady. "Bože můj!", neubránila jsem se díky svému novému zjištění výkřiku. Zbytek dokumentu jsem už neshlédla, s omluvou a prosbou, kdyby Michael zavolal, aby mi Janet dala vědět, i kdyby mě kvůli tomu musela vzbudit, se vypařila z obývací místnosti.


Usnout se mi samozřejmě moc nedařilo. Vztek střídalo znepokojení se špetkou zoufalství, po kterém následovala šílená netrpělivost. Byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem chvílemi bušila pěstmi do polštáře a pak do něj pro změnu tiše brečela. Emocemi vysílená jsem usnula až v době, kdy za okny svítalo, čas jsem odhadovala tak na půl pátou ráno. O pár hodin později, kdy se na digitálních hodinách objevil čas 9:20, mě vzbudilo zaklepání na dveře. "Ano…", vysoukala jsem ze sebe zmateně, načež ze dveří vykoukla Janetina hlava se sluchátkem u uchu. "To je Mike.", gestikulovala na mě. Přikývla jsem a srdce se mi bláznivě rozbušilo. "Tak jo, bráško. Předávám ti ji a opatruj se. Jo, já tebe taky, Mikey. Pa.", rozloučila se Janet se svým bratrem a podala mi sluchátko. "Budu u sebe.", špitla ke mně a rychle odcupitala z hostinské ložnice.
Rozechvěle jsem ho přijala, položila k uchu a chvíli tiše naslouchala jeho dechu na druhém konci. "Aileen, sluníčko, jsi tam? Haló?", ozvalo se po chvíli. "Ano, Michaele. Jsem tu. Ahoj.", odkašlala jsem si a v mém hlasu chybělo to správné nadšení, které by tam za jiných okolností vždy bylo. "Zlobíš se na mě….kvůli Janet?", vytušil Michael i na dálku to, že nejsem dost dobře naladěná. "Ne Michaele. Kvůli Janet se na tebe skutečně nezlobím. Tvá sestra je moc fajn. Jenže jsi mohl být ke mně upřímný a jít k věci a nevymýšlet si nějaký báchorky o tom, že mi hrozí na ranči nebezpečí.", vyprskla jsem podrážděně. "Aileen...ale...jaký báchorky?", snažil se Michael znít nechápavě. "Jaký?! Mám ti to zopakovat? To, že mi hrozí nějaké nebezpečí. V Neverlandu! Janet jsi to taky nakukal, že? Přišla s teorií, že to bude nejspíš kvůli tomu novináři, který se minule snažil dostat na pozemek a Javon kvůli němu málem vyletěl z kůže.", mluvila jsem přehnaně rychle, že jsem si nebyla zase tak úplně jistá, zda mě Michael dobře slyší. "No ano,ale to přece…", ozval se nesměle Michael. "Ale Michaele! Prosím tě, tady přece nejde o paparazzi. Co ti by mi mohli provést? Myslíš si, že se jich bojím, že se složím z toho, že mě třeba vyfotí neupravenou? Michaele, moc dobře mě znáš a víš, že mi takové věci nikdy nevadily! Tady jde totiž o něco úplně jiného. Nebo spíš o někoho. O Deana!", uhodila jsem hřebíček na hlavičku. "Co prosím? O Deana?", zeptal se pobaveně Michael s drobným zachichotáním, čímž mě ještě více popudil. "Bavíš se dobře? To Dean pro mě dle tebe představoval to nebezpečí. Co kdyby využil toho, že ty i hlavní bezpečnostní tým jste pryč...daleko odsud a objevil se u brány Neverlandu a dožadoval se diskuze se mnou? Michaele, ty mi stále nevěříš a jakmile nemáš věci pod kontrolou, tak….tak…", obtížně jsem hledala slova. "Tak jednáš unáhleně.", dodala jsem nakonec. "Aileen, prosím tě, tohle je tak…", spustil Michael klidně, ale já mu opět skočila do řeči. "Fajn. Bál ses, že by mě mohl nějak ovlivnit či co já vím, co ještě. A tak jsi mě odklidil do Malibu za Janet. To bych ještě dokázala pochopit, byť jsem ti několikrát řekla, že k němu žádný hluboký city nechovám. Myslela jsem si, že jsi v mnoha ohledech lepší než on a hlavně rozumnější. Prát se s ním ale jako kluk. Michaele, tohle přece nejsi ty! Ne takový, jakého jsem tě poznala.", přešla jsem konečně k jádru věci. "Prát? O čem to proboha mluvíš, Aileen?", vykřikl Michael. "Třeba o tvé ruce...ale to je jedno. Dokud ke mně nebudeš upřímný a raději se budeš zbaběle schovávat za nesmyslnými příběhy o nebezpečných novinářích, si my dva nemáme co říct.", vyštěkla jsem a vytípla tlačítko na přenosném sluchátku, které ukončilo náš hovor.


I když jsem Michaela nepustila prakticky ke slovu, musela jsem uznat, že se mi trochu ulevilo. Má nálada se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Z nemluvné citlivky se rázem stala upovídaná, usměvavá holka. Janet byla potěšena tou změnou. "Věděla jsem, že tě Michaelův telefonát rozveselí. Někdy je to jen v jeho hlase. Věřím tomu, že je to určitý dar. Něco, čím nedisponuje každý.", básnila Janet a já ji v tom bláhově nechala. "Jako tehdy s panem Moritou.", dodala a já k ní se zájmem vzhlédla. "S panem Moritou?", zopakovala jsem a Michaelova sestra s úsměvem přikývla. "Ano, pan Akio Morita. Spoluzakladatel Sony a vynálezce walkmanu. Setkali se poprvé v roce 1987. Jakmile se Mikey dozvěděl, že pan Morita přišel na jeho koncert v Yokohamě, byl tak nadšený. Jeho manažer pak volal do jejich domu v Tokyu, rodina se ale v tu dobu zdržovala někde ve své vile v Hakone. Nakonec se však podařilo a k Moritovým se dostal vzkaz s tím, jak moc Michael děkuje za to, že se na něj pan Akio přišel s manželkou podívat. No a znáš Mikea, jaký je to perfekcionista. Hned se omlouval, že jeho vystoupení nebylo úplně na sto procent a tak pozval Moritovi na další koncert. Shodou okolností byl pak jediným hostem na Akiových narozeninách. Vzniklo mezi nimi hezké přátelství. V roce 1993 dostal ale pan Morita při tenisu mrtvici. A Michael ihned volal do Tokya, aby vyjádřil svou podporu. No a dostáváme se k jádru věci. Natočil pro pana Moritu kazetu s osobním uklidňujícím vzkazem, že se uzdraví, že mu bude lépe, že zase bude mluvit. Dokonce na zadní stranu přebalu napsal doporučení, aby si kazetu pouštěl třikrát denně. Věřil, že mnohdy stačí víra a člověk se uzdraví.", vyprávěla Janet a já v jejím hlasu postřehla ohromnou pýchu a uznání, které ke svému bratru chovala. "A pan Morita? Jak je na tom? Uzdravil se?", zajímala jsem se. "Žije. Letos v lednu dorazil na Mikův koncert v Honolulu.", když to Janet dořekla, rozzářily se mi úžasem oči. "Michael ho tlačil na kolečkovém křesle.", poznamenala po chvíli a přes tvář ji přeběhl smutek. "Ale je naživu, to je podstatné. A kdo ví...nebýt Mikovy kazety, tak….ne, já nechci takhle přemýšlet. Přeji mu jen to nejlepší. Je to obdivuhodný člověk. Opravdu.", pokývala Janet hlavou. A to byl přesně ten Michael, kterého jsem znala a kterého jsem milovala. Pro jeho velké srdce a lásku, kterou chtěl a chce rozdávat. Zamrzelo mě, že jsem se doposud o panu Moritovi od Michaela nic nedozvěděla. Že mi unikají příběhy, které stojí za to znát a že, kdo jsou Michaelovi skuteční přátelé, je pro mě stále poměrně jedna velká neznámá.


Netrvalo dlouho a s Janet jsme se dost sblížily. Ostatně nebylo čemu se divit, když s někým trávíte většinu času pod jednou střechou, může z toho vzejít buď přátelství nebo nenávist způsobená ponorkovou nemocí. Pojily nás příběhy, které jsme si mezi sebou důvěrně vyměňovaly a ač se mi to líbilo či ne, pojil nás i Michael. Jeho další zavolání nás zastihlo v okamžiku, kdy jsme se zkrášlovaly na terase u bazénu. Janet testovala můj lak na nehty, který pečlivě nanášela na prsty u nohou a já si zase zkoušela umělé řasy, které Janet občas používala na svá živá vystoupení. Zuřivě jsem mrkala a připadalo mi, že se mi na očních víčkách usadili motýli a šimrají mě svými lehoučkými křídly. Nad mým počínáním jsme se obě musely zasmát. Smích utnul zvonek telefonu. "Dojdu to vzít.", oznámila mi energicky Janet a po patách, snad aby si neponičila čerstvě natřený lak, odťapkala rychle dovnitř. "Aileen, to je Mike….Mike!", zakřičela ke mně vesele. Rozběhla jsem se za ní. Co bylo od Janet hezké bylo to, že i přesto, že už naše vzájemná zeď oťukávání se spadla, nadále mi nechávala při telefonování soukromí a někam vždy odešla. "Ano..", ohlásila jsem se stroze do sluchátka. "Aileen, to jsem já Michael. Já...jsem rád, že jsi stále u Janet a od našeho posledního hovoru jsi neudělala něco bezmyšlenkovitého.", přivítal mě svým oznámením Michael. "Bezmyšlenkovitého? Co tím myslíš, Michaele. Třeba to, že bych se mohla sebrat a odjet za Deanem? Copak mi tak málo věříš? Je tohle ještě vůbec možné? To si myslíš, že jsem tak podlá, že bych se ti šla záměrně mstít?"

"Aileen, to jsem neměl na mysli. Prosím, vyslechni mě.", žadonil sklesle Michael. "Celé si to vysvětluješ mylně.", řekl záhy rychle ve strachu, že bych ho snad mohla přerušit. "V tom případě ahoj…", položila jsem zklamaně sluchátko a u srdce mě píchlo z toho, že se Michael stále tak vzpírá tomu přiznat, jak to celé je. "A pozdravuj Taru a Javona.", zašeptala jsem do ticha v okamžiku, kdy už mě Michael nemohl slyšet. Z oka mi stékala slza, kterou jsem se rychlým mrkáním s falešnými řasami snažila zadržet. Na terasu k Janet jsem se opět vrátila s úsměvem, leč lehce křečovitým, jako by se nechumelilo.

Později téhož dne jsem si od Janet vypůjčila laptop. V době internetu nebylo zase tak těžké najít si snadno na někoho kontakt. Stačilo vědět málo….třeba jen přezdívku z dětství. A tak jsem se poměrně rychle dostala k emailové adrese na Deana. Ten hlupák veřejně na internetu uváděl i svůj osobní mobilní telefon, ke kterému jsem se dostala přes internetové anonce, ve kterých nabízel prodej auto součástek a opravu i servis aut. Telefonovat mu se mi ale vůbec nechtělo, i tak jsem si jeho číslo zapsala na lísteček a uložila rychle do své peněženky. Pak už jsem se přihlásila na svého emailového klienta a napsala Deanovi zprávu, ve které jsem se ho nenápadně ptala, zda ten monokl pod okem má z bitky s Michaelem. Poté jsem zabrousila do složky přijatých zpráv, abych zjistila, že mám dva emaily od Tary. "Co jsi provedla s mobilem? Nemůžeme se ti dovolat.", hlásila první zpráva. Druhou Tara poslala několik hodin po té první. "Kape ti na maják? Neubližuj mu tolik, vždyť já se tu na ty jeho psí oči nemůžu dívat. Německo je fajn. Jen ti Němci….nic proti, ale všichni jsou na jedno brdo. Trochu si tu přijdu jako někde v Norsku nebo Švédsku, až na ten příšernej jazyk. Pusu, Tara." , to byla celá ona. Nezapomněla mě pokárat, ale zároveň říct i něco milejšího. Žádný nový email toho dne již do mé schránky nedorazil.
Janet čekala hned následující den nějaká velká akce. Od samého dopoledne se to v jejím domě s výhledem na oceán hemžilo stylistkami, vizážistkami a dalšími lidmi z Janetinýho týmu, kteří se starali o to, aby vypadala skvěle a všechno do puntíku probíhalo bez komplikací. Bylo jich tolik, že jejich jména se mi během chvilky začala plést. "Opravdu ti nevadí, že tě tu nechám jen tak?", strachovala se. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Janet sice zpočátku koketovala s myšlenkou, že na večírek si vyrazíme společně, pro novináře by to jistě byla hotová senzace a obě jsme se notnou chvíli dokázaly bavit vymýšlením těch nejkurióznějších titulků, které by se v novinách objevily, ale na druhou stranu je to pro mě vůbec bezpečné a líbilo by se to Michaelovi? O své bezpečnosti jsem si myslela své. Věděla jsem, že se mi nemůže nic stát, ale téma "Dean a Michaelova žárlivost" jsem s Janet nechtěla otevírat….alespoň zatím ne.


"Vypadáš skvěle.", zhodnotila jsem bez přehánění konečný výsledek a Janet, i když podobné lichotky, musela slýchat denně, se zatetelila radostí. "Díky. Dům je ti k dispozici, relaxuj, o nic se nemusíš starat, ale kdyby cokoli, zavolej Joeymu.", vtiskla mi do dlaně lísteček s číslem na svého bodyguarda. "Věřím, že to nebude třeba. Užij si večer.", popřála jsem jí a spolu s její asistentkou Rachel, jí pomohla do lehkého kabátku. To už se ale ve dveřích objevil jeden z bodyguardů se sluchátkem u ucha. "Janet, vůz už je připraven.", zvolal polohlasně. Janet přikývla, naposledy se shlédla ve velkém nástěnném zrcadle a otočila se ke mně. "Pa..", mávla ke mně a políbila mě na tvář. "A kdyby volal Mikey, tak ho ode mě pozdravuj.", zašeptala mi vesele. Nepatrně jsem pokývala hlavou. Její poznámka o Michaelovi přišla poměrně nečekaně a já vlastně ani neměla, co bych jí k tomu řekla.

Nová kapitola

23. dubna 2017 v 19:58 | Adelle
Holky (a kluci - pokud to tu nějaký čte) nová kapitola bude v průběhu příštího týdne. Omlouvám se opět za šílenou prodlevu, ale bylo teď moc práce. Konečně jsem se dala do psaní. Právě končím 5.stranu ve Wordu. Věřím, že do pátku se tu nová kapitolka objeví. Mějte se zatím krásně a brzy ahoj.

Kapitola 49. - Konec i začátek....

18. března 2017 v 18:23 | Adelle |  povídka: terapie láskou
[Máme tu nový dílek a i když by název mohl vyznít všelijak, rozhodně nekončíme. Je toho před námi ještě hodně, věřte. V dnešním kapitole se objevuje nová postava. Nešvindlujte a neposouvejte hned zkraje článek na samotný konec, který může hodně napovědět. A mimochodem, i když by se zdálo, že se v kapitole dnes naopak i s některými postavami rozloučíme, tak nebojte....Aileen se možná s některými z nich tiše loučí, oni se však neloučí s vámi.]
----------------------------------------
Po poměrně nepříjemné rozmluvě s Tarakem, jsem už na Michaela nenarazila. Byl stále někde s Javonem a já si musela dát rychlou sprchu a uhánět do práce, kde naštěstí k žádným konfliktům toho dne nedošlo. Neskutečně jsem se ale těšila domů. Věděla jsem totiž, že tam na mě nečeká pouze Tara nebo Omer s rodinou, ale předně ON - Michael! Taraka jsem hodila za hlavu. Starosti jsme sice měli oba, ale tak nějak jsem začala pochybovat, že jde Tarakovi skutečně tolik o Michaela a jeho zdraví. Něco mi ve skrytu duše říkalo, že tu jde především o business a úspěšnost turné. I když jsem samozřejmě musela částečně uznat, že má přítomnost mohla být pro Michaela v Evropě velkým rozptýlením - takovým, kdy je člověk tolik nabuzený hormony štěstí, že usnout je prakticky nemožné. "Miku, jsem doma!", zahlásila jsem dostatečně nahlas, jakmile jsem otevřela hlavní dveře. Michaela jsem našla klasicky ve své pracovně. "Jak bylo v práci?", mrkl na mě od stolu. "Pohoda, pár klientů, nějaké to papírování. Počet nečekaných návštěv Deana a konverzací s ním nula!", vypočítávala jsem poslušně. Michael mi slovně neodpověděl. Pokýval hlavou a ukázal mi zdvižený palec. Zdál se vcelku spokojený, přesto jsem si nemohla nepovšimnout, že se tváří trochu zasmušile, jakoby nad něčím neustále dumal. Udělala jsem dalších několik kroků k němu a směle jsem se mu posadila na klín. "Nechceš si dát alespoň pauzu, zlato? Nebo víš co? Uděláme si palačinky s hordou ovoce a šlehačky, co ty na to?", zaševelila jsem radostně a oběma rukama jsem se mu prohrábla ve vlasech. "Aileenko, můžu se tě na něco zeptat?", odkašlal si Michael a posmutněle se mi zadíval do očí. Němě jsem přikývla. "Ten Dean...uhmm...jak dlouho o nás dvou ví?". Rozuměla jsem každičkému slovu, které vyřkl, nicméně jsem nějak nechápala, proč se zrovna teď na něco takového ptá. "Já vlastně ani nevím, když jsme se tehdy setkali v doktorově ordinaci, už to jistě věděl. Ale já mu nic neříkala. Tedy ne tak, že bych mu narovinu řekla jméno svého přítele. Každopádně věděl, že jsi to ty. Odkud asi, že?", dedukovala jsem nahlas. "Samozřejmě...pokud má doma televizi, zavedený internet a odebírá noviny, je něco takového asi velmi snadné zjistit. Takže teoreticky o tom mohl vědět už dříve. Ještě než jste se vy dva setkali u doktora LeRoye?!", přemýšlel nahlas Michael. "Teoreticky ano, ale proč se ptáš?", nedalo mi se nezeptat. "Ale nic, jen mě to tak napadlo. Nelam si s tím hlavu, sluníčko. Jsem prostě jen starý žárlivý chlap, který se bojí, aby mi tě nějaký kulturista neoblbnul.", pousmál se. "Nejsi vůbec starý a trocha žárlivosti není nikdy na škodu, ale skutečně by sis Deanem neměl kazit náladu. Miluju tebe, ne jeho!", svěřila jsem mu upřímně a srdce mi trhalo to, že se mu Dean neustále vkrádal do myšlenek. Schoulil mi hlavu k hrudi a chvíli mě jen tak kolébal ve svém klíně. "A víš co, ty palačinky bych si dal rád.", přiznal tiše po chvíli. "To je mi jasné, Mikey.", zašeptala jsem mu do vlasů. "Ale víš co se říká? Bez práce, nejsou koláče.", doplnila jsem vtipně a zatáhla ho jemně za ruku…..pryč z jeho pracovny, pryč od problémů a starostí.

Vlastně mi to připomnělo staré dobré časy. Dobu, kdy jsem na ranč jezdila jen na návštěvy. Ty vzácné chvíle a neskonalé těšení. Williama jsme tradičně vyhostili z jeho království a rozhodně se netvářil nijak proti. "Dnes tady přebírám žezlo...ehm, vlastně tedy vařečku, já. Šéfkuchař Michael k vašim službám, mylady.", uklonil se mi Michael a oblékl si Williamovu bílou zástěru. Přesně tohoto Michaela jsem měla nejraději. Veselého a vtipného. Posadila jsem se na barovou židličku a užasle pozorovala jeho počínání. Pečlivě odměřoval potřebné ingredience - mouka, mléko, vajíčka, prášek do pečiva, sůl, med i máslo. Pracoval svižně s ladností tanečníka, kterého měl v krvi i samotném srdci. Musela jsem na něj jistě zírat s otevřenou pusou, ale byla to opravdu báječná podívaná. Z namíchané směsi vytvořil těsto a bavil se mými vyjevenými pohledy. "Tak teď budeme muset tak půl hodinu počkat.", rozhodl a uložil mísu do lednice. "A co budem dělat?", nedala mi má zvědavost. "Projít se?", navrhl Michael a napřáhl ke mně svou paži.

Ranč mě měla ve své moci a vpíjela se mi neustále pod kůži, ať už bylo léto nebo zima, ráno nebo noc. S Michaelem po boku jsem vše vnímala ještě daleko intezivněji. "Já to tady miluju.", přiznala jsem tiše a přerušila tím tak chvíli, kdy jsme oba s Mikem mlčeli. Jediným zvukem do té doby byl jen zpěv cikád a šum nedalekého vodopádu. Nasála jsem do nosu vlahý večerní vzduch okořeněný tou správně tajuplnou neverlandskou esencí. "To jsme na tom stejně.", přitakal Michael a pohrával si s prsty mé ruky, kterou svíral v té jeho. "Nechtěl bych o to tady nikdy přijít.", pokračoval a já si povšimla nepatrného stínu, který mu přeběhl přes tvář. Něco narušilo jeho doposud klidné rozpoložení. Cítila jsem, jak je opět napnutý až nervózní. Pohledem rychle přelétl po okolí. "Vybudoval jsem si tady svůj vlastní svět. Jelikož do toho skutečného mám jen omezený vstup. Nedovedu si představit, že bych to tady kdy měl opustit." Nechápala jsem, kde se v něm najednou sebraly takové obavy. "Ale ty o to tady nepřijideš!", zdůraznila jsem a vzala jeho tvář do dlaní. "Je to tvůj domov, Michaele. Nikdo ti ho nevezme. Rozumíš?", připadal mi najednou tak křehký a bezbranný. "...š domov", broukl tiše a trochu nesrozumitelně. "Co jsi povídal?", požádala jsem ho záhy o zopakování. Opět se rozhlédl kolem dokola, zhluboka se nadechl a zdál se být už o trošku klidnější. "Že je to náš domov, Aileen. Nejenom můj.", vysvětlil. Nebylo třeba cokoli dalšího říkat. Zbývalo udělat jen jedno jediné - políbit ho.

Dovnitř jsme se vrátili v pravý čas. Těsto již bylo tak akorát nakynuté a naše žaludky po večerní procházce dostatečně vyhládlé. Michael se opět hrdinně postavil ke sporáku. Počínal si opět obdivuhodně. Co na tom, že při smažení a zvláště obracení palačinek jsem mu musela krapet pomáhat. Od úplně posledního kroku před samotným servírováním mě však od sebe slušně odstrčil. "Voila", postavil přede mne po chvíli se spokojeným úsměvem talíř s palačinkami a já pochopila, proč kolem závěrečného zdobení dělal tolik tajností. Čokoládovou polevou nakreslil na vrchní placku srdíčko a stejnou pochoutkou se mu dokonce podařilo vepsat po okraji talíře vzkaz - Miluju tě. "Já tebe taky..", vyslabikovala jsem téměř neslyšně a neodolala pokušení - ukazováček jsem na okamžik smočila v javorovém sirupu a čokoládě a pochoutku bez výčitek slízla.

Před Michaelovým návratem do Evropy to byl ale bohužel náš poslední příjemný večer. Následujícího dne došlo na ranči k pozdvižení. Nějakému novináři se podařilo vyšplhat na plot. Zavčas ho však zpozorovala ochranka. Javon se však zachoval jako rozzuřený pes utržený ze řetězu. Nebyla jsem sice přímo u toho, ale co se ke mně díky Taře dostalo bylo to, že nebýt včasného zásahu Wayna a Billa, Javon by toho člověka asi přizabil. Mike zuřil! A nejen kvůli tomu, že se mu nějaký drzý paparazzi snažil opět nabourat do soukromí. Byl rozmrzelý i díky Javonovi. "Zachoval si se naprosto neprofesionálně.", zvýšil na svého bodyguarda přede všemi hlas v obývací místnosti. "Neprofesionálně? Dovol abych ti připomněl, že mým úkolem je chránit tě.", vyprskl dotčeně Javon. "Ano...máš se starat o mou bezpečnost, ale ne za cenu, že kvůli mě zmrzačíš cizí lidi.", vztyčil Michael důsledně ukazováček. "Co ty víš, co by ti ten chlap provedl, kdyby se mu podařilo dostat blíž.", zavrtěl Javon nesouhlasně hlavou. "Ale nic mi neudělal, ani jsem tam nebyl. Tvá reakce byla tím pádem přehnaná a já nechci...nepřeju si…", odkašlal si Michael a rozhlédl se po ostatních členech z ochranky. "Abyste se chovali jako nějaká banda rváčů. Nesnáším ty psy z bulváru stejně jako vy, ale to přece neznamená, že jim půjdeme po krku!?", dodal. "Vy dělejte, co je skutečnou náplní vaší práce a pokud na mě někdo nevytáhne revolver nebo jinou zbraň, držte své emoce na uzdě.", rozhodl Michael a mně při té jeho poznámce přeběhl mráz po zádech. Rozmluva skončila a všichni se začali rozcházet. Tara chtěla rozčíleného Javona nejspíše uklidnit a vztáhla k němu chlácholivě ruku. On ji však ze své paže setřásl. Od Omerova otce Rize, který k němu vysílal poměrně soucitné pohledy se však v klidu nechal poplácat po zádech. Oba spolu odešli. Tara se nejdříve překvapeně podívala ke mně, pak na Michaela, následně do chodby, ve které zmizeli ti dva - nejspíše vnitřně řešila dilema - má si zachovat hrdost nebo se rozběhnout za svým přítelem? Nervózně podupávala svými lodičkami s neuvěřitelně vysokými podpatky o naleštěnou podlahu. Pak nahlas vzdychla a dlaněmi se hlasitě plácla do boční strany stehen. Po chvíli, aniž by cokoli dalšího řekla, nasupeně odešla i ona.

Michael se toho večer cítil mizerně, měl pocit, jako by mu nikdo nerozuměl, jako by snad všichni byli tiše na Javonově straně, což samozřejmě nebyla zase tak úplně pravda. Chápala jsem Michaela a souhlasila s ním v tom, že Javonova reakce byla trochu přes čáru. Na druhou stranu, stát tváří tvář někomu, kdo jde proti Michaelovi, podílí se na lžích, které se o něm do tisku napíší, asi bych pravděpodobně také ztratila nervy. Chystala jsem se už do postele, když jsem si všimla Mikea. Stál u okna s rukama založenýma na prsou a konsternovaně koukal ven do tmy. Přitiskla jsem se k němu zezadu a objala ho v pase. "Copak vyhlížíš?", nasadila jsem veselý tón a podívala se mu přes rameno. "Spíš koho…", špitl Michael a prstem ukázal kamsi do dáli. Vzadu na příjezdové cestě stál zaparkovaný jeden z golfových vozíků, které na ranči nesloužili primárně k samotnému golfu, jako za účelem jakéhosi přibližovadla. Někdo tam seděl a při bedlivém zaostření se mi podařilo úspěšně identifikovat kdo přesně. "Javon a Riz?", vzhlédla jsem k Michaelovi a on souhlasně pokýval hlavou. "Sedí tam spolu už asi dvě hodiny.", prozradil po chvíli. "To tam spolu hlídají a čekají, zda nás tu někdo nepoctí neohlášenou návštěvou?", měla jsem v úmyslu to odlehčit, ale Michael po mně vrhl až vylekaný pohled. Chvíli se mi jen tiše díval do očí, šokovaný mým pokusem o vtip. "No, spíš jen zapíjí truc.", povzdechl si zklamaně a odvrátil zrak od setmělé scenérie, která se mu rýsovala za oknem.

Uprostřed noci mě pak probudil hlasitý smích ozývající se ze spodního patra. Javon se vracel s Rizem ve velmi bujaré náladě. Přeslechnout nešlo ani Tařino syčení, kterak se snažila ty dva ztišit. "Vypadněte, oba dva.", lkala kamarádka polohlasně. "Michael už mě nemá rád...škit….tak jsem si našel nového kamaráda….škit", ospravedlňoval se Javon. "Fajn, kámoši. Takže se dneska vyspíte spolu….ale ne tady. Ustelte si třeba v altánku na zahradě. Nazdar.", rozhodla rázně Tara a bouchnutí dveří mi dalo jasné znamení, že Javona spolu s Omerovým otcem vyhodila ven. "Miku, spíš?", zašeptala jsem do znovu nastalého ticha, když jsem si povšimla, že se Michael během chvíle několikrát neklidně zavrtěl. Odpověď jsem nedostala hned, po nějaké době se ale zničeho nic posadil na posteli. "Ne...nespím, Aileen. Nemůžu spát.", plácl nešťastně dlaněmi do peřin. Už už jsem se chystala k tomu, jak mu řeknu, že o jeho problému se spánkem vím, stejně tak, co mu do žíly vpravil pařížský lékař, ale že my dva to zvládneme. Hlavně už žádný Propofol. Mike se ovšem okamžitě ujal slova. "Musím ven. Musím na vzduch.", rozhodl a začal se nemotorně soukat z podušek. "Tak já půjdu s tebou.", nabídla jsem se. "Ne, to ne...to nemusíš.", hopsal ve tmě na jedné noze, když si chtěl navléct na holé chodidlo ponožku. "Ale já chci…", snažila jsem se ho přesvědčit. "Ne!", otočil se ke mně a já se již neodvažovala cokoli namítat. "V klidu spi, zlatíčko. Já se hned vrátím. Potřebuji být jen chvíli sám.", dodal, když si všiml mého zaraženého výrazu. Pokud jsou dvě hodiny pro Michaela chvilka, pak ano...vrátil se za chvíli…..


Dva dny nato se na ranči objevila velká šedivá dodávka, vystoupili z ní tři muži a dle jejich oblečení jsme s Tarou, nalepené na okně, usoudily, že se jedná o nějaké techniky. Mluvili dlouze s Waynem i dalšími třemi bodyguardy. A pak se vzdálili k malé budově nedalo hlavní brány, kterou jsme s Tar výstižně přezdívaly jako "kukaň pro ochranku. Jak se ukázalo později, nemýlily jsme se v odhadu na profesi těch chlápků. "Stejně je to blbost…", prořízl u večeře z nenadání ticho Javon. "Zbytečně vyhozený prachy.", kroutil nesouhlasně hlavou a zároveň přežvykoval sousto v ústech. "Javone, co se ti opět nepozdává?",ohradil se podrážděně Michael. "Ty kamery snímají sice pozemek z různých úhlů, ale věř mi nebo ne, nejsou schopné sejmout úplně vše. Každičký kout, setmělý roh a podobně.", vysvětlil Javon. "Michaele, neberte to špatně, ale na tom, co říká Javon může být leccos pravdivého. Však uveďme pár příkladů….Brad Pitt, Whitney, Nicolas Cage nebo Jennifer Lopez. Ti všichni mají nainstalované ty nejlepší bezpečnostní systémy, přesto se zlodějům podařilo k nim dostat.", doplnil Riz. "Tady byli zloději?", vyprskly jsme s Tarou téměř unisono. "Ale ne. Jen jsem trochu posílil bezpečnost potom, co se sem chtěl dostat ten novinář.", uklidnil nás okamžitě Mike. "To chce dogu...a nejen jednu. Ty už by si s kdejakým vetřelcem poradily. Kously by ho do prde….zadku a bylo by.", rozohnil se Javon a setkal se s celkem pobavenými výrazy přísedících. "Javone, žádní psi. Víš, že se těch zvířat bojím.", zavrhl Mike hned v začátku Javonův návrh. "Myslím si, že se kolem toho dělá zbytečně velký haló. Není to ostatně poprvé, kdy se sem snažil někdo dostat. Novináři, lidi z televize, fanoušci…..Ve výsledku jsou to stejně všechno neškodní lidi, kteří jsou buď chronicky zvědaví, touží po senzacích nebo jen postrádají dávku respektu k soukromí druhých. Ty kamery jsou v pořádku a dle mého dostačující.", promluvil Bill. Načež se jeho poznámky opět jako na udičku chytil Javon. "Netvrdil bych, že všichni fanoušci jsou neškodní. Vzpomínáte na tu holčinu? Čtyři dny se schovávala v koupelně pro hosty. Celé čtyři dny!", připomněl Javon a nebezpečně mu začaly cukat koutky. "Jo jo, na ni si vzpomínám. Mike na ni narazil uprostřed noci, když si šel do ledničky pro jídlo.", promluvil pro změnu Wayne. Pro mě i Taru to byla naprosto nová informace. "Proboha, a co jsi dělal?", otočila jsem se k Michaelovi. "Já bych se asi počurala, kdybych v noci narazila na cizího člověka ve svým domě.", nechala se slyšet Tara. "No nic, sedli jsme si, společně jsme něco snědli. A pak ji kluci odvezli domů.", pokýval Michael směrem k Waynovi a Billovi.

Nevyspala jsem se tu noc nijak dobře. V hlavě mi zněly hlasy, překřikovaly se a navzájem si skákaly do řeči. "Pozemek je obrovký na to, aby ho uhlídal jen Matt….-Nic se neděje, slečno.- Riz se chová podivně!.....-Nic se neděje, slečno.-Chová se podivně!- Co když je nějakej….úchylnej a šmíruje vlastní dceru.- Nic se neděje, slečno.- Omer mě šmíroval, když jsem se sprchovala. - Vymýšlí si, protože mi závidí. Je do Michaela zamilovaná.- Nic se neděje, slečno. - Šmířoval mě v koupelně! - Slyšela jsem, jak tam se mnou někdo je, jak dýchá...slyšela jsem ten dech a pak...pak už jen stín.- Nic se neděje, slečno. -Miku, ty rošťáku. Tušila jsem, že se objevíš. Přiznej se, bál si se tam sám. No tak, neostýchej se a pojď za mnou. - Šmíroval mě v koupelně. - Myslím, že sprcha mi bodne. Vana by teď asi nebyla ideální - V koupelně… - Ten dech a pak už jen stín. - Sprcha mi bodne. - Čtyři dny se schovávala v koupelně pro hosty. - Ten dech a pak už jen stín - Netvrdil bych, že všichni fanoušci jsou neškodní. - Asi bych se počurala, kdybych v noci narazila na někoho cizího ve svém domě - V koupelně - Dech a pak už jen stín. - Moonwalkers...tss, mesíčnani to sedí. - Sprcha mi bodne. - Šmíroval mě v koupelně. - Dech a pak už jen stín. - Přesto, že většina může být v pohodě, se mezi nimi může najít jeden, kterej to nemusí vzít dobře. - Moonwalkers. - Sprcha mi bodne. - Miku…. BOŽE, pomoz mi. - Ne všichni jsou neškodní. - Buď opatrná, Aileen. Svět je zlej. - Zavolej Matta, budu se cítit hned líp."

Týden se pomalu nachýlil ke svému konci. A přede mnou vyvstal náročný úkol. Říct Michaelovi, že s ním do Německa neodletím! A to nejen kvůli Tarakovi, který se po nějakém obchodním vyřizování v Los Angeles, vrátil opět na ranč, ale tak nějak jsem cítila, že tu prostě musím zůstat. Po chaotickém, nepříjemném, přesto živém snu, mě neustále sžíral divný pocit. Mike se tak bude moci v Německu věnovat práci, já ho nebudu rozptylovat, Tarak bude opět spokojený. A Matt….Matt tu nebude s Rizem na Neverland sám. "Jakto, že nemáš ještě sbaleno, ty uličnice.", poplácal mě po zadku večer před plánovaným odletem Michael. Polkla jsem na sucho, cítila jsem velkou tíseň, bolest i zklamání u srdce. "Víš Mikey, já tentokrát nepoletím.", řekla jsem a snažila jsem se seč mohla, aby to vyznělo co možná nejpřirozeněji a dostatečně klidně. "Nepoletíš? Proč?", svraštil Mike nechápavě obočí. "Byli jsme spolu celý týden, zlato. Neříkám přece, že už za tebou do Evropy vůbec nepřiletím. Říkám jen, že nepoletím do Německa.", kličkovala jsem všemožně kolem. "Nudíš se se mnou.", šeptl nešťastně Michael a neznělo to vůbec jako otázka, ale jako holý fakt, kterému chtěl věřit. "Ale vůbec ne, lásko. Vůbec se s tebou nenudím. Jak jsi zase na tohle přišel?", vzala jsem jeho tvář do svých dlaní. "Tak kde je problém, Aileen?", nechtěl to pochopit Michael. "Potřebuješ se soustředit na práci a v klidu pak odpočívat, načerpat síly na turné.", začala jsem trochu koktat. "Proboha, mluvíš už jako Tarak.", setřel mě záhy. "Aileen, pro všechno na světě, buď ke mně upřímná. Je v tom ten kluk, že ano? Dean!", podezíral mě. "Michaele, říkala jsem ti již několikrát, že Dean mezi náma dvěma nehraje žádnou roli. Já k tobě upřímná jsem, ale ty jsi nedůvěřivý.", postěžovala jsem si. "Ale já tě potřebuju…", přešel od naštvanosti k lítosti. "Jak se mám asi soustředit, když tam nebudeš?!", zabručel posléze. "Věř mi, budeš víc soustředěný, když tam nebudu, než kdybych tam byla.", trvala jsem si na svém.

Později toho večera jsem se zastavila v hostinském pokoji. "Dobrý večer, Taraku. Jdu vám jen říct, že zítra do Německa neodlétám.", vybalila jsem to na něj ještě mezi dveřmi. Tarak souhlasně pokýval hlavou a zmohl se jen na pouhé "dobrá.". Co jsem vlastně čekala, že mi za mé rozhodnutí, ke kterému mě on částečně musel dokopat, bude líbat vděčně ruce? "Jestli bude mít Michael nadále problémy s nedostatečným spánkem, nepřeju si, abyste mu podávali znovu Propofol.", upozornila jsem ho rázně. Ovšem on mi to rázem vrátil i s úroky. "O tom vy nerozhodujete, slečno Petersonová.", spražil mě a do otevřeného zavazadla si začal rovnat oblečení. "Co prosím?", otočila jsem se v úžasu. Ne snad, že bych byla nedoslýchavá, ale předně proto, že jsem jeho poznámku brala jako útok. "Nejste jeho lékařka a nejste ani samotný Michael. Ostatně to on si vyžádal Propofol. Toho francouzského lékaře doslova prosil, aby mu dal něco, co mu zaručeně přivodí spánek. Měla byste si přestat myslet, že jdu přes mrtvoly…", poznamenal a já se na něj při posledních slovech vyděšeně podívala. "Promiňte, to bylo nesprávné přirovnání. Chtěl jsem říct, abyste si nemyslela, že jsem tak špatný a zajímá mě jen obchod a peníze. I já mám city.", poklepal si Tarak dlaní na srdce. "Nebojte, udělám vše proto, aby Propofolu nebylo zapotřebí. Pokud to bude ale to jediné, co mu zaručí pár hodin odpočinku, nebudu rozhodně Michaelovi bránit.", dal mi jasně najevo Tarak.

"Příjemný a bezproblémový let, zlato. A zavolej mi, hned jak přistanete. Zvednu to i uprostřed noci, slibuji. Stejně klidně neusnu, dokud nebudu vědět, že jste v pořádku dorazili.", schoulila jsem se následujícího dne při loučení Michaelovi do náruče. "A Deana už pusť z hlavy.", pošeptala jsem mu do ucha, když jsem si povšimla, jak je neustále ztuhlý. "To jen tak neskončí…", broukl zklamaně. "Ví, kde tě najít...Tam, kde jsem tě ostatně našel i já." Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem raději neříkala nic, abych na poslední chvíli ještě něco nepokazila.Rozloučila jsem se i se zbytkem a Taru vyprovodila tichou prosbou, aby mi na Michaela dala pozor. "Neboj, budu ty Němky od něj odhánět zuby nehty a třeba je i přetáhnu tou novou kabelku od Armaniho. Zjistila jsem si na netu, že mají slevy.", zakřenila se radostně Tara, která už se jistě viděla v nějakém německém nákupním centru nebo butiku. Neměla tušení, jak to myslím, s tím aby na Michaela dohlédla. Jak by také mohla. Přebrala si to po svém a měla nejspíše za to, že se jen obávám návalu mladých a hezkých fanynek. Pak nasedla do auta spolu s Omerem a Billem a vyjeli na letiště. Krátce po nich nastoupil do auta i Michael. Poklusem jsem vůz doprovodila až k bráně. A pak….pak byl pryč.

Z pohledu bodyguarda Wayna Nagina:

Seděl jsem v autě vedle Michaela, který se zdál rozrušený. Znal jsem ten jeho výraz ve tváři moc dobře. Cloumaly se mnou emoce a touha zasáhnout a něco udělat. Chtěl jsem mu říct něco povzbudivého. Nerad jsem ho vídal v takovém rozpoložení. Měl jsem ale skutečné obavy, že by se mohl sesypat….doslova jako domeček z karet. Javon žil evidentně v přesvědčení, že má z ochranky k Michaelovi nejblíž. Nevyvracel jsem mu to ani v nejmenším. Fakt byl ale ten, že jsme toho spolu s Michaelem už leccos zažili. A kdo u něj byl v těch obtížných chvílí? Kdo mu říkal, že všechno bude zase dobré, když od něj odešla Lisa a on se v slzách sesunul na zem? Říká se, že chlapi nepláčou. Je to blbost. Viděl jsem ho brečet už několikrát a vždy mi to rvalo srdce. Okolní svět se k němu občas chová dost hnusně a on se stejně vždycky zmátoří, postaví na nohy a dál rozdává své hojivé, léčivé úsměvy a pomáhá tam, kde to je třeba. Neskutečně ho obdivuji. Teď ale nebyl na slzy čas a prostor. Zachoval jsem tedy kamennou tvář a raději předstíral, že mě velmi zaujala ubíhající krajina za okénkem vozu. "Na další křižovatce zahni prosím doprava.", zavelel Michael náhle k řidiči. "Ale letiště je nalevo.", upozornil jsem ho hned. "Ještě se potřebuji s někým setkat. Na letiště to stihneme i tak.", odpověděl suše Michael a založil si ruce do klína.

Z pohledu Aileen:

Probudila jsem se do nového dne a ranč se zdál být neskutečně tichý, až mi to nahánělo hrůzu, i přes skutečnost, že tu nadále zůstávalo několik lidí - Omerova rodina, William, Henry, Matt a přes den i tři hospodyně. Tento den bude jiný. Bude to konec jedné etapy a začátek něčeho nového. Odhodlaně jsem se na sebe podívala do zrcadla. Nasnídala jsem se, vyčistila si zuby a do záchodové mísy vyhodila sim kartu z mého mobilního telefonu. Proud vody, který se do mísy okamžitě nahrnul po stisknutí, ji nenávratně spláchl. Michael mi zavolal asi ve dvě hodiny ráno. Všichni v naprostém pořádku dorazili do Německa. O mých záměrech ještě nevěděl, přesto jsem mu naznačila, aby mi příště zavolal už přímo na pevnou linku. Pak jsem vyrazila do práce, kde jsem ihned zamířila k doktoru LeRoyovi. Sužovala mě trochu tréma i obavy, přesto jsem necouvla ani o krok vzad a zaklepala na dveře jeho kanceláře. "Aileen, děvče. Trochu jsem se bál a už nějaký ten týden čekal jako na trní, kdy se tu s podobnou zprávou objevíte. Promyslela jste si to dobře?", zeptal se mě a jeho hlas zněl sice posmutněle, přesto neskutečně otcovsky. "Arthure, potýkala jsem se s touhle myšlenkou už nějakou dobu. Není to pro mě rozhodně vůbec jednoduché, protože mi tu s vámi bylo skvěle. Ale musím a chci to udělat.", trvala jsem si na svém. "Co budete dělat, Aileen? Cestovat s Michaelem nebo máte v plánu něco jiného?", zajímal se doktor LeRoy. "Představa být na něm finančně závislá mě děsí. Chtěla bych něco zkusit….něco, co by se dalo skloubit s Michaelovým rušným životem, ale co konkrétně to ještě netuším.", přiznala jsem zcela bez vytáček. "Michael má štěstí, že Vás má, Aileen.", pokýval hlavou doktor a já ucítila horkost ve tvářích. "Vzpomínám si na naše první setkání tady v ordinaci. Byl vyhublý, měl propadlé tváře, nešťastné oči a já se tehdy upřímně zalekl. Tak tohle je ten Bůh hudby, ta modla, po které všichni šílí? Spíš než úspěšného umělce připomínal kostlivce. Díky vám vykvetl a postavil se na nohy. Mou pomoc již vůbec nepotřebuje, ale tu vaši ano. Chápu vás i vaše rozhodnutí. Proto vám dávám své svolení, byť s těžkým srdcem.", pokýval hlavou a mně se nahrnuly do očí slzy. Nebylo to jednoduché to tu opustit. Doktor LeRoy byl skvělý člověk, chápající, empatický….vždy mi ve všem vyšel vstříc a já tu teď před ním sedím zkroušeně jako neposedný žák před ředitelem v ředitelně a dávám výpověď. "Doufám, že na mě ale nezanevřete a přijdete se někdy podívat a povyprávíte mi, co je u vás nového. A kdyby jste se přeci jen chtěla vrátit, třeba jen na půl úvazku, své místo tu budete stále mít, Aileen.", přislíbil Arthur a já už to v sobě nedokázala déle udržet a z očí mi začaly téct první slzy. "Ale no tak, přece nebudete brečet, děvče.", všiml si Arthur a ihned mě začal uklidňovat. "Můžu vás obejmout, doktore.", polykala jsem slzy dojetí. "Ale to je jasná věc, pojďte…", rozpřáhl paže Arthur a sevřel mě na své hrudi.

Z kanceláře jsem odešla až v okamžiku, kdy po slzách nebylo ani památky a jako naschvál v čekárně narazila na toho, kterému jsem se měla vyhýbat. Seděl na kovové židli s koženým polstrováním a jakmile mě spatřil, ocukla jsem pohledem. I tak jsem si ale povšimla jeho natrženého obočí a monoklu, který měl na levém oku. Soudě barvy, která ještě nefialověla, muselo jít o nějaký čerstvý incident. Že by přece jen bylo učiněno spravedlnosti a Dean dostal co proto od nějakého novináře, za to že se mu snažil prodat lživé informace? "Čau…", pozdravil mě nahlas. "Ahoj..", broukla jsem téměř neslyšně a hnala se rychle ke dveřím. Zastavila jsem se až na ulici a podívala se k budově. Opouštěla jsem místo, které jsem i přesto, že se tu často řešily závažné problémy a v čekárně neseděli vyloženě šťastní lidé, měla ráda. Místo, kde jsem potkala svou osudovou lásku. "Tohle není ahoj, Deane. To je sbohem…", pomyslela jsem si a rozběhla se ke svému autu, abych se co nejrychleji mohla dostat zpátky na ranč.




Ležela jsem zrovna na pohovce u krbu s laptopem na klíně a snažila se vyplodit email pro Taru, ve které jsem ji chtěla svěřit to, co jsem zrovna udělala a zároveň z ní trochu vytáhnout bližší informace o Mikovi, když v tom se chodbou ozval domovní zvonek. Od schodiště se linul klapot dámských lodiček s nízkým podpatkem, které nosily hospodyně. Nejspíše některá z nich spěchala otevřít, já jsem ale byla rychlejší. "Ježiši kriste….", vypískla jsem zděšeně, když jsem jen tak ledabyle oblečená v domácí teplákovce a s rozvrkočeným drdolem na hlavě, otevřela dveře s přesvědčením, že to bude Matt nebo Henry. Nebyl to ani jeden z nich. Nebyl to ostatně ani muž. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem překvapením rychle přivřela dveře a okamžitě je znova otevřela dokořán. "Ahoj. Ty musíš být Aileen. Já jsem Janet, jsem…..", začala se mi mile představovat žena u dveří. "Michaelova sestra, já vím.", skočila jsem ji do řeči a rudla až za ušima. Bylo to úplně poprvé, kdy jsem se osobně setkala s Janet a připadala jsem si opět úplně obyčejná. Janet byla krásná ženská. V televizi a videoklipech měla často výrazný make-up, ale nyní s jemným a přirozeným líčením působila snad ještě dokonaleji. "Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám.", zeširoka se usmála a odkryla tak sněhově bílé a rovné zuby. Přátelsky mě objala a já celá udivená nechápala, jak tak milí lidé jako Michael a Janet, mohou mít tak šíleného a pedantského otce.

Pozvala jsem ji dovnitř a už se rychle rozhlížela kolem po Williamovi, který by mohl Janet připravit něco rychlého k občerstvení. "Nezdržím se dlouho, Aileen. Vlastně jsem tě přišla požádat, aby sis sbalila pár nejnutnějších věcí a odjela se mnou do mého domu v Malibu.". Tím mi nehorázně vyrazila dech. "Sbalila věci, ale...ale proč? Já...asi nechápu. Malibu? ", znejistěla jsem a začala se ztrácet ve všemožných myšlenkách. Janet zmizel z tváře zářivý úsměv."Ano, Aileen. Malibu.", pokývala hlavou souhlasně a položila mi dlaně na ramena.

"Neverland už pro tebe není bezpečný!"




Můžete se těšit...

18. března 2017 v 16:46 | Adelle
Jen další rychlá informace. Pokud se zadaří, tak nová kapitolka tu bude již dnes večer.

Těší se na vás Adelle....Michael, Aileen i ti ostatní. :)

Kapitola 48. - Tajné rozhovory (2/2)

12. března 2017 v 15:21 | Adelle
Druhý den jsem se probudila nezvykle brzy, za okny teprve svítalo. Michael ležel vedle mě a oči měl dokořán otevřené, "Dobré ráno…", pošeptal a políbil mě na nos. "Miku, zlato...Proč ještě nespíš?", podivila jsem se a očima šlehla po hodinách, které ukazovaly něco málo po páté hodině. "Nemůžu...koukám se, jak dokonale vypadáš, i když spíš.", vysvětlil. "Jak dlouho mě už takhle pozoruješ?", zajímala jsem se. Chvíli mlčel, jakoby si potřeboval rozmyslet svou odpověď. "Nevím, tak hodinu…", řekl nakonec neurčitě. Zpozorněla jsem ještě více. "Chceš mi říct, že už zhruba od čtyř hodin nespíš?", byla jsem rázem dokonale bdělá.

Nutně jsem potřebovala přijít na způsob, jak vrátit do Mikova života řád a harmonii. Fakt, že nebyl schopen dostatečně odpočívat, mě hodně trápil. Tarakův způsob řešení Michaelova problému v podobě dávek propofolu mi přišel jako hazard ze zdravím. Začarovaný kruh. Propofol sice pomáhal Michaelovi dostatečně spát, ale za jakou cenu? Nemusela jsem být doktor, abych věděla, že si Michael na léku může vybudovat závislost. "Kam se chystáš?", zašvitořil vesele Mike a pozoroval, jak se převlékám do sportovního oblečení, "Jdu si zaběhat. Ranní běh na čerstvém vzduchu je skvělým startem dne. Přidáš se?", nasadila jsem nevinný, bezelstný tón a doufala, že na můj návrh kývne. Tvářil se překvapeně, ale nakonec přece jen souhlasil. "A vlastně proč ne. Sice znám Aileen daleko lepší způsoby, jak se zničit hned po ránu, ale nevadí.", zavtipkoval a už se sháněl po něčem, v čem by mohl vyrazit ven.

I přesto, že jsem nikdy nebyla vyloženě sportovní typ, to mělo něco do sebe. Nebe nad Neverlandem se zbarvilo do lehce růžové barvy, v korunách stromů prozpěvovali ptáci, u jezera jsme si dali kratší oddychovou přestávku, abychom se mohli pokochat pohledem na roztomilá malá káčátka, která jejich hrdá matka vyváděla k vodě. Nestrachovat se nad tím vším, co jsem věděla od Michaelova manažera, bylo by mi naprosto nádherně. Kalifornie v době jara byla úžasná, samotný Neverland ještě stokrát lepší. Od jezera k domu jsme už jen běželi. Udiveného Taraka jsem zpozorovala hned, jakmile jsme se přiblížili na dostatečně viditelnou vzdálenost. "Bože Michaele, co to vyvádíš?", přiřítil se k nám jako vlna tsunami. "Sportuji, copak nevidíš? Ve zdravém těle, zdravý duch.", zhluboka se vydýchával Mike a z tváře mu nemizel úsměv. Než však Tarak stačil jakkoli zareagovat, přihnal se k nám i Javon. "Michaele, potřebuji s tebou mluvit. Je to nutné.", vyžádal si jeho pozornost a tvářil se nezvykle vážně. Natolik, že ani nevnímal mou či Tarakovu přítomnost. Michael jen souhlasně přikývl a následoval poslušně svého bodyguarda. "Aileen, to si ze mě děláte legraci?", obořil se na mě Tarak, hned jakmile ti dva zmizeli z dosahu. Nechápavě jsem na něj zamrkala řasami. "Máte vůbec rozum, chcete ho uhnat? Copak nevíte, že stačí málo…..lehké prochladnutí, chrapot a turné je v ohrožení?", kroutil rozčíleně hlavou. "Taraku, prosím vás. Lehký jogging na čerstvém vzduchu ještě nikomu neublížil, navíc je to i skvělý způsob, jak ho unavit tak, aby se v noci aspoň trochu vyspal. Spát s ním nemůžu, rozptylovat ho nemám, dovolte mi si s ním laskavě aspoň zaběhat, jo.", obořila jsem se na něj možná trochu přehnaně. "Já jsem vám přeci nezakázal, abyste s ním úplně přestala…..intimně žít, jen jsem….", blekotal Tarak, ale já ho už přestala poslouchat, otočila jsem se k němu zády, mávla ledabyle rukou a namířila si to přímo do domu.

Z pohledu Javona:

Zavedl jsem Michaela přesně k místu, kde jsme TO ráno společně s Waynem, Billem a Rizem našli. Došli jsme až na konec pozemku, podél zadní brány až do rohu kamenné zídky. "Potom, s čím vyrukoval Riz, jsme trochu pročesali okolí. Tohohle jsem si tu ráno všiml.", ukázal jsem prstem k malému okrasnému keři. Michael si podřepnul a zaostřil na zem. Než se toho vůbec dotkl, překvapeně ke mě vzhlédl. Moc dobře poznal, o co se jedná. I když proměnlivé počasí i doba (více jak 4 měsíce), kdy to tu pravděpodobně leželo, udělalo své. Sklonil opět hlavu a natáhl ruku. V dlani držel řetízek od Tiffanyho. Přesně ten, který v Austrálii pořídil pro Aileen k Vánocům a který se dřív než jí ho vůbec mohl předat, ztratil. Prstem přejel po jeho osobním věnování, které nechal pro Aileen na řetízek vyrýt. "Jak….jak je to možné?", nechápal. "Mě se neptej, ale pokud si teď náhodou nevzpomeneš, že ses v těchto místech těsně před Vánoci, když jsme se vrátili od protinožců, procházel i se svým dárkem pro Aileen, tak ti budu muset přiznat, že tu něco setsakra smrdí.", vyslovil jsem nahlas svou obavu.

Kapitola 48. - Tajné rozhovory (1/2)

12. března 2017 v 15:20 | Adelle |  povídka: terapie láskou
Návrat do Států připomínal tak trochu tvrdý pád na ústa. Jen co jsem se trochu vzpamatovala z letu a zapnula mobilní telefon, hlásil mi operátor, že mám čtyři zmeškané hovory, jednu zprávu v hlasové schránce a na displayi se objevilo oznámení i o dvou příchozích textových zprávách. Zhluboka jsem se nadechla a vzala to popořadě. Zmeškaná volání pocházela z jednoho jediného čísla. Neznala jsem ho, ale to jen proto, že jsem dotyčné číslo před téměř rokem smazala a odstranila jej i ze své paměti. Jak se záhy ukázalo, číslo patřilo Deanovi. Poté, co jsem se dostala do hlasové schránky, na mě vykřikl jeho hlas. "To jsem já...Dean. Auto je spravené. Nechápu tvou reakci. Podívej se, celé si to vysvětluješ špatně. Zavolej mi nebo napiš.", stačilo slyšet jeho hlas a už se ve mně opět všechno svíralo zlostí. Tak nějak jsem počítala s tím, že i došlé textové zprávy budou od něj. Měla jsem pravdu….tak napůl. Ze dvou zpráv byla ta od Deana naštěstí jen jedna. "Ignor? Jestli se neozveš, tak si asi budu muset na netu najít číslo na pana krále.", zatvářila jsem se na výsost kysele. Opět ty jeho trapný poznámky, u kterých si myslí, jak je vtipný. Druhá zpráva byla od taťky. Ptal se, zda jsem se v pořádku vrátila domů. Bleskurychle jsem ho ubezpečila, že ano. Dean přišel na řadu hned poté. "Auto mi zavez k LeRoyovi. Klíčky nech u mě na stole.", odbyla jsem ho stručně. Vlastně hlavně kvůli němu jsem si vzala den volna, abych se s ním v kanceláři nemusela setkat. Byla jsem stále tak naivní. Doufala jsem, že auto jednoduše vrátí, když mě tolik bombardoval telefonáty. "Nebyla jsi v práci. Auto jsem si odvezl zpátky. Předám ti ho OSOBNĚ!", odepsal téhož dne večer a jeho vydírání a urputnost mě doháněla k šílenství.
Nadávala jsem na něj, ale i na sebe. Celý následující den jsem jako na trní čekala, kdy se uráčí objevit. S pocitem, že doktor LeRoy je jen pár metrů ode mě, jsem se cítila v bezpečí a už si chystala, jak to Deanovi pořádně vytmavím, i za cenu, že bych udělala před klienty v čekárně velkou scénu. Dean se ovšem neukázal. Na Neverland mě nakonec odvezla Tara s tím, že bychom se cestou mohly stavit přímo u Deana doma. "Ani náhodou. Nestojím o to, aby nás cestou zase vypozorovali nějací novináři. Nehodlám do problémů dostat i tebe, Tar.", zavrhla jsem okamžitě její nápad. "Jestli mi auto během zítřka nevrátíš, zavolám policii.", přistoupila jsem doma k výhružkám a odeslala na Deanovo číslo mobilního telefonu další textovku. "Všechno se netočí jen kolem tebe, princezno. Auto jsi mohla mít už o víkendu. Zítra se zastavím, dnes jsem neměl čas…. a radím ti být v práci.", odepsal během chvíle. "Co si sakra myslí?", vyprskla jsem a hodila telefonem o postel. Před nárazem ho zachránily nadýchané peřiny.

Lepší načasování si ten zmetek nemohl vybrat. Objevil se samozřejmě až v době, kdy bylo po ordinačních hodinách. Doktor byl již nějakou dobu na cestě domů a v celé budově jsem tak zůstala jen já a uklízečka Eve. Pozorovala jsem Deana oknem z dostatečné vzdálenosti. Auto zaparkoval u krajnice a s rukama zkříženýma přes prsa si sedl na kapotu a spokojeně vyčkával. "Klíče.", vyhrkla jsem namísto pozdravu a nastavila dlaň, jakmile jsem se k němu přihnala jako velká voda. "Můžeš mi vysvětlit, proč si na mě stále tak nabroušená?", pokoušel se Dean o konverzaci a já jen nervózně poťukávala podrážkou boty o asfalt. "Ty hovada z novin jsem na tebe neposlal. Neskutečně mi křivdíš.", pokračoval dotčeně a já se vyhýbala jeho pohledu. "A propo, kdybych jim dal echo, nemyslíš, že už by se dávno touto dobou psalo něco v tisku? Hmm…?", chrlil na mě slova jako na běžícím páse. "Jenže je klid. Nikde jsem od té doby nenarazil ani na zmíňku. Bodejť by si přes víkend zvedala mobil. Tak co, mademoiselle, jaká byla Paříž?", vyštěkl. "To je totiž to jediný, co se mi podařilo o tobě, v novinách najít.", dodal a já konečně odvrátila zrak a s rozčíleně přivřenými víčky jsem se na něj podívala. "Klíče!", zopakovala jsem. "Aileen! Přestaň se tvářit, jako bych byl největší padouch na světě. V tomhle nejedu a klidně si mě posaď na detektor lži. A mimo to, co když to minulý týden nebyl žádný novinář? Ten tvůj Michael má miliony fanynek, které se na něj upínají jako k nějaké modle. Milují ho...některé až fanaticky. A ty jsi jim vlezla do zelí.", odmítal mě poslechnout a vrátit klíče, neustále měl potřebu mluvit. "Co?", zmohla jsem se nechápavě na jediné. "Víš, vůbec, co tu meleš? Michaelovi fanoušci….Moonwalkers jsou naprosto přátelští, oddaní a milující. Nejsou to žádní fanatici.", osopila jsem se něj. "Tss…", odfrkl si posměšně Dean. "Moonwalkers…..měsíčňani. Jo, to sedí. Jenže i přesto, že většina může být v pohodě, se mezi nimi najde někdo úplně mimo….jako z jiný planety.", bavil se. "Většina těch holek...a co já vím, třeba i kluků, ti to může přát. Jejich král je konečně šťastný. Ach bože. Radujme se všichni a oslavujme tři dny a tři noci.", přeháněl teatrálně Dean. "Ale jeden z nich to nemusí vzít dobře. Nenapadla tě upřímně nikdy tato možnost?", zeptal se náhle vážně Dean a položil mi ruku na rameno. "To je směšný a iracionální.", zavrtěla jsem hlavou a ošila se tak, abych z ramene smetla jeho dlaň. "Možná je, možná není. Faktem ale také je, že ani ve svém běžném zaměstnání se nepohybuješ zrovna na bezpečné půdě. Když ne bláznivá fanynka, tak nějakej psychicky labilní cvok od Arthura.", hledal neustále nějaké argumenty Dean, aby ze sebe svalil vinu. V duchu jsem přemítala, kolik médiím nakonec musel zaplatit nebo co jim vůbec nasliboval, aby fotky a své teorie převedené do jejich pravd nepoužili. "Dej mi ty zatracený klíče a už přestaň nebo okamžitě volám Matta. Ostrahu z Neverlandu.", upřesnila jsem výhružně. Dean zašátral v kapse své motorkářské kožené bundy. "Věř mi nebo ne. Buď ale opatrná, Aileen. Svět je zlej. A toho Matta raději zavolej. Budu se cítit hned líp, když budu vědět, že je s tebou nějaká nabušená gorila z ochranky. Čau…", položil mi do dlaně klíč a otočil se k odchodu.

"Herec. Komediant. Blázen.", tloukla jsem dlaní zlostně do volantu a spílala Deanovi. "Hraje si na ukřivděného chudáčka. Bláznivá fanynka, psychicky labilní cvok...To tak. Stačí jeden idiot, který má díky svým problémům hluboko do kapsy a tak hledá možnosti, jak snadno a rychle přijít k penězům. A když jsem ho prokoukla, raději zametl stopy. Tak to je…", odůvodnila jsem si nahlas a úspěšně nastartovala. U vstupní brány vedoucí k ranči jsem ale zpozorněla. "Co tady sakra dělají ta auta…?" všimla jsem si už z dálky zaparkovaných vozů. "Bože, Wayne! Kde se tu berete?", vykřikla jsem vyjeveně a stáhla okénko. "Hezký večer přeju..", pokýval ke mně a usmál se. Vidět Wayna se usmívat byl úkaz ojedinělý. Naprosto jsem ale nepobírala, kde se tu vzal a jakto, že není v Evropě. Své auto jsem zaparkovala nakřivo a bylo mi to v tu chvíli upřímně jedno. Vyběhla jsem jako šílená k domu. Již podle hlasů jsem poznala, která bije. "Michaele! Mikey!", pištěla jsem jako malá holka a řítila se do jídelny, odkud se hlasy ozývaly. Seděl tam spolu s ostatními. Byl tu i Javon, kterému Tara seděla na klíně a zářila jako sluníčko. "Ahoj Aileen.", pozdravil mě Mike a zvedl se ze své židle. Skočila jsem mu do náruče a vlepila mu pusu.

Chtěl mě překvapit, což se mu skutečně povedlo. Z Paříže se měl podle původního plánu přesunout do Německa. Veřejné akce a tisková konference byly ovšem naplánované až na začátek května. "Nač být zavřený v hotelu, když můžu být zavřený tady….a s tebou.", pošeptal mi do vlasů. "Na jak dlouho?", špitla jsem a sevřela ho ještě pevněji. Bála jsem se, že se mi to snad jen zdá a odmítala ho pustit. "Týden.", nečekal dlouho s odpovědí a já vypískla radostí. "Michaele!!!!", zaslechla jsem za sebou v chodbě Omerův hlas. I k němu se již dostala zpráva o Michaelově nečekaném návratu na ranč. Krátce po něm se objevil i zbytek jeho rodiny. "Vítejte zpátky doma. Michaele, mohl bych s vámi pak mluvit....někde o samotě?", požádal Riz a i přes svou vážnou tvář se pokusil o úsměv. Po večeři se skutečně oba odebrali do soukromí - Michaelovy pracovny. Omerův otec se dolů do jídelny vrátil asi za pět minut…..bez Michaela. "Javone, Bille, Wayne...mohli byste se mnou nahoru za panem Jacksonem? Chce s vámi mluvit.", požádal ostrahu. Vyměnily jsme si s Tarou překvapené pohledy. "Děje se něco?", otočila jsem se k Rizovi. "Nedělejte si starosti, slečno Aileen.", snažil se mě ubezpečit, což ve výsledku ještě víc prohloubilo můj pocit, že něco není úplně v pořádku. Šlehla jsem očima zpátky k Taře - zdála se být v naprostém klidu. "Pak to zjistím od Javona.", pípla tiše a do pusy si strčila další kuličku hroznového vína.

Přišlo mi, že rozhovor, který probíhal nahoře v Mikově pracovně, trvá neskutečně dlouho. Omer se začal nudit a s vděčností uvítal návrh jeho sestry, že si s ním půjde něco zahrát. Tara si pro změnu odešla napustit horkou vanu. V jídelně jsme zůstali jen já a Tarak. Nebýt to jeho první návštěva na ranči, nechala bych ho být, ale zdál se být nesvůj a mně bylo hloupé a neslušné nechat ho tam jen tak. "Slečno Petersonová, když už jsme tu tak osiřeli…", začal a lžičkou si zamíchal kávu, kterou už beztak musel mít vystydlou. "Mohli bychom si promluvit?", pokračoval a já němě přikývla. "Prosím, nepochopte mě nějak špatně.", zvedl obě dlaně a já se začal děsit, s čím přijde. Fráze, neberte to osobně nebo nechápejte mě špatně, většinou totiž nevěstí nic dobrého. "Rád bych, abyste zvážila četnost vašich návštěv v Evropě.", přešel rovnou k jádru věci a já překvapeně vykulila oči. "Četnost mých návštěv? Jak...jak to myslíte?", zajímala jsem se okamžitě. "Jde o to, že chystané koncerty budou hodně náročné, ale to vám asi nemusím říkat. Jistě si to dokážete sama dobře představit.", začal a já pokývala hlavou. "Je důležité, aby na ten zápřah Michael načerpal dostatek sil. Pravidelně jedl a měl dostatek spánku.", pokračoval a já se toho chytla jako myška na sýr. "Ehm...počkejte prosím Taraku, chcete mi tedy naznačit, že díky mě zanedbává Michael svůj jídelníček a nemá dostatek spánku?", přimhouřila jsem oči. Tarakovy tváře mírně zrůžověly. "Slečno Petersonová. Prosím, nemyslete si, že na vás nějak útočím.", broukl omluvně Michaelův manažer. "Michael za poslední týdny zhubl. Všimla jste si toho?", zeptal se posléze a já chvíli v duchu analyzovala tón jeho hlasu. Co mi tím chce jen říct, že si Michaela všímá víc než já? Že já se o něj nezajímám? Ano, Michael byl vždy velmi štíhlý. A je mi jasné, že díky tréninkům a nácvikům choreografií pravděpodobně trochu zhubl. "Navíc….", ujal se opět slova Tarak nerozhodně. "Těsně po vašem odletu z Paříže jsme museli povolat jednoho francouzského lékaře.", prozradil mi a naprosto mi vyrazil dech. "Lékaře? Proboha proč? Co se stalo?" vyhrkla jsem vylekaně. "Lékař mu musel podat dávku propofolu, aby se vůbec mohl vyspat. Při té příležitosti tomu doktoru Michael přiznal, že pořádně nespal už přes tři dny. Přes tři dny, slečno!", zdůraznil a rentgenoval mě pohledem. "Já to chápu. Jste mladí, zamilovaní. Ti toho nikdy moc nenaspí. Za jiných okolností bych nad tím mávl rukou. Ale to turné, slečno...History!", ztišil náhle hlas. "Musí dát čest svému jménu. Vstoupí do dějin! Ale jen za předpokladu, že se během něj Michael nesesype.", dokončil a já se toužila vcucnout do židle a zmizet. Dokázala jsem si to živě představit a dát si jedna a jedna dohromady nebylo v tu chvíli nic obtížného. Tara a Javon nebyli pravděpodobně jediní, kdo v sobotu v hotelu neusnuli a byli svědkem toho, jak Michaela obírám o drahocenný spánek. "Chápu...Taraku, slibte mi ale, že na něj dáte dobrý pozor. Já….já opravdu jsem netušila, že má Michael problém se spánkem. ", přiznala jsem a cítila, jak se mi krev vlévá do tváří. "Nevyčítejte si nic, slečno.", pronesl soucitně Tarak, ale na mě to nemělo v tu chvíli žádný účinek. "Promiňte…", pípla jsem a s neuvěřitelnou rychlostí vystartovala z jídelny.

"Propofol též prodávaný pod značkou Diprivan, je krátkodobě působící hypnotikum podávané nitrožilně. Používá se k vyvolání a udržování celkové anestesie.", četla jsem na monitoru laptopu se zrychleným tepem úvodní popis léku, který byl ve Francii podán Michaelovi. "Propofol vede do 25-40 sekund ke ztrátě vědomí a dochází při něm ke snížení minutového srdečního objemu.", uvádělo se dál. Text, který jsem měla přímo před očima mi naháněl husí kůži. Nemusela jsem být lékař, abych pochopila, že měl Mike skutečný problém, když už mu nezabíraly ani běžně dostupné prášky na spaní a lékař musel zvolit tak silná sedativa. "Ah...tady jsi.", otevřely se znenadání dveře a v nich stál Michael. Rychle jsem kursorem namířila k tlačítku X, abych webovou stránku, kterou jsem měla načtenou na monitoru, vypnula. "Na co koukáš?", zajímal se zvídavě Michael a políbil mě na krk. "Co jste řešili?", snažila jsem se odvést Michaelův pohled od monitoru, kde se načetla domovská stránka - internetový obchod Victoria's Secret. "Chceš si koupit nějaké nové sexy prádélko? Mám ti pomoci s výběrem teď nebo až potom...hmm?", navrhoval mi svůdně a rukama hnětl přes tričko má prsa. "Miku….Mikey!', odtáhla jsem se od něj. Když jsem se dotkla jeho paže, všimla jsem si náplasti, kterou měl na ruce v místě žíly. "Michaele, nechceš mi něco říct?", zeptala jsem zkroušeně a snažila jsem se odvrátit zrak od jeho ruky. "A nechceš ty mi prvně prozradit, jak se ti podařilo, že už opět řídíš ve svém?

Nijak se mi nezamlouvalo, jak se snažil vyhnout mé otázce. "Já se ptala jako první.", upozornila jsem ho jemně, přesto s notnou dávkou důslednosti. Zakřenil se jako by v podstatě o nic nešlo, jako bychom se tu jen dětinsky škádlili. "Máš pravdu...Chci ti něco říct. Vlastně ti toho chci říct hodně, ale teď ti řeknu jen to, že jsi mi strašně chyběla a jsem tak rád, že mohu být zase zpátky doma, i když je to jen na chvíli.", přitáhl si mě za boky k sobě. "Ten zbytek, co mám na srdci, si nechám na později. Jisté věci by se měly sdělit v ten správný okamžik a na tom pravém místě. Nemyslíš?", mrkl na mě a já na něj jen užasle zírala. Nechápala jsem zhola nic. Copak na to, aby mi přiznal, že má díky stresu a vypětí rozhozený biorytmus a problémy se spánkem - takové, že si to žádá až odbornou pomoc a poměrně drastické způsoby řešení, potřebuje tu správnou chvíli a místo? Je to pro něj tak nepříjemné a choulostivé téma, že se mi chce svěřit později, až bude mít sto procentní jistotu, že nás tu nikdo nemůže vyrušit. Bojí se snad, že by nás někdo mohl slyšet nebo dokonce záměrně poslouchat za dveřmi? Ne, to určitě ne! Nebo snad…..

"A teď je řada na tobě.", přerušil Michael tok mých myšlenek. Chvíli mi opět trvalo, než jsem si uvědomila na co naráží. "Ah….to auto. No, Dean ho vrátil.", pípla jsem. Michael si založil ruce na prsa a oči se mu ještě více rozšířily. Nebylo to ale překvapením. Jistě něco takového předpokládal, už když se zeptal. "Tak Dean ho vrátil. Kdy a komu?", nespokojil se s mou stručnou odpovědí Michael. Tlačil mě do kouta a tvářil se poměrně přísně. V duchu jsem koketovala s myšlenkou, že bych mu mohla odpovědět v podobném duchu, jako on mně před chvílí. Ty méně příjemnější věci se přiznávaly obtížně. Riskovat, že Michaela rozčílím jsem ale nechtěla a tak jsem od myšlenky alá necháme to na později, upustila. "Dnes. Když jsem končila v práci. Přivezl….přivezl mi ho k Arthurovi.", vysypala jsem ze sebe a když jsem si povšimla, že se Mike rychle nadechuje k tomu, aby něco odpověděl, raději jsem se opět bleskově chopila slova. "Ale auto je v pořádku. Skutečně. A Dean...myslím si, že mi dá už pokoj. Řekla jsem mu dost jasně, co si o něm myslím.". vyhrkla jsem a tvářila se jako ta největší akční hrdinka, které se podařilo zdolat padoucha minimálně o tři hlavy většího. Michael se ale netvářil nijak uklidněně. Jeho nedůvěřivý pohled mluvil za vše. "Aileen, předně jsem ti kladl na srdce, aby ses od něj držela dál a přerušila jsi s ním veškerou komunikaci…..především tu osobní. Doporučoval jsem ti, aby celou tu záležitost s tvým autem dořešil Matt nebo Riz. Ale to ne. Jednala jsi na vlastní pěst a navíc jsi porušila slib, co jsi mi dala. Viděla jsi se s ním a mluvila s ním. "Michaele, ale já musela. Nechtěla jsem do toho zatahovat Rize a Matta. Navíc se v novinách doteď neobjevila ani zmínka a kdyby se do toho vložil někdo další - ať už Riz nebo Matt, mohlo by to celou věc tak akorát zhoršit a já nechci, aby se nakonec psalo o lidech z tvé blízkosti jako o nějakých gaunerech, co si vyřizují účty s lidmi, co jsou nevinnost sama.", zdůraznila jsem záměrně ironicky. "Copak nevíš, jak to chodí v bulváru? Z těch zlých a podlých udělají vždy ty hodné a z těch čestných zase pravý opak. Nechci nic jiného, než aby byl klid….který potřebuješ a zasloužíš si ho jako nikdo jiný, nechci tě nijak stresovat.", dodala jsem upřímně a snažila se napětí zmírnit tím, že jsem se dotkla Michaelovy paže. Svaly na ruce měl ale silně napjaté. "Slibuju, že jestli se ještě jednou ukáže a bude otravovat, tak už to sama řešit nebudu a Matt bude první komu zavolám.", doplnila jsem obezřetně a stejně nedokázala pořádně pochopit, proč Dean stále ležel Michaelovi tolik v žaludku. Prioritní pro mě bylo, že se skutečně neobjevila v tisku žádná "šokující" zpráva, která by Michaelovi ublížila.

"Aileen...hlavně už prosím tě nic neslibuj, ano?", neodpustil si Michael a zavrtěl hlavou. Na tváři slabý ironický úsměv. Byl zklamaný, ne rozčilený tak jako v Paříži, což bylo snad ještě horší. Michael se nedokázal zlobit dlouho a své rozčílení v mé přítomnosti často ventiloval vzrušujícím a pro nás pro oba příjemným způsobem. Ne nadarmo se v jeho případě říkalo, že čím větší rozčílení tím lepší usmíření. Zklamaný Michael byl však jiný případ. "Musím ještě chvíli pracovat, uvidíme se později, ano..", dodal tiše. V jeho hlasu nebyla ani špetka zlosti, zato obrovská dávka smutku. Rvalo mi srdce ho vidět odcházet. Chtěla jsem ho zastavit, ale bylo mi jasné, že i kdybych mu snad již po sté zopakovala, že Dean je mi volný, nic by to v onu chvíli nezměnilo. Ano Michaele, jisté věci chtějí skutečně čas!

V podobných chvílích, kdy jsem si přišla, že jsem vše opět dokonale pokazila, jsem moc dobře věděla, kam zajít. Zaklepla jsem na dveře z masivního dubu a Tařin hlas mě hned vyzval dál. "Jestli se mě jdeš zeptat, co se mi podařilo zjistit, tak mám špatnou zprávu. Javon mlží. Je to trochu podezřelé.", uvítaly mě její slova ještě než jsem vůbec stačila vstoupit dovnitř. Pravdou bylo, že jsem nepřišla, abych z Tary tahala nějaké tajnosti, které mezi sebou měl Mike, Javon a Riz. Měla jsem za to, že půjde jistě o nějakou technickou věc, které evidentně rozumí především muži a tak Javon neshledával za nutné se o tom s Tarou nějak dlouze vybavovat. Ta se ale tvářila dotčeně, jako když se jí stalo největší příkoří. "Ať si to skrká, pan důležitý.", nadávala a zřejmě v rámci svého uklidnění se napila ze sklenky, ve které jsem již podle vůně rozpoznala šampaňské. "Chceš taky?", namířila na mě skleničkou a já jen němě zavrtěla hlavou. "Co je? Tváříš se taky jako kdyby tě ten tvůj pěkně naštval.", prohlížela si mě zkoumavě. Tara byla jako má sestra a já se jí potřebovala svěřit, potřebovala jsem slyšet něco povzbudivého, abych si nepřipadala tak mizerně a podle, ale nemohla jsem jí, přesto jaký jsme spolu měli vztah, říct vše. O svém rozhovoru s Tarakem jsem tedy cíleně pomlčela. "Michael se na mě zlobí kvůli Deanovi…..že jsem si to s tím autem vyřešila po svým a nepovolala na pomoc Rize nebo Matta.", přiznala jsem a sklopila oči. "Se mu nedivím.", odfrkla si Tara a já ucítila horkost ve tvářích. "Dean je hovado. Říkala jsem ti, ať ho pošleš někam a nevšímáš si ho. Z toho kluka nekouká nic dobrýho. Je to jeden velkej problém.", nechala se slyšet a já jako bych téměř slyšela Michaela. Přišlo mi, že všichni kolem mě znají Deana lépe než já a já i přesto, že jsem na něj byla naštvaná, neustále hledala nějaké co by kdyby….Co když má Dean pravdu a skutečně nás tehdy nesledoval nikdo z tisku? Co když mě chtěl Dean skutečně jen chránit? Co když skutečně Deanovi křivdím? "Ale neboj, holka. Je to přece jenom taky chlap. Ty změknou a na vše zlé zapomenou, jakmile se kolem nich projdeš v nějakém odvážném sexy kousku, věř mi.", poplácala mě Tara přátelsky po ruce. "Vlastně abych byla přesná...nezměknou, ale pěkně ztvrdnou!", doplnila svou úvahu a rozhihňala se na celé kolo. "A proto….ode dneška chodím před Beardem zahalená jak jeptiška. Ještě se mu vnucovat, to tak. Dolejzat ještě bude a prstíčkem hrabat.", malovala si živě své představy Tara. Podařilo se jí mě trochu rozesmát. "No tak, netvař se jako na pohřbu. Každej chlap občas trochu žárlí a je ješitnej. Ber to jako projev lásky. Moc to nehroť a vytas v ten pravý okamžik své tajné ženské zbraně.", doporučila mi Tara, napřímila se u toho a prsty ukázala ke svému poprsí. "No jo, chápu. Mike je prostě jinej než 99.9% mužské populace.", doplnila jakmile si povšimla mého pochybovačného pohledu. "Promluvím s ním, kdyby bylo třeba. Já už mu do tý jeho hlavičky natluču, že se Deana vlastně vůbec nemusí bát.", mrkla na mě. "Díky…", broukla jsem a s vděčností ji objala.

S Tarou jsem nakonec strávila tlacháním další hodinu a půl. "Už fakt musíš? Javon se ještě neuráčil...vidíš, ani mu nestojím za to, aby se přesvědčil, jestli jsem se tu náhodou neopila do němoty.", pípla zklamaně směrem k téměř poloprázdné láhvy šampaňského. "Neboj, však on se objeví. Uvidíme se zítra...Pa a díky za pokec.", mávla jsem mezi dveřmi. I přes velmi pozdní večerní hodinu jsem však na Mikea v pokoji nenarazila. Ručičky velkých nástěnných hodin ukazovaly téměř čtvrt na dvanáct. "Copak si nedá s prací pokoj ani doma? Takhle to dál nejde. Musí odpočívat.", vyrazila jsem rezolutně k jeho pracovně. Těsně u dveří jsem se ale zarazila. "Ne, neřekl. Ještě ne. Ano…..ne, své rozhodnutí jsem nijak nezměnil. Jen…..je tu někdo další. Ne… v žádném případě. Jen asi potřebuji více času a možná mám jen strach. Z čeho?....Z čeho asi...Není to poprvé, kdy něco takového dělám. Nechci udělat ty stejné chyby. Už bych to nezvládl. Dobře. Ještě zavolám...Já tebe taky.", zaslechla jsem, jak Michael s někým telefonuje a i když to nebylo jednoznačné, něco mi říkalo, že nepůjde o obchodní záležitost. "S kým tak důvěrně téměř v noci telefonuje?", užírala mě má vlastní zvědavost. Jakmile Michaelův hlas utichl, odhodlala jsem se zaklepat a vejít dovnitř. Michael seděl za svým pracovním stolem posetým různými papíry a obálkami. Na kraji netknutá mísa ovoce a nedotčená sklenka pomerančového džusu. "Miku, já...chápu, že se asi na mě zlobíš. Ale prosím tě...je téměř půlnoc, pojď už si lehnout. Prosím! Jestli chceš, mohu přespat v jiném pokoji.", navrhla jsem zoufale. "Proč bych se měl zlobit?", zajímal se Mike s pozdviženým obočím a nehnutě si mě měřil. Nezdálo se ani v nejmenším, že by se měl k odchodu. "Však víš….Dean! Promluvila jsem s ním, i když jsem ti slíbila, že už mu nevěnuju ani slovo. Tvrdit ti, že už to neudělám, ale nebudu. Chápu, že už mi nevěříš, ale to je teď druhořadé. Prvořadé je, aby ses cítil dobře a nebyl vyčerpaný, což budeš, pokud tu hodláš dnes nocovat.", upozornila jsem ho. "Aileen, nemá cenu to donekonečna řešit. Pochopil jsem tak nějak, že dokud budeš používat svůj mobil a pracovat, tam kde doposud, tak si tě najde, když bude chtít. Nic se nezmění. Zhola nic." odvrátil ode mě oči Michael a zavrtěl hlavou. "Nic ti nevyčítám. Jen mám o tebe strach.", doplnil a začal si na stole rovnat papíry do hromádky. Bez dalšího slova se zvedl, otevřel dveře a nataženou paží mi naznačil, abych přestala zírat, stát jako přikovaná a pokusila se udělat nějaký ten krok vzad. Prvotně jsem skutečně měla za to, že mi naznačuje, abych odešla. Skutečnost byla ale taková, že mi jen galantně dával přednost a následoval mě k mé úlevě do pokoje.

Posadil se na roh postele a vyčkával, prohlížel si mě a oba jsme měli asi v tu chvíli v hlavě nespočet otazníků. Tiše jsem mu opětovala jeho pohledy a nevěděla, co říct. "Skočím se ještě osprchovat, hned budu zpátky.", namířila jsem za sebe ukazováčkem ke koupelně. Přes silný proud vody jsem nepostřehla, že v koupelně nejsem sama. "Bože Miku, stojíš tu jako duch.", vypískla jsem úlekem, když jsem zastavila kohoutek a otevřela prosklené dveře do sprchového koutu. Neřekl ani slovo, jen tam tak stál, opřený o zeď, ruce zkřížené přes prsa. "Jak dlouho tu takhle stojíš?", vyzvídala jsem, ale odpovědi jsem se opět nedočkala. "Já jen, že jsme se mohli osprchovat oba najednou.", pokrčila jsem rameny a co nejladnějším stylem chůze si to namířila do pokoje. "Aileen, to že jsi tak šetřivá je sice chválihodné, ale tady můžeme plýtvat s vodou, jak se nám zlíbí.", promluvil konečně s posměšným tónem. Utahoval si ze mne a já věděla, že to nemyslí zase úplně tak vážně. Já jsem se mu snažila naznačit, jak moc prohloupil a on se mi na oplátku snažil ukázat, jak ho to vůbec nemrzí. "Ty….", zasyčela jsem varovně a už se shýbala pro jeden z polštářů, který jsem po něm měla v úmyslu hodit. Naskytl se mi však zajímavý pohled….takový, který mě na malý moment zmrazil. Michael se zrovna vysvlékal z kalhot a spolu s nimi ke kotníkům stahoval i své spodní prádlo. Zachytil můj pohled a rozzářil se jako sluníčko. Otočil se a odhalil tak mnohem víc než jen jeho zadek. Triumfálně přistoupil ke dveřím koupelny, chvíli vyčkával a tiše se bavil. Poznala jsem to na něm. Dělalo mu dobře pomyšlení, že pořádně nevím, kam s očima. A pak…..pak dveře zavřel. Provokatér. Jenže už jsme spolu rozehráli hru na kdo z koho a já se rozhodně nehodlala vzdát. Jistě za dveřmi vyčkával na to, až se rozeběhnu a pokusím se dveře opět otevřít, ale to se Mike pěkně spletl. Naschvál jsem si dávala na čas. Kartáčem zkrotila neposlušné mokré pramínky vlasů a od hlavy až k patě se důkladně natřela tělovým mlékem. Teprve pak jsem si to namířila ke koupelně se záměrem, že alespoň vrátím velkou osušku, která mi původně posloužila jako turban. Dveře byly ale k mému překvapení zamčené. "Michaele, od kdy se před sebou zamykáme?", zabušila jsem a přitiskla tvář na dveře. Z povzdálí jsem uslyšela slabý šum tekoucí vody. "Michaele?", znejistila jsem, když se mi opět nedostávalo odpovědi. Věřila jsem, že si Mike se mnou skutečně jen pohrává, přesto mě však trochu nahlodával červík pochybností. "Miku.", zvolala jsem opět nahlas jeho jméno. "Aileen?", ozval se konečně Mike. Jeho hlas byl ovšem přiškrcený téměř bolestný. "Michaele, jsi v pořádku?", vykřikla jsem možná víc než jsem sama chtěla. Po tom, co mi stihl prozradit Tarak, se mi ale nikdo nemohl divit, že mě přepadaly všelijaké temné myšlenky. Obraz Michaela, který zkolaboval v uzamčené koupelně, jsem se pokoušela okamžitě zapudit. "Je ti dobře, Miku?", ujišťovala jsem se. Nedopověděl mi hned a já už byla blízko k panice a rozhodnutí běžet okamžitě pro Javona, Wayna či kohokoli, kdo by byl dostatečně silný na to ty dveře vyrazit. Pohltila mě nepříjemná myšlenka….pocit, že už jsem něco podobného zažila. "Je mi dobře….Je to skvělý.", zašeptal dostatečně nahlas Mike. Ulehčeně jsem si oddychla a teprve pak mi pomalu docházel smysl jeho slov. "Michaele….co tam do háje děláš?", vypískla jsem pochybovačně a sklonila jsem se automaticky ke klíčové dírce. Smůla. Michael myslel na vše a něčím ji zakryl, nejspíš ručníkem či nějakou částí jeho oděvu.

"To je hrůza, tady si chlap nemůže ani na chvíli……", postěžoval si na oko, když po zhruba dalších deseti minutách vyšel z koupelny v županu. Naše role jakoby se rázem vyměnily. Michael byl najednou hovorný a já ta, která jen stěží hledala ta správná slova. "Copak? Vypadáš nějak vyděšeně?", povšiml si a přisedl si ke mně na postel. "Taky jsem. Tohle už mi nikdy nedělej.", dloubla jsem ho do žeber. Chvíli si mě zkoumavě měřil, koutky úst mu nebezpečně cukaly. "Tváříš se jako Furie, Aileen.", poznamenal posléze a já po něm šokovaně šlehla pohledem. "No dovol…", vyprskla jsem uraženě. Mikovi se jen tak tak podařilo uhnout před mou rukou, která proti němu vystartovala. "Furie….neboli řecky přezdívané Erínye. Bohyně pomsty a kletby.", poučil mě důležitě, jakmile se dostal do dostatečně bezpečné vzdálenosti. Samozřejmě, že řeckou mytologii a dějiny vůbec měl Michael v malíčku. I to na něm bylo neuvěřitelně sexy. Ty jeho znalosti a široký přehled. Okamžitě mi na mysl vyvstala představa Michaela jako učitele dějin a mě jako jeho studentky ve školní uniformě: proklatě krátké kostkované sukni a bílé halence, ve které by mi jistě bylo při Mikově výkladu tak horko, že bych pár knoflíčků musela rozepnout. "Malíři je často znázorňovaly jako ženy s divoce rozcuchanými vlasy, ve kterých měly zapletené hady. Ve starých řeckých bájích byly vykresleny ale ještě hrozivěji. Docela se obávám, že ti co nevidět naroste psí hlava, netopýří křídla, kůži ti pokryje peří a místo prstů se objeví krvelačné pařáty.", pokračoval dál Mike a mezitím před opěradlo židle přehodil župan, pod kterým měl bílé tričko a boxerky. To už jsem se neovládla a vystartovala jako skutečná Erínye proti němu. Michael mrštně uskočil a rozeběhl se na opačnou stranu. "Jestli si neodpustíš ty své poznámky, tak….tak uvidíš.", hrozila jsem mu zaťatou pěstí. Ještě nějakou dobu jsme se dokázali v podobném duchu škádlit a nutno dodat, že se hned uvolnila napjatá atmosféra.

"Pojď za mnou,", vztáhl ke mně Michael, který se nakonec zavrtal pod peřinu, spokojeně paže. Nedalo se neodmítnout, nebyla jsem schopná mu odolat, i když mě občas přiváděl k šílenství. Mohla jsem se cítit dotčeně a potupeně, že se přede mnou zamkl v koupelně, mohla jsem dělat fóry a být uražená, přestat s ním mluvit a nechat se jím zase udobřovat a nebo jsem nad tím vším mohla mávnout rukou. Zvolila jsem poslední možnost, držel mě ve svém náruči a já brzy ucítila jeho klidný dech na svých holých zádech. Usnul. A já za to byla skutečně ráda.

Kam dál